ECLI:CZ:US:2017:1.US.113.17.1
sp. zn. I. ÚS 113/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou ve věci návrhu Stanislava Bartheldiho, směřujícího proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2511/2016-48 ze dne 22. 11. 2016, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 12. 1. 2016 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, v němž navrhovatel brojí proti v záhlaví tohoto rozhodnutí uvedenému usnesení Nejvyššího soudu pro zásah do svého práva na ochranu majetku a spravedlivé projednání své věci před soudem.
Toto podání nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou formálních a obsahových nedostatků (§34, §72 odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a pro řízení před Ústavním soudem nebyl navrhovatel zastoupen advokátem (§30, §31 zákona o Ústavním soudu).
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, neodstranil-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě mu k tomu určené.
Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a určení lhůty podle ustanovení §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
V nyní projednávaném případě však Ústavní soud konstatuje, že se stěžovatel k dnešnímu dni obrátil na Ústavní soud již více než čtyřicetkrát, přičemž byl vícekrát vyzýván k odstranění vad svých návrhů a poučen o nezbytnosti právního zastoupení před Ústavním soudem, včetně možnosti návrh odmítnout bez věcného projednání, pokud vady podání nebudou odstraněny. Ústavní soud tak nemá žádné rozumné pochybnosti o tom, že stěžovatel již byl dostatečně seznámen s požadavky kladenými zákonem na návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti.
Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
Ústavní soud proto v nyní projednávané věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl. Postupoval tak stejně, jako v případě stejného stěžovatele učinil - jen v poslední době - např. již usneseními sp. zn. II. ÚS 2997/16, IV. ÚS 2127/16 nebo III. ÚS 304/17.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka