ECLI:CZ:US:2004:1.US.102.02
sp. zn. I. ÚS 102/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. I. L., zastoupeného JUDr. J. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 11. 2001, čj. 31 Ca 123/2001 - 29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu 14. 2. 2002 prostřednictvím faxu a 18. 2. 2002 poštou, domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud").
Stěžovatel uvedl, že u něj Finanční úřad v Hradci Králové (dále jen "finanční úřad") zahájil daňovou kontrolu a dodatečně mu vyměřil daň. Zpráva o výsledku daňové kontroly obsahuje popis daňového řízení s jiným subjektem, který byl účastníkem sdružení bez právní subjektivity spolu se stěžovatelem. Stěžovatel nebyl, podle svých slov, seznámen s důkazními prostředky, které proti němu správce daně shromáždil. Postupem správního orgánu mu bylo odepřeno jeho právo zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny, protože se nemohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Rozhodnutím krajského soudu, Finančního ředitelství v Hradci Králové (dále jen "finanční ředitelství"), a finančního úřadu byla, podle stěžovatele, porušena jeho práva zaručená čl. 4 odst. 1; čl. 11, zejm. odst. 5; čl. 36 až 40; čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); dále byla porušena ust. §2, zejm. odst. 1 a 8; §16 odst. 4; §23; §31 a §46 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "SpDP").
V souladu s ust. §42 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla vyžádána k ústavní stížnosti vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud konstatoval, že stěžovatel polemizuje s právními názory, které byly podrobně zdůvodněny v napadeném rozsudku. Vyjádřil přesvědčení, že postupoval v souladu s platnými právními předpisy i stěžovatelem citovanými právy zaručenými mu Listinou.
Finanční ředitelství uvedlo, že setrvává na svém stanovisku vyjádřeném v rozhodnutí a ztotožňuje se s názorem krajského soudu.
Ústavní soud přezkoumal formální náležitosti podané ústavní stížnosti, nutné k jejímu meritornímu projednání. Ústavní stížnost byla po formální stránce shledána bez vad a způsobilá dalšího přezkumu.
Po přezkoumání návrhu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Ze spisu sp. zn. 31 Ca 123/2001 Krajského soudu v Hradci Králové bylo zjištěno, že rozhodnutím finančního úřadu ze dne 16. října 2000, čj. 166668/00/228911/8655, byla stěžovateli, po předcházející daňové kontrole, dodatečně vyměřena daň z příjmů. Proti rozhodnutí správce daně podal stěžovatel odvolání, finanční ředitelství je zamítlo rozhodnutím ze dne 20. února 2001, čj. FŘ/7530/110/2000. Žalobu proti rozhodnutí finančního ředitelství zamítl krajský soud shora označeným rozsudkem.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C.H.Beck, Praha 1994, str. 40]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Ani skutečnost, že obecný soud se opřel o právní názor (resp. výklad zákona, jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C.H.Beck, Praha 1995, str. 281].
Stěžovatel polemizuje s právními názory, které zaujal krajský soud, namítá, že byla porušena ustanovení §2, zejm. odst. 1 a 8; §16 odst. 4; §23; §31 a §46 SpDP. Z obsahu spisu však vyplývá, že se všemi námitkami se obecný soud vyrovnal a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Zdůvodnil, proč nelze aplikovat výklad stěžovatele, který ze znění §46 odst. 7 SpDP dovodil, že právní moc rozhodnutí o dodatečném stanovení daně i na základě dodatečného daňového přiznání je překážkou pro její další dodatečné stanovení. Obecný soud také odůvodnil, proč byly splněny zákonné podmínky pro stanovení daně podle pomůcek a vysvětlil, z jakých důvodů nelze akceptovat obhajobu stěžovatele, že důvody pro stanovení daně podle pomůcek se nalézají pouze u druhého účastníka sdružení. Kromě porušení obecného práva stěžovatel namítal i porušení svých ústavně zaručených práv, ačkoli to blíže nespecifikoval. Z jeho návrhu lze dovodit, že porušení práva na spravedlivý spatřuje zejména v porušení norem obecného práva. Po přezkoumání obsahu spisu Ústavní soud zjistil, že nedošlo ani k porušení norem obecného práva ani k zásahu do práva na spravedlivý proces garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny. Nebylo porušeno ani právo zaručené čl. 11 odst. 5 Listiny.
V této souvislosti stěžovatel také namítá porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je nezbytné připomenout přesné znění tohoto článku. Tento článek totiž zmiňuje pouze rozhodnutí o občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění. Ustanovení čl. 6 odst. 1 nelze obecně aplikovat, bez dalšího, na všechna řízení týkající se daní. Je aplikovatelné pouze v případě, že v rámci tohoto řízení dochází k uložení nějaké sankce, která má charakter trestání v rámci trestního obvinění ve smyslu citovaného ustanovení Úmluvy (v daném případě správního trestání, např. penále z doměřené daně). K tomu blíže judikatura Evropského soudu pro lidská práva [viz např. rozsudek ve věci J. B. proti Švýcarsku ze dne 3. 5. 2001].
Podle stěžovatele došlo také k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, protože se nemohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. K podmínkám stanovení daně na základě pomůcek se v několika rozhodnutích vyjádřil také Ústavní soud [viz např. usnesení ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. II. ÚS 571/01; usnesení ze dne 6. 11. 2000, sp. zn. IV. ÚS 634/2000; nález sp. zn. IV. ÚS 179/01 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 23, C.H.Beck, Praha 2002, str. 251]. K tomuto zvláštnímu režimu dokazovaní v rámci daňového procesu správce daně přistupuje za striktně vymezených podmínek až tehdy, když daňový subjekt nesplní některou ze svých zákonných povinností. Porušení čl. 38 odst. Listiny stěžovatel dovozuje z rozpornosti konstatování finančního ředitelství (potvrzeného obecným soudem). To na jedné straně konstatovalo, že podmínky pro použití pomůcek jsou dány u stěžovatele ze stejných důvodů jako u osoby, se kterou se účastnil na sdružení, a na druhé straně finanční ředitelství uvedlo, že do spisů a jiných účetních písemností jiného daňového subjektu nemohl stěžovatel nahlédnout vzhledem k ustanovení §23 odst. 2 SpDP, dle něhož nemůže daňový subjekt nahlížet do podkladů, do nichž nelze umožnit nahlédnutí s ohledem na povinnost zachovat v tajnosti poměry jiných daňových subjektů. Takové odůvodnění by bylo skutečně rozporné a neobhajitelné, pokud se týkalo pouze jiného daňového subjektu - osoby, která se se stěžovatelem účastnila na sdružení. U obou totiž správce daně zjistil stejné podmínky pro doměření daně. Jak ale vyplývá ze spisového materiálu a z odůvodnění rozhodnutí správce daně, tj. finančního úřadu, pomůcky, které použil, se týkaly i dalších daňových subjektů.
K ustanovení §23 odst. 2 SpDP je třeba pro úplnost uvést, že toto ustanovení je nutno interpretovat a aplikovat s přihlédnutím k čl. 38 odst. 2 Listiny a jejím dalším ustanovením. Takže je-li to vzhledem k okolnostem případu možné, jeví se nutným dovolit daňovému subjektu nahlédnout do příslušných písemností a nečinit z této možnosti, dané zněním §23 odst. 2 SpDP, jen zřídka aplikovanou výjimku.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy v rozsahu, v jakém je stěžovatel namítal, ani v rozsahu jiných ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2004
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu