ECLI:CZ:US:2016:1.US.1217.16.1
sp. zn. I. ÚS 1217/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Kučery, t.č. Vazební věznice Brno - Bohunice, zastoupeného Mgr. Tomášem Palíkem, advokátem se sídlem Brno, třída Kpt. Jaroše 35, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 3. 2016 č. j. 1 To 9/2016-4149, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 18. 4. 2016 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o jeho vzetí do vazby, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením bylo potvrzeno rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2015, jímž soud v návaznosti na vyhlášení odsuzujícího rozsudku rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu, tj. z důvodu tzv. útěkové vazby. Vrchní soud toto své rozhodnutí odůvodnil tím, že z obsahu spisového materiálu vyplývá, že stěžovatel je důvodně podezřelý ze spáchání trestné činnosti kladené mu za vinu. Z okolností případu, jakož i s přihlédnutím k osobám obžalovaných, je zjevné, že vazbu v současném stadiu řízení nelze nahradit jiným opatřením. Trestná činnost, pro kterou je stěžovatel aktuálně trestně stíhán (provozování varny pervitinu a jeho prodej do Německa v rámci organizované skupiny), je vnímána jako vysoce společensky škodlivá a závažná, přičemž se jí dopouštěl dlouhodobě a ve velkém rozsahu. Uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti roků společně se skutečnostmi, že je svobodný, bezdětný a zaměstnán je jako řidič, tudíž není na místo pobytu vázán pevnými pracovními ani rodinnými vazbami, pak i podle stížnostního soudu odůvodňuje obavu, že v případě jeho propuštění na svobodu se bude skrývat nebo uprchne mimo dosah orgánů činných v trestním řízení, aby se vyhnul trestnímu stíhání a případnému trestu.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje svou argumentaci z řízení před obecnými soudy a uvádí, že nesouhlasí s tím, že se trestné činnosti dopouštěl dlouhodobě a ve velkém rozsahu a že by hrozilo jeho uprchnutí. Dále poukazuje na to, že měl být před Vrchním soudem osobně slyšen.
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Předně je třeba uvést, že Ústavní soud je v rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí obecných soudů oprávněn zasáhnout především tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti. Výklad "konkrétních skutečností", odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu, je především věcí obecných soudů, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky). Je tak primárně na obecných soudech, nikoliv na Ústavním soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda je vzetí do vazby opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Ve vazebních rozhodnutích je potřeba na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě a pečlivě odůvodněno. Požadavek řádného odůvodnění jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, resp. ústavně souladného, rozhodnutí, vyplývá i z ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (čl. 2 odst. 2 Listiny v návaznosti na §125 trestního řádu).
7. Prizmatem výše naznačených kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení. Důvodnost naplnění vazebního důvodu podle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu (tzv. útěková vazba) soud spatřoval v konkrétních skutečnostech, které blíže v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl. Tyto skutečnosti se týkaly jak charakteru spáchané trestné činnosti, tak i osobních a majetkových poměrů stěžovatele. V neposlední řadě soudy zohlednily výši trestu, která stěžovateli za spáchanou trestnou činnost hrozila. Výše uvedené okolnosti považoval za natolik závažné, že reálně odůvodňují obavu, že v případě propuštění stěžovatele na svobodu by mohl uprchnout či se skrývat, a proto konstatoval, že se naplnil důvod vazby vymezený v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu, což také dle názoru Ústavního soudu řádným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Není přitom úkolem Ústavního soudu hodnocení skutečností dokládajících existenci vazebního důvodu přehodnocovat.
8. Z výše uvedeného plyne, že nelze přisvědčit námitce stěžovatele, dle níž soudy odůvodnily potřebu trvání vazby pouze odkazem na "hrozbu vysokého trestu", jakožto samostatné skutečnosti odůvodňující aplikaci ustanovení §67 písm. a) trestního řádu. Hrozba vysokého trestu sama o sobě bez dalšího pro naplnění citovaného vazebního důvodu není dostačující a samotný fakt trestního stíhání pro trestný čin ohrožující stěžovatele vysokým trestem odnětí svobody nedovoluje rozhodnout o uvalení vazby či o ponechání ve vazbě, bez přihlédnutí k dalším konkrétním okolnostem posuzované věci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2208/13, nález sp. zn. IV. ÚS 226/05 ze dne 21. 6. 2005 (N 126/37 SbNU 587) nebo nález sp. zn. I. ÚS 603/07 ze dne 7. 6. 2007 (N 95/45 SbNU 353)]. V dané věci však obecné soudy svoje rozhodnutí nezaložily výlučně na hrozbě vysokého trestu, nýbrž zohlednil i další konkrétní okolnosti případu, mimo jiné typ trestné činnosti i života stěžovatele (absenci jeho rodinných a pracovních vazeb).
9. Nad to Ústavní soud připomíná svou judikaturu, jejíž argumentaci převzal i vrchní soud v napadeném rozhodnutí. V řadě svých rozhodnutí Ústavní soud vyslovil názor, že nepravomocně uložený nepodmíněný trest, přirozeně v určité výměře, může znamenat konkrétní skutečnost, odůvodňující obavu z útěku právě před takovýmto trestem; v každém případě je hrozbu útěku značně existencí nepravomocného odsuzujícího rozsudku zesílena (srov. zamítavý nález sp. zn. I. ÚS 185/14 ze dne 10. 4. 2014). Podle evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a judikatury Evropského soudu pro lidská práva dokonce zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku není již považované za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1, písm. c) Úmluvy ("zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání"), ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1, písm. a) Úmluvy (viz rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, §9). Z daného vyplývá, že Úmluva považuje zbavení svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak tedy neklade na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1, písm. c) a které reflektuje i výše zmíněná judikatura Ústavního soudu o nepřípustnosti pouhé hrozby vysokého trestu jako dostatečného důvodu vazby.
10. Omezení osobní svobody stěžovatele se s ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu v daném případě jeví jako proporcionální, neporušující základní práva stěžovatele, jak namítal v ústavní stížnosti.
11. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, pročež mu nezbylo než jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu