ECLI:CZ:US:2015:1.US.1125.15.1
sp. zn. I. ÚS 1125/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelek: 1) Věry Lejsalové a 2) Drahomíry Žemlíkové, zastoupených JUDr. Natálií Navrátilovou, advokátkou se sídlem Masarykova 12, Chropyně, směřující proti usnesení Krajského soudu Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 29. 1. 2015, č.j. 60 Co 533/2014-370, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 17. 6. 2014, č.j. 16 C 215/2010-357, bylo rozhodnuto ohledně nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení s poukazem na splnění podmínek ustanovení §150 o.s.ř. pro nepřiznání nákladů řízení žalovaným při skončení řízení s ohledem na veškeré okolnosti případu, když žalovaným (žalovanému M. L. a stěžovatelkám) dle názoru soudu pro jejich jednání a postoje nepřísluší beneficium obsažené v §146 o.s.ř.
Na základě odvolání žalovaných změnil Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesení soudu I. stupně tak, že zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení žalovanému M. L. ve výši 30.135,- Kč, stěžovatelce Věře Lejsalové (žalované) ve výši 30.135,- Kč a stěžovatelce Drahomíře Žemlíkové (žalované) ve výši 30.135,- Kč, a to do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalovaných JUDr. Natalie Navrátilové.
II.
Stěžovatelky namítají, že odvolací soud porušil jejich ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), neboť nerespektoval platnou právní normu a výpočet náhrady nákladů tak provedl vadně. Tím podle stěžovatelek rovněž porušil i jejich právo vlastnit a nabývat majetek ve smyslu čl. 11 Listiny.
Vzhledem k tomu, že předmětem žaloby o určení neplatnosti smlouvy o vypořádání SJM a zástavní smlouvy a o určení neúčinnosti smlouvy o vypořádání SJM a zástavní smlouvy byla nemovitost, tedy předmět ocenitelný penězi, nebylo dle názoru stěžovatelek možno při stanovení odměny použít jako tarifní hodnotu částku ve výši 25.000,- Kč dle §9 odst. 3 advokátního tarifu, ale bylo třeba vycházet z hodnoty předmětu sporu.
Stěžovatelky podotýkají, že hodnotu předmětu sporu bylo možné určit ve výši stanovené ve znaleckém posudku ze dne 20. 3. 2013, který stanovil hodnotu nemovitostí na částku 3.438.470,- Kč. Posudek byl vypracován pro potřeby trestního řízení vedeného proti žalovanému M. L. právě v souvislosti s uplatněnou neplatností smlouvy o vypořádání SJM, když žalobce v souvislosti s občanskoprávním sporem podal také trestní oznámení a příslušný trestní spis je veden u Okresního soudu v Kroměříži a soudu je tak dobře znám.
III.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkami předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
IV.
Ústavní soud musel mít při posuzování ústavní stížnosti na zřeteli, že stěžovatelky brojí proti rozhodnutí, které řeší toliko otázku nákladů řízení. Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně, přičemž pro rozhodování o nákladech řízení formuloval určité ústavněprávní limity a zdůraznil, že otázka náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se v určitých případech může účastníka řízení citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody a nelze ji z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Silněji než jinde se tudíž v této otázce uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2313/11 ze dne 13. 9. 2011, usnesení sp. zn. III. ÚS 2269/11 ze dne 8. 12. 2011, usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 83/14 ze dne 17. 3. 2014, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Rozhodování o nákladech řízení je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat - není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to i tehdy, pokud by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014).
Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto naprosto výjimečné (obdobně viz usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014, usnesení sp. zn. II. ÚS 3008/10 ze dne 10. 2. 2011, usnesení sp. zn. II. ÚS 3254/13 ze dne 5. 3. 2015).
Stěžovatelkami předložené námitky se pohybují v rovině jednoduchého práva, když podstatou ústavní stížnosti je jen polemika s výkladem a aplikací příslušných ustanovení o náhradě nákladů civilního řízení, u nichž mají stěžovatelky za to, že jsou nesprávné. Tím však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší.
Maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost v jejich světle neobstojí. Žádné ze shora formulovaných pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
V.
Dle usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 17. 6. 2014, č.j. 16 C 215/2010-357, je z učiněných skutkových závěrů zřejmé, že jednání žalovaných nelze považovat za jednání souladné s dobrými mravy, ale naopak je soud prvního stupně má za jednání, kterým byl obejit zákon. Tento svůj závěr pak okresní soud konkretizuje konstatováním, že z obsahu spisového materiálu vyplývá, že především žalovaný M. L. jednal tak, že byť věděl, že má splatné závazky vůči žalobci, zbavil se neodůvodněně svého majetku a údajnou protihodnotu, kterou za tento majetek dostal, nepoužil na úhradu svých závazků. Všichni tři žalovaní pak dle okresního soudu ve vzájemné součinnosti činili kroky, jež měly vést ke ztížení vymáhání pohledávek. Proto okresní soud dospěl k závěru o existenci důvodů hodných zvláštního zřetele dle §150 o.s.ř. a přistoupil k tomu, že nepřiznal žalovaným právo na náhradu nákladů řízení, respektive jej nepřiznal žádnému z účastníků.
Odvolací soud usnesení soudu I. stupně podle §220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil tak, že žalobce je povinen nahradit náklady řízení žalovanému M. L. a stěžovatelkám (žalovaným), každému ve výši 30.135,- Kč. Odvolací soud na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že ve věci nejsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, pro které podle §150 o.s.ř. nemusí soud žalovaným výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Toto své rozhodnutí zdůvodnil odvolací soud tak, že bylo na žalobci, aby zvážil podání žaloby. Pokud žalobu podal, stran žaloby s primárními petity nebyl úspěšný a v průběhu řízení poté, co zjistil, že ani žaloba s eventuálními petity není důvodná s ohledem konstantní judikaturu, vzal žalobu ve zbytku zpět, nelze neúspěch v části žaloby a zpětvzetí žaloby ve zbylé části přičítat ohledně vynaložených nákladů řízení v neprospěch žalovaných, kteří s návrhem nesouhlasili, byť důvody jejich nesouhlasu se žalobou neodpovídaly ustálené judikatuře. Odvolací soud dále doplnil, že majetkové poměry žalobce jsou dobré a okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku ze strany žalobce, nejsou v dané věci s ohledem na od počátku bezúspěšně podanou žalobu důvodem pro aplikaci §150 o. s. ř. s tím, že pokud žalobce žalobu podal, musel si být vědom důsledků spojených s neúspěchem ve věci a povinnosti hradit v případě svého neúspěchu náklady řízení žalovaným.
Odvolací soud přiznal mimosmluvní odměnu za zastupování advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Při určení výše odměny advokáta odvolací soud vycházel z tarifních hodnot. Tento postup zvolil dle odůvodnění usnesení proto, že ze spisu není zřejmá obvyklá cena předmětných nemovitostí k datu učiněných jednotlivých úkonů právní služby advokáta a pro stanovení výše obvyklé ceny by musel být vypracován znalecký posudek, což by dle odvolacího soudu představovalo nepřiměřené obtíže vzhledem k nárůstu nákladů tohoto řízení a časové náročnosti. Dále odvolací soud konstatoval, že ze znaleckého posudku na ocenění předmětných nemovitostí vypracovaného až dne 20. 3. 2013 v rámci trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 2 T 73/2013, na který odkazují žalovaní, nelze vycházet, protože tento znalecký posudek nezjišťuje obvyklou cenu předmětných nemovitostí k datu učiněných jednotlivých úkonů právní služby advokáta v této věci.
VI.
Jak je z výše naznačené stručné rekapitulace ústavní stížností napadeného usnesení odvolacího soudu patrné, při aplikaci advokátního tarifu se tento soud názorem stěžovatelek, že při stanovení odměny mělo být vycházeno z hodnoty předmětu sporu určené znaleckým posudkem (a nikoliv z tarifní hodnoty dle §9 odst. 3 advokátního tarifu), zabýval, ozřejmil, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a své rozhodnutí také dostatečně srozumitelně a adekvátně zdůvodnil.
Odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně a toto své rozhodnutí řádně a ústavně konformním způsobem odůvodnil, přičemž ani pod aspekty ochrany ústavnosti nelze napadenému usnesení odvolacího soudu nic vytknout. Stěžovatelkám se tedy zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2015
David Uhlíř v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu