Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 02.02.1995, sp. zn. I. ÚS 117/93 [ nález / PAUL / výz-2 ], paralelní citace: N 7/3 SbNU 25 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1995:1.US.117.93

sp. zn. I. ÚS 117/93 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl dne 2. února 1995 ve věci ústavní stížnosti navrhovatelů L.a A. N . proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 13 Co 743/92 ze dne 13. 7. 1993, takto: Ústavní stížnosti se zcela v y h o v u j e a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 7. 1993 sp. zn. 13 Co 743/92 se z r u š u j e . Odůvodnění: Ústavní stížnost stěžovatelů ze dne 27. 10. 1993 směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 7. 1993 sp. zn. 13 Co 743/92 a požaduje jeho zrušení podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Důvodem stížnosti je, že tímto rozsudkem o uzavření smlouvy o vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb. byl podle názoru stěžovatelů porušen čl. 11 odst. 1 první a druhá věta Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky. Žalobou u Okresního soudu v Karviné se stěžovatelé domáhali, aby ing. P.C. a ing. T. C. bylo uloženo uzavřít s nimi podle §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. dohodu o vydání jedné poloviny domu v obci N. B., kat. území N.B. č. p. xx včetně parcel č. xy a xxy, příslušenství a součástí. Tento spoluvlastnický podíl jim byl odňat poté, kdy byli stěžovatelé odsouzeni Okresním soudem v Karviné dne 28. 3. 1983 sp. zn. 1 T 5/83 pro trestný čin opuštění republiky podle §109 odst. 2 tehdejšího znění trestního zákona a byl jim uložen mimo jiné i trest propadnutí majetku. Uvedenou nemovitost získali oba výše jmenovaní, kteří jsou tak podle názoru stěžovatelů povinnými osobami podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Zmíněný trestní rozsudek včetně trestu propadnutí majetku byl zrušen dne 11. 9. 1990. Okresní soud v Karviné návrh stěžovatelů zamítl dne 28. 9. 1992 pod č. j. 22 C 57/92 - 31, a to především proto, že neměli trvalý pobyt na území ČSFR, jak to vyžadovalo ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Krajský soud v Ostravě k odvolání stěžovatelů rozsudkem ze dne 13. 7. 1993 sp. zn. 13 Co 743/92 citovaný rozsudek Okresního soudu potvrdil, avšak z jiného důvodu. Dospěl totiž k závěru, že výzva k vydání nemovitosti, kterou stěžovatelé výše uvedeným manželům ing. T. C. a ing. P. C. zaslali, nebyla jimi vlastnoručně podepsána, což je podmínkou dodržení písemné formy výzvy, jak to požaduje ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, proti němuž nebylo přípustné odvolání, nabyl právní moci dne 26. 8. 1993. Porušení svého základního práva podle čl. 11, věta první a druhá Listiny, jež spočívá v tom, že každý má právo vlastnit majetek a že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu, spatřovali stěžovatelé především v tom, že soud dospěl k závěru, že písemnost, která byla manželům C. zaslána, není výzvou ve smyslu ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., třebaže z této písemnosti vyplývalo, kdo a vůči komu tuto výzvu činí a jaký je obsah této výzvy, jakož i v tom, že byl porušen zákon č. 87/1991 Sb. i další restituční předpisy v neprospěch těch, na kterých byly v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 spáchány křivdy, jejichž zmírnění je smyslem restitučních předpisů. V té souvislosti se odvolávali stěžovatelé i na rozhodnutí Ústavního soudu ČSFR sp. zn. I. ÚS 597/92. Kopie ústavní stížnosti byla zaslána Krajskému soudu Ostrava a vedlejším účastníkům s tímto výsledkem: Krajský soud v Ostravě zaslal Ústavnímu soudu své písemné vyjádření ze dne 7. 2. 1994, včetně spisu Okresního soudu v Karviné sp. zn. 22 C 57/92, který obsahoval i odvolání, protokol o projednání odvolání a rozsudek krajského soudu sp. zn. 13 Co 743/92. Ve svém vyjádření setrval na svém rozhodnutí a podal vysvětlení k námitkám uvedeným v ústavní stížnosti, zejména pokud jde o dokazování stran existence vlastnoručních podpisů navrhovatelů na výzvě k vydání věci, o neprovedení navržených důkazů a o dodržení písemné formy právního úkonu. V zastoupení vedlejších účastníků zaslal Ústavnímu soudu své vyjádření jejich právní zástupce JUDr. P. G. přípisem ze dne 28. 1. 1994. Ústavní stížnosti vytkl, že šedesátidenní lhůtu podle §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. nelze pokládat za lhůtu procesní, jak uvádí navrhovatelé, nýbrž za lhůtu hmotněprávní, a ústavní stížnost byla proto podána opožděně. Navíc nebyla dodržena třídenní lhůta pro doplnění telegrafického podání. Dále uvedl, že stěžovatelé jako oprávněné osoby neuplatnili včas řádnou výzvu ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., takže tím nemohlo být porušeno jejich základní právo a svoboda zaručená ústavním zákonem. Ústavní soud podle něho nemůže hodnotit, zda Krajský soud v Ostravě hodnotil důkazy správně či nesprávně, či zda dokazování bylo úplné či neúplné, nýbrž může pouze zkoumat, zda bylo porušeno základní právo nebo svoboda, zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. V závěru polemizuje s tvrzením navrhovatelů, jímž jsou zpochybňovány náležitosti písemné formy právního úkonu. Ústavní soud si k tomu vyžádal od právního zástupce stěžovatelů JUDr. M.S. kopii výzvy k vydání věci ze dne 21. 8. 1991 a podklad o včasném podání ústavní stížnosti. Pokud jde o kopii výzvy, Ústavní soud pokládal za nutné, aby byla aspoň v základních údajích jako důkaz znovu přečtena v tomto řízení, protože její text nebyl ponechán ve spise, i když byla přečtena před okresním soudem jako součást důkazního řízení podle §129 o.s.ř. Pokud jde o námitku opožděného podání, obdržel Ústavní soud kopii potvrzení poštovního úřadu v B. o tom, že telegram tomuto úřadu byl předán dne 25. 10. 1993. Ústavní stížnost byla podána podle ustanovení §34 a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. a stěžovatelé vyčerpali všechny zákonem poskytnuté procesní prostředky. Dovolání zde nebylo přípustné pro ustanovení §238 odst. 2 o. s. ř. argumentem á contrario. Nebyly shledány důvody pro odmítnutí ústavní stížnosti podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu a ústavní stížnost byla připravena k projednání senátem. Po prostudování skutkových zjištění, po obeznámení se s obsahem spisů a po projednání věci dospěl Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě k těmto závěrům: Ústavní soud nejprve konstatoval, že při projednávání podaného návrhu respektoval, že není součástí obecných soudů ve smyslu čl. 91 Ústavy ČR a nevykonává přezkumné pravomoci a to za předpokladu, že napadeným rozhodnutím soudu nebylo porušeno základní právo nebo svoboda, zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Dále Ústavní soud shledal nutným připomenout obsah nálezu Ústavního soudu ČSFR ze dne 21. 12. 1992 sp. zn. I. ÚS 597/92 (č. 16), který k interpretaci zákona č. 87/1991 Sb. dovodil, že se jedná o zákon restituční, kterým se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových i jiných křivd, spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou tedy povinny postupovat v řízení podle předmětného zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na základních lidských právech a svobodách má být alespoň částečně kompenzována. Ústavní soud se ve věci samé zabýval námitkou právního zástupce vedlejších účastníků, že ústavní stížnost byla podána opožděně, zejména s přihlédnutím k tomu, že šedesátidenní zákonná lhůta je lhůtou hmotněprávní a podání v této lhůtě mělo být doručeno soudu, nikoliv jen odevzdáno poště k přepravě. Ústavní soud se s tímto názorem neztotožnil a pokládá tuto lhůtu za procesněprávní. Vyplývá to z toho, že odpovídající ustanovení zákona o Ústavním soudu (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.) je uvedeno v části druhé tohoto zákona, která má nadpis "Řízení před Ústavním soudem", náleží do druhé hlavy této části, která je označena jako "Zvláštní ustanovení o řízení před Ústavním soudem" a do oddílu druhého této hlavy, označené jako "Řízení o ústavních stížnostech". Uvedené části zákona obsahují tedy ustanovení upravující postup řízení před Ústavním soudem, mají povahu procesní, a proto i lhůty v nich uvedené jsou lhůtami procesněprávními. Z podkladů uvedených ve spise a z doplnění provedeného právním zástupcem navrhovatelů Ústavní soud zjistil, že právní moc rozsudku nastala dnem 26. 8. 1993, telegrafické podání ústavní stížnosti Ústavnímu soudu bylo učiněno dne 25. 10. 1993 a Ústavnímu soudu došlo dne 26. 10. 1993. Doplnění telegrafického podání bylo doručeno osobně soudu dne 29. 10. 1993, což byl první den po státním svátku, na nějž připadl konec lhůty, a bylo proto i toto podání včasné. Ústavní soud se ve svém rozhodování o ústavní stížnosti zaměřil na ústavně právní stránku věci, tedy na rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 13 Co 743/92 ze dne 13. 7. 1993 a otázku, zda byla porušena základní lidská práva ve smyslu Listiny základních práv a svobod. Neshledal důvodu, aby zkoumal skutkovou podstatu, která byla předmětem dokazování Okresního soudu v Karviné v jeho rozsudku ze dne 28. 9. 1992 nebo kterou krajský soud jako soud odvolací při svém rozhodování v důkazním řízení doplnil. Ústavní soud zjistil, že krajský soud přezkoumal důkazy provedené v řízení před soudem prvého stupně a po jejich přezkoumání tyto důkazy převzal pro odvolací řízení, v němž pro doplnění výpovědí znovu vyslechl účastníky řízení. Krajský soud z výsledků dovodil, že navrhovatel nemá důkaz o tom, že originál výzvy odeslaný odpůrcům byl opatřen vlastnoručními podpisy navrhovatelů a dospěl k závěru, že navrhovatelé důkazní břemeno stran tvrzeného vlastnoručního podepsání výzvy neunesli. Krajský soud v důsledku toho považoval výzvu k vydání věci za učiněnou neplatně, a tedy právo navrhovatelů z toho důvodu za zaniklé. Souhlasil však se závěry okresního soudu v tom, že pasivní legitimace odpůrců v daném sporu vyplývá z ust. §4 odst. 2 citovaného zákona, nikoliv tedy z ust. §20 odst. 1 téhož zákona, takže vlastnictví nabyl stát k uvedeným nemovitostem nikoliv propadnutím majetku podle ust. §§51, 52 trestního zákona, ale připadnutím podle ustanovení §453a občanského zákoníku. Krajský soud se nezabýval důvody, které pro zamítnutí žaloby použil soud první instance, t. j. nesplněním podmínky trvalého pobytu navrhovatelů na území ČR a dospěl k tomu, že existuje jiný, t. j. výše uvedený důvod, týkající se písemné výzvy podle §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., pro zamítnutí návrhu a pro potvrzení napadeného rozsudku. V důsledku toho rozsudek soudu první instance potvrdil a své rozhodnutí opřel o právní důvody, které uvedl v rozsudku, který byl napaden ústavní stížností. Krajský soud se tu přiklonil k názoru Okresního soudu v B. tím, že nezrušil jeho rozsudek, pokud ten dospěl k závěru, že vlastnictví k předmětným nemovitostem stát nabyl nikoliv propadnutím majetku dle ustanovení §§51, 52 trestního zákona, ale připadnutím podle §453a občanského zákoníku, protože k uplatnění skutkové podstaty nedochází až právní mocí rozsudku, vydaného k občanskoprávnímu návrhu prokurátora, ale již samotným protiprávním jednáním vlastníků, jímž se tito trvale zbavují možnosti věci obvyklým způsobem užívat. Tento právní názor nelze považovat za správný. Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v §1 odst. 2 výslovně uvádí, že zákon upravuje též podmínky uplatňování nároků, vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků, a nelze proto na toto ustanovení pohlížet jakoby neexistovalo. Má k tomu speciální ustanovení v §19 a §20, jimiž je dokončována soudní rehabilitace. Vyplývá to ze zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, jehož §23 odst. 2 stanoví, že zvláštní zákon upraví podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků. Tímto zvláštním zákonem je právě zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích a jeho ustanovení, které na zákon o soudní rehabilitaci navazuje, konkrétně §1 odst. 2 a §§19 a 20. Právní postavení oprávněných i povinných osob bylo nutno posuzovat podle zmíněných §§19 a 20 zákona č. 87/1991 Sb., protože v projednávaném případě se jedná o důsledky zrušených trestních rozsudků, které vyslovily i propadnutí majetku navrhovatelů, a nikoliv tedy podle §4 citovaného zákona, který se vztahuje podle svého zařazení na vztahy občanskoprávní. Právní postavení oprávněných osob podle §20 citovaného zákona má pro ně další důsledek. Pokud podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, byl zrušen trestní rozsudek a byly zrušeny i výroky o propadnutí majetku, věci nebo zabrání věci, došlo ke stavu, kdy rehabilitovaný neztratil vlastnictví, protože zmíněné výroky byly zrušeny s platností ode dne vydání zrušeného rozsudku, tedy ex tunc. Oprávněná osoba musela v důsledku ustanovení §23 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci vyčkat, až bude tento zákon o mimosoudních rehabilitacích vydán, aby mohla svá práva uplatnit podle jeho ustanovení (§§19 a 20). Tím se však nezměnilo nic na jejím postavení vlastníka, které vyplynulo již z účinnosti zrušení trestního rozsudku ex tunc. Tento trestní rozsudek sp. zn. 1 T 5/83 ze dne 28. 3. 1983, kterým byli stěžovatelé odsouzeni pro trestný čin opuštění republiky podle §109 odst. 2 trestního zákona v té době platného, a kterým bylo vysloveno podle §51 odst. 2 téhož zákona propadnutí jejich majetku ve prospěch státu, byl usnesením Okresního soudu v Karviné sp. zn. 45 Rt 42/90 ze dne 11. 9. 1990 prohlášen za zrušený pro oba navrhovatele podle §2 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., a to k datu, kdy byl vydán. Zákon č. 87/1991 Sb. nezměnil nic výslovně na tom, že v důsledku zrušení trestního rozsudku a jeho výroku o propadnutí majetku ex tunc se obnovilo původní vlastnictví majetku. Zákon pouze stanoví postup, jakým se má oprávněná osoba - původní vlastník - domáhat do určité doby vydání svého majetku od osoby povinné. K vydání věci podle §5 citovaného zákona vyzve oprávněná osoba povinnou osobu a na základě písemné výzvy vydá povinná osoba věc ve stanovené lhůtě, když předtím oprávněná osoba prokázala svůj nárok na vydání a uvedla způsob převzetí věci státem. Zákon nemá žádné ustanovení o formálních náležitostech této výzvy a nelze jí bez dalšího podkládat větší význam než skutečně má, protože předmět důkazního břemene strany oprávněné je přesně v zákoně definován. Zejména v tomto případě vlastník pouze vyzývá povinnou osobu, aby mu vrátila věc, která mu náleží. Ústavní soud vzal v této souvislosti v úvahu obsah výzvy ze dne 21. 8. 1991, jak byla při tomto projednávání zrekapitulována a vyšel ze skutkových zjištění obou soudů, zejména z výpovědi paní ing. P. C. z jednání před okresním soudem dne 28. 9. 1992 a z její výpovědi u jednání před krajským soudem dne 13. 7. 1993, při nichž v prvém případě potvrdila, že v září 1991 obdrželi od navrhovatelů, manželů N., výzvu k vydání jedné ideální poloviny předmětné nemovitosti. Na tuto výzvu, kterou považovali, mimo jiné, za snůšku invektiv, nereagovali, a to z toho důvodu, že sami navrhovatelům nic neudělali a že to byl stát, který tak učinil. V druhém případě potvrdila, že trvá na svém tvrzení, že výzva k vydání věci jim nebyla doručena v originále, ale v jakési kopii, poměrně dosti špatně čitelné. Pokud jde o otázku, zda ona listina, kterou v srpnu r. 1991 obdrželi, byla podepsána, setrvala na svém tvrzení, že si to nepamatuje. Pokud jde o existenci, či neexistenci oné listiny (výzvy), tu po přečtení zničili, jelikož ji nepovažovali za nic jiného, než za snůšku nepravd a invektiv. Na základě toho dospěl Ústavní soud k závěru, že výzva k vydání majetku byla odeslána osobám povinným, strana povinná příjem listiny jako výzvy nepopřela a naopak uvedla, že listinu po převzetí zničila. Neexistence originálu této výzvy, již strana povinná sama způsobila, nemůže být proto použita proti straně oprávněné. Právní zásada, že nikdo nemůže jednat v rozporu se svými vlastními činy, je nepochybně zásadou stále platnou. Opačný závěr, k němuž krajský soud dospěl, je v rozporu s principy plné ústavní a zákonné ochrany vlastnického práva (čl. 11 věta první odst. 1 Listiny základních práv a svobod), podle nichž každý má právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný obsah a ochranu. Ústavní soud byl dále nucen konstatovat, že Krajský soud se neřídil ustanovením §6 o. s. ř., účinným od 1. 1. 1992, že soud postupuje v součinnosti se všemi účastníky řízení, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly spolehlivě zjištěny. Svou snahou zpochybnit platnost výzvy, což strany samy neučinily, překročil své oprávnění a rozhodoval o věci, která se mezi stranami nejevila jako sporná. Tím porušil čl. 90 Ústavy ČR, že soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Pokud v této souvislosti namítá vedlejší účastník, ostatně v souladu s názorem okresního soudu v jeho rozsudku ze dne 28. 9. 1992, že v §20 zákona č. 87/1991 Sb. se nehovoří o osobách blízkých, je Ústavní soud toho názoru, že je třeba při aplikaci §20 postupovat plně v souladu s §4 odst. 2, který ve stanovených případech mezi osoby povinné řadí i osoby blízké těchto osob, pokud ona věc byla těmito osobami převedena, protože jiný výklad by znamenal nerovnoprávné postavení oprávněných osob ve zcela stejné právní situaci. Při emigraci osob docházelo k převzetí jejich majetku státem jednak při propadnutí majetku podle ustanovení §§51 a 52 tehdy platného trestního zákona nebo v důsledku aplikace §453a občanského zákoníku. Při stejné skutkové podstatě by pak bylo rozhodováno odlišně, ač k tomu nejsou žádné objektivní důvody. Jak vyplývá ostatně i z důvodové zprávy, sankce ukládané v trestním řízení sledovaly politické a ekonomické cíle, které měly sankce stejné povahy ukládané jinými než soudními orgány, a proto dochází ke společné úpravě zmírnění následků majetkových a jiných křivd spáchaných jednak v trestním řízení, jednak jinými orgány státu. Proto odlišný výklad by nutně vyvolal námitku nerovnosti stran před zákonem. Ústavní soud se v této souvislosti zabýval i stanoviskem, že postavení povinných osob je třeba posuzovat podle §4 odst. 2 citovaného zákona, nikoliv podle §20 odst. 1 téhož zákona, protože stát nabyl vlastnictví nikoliv propadnutím majetku podle §§51 a 52 trestního zákona, ale připadnutím podle §453a občanského zákoníku. K naplnění skutkové podstaty nedochází pak údajně až právní mocí trestního rozsudku, ale již samotným protiprávním jednáním vlastníků, jímž se tito trvale zbavují možnosti věci obvyklým způsobem užívat. Ústavní soud se s tímto názorem neztotožnil. Ustanovení §§19 a 20 je ustanovení speciální, týkající se prakticky dokončení soudní rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb. O takový případ nabytí nemovitosti státem v důsledku trestního rozsudku podle zjištění Okresního soudu v Karviné se v tomto řízení jedná. Naproti tomu ustanovení §453a občanského zákoníku, které sice sledovalo stejný cíl jako ustanovení trestního zákona o propadnutí jmění ve stejných případech, je ustanovení, v němž se projevila snaha zákonodárců o jeho nejširší možný dosah a možnost libovolné interpretace soudy. Pokud však takový výklad v konkrétním případě nebyl k dispozici, závisela aplikace jen na volném výkladu, bez jakékoliv stability výkladu tohoto právního ustanovení. Tak i konkrétně v tomto případě by mohly vzniknout pochybnosti, kdy se vlastníci dopustili takového protiprávního jednání, že se trvale zbavili možnosti věci obvyklým způsobem užívat, protože možnost návratu z emigrace nebyla absolutně vyloučena a navíc zákon realizaci tohoto ustanovení podmiňuje tím, že muselo být v rozporu se zájmem společnosti, aby vlastník s věcí dále nakládal. Tomu však obvykle nebyla věnována pozornost. Ústavní soud dospěl k závěru, že je třeba vycházet v prvé řadě ze soudního rozhodnutí provedeného v řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci a mít na mysli i interpretaci vztahu mezi §20 a §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., jak je uvedeno výše. Opačný názor by vedl nutně k závěru, že všechna rozhodnutí soudních orgánů v předmětné věci v soudních rehabilitacích byla bez právního významu, což nemá oporu v zákoně. Tím, že v uvedených bodech aplikoval krajský soud nesprávný právní názor na postavení navrhovatelů jako vlastníků předmětných nemovitostí a že svým rozhodnutím je zbavil vlastnictví, ať již z důvodu nesprávného právního názoru na ztrátu rozhodujícího důkazu, nebo z jiných, výše uvedených důvodů, zasáhl krajský soud do základních práv a svobod navrhovatelů, jak jsou chráněna Ústavou, resp. Listinou základních práv a svobod. Ústavní soud proto uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě v předmětné věci pro rozpor s čl. 11 věta prvá a druhá a s čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i pro rozpor s čl. 90 Ústavy České republiky, zrušil. Ostatní argumenty, uváděné stěžovateli jako rozpor rozsudku s čl.11 věta první a druhá, neshledal Ústavní soud důvodnými, protože se jedná vesměs buď o oblast volného hodnocení důkazů soudy, nebo o některé vady, které však neporušují ústavní zákon a Ústavní soud je nepřezkoumává. Na celkovém hodnocení nezměnila nic ani skutečnost, že stěžovatelka A.N. v průběhu řízení zemřela a přestala být účastnicí řízení. S touto skutečností se bude muset vypořádat Krajský soud, který ve věci bude znovu jednat. Pokud jde o důvody ústavní stížnosti, týkající se podmínky trvalého pobytu v ČR pro kvalifikaci oprávněné osoby, Ústavní soud se jimi nezabýval, protože v době vydání tohoto nálezu se již jedná o věc rozsouzenou (res iudicata) a Ústavní soud odkazuje na nález pléna Ústavního soudu ze dne 12. 7. 1994 uveřejněný pod č. 164/1994 ve Sbírce zákonů České republiky. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se podle §54 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. nelze odvolat. V Brně dne 2. února 1995