Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.05.2000, sp. zn. I. ÚS 107/2000 [ nález / PAUL / výz-3 ], paralelní citace: N 82/18 SbNU 205 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:1.US.107.2000

sp. zn. I. ÚS 107/2000 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní stížnosti ve věci stěžovatele Q - L., s. r. o., proti usnesení Krajského soudu v Ú. ze dne 19. 1. 2000, čj. 16 Ca 296/99 - 22, za vedlejší účasti Finančního ředitelství v Ú., takto: Ústavní stížnosti se vyhovuje a usnesení Krajského soudu v Ú. ze dne 19. 1. 2000, čj. 16 Ca 296/99 - 22, a rozhodnutí Finančního ředitelství v Ú. ze dne 23. 6. 1999, čj.2833/150/99/G, se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 18. 2. 2000. Ústavní stížností napadl výše uvedené usnesení Krajského soudu v Ú., kterým bylo zastaveno řízení o jeho žalobě proti rozhodnutí citovaného Finančního ředitelství ze dne 23. 6. 1999. Stěžovatel je toho názoru, že mu bylo odňato právo na soudní ochranu podle čl. 10 Ústavy ČR a dále porušeno jeho právo vyplývající z čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud pokládal za nutné nejprve zdůraznit, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani provedených či použitých důkazů a svou přezkumnou pravomoc vykonává především tehdy, kdy napadeným rozhodnutím soudu či jiného orgánu veřejné moci bylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podle kupní smlouvy koupil obytný dům čp. 895 s pozemkem v katastrálním území a obci Teplice dne 10. 12. 1997. Finanční úřad v T. vydal dne 30. 12. 1998, pod čj. 117457/98/210960/1390, a doručil stěžovateli výzvu podle §73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, k zaplacení konkrétně uvedených nedoplatků daně z nemovitostí v náhradní lhůtě patnácti dnů ode dne doručení výzvy. Stěžovatel podal proti uvedené výzvě dne 18. 1. 1999 odvolání, protože první tři ve výzvě uvedené položky jsou požadovány neoprávněně a týkají se předchozího vlastníka uvedeného domu v T. čp. 895 s přísl. a další čtyři položky byly na podkladě platebních výměrů uhrazeny. Finanční ředitelství v Ú svým rozhodnutím ze dne 23. 6. 1999, čj. 2833/150/99/G, odvolání stěžovatele zamítlo. V odůvodnění uvedlo, že v tomto případě bylo postupováno podle §13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, který zní: "Došlo-li v průběhu zdaňovacího období ke změně vlastnických nebo jiných práv k nemovitostem, přechází povinnost uhradit případný daňový nedoplatek počínaje 1. lednem následujícího zdaňovacího období na nové poplatníky. Za období od změny vlastnických nebo jiných práv k +nemovitostem do 1. ledna následujícího zdaňovacího období nový nabyvatel za daňový poplatek ručí". K tomu Finanční ředitelství v Ú. vysvětlilo, že stěžovatel byl skutečně ručitelem za nedoplatek v období od 10. 12. 1997 do 1. 1. 1998, po 1. 1. 1998 se společnost stala poplatníkem s povinností uhradit daňový nedoplatek. Dále uvedlo, že daňová povinnost za rok 1998 byla řádně zaplacena, ale podle ustanovení §59 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, byla platba použita na úhradu povinností dle pořadí stanoveného zákonem; v tomto případě byly přednostně uhrazeny nejstarší nedoplatky na dani, o nichž byla právě řeč, před běžnou platbou daně pro zdaňovací období roku 1998. Ústavní soud si vyžádal stanoviska účastníků řízení k předložené ústavní stížnosti. Finanční úřad v T. ve svém přípise ze dne 20. 3. 2000 zdůraznil, že dojde-li v průběhu zdaňovacího období ke změně vlastnických nebo jiných práv k nemovitostem, přechází povinnost uhradit případný daňový nedoplatek, počínaje 1. lednem následujícího zdaňovacího období, na nové poplatníky. Na základě výše uvedeného ustanovení ZdzN byl na osobní daňový účet stěžovatele předepsán nedoplatek, který se vztahuje k výše uvedené převáděné nemovitosti. Protože se jedná již o daňový nedoplatek (základ daně a daň byly řádně stanoveny předchozímu vlastníku podle §46 zákona o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZSDP), postupoval Finanční úřad v T. podle §73 odst. 1 ZSDP a zaslal stěžovateli dne 30. 12. 1998 výzvu k zaplacení nedoplatku, č.j. 117457/98/210960/1390. Pokud stěžovatel uvádí, že neví, o jaké dluhy předchozího vlastníka se mělo jednat, před uzavřením kupní smlouvy s předchozím vlastníkem měl stěžovatel možnost vyžádat si od něj výpis z osobního daňového účtu, aby si ověřil, zda na uvedené nemovitosti nevázne daňový nedoplatek (ustanovení §13b je v ZdzN již s účinností od 1. 1. 1994) a mohl se tedy svobodně rozhodnout, zda tuto nemovitost koupí. V této fázi, kdy je nedoplatek již předepsán na účtě stěžovatele, měl možnost si vyžádat od finančního úřadu potvrzení o stavu svého osobního účtu podle §62 odst. 7 ZSDP. Dále měl možnost podle §23 odst. 1 ZSDP nahlédnout do spisu, týkajícího se jeho daňových povinností. Pokud stěžovatel uvádí, že neobdržel platební výměry uvedené pod položkami 001 až 003 výzvy Finančního úřadu v T. ze dne 30. 12. 1998, a proto je nemohl samostatně napadnout, platí, že ze zákona přechází na nového vlastníka povinnost uhradit daňový nedoplatek. Daň byla tedy již vyměřena předchozímu vlastníku. Finanční ředitelství v Ú. ve svém přípise ze dne 17. 3. 2000 vysvětluje v zásadě stejným způsobem danou problematiku jako Finanční úřad v T.. Věnuje se však ještě dalším dvěma otázkám. Stěžovatel totiž také uvedl, že Finanční úřad v T. se jistě se svými nároky přihlásil jako věřitel v konkursním řízení na bývalého majitele a že jeho případné nároky budou v rámci rozvrhu uspokojeny. Finanční ředitelství v Ú. konstatuje, že skutečnost, zda byly nebo nebyly daňové nedoplatky přihlášeny v konkursním řízení, nijak neruší povinnost úhrady případného daňového nedoplatku ustanovením §13b zákona o dani z nemovitostí. Také kroky, které provádí správce daně u jiného daňového subjektu ohledně přihlášení pohledávek v konkursu, nejsou předmětem tohoto řízení. Dále Finanční ředitelství v Ú. uvádí, že napadené rozhodnutí je třeba hodnotit jako rozhodnutí procesní, vydané k řešení otázek v průběhu řízení vedeného podle ustanovení §73 odst. 1 ZSDP, Domnívá se, že žalobou napadené rozhodnutí má svůj základ jen v právu procesním a jeho vydáním nedochází k žádným změnám z hlediska práva hmotného. I když připouští, že některá rozhodnutí správce daně v průběhu daňového řízení mohou účastníky postihnout, i nepřímo zasáhnout do jejich hmotných práv, nemění to nic na tom, že zákonodárce taková rozhodnutí z přezkumné činnosti soudu vyloučil a přezkum těchto rozhodnutí na základě žaloby v řízení podle části páté, hlavy druhé o. s. ř., proto není možný. Žalobou napadené správní rozhodnutí je údajně právě takovým rozhodnutím, které je z přezkumné činnosti soudu vyloučeno, což i svým usnesením potvrdil Krajský soud v Ú.. Krajský soud v Ú. ve svém přípise ze dne 13. 3. 2000 uvedl, že předmětem žaloby byla výzva k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě, Takové rozhodnutí považoval soud za procesní, a tudíž z přezkumu soudu za vyloučené podle §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř., a proto i řízení podle §250d odst. 3 o. s. ř. zastavil. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, rozhodnutím soudu i správních orgánů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud vyšel z tvrzení správních orgánů, že povinnost úhrady daňového nedoplatku je upravena v §13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí a že podle citovaného ustanovení bylo postupováno. Ústavní soud však dospěl k závěru, že tato právní úprava neruší ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, které výslovně stanoví, že v daňovém řízení lze ukládat povinnosti nebo přiznávat práva jen rozhodnutím. Této povinnosti se nemohl správní orgán zbavit ani tím, že se odvolal na to, že podle něho povinnost uhradit nedoplatek přešla na nového poplatníka, tudíž ze zákona, protože daňová povinnost byla původnímu poplatníkovi řádně vyměřena. Správní orgán v této souvislosti také pominul, že nový poplatník o této své povinnosti ani nevěděl, resp. vědět nemusel. Správní orgány si nebyly zřejmě vědomy svého pochybení, když mohly konstatovat, že z uvedených důvodů se žádný další platební výměr nevydává. Správní orgány navíc nepochybně porušily i §2 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, který zavazuje správce daně postupovat v daňovém řízení v úzké součinnosti s daňovými subjekty a při vyžadování plnění jejich povinností v daňovém řízení volí jen takové prostředky, které daňové subjekty nejméně zatěžují a umožňují přitom ještě dosáhnout cíle řízení, tj. stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy. Přepsání předmětného daňového nedoplatku z minulé doby, předchozím vlastníkem způsobeného, na účet nového vlastníka nemovitosti o takové součinnosti nepochybně nesvědčí. Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovateli nebyla daňová povinnost (úhrada nedoplatku) ukládána v souladu se zákonem a v jeho mezích a došlo tak k porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Tento nesprávný postup správních orgánů pak následně, ale bezprostředně ovlivnil rozhodnutí krajského soudu, který tak mohl dospět k závěru, že byly vytvořeny předpoklady pro +to, aby zastavil řízení podle §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř., což také učinil. Tento protiprávní následek nastal proto, že krajský soud opomenul řídit se ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle níž každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích. Tento článek je pro každý soud závazný, neboť celá Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod je podle čl. 10 Ústavy ČR bezprostředně závazná a její ustanovení mají přednost před zákonem. Tím, že soud dospěl k názoru, že napadené rozhodnutí správního orgánu je jen rozhodnutím procesní povahy, ač měl podle povahy věci nepochybně všechny atributy meritorního rozhodnutí správního orgánu, vytvořil zastavením řízení situaci, že stěžovateli byl znemožněn přístup k nezávislému a nestrannému soudu, když byla porušena jeho ústavní práva a navíc nebylo ani uplatněno výše zmíněné ustanovení mezinárodní Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Na základě uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími Krajského soudu v Ú. ze dne 19. 1. 2000, sp. zn.16 Ca 296/99 - 22, a Finančního ředitelství v Ú. ze dne 23. 6. 1999, čj. 2833/150/99/G, včetně výzvy Finančního úřadu v T. ze dne 30. 12. 1998, čj. 117457/98/210960/1390, k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě, byla porušena ústavní práva stěžovatele, a proto tato rozhodnutí zrušil; +pokud jde o rozhodnutí správních orgánů, učinil tak současně z důvodů procesní ekonomie (§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 30. května 2000