ECLI:CZ:US:2013:1.US.1079.11.1
sp. zn. I. ÚS 1079/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele - společnosti PROLUX Consulting Int., s. r. o., se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 819, zastoupeného JUDr. Janou Kudrnovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, ul. Na Hradbách 3, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2011, č. j. 19 Co 192/2010-44, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2010, č. j. 17 C 213/2009-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozsudků obecných soudů s odkazem na porušení svých základních práv podle čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel uzavřel s vedlejším účastníkem řízení Zdeňkem Kamešem dne 21. 5. 2007 smlouvu o zprostředkování převodu členského podílu v bytovém družstvu, kterou se (stěžovatel) zavázal vyvíjet činnost směřující k tomu, aby měl vedlejší účastník příležitost uzavřít smlouvu o převodu členského podílu u Bytového družstva Labská 1, se sídlem v Českých Budějovicích a s tím spojených práv a povinností s nájmem konkrétního bytu. Jelikož vedlejší účastník svou povinnost vyplývající z uzavřené smlouvy - podle stěžovatele - nesplnil, obrátil se stěžovatel na rozhodce sjednaného v rozhodčí smlouvě. Dne 22. 10. 2008 byl v rámci rozhodčího řízení vydán rozhodcem JUDr. Bc. Martinem Kulhánkem, Ph.D. rozhodčí nález sp. zn. 7578/08, kterým bylo rozhodnuto tak, že vedlejší účastník je povinen stěžovateli uhradit částku 21.420 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení a v dalším výroku byla žaloba o zaplacení částky 67.680 Kč zamítnuta.
Vedlejší účastník podal návrh na zrušení rozhodčího nálezu a namítal, že sjednaná rozhodčí doložka ve smlouvě o zprostředkování je neplatná. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 3. 2010, č. j. 17 C 213/2009-2,3 zrušil předmětný rozhodčí nález s odkazem na §31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení s odůvodněním, že rozhodčí doložka obsažená ve zprostředkovatelské smlouvě v čl. VIII. bod 2 smlouvy o zprostředkování ze dne 21. 5. 2007 je rozhodčí doložkou neplatnou, neboť neobsahuje přímé určení konkrétního rozhodce ad hoc, nebo konkrétní způsob jeho určení; odkazuje pouze na výběr rozhodce a stanovení pravidel rozhodčího řízení na právnickou osobu (Sdružení rozhodců, a.s.), která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a proto tedy nemůže tato právnická osoba vydávat svá pravidla - statuty a řády.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 1. 2011, č. j. 19 Co 192/2010-44, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl přitom mj., že došlo ke sjednocení stanoviska soudů v tom směru, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc a nebo konkrétní způsob jeho určení, ale jen stanoví, že rozhodce bude určen jednou smluvní stranou ze seznamu rozhodců vedeného právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu §13 zákona č. 216/1994 Sb. je taková rozhodčí smlouva neplatná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že závěr soudů o neplatnosti rozhodčí doložky není správný. Sjednanou rozhodčí doložku považuje za platnou, účinnou a pro obě strany závaznou. Souhlas s přijetím ad hoc procesních pravidel, jež se - v intencích jinak kogentně stanoveného základního rámce rozhodčího řízení - mají v případě vzniku takového sporu mezi účastníky v daném sporu aplikovat a jež jsou účastníkům dostupná v odkazovaném veřejném zdroji, nemůže prý zakládat žádné úvahy o obcházení zákona. Na skutečnosti, že např. obchodní společnost (pro rozhodce ad hoc plnící funkci jakéhosi servisního subjektu) vede seznam rozhodců, a účastníci smlouvy se dohodnou na proceduře, podle které z takového seznamu bude příslušný rozhodce v případě vzniku majetkového sporu určen, nespatřuje stěžovatel nic protiprávního. Cituje některé jiné judikáty obecných soudů i Nejvyššího soudu, které se závěry výše uvedenými v rozhodnutích, napadených ústavní stížností, údajně nekorespondují a poukazuje i na judikaturu Ústavního soudu, týkající se ochrany autonomie vůle a svobody individuálního jednání. Rovněž odborná literatura prý připouští akceptaci pravidel postupu při jmenování rozhodců, která byla vydána jiným soukromoprávním subjektem, než stálým rozhodčím soudem. Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud napadené rozsudky obecných soudů zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Obecné soudy dospěly ve zkoumaném případě k závěru o neplatnosti rozhodčí doložky a přesvědčivě svá rozhodnutí odůvodnily; na tyto závěry, shora popsané, lze odkázat. Sám Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další instancí v systému obecných soudů; za uvedeného stavu by jeho zásadnější ingerence do věci nebyla namístě. Stěžovatel je sice jiného právního názoru, to však nemůže vést k důvodnosti ústavní stížnosti. Z hlediska jeho námitek v projednávané věci jde především o otázku výkladu podústavního práva, což v zásadě spadá do působnosti soudů obecných. Ústavní soud k otázce interpretace a aplikace norem podústavního práva uvádí, že by byl v takovém případě oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by nesprávná interpretace a aplikace těchto norem dosáhla v konkrétní věci ústavně právní relevance. Podle dosavadní judikatury Ústavního soudu jde o případy, ve kterých ve věci aplikovaná norma, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (např. nález sp. zn. III. ÚS 256/01, publikovaný ve Sb. n. u., sv. 25, str. 287), případy konkurence interpretačních alternativ, kdy dochází ke konkurenci možné aplikace více norem, či případy svévolné aplikace právního předpisu obecným soudem, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem. Jak bylo zjištěno z napadených rozhodnutí, k žádnému z takových případů ve zkoumané věci nedošlo.
Zákon o rozhodčím řízení upravuje podmínky, za kterých stát deleguje svou jurisdikční pravomoc soukromoprávním subjektům - rozhodcům a stanoví i základní zásady řízení před rozhodčím soudem a jeho rozhodování. Přestože jde v rozhodčím řízení o dotváření právního vztahu mezi účastníky smlouvy soukromoprávními subjekty, není možné na jakákoliv pravidla rezignovat. Tak, jak je pro řízení soudní zakotvena jako jedna ze základních zásad právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), lze srovnatelný požadavek vztáhnout i na rozhodčí řízení. I když je vedeno formou zjednodušenou, cílem by mělo nepochybně být dosažení spravedlivého rozhodnutí ve věci; to v prvé řadě předpokládá i transparentní a jednoznačná pravidla pro určení osoby rozhodce. Je třeba vycházet z toho, že pokud má ve věci rozhodovat subjekt (právnická osoba), který není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, měla by být osoba rozhodce jednoznačně stanovena, a to buď uvedením konkrétního jména anebo jednoznačným určením způsobu jeho volby. Požadavek na konkretizaci a individualizaci rozhodce je zvýrazněn se zřetelem k tomu, že rozhodčí řízení představuje jakýsi odklon od klasického soudního řízení, proti jehož výsledku existují pouze velmi omezené možnosti soudního přezkumu. Nebude-li tedy rozhodováno rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle zcela transparentních pravidel, nebude pak ani výsledek tohoto rozhodování akceptovatelný. To zjistily obecné soudy i ve stávající věci, neboť rozhodčí smlouva neobsahovala přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, ale - v této souvislosti - odkazovala pouze na jeho výběr pomocí společnosti, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona.
Pokud byla v právní praxi v souvislosti s uzavíráním rozhodčích doložek zdůrazňována smluvní autonomie stran, Ústavní soud podotýká, že ani ta není zcela neomezená. Právo na výběr rozhodce totiž nemůže být vychýleno ve prospěch jedné ze stran. Ochrana autonomie vůle nemůže být absolutní tam, kde existuje jiné základní právo jednotlivce nebo ústavní princip či jiný ústavně aprobovaný veřejný zájem, které jsou způsobilé tvrzenou autonomii vůle proporcionálně omezit.
Stěžovatel namítal údajnou nejednotnost judikatury a nesprávné právní hodnocení věci obecnými soudy. Tu považuje Ústavní soud za nutné znovu připomenout, že ve své ustálené judikatuře mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k pravomoci soudů obecných. Konstatoval, že Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy, nepřísluší mu proto vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze ho proto považovat za další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby byly jejich právní závěry svévolné či by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. To ve zkoumané věci zjištěno nebylo.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu