ECLI:CZ:US:2010:1.US.1254.10.1
sp. zn. I. ÚS 1254/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. května 2010 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JEDNOTA, spotřební družstvo ve Frýdku-Místku, se sídlem tř. T. G. Masaryka 1101, 738 01 Frýdek-Místek, zastoupené Mgr. Radimem Struminským, advokátem se sídlem Svornosti 2, 736 01 Havířov-Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2010 č. j. 22 Cdo 613/2010-104, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2009 č. j. 71 Co 158/2009-86 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 26. 2. 2009 č. j. 9 C 330/2006-62, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatelka proti výše citovaným rozhodnutím, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do základního práva nerušeně vlastnit majetek garantovaného čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku byl návrh stěžovatelky na určení, že je vlastníkem předmětných pozemků v k. ú. Rychaltice, obec Hukvaldy, zamítnut. Okresní soud odkázal na právní závěry vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2008 sp. zn. 22 Cdo 3425/2008, v němž Nejvyšší soud akceptoval názor odvolacího soudu, že podmínkou vyhovění návrhu ve smyslu ustanovení §879c ObčZ je "prokázání a) existence práva trvalého užívání pozemku b) vlastnictví budovy, kterou je pozemek zastavěn c) podání žádosti o změnu trvalého užívání na vlastnictví ve lhůtě jednoho roku od 1. července 2000." Z teleologického výkladu daného ustanovení lze dovodit, že podmínkou pro vyhovění nároku na transformaci práva trvalého užívání na právo vlastnické je, že subjekt tohoto práva byl ke dni 1. července 2001 vlastníkem stavby zřízené na pozemku v trvalém užívání. Opačný výklad by odporoval záměru zákonodárce sjednotit vlastnictví budovy a pozemku, na němž budova stojí. Protože stěžovatelka pozbyla vlastnictví budovy, stojící, resp. tvořící funkční celek s předmětnými pozemky před datem 1. 7. 2001, okresní soud žalobě nevyhověl a návrh zamítnul. Odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil, neboť jím učiněná skutková zjištění byla správná a zjištěný skutkový stav byl posouzen správně i po právní stránce. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zcela konformní s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu.
Stěžovatelka spatřovala porušení základního práva vlastnit nerušeně majetek v tom, že obecné soudy při aplikaci ust. §879c ObčZ nevycházely z "doslovného ani jazykového" výkladu tohoto ustanovení. Podle stěžovatelky obecné soudy svým nepřípustně extenzivním výkladem nad rámec textu zákona vytvořily další nutné podmínky k nabytí vlastnického práva k pozemku, a tím ho fakticky omezily. Stěžovatelka se naopak domnívala, že k tomu, aby se stala vlastníkem předmětných pozemků, splnila všechny zákonem výslovně předpokládané podmínky. Obecné soudy se podle jejího názoru řídily nesprávným názorem, když dovodily, že podmínkou transformace práva trvalého užívání pozemků na právo vlastnické k nim je také vlastnictví budovy, postavené na jednom z těchto pozemků ke dni 1. 7. 2001. Stěžovatelčina určovací žaloba byla zamítnuta jen proto, že předmětnou budovu v mezidobí prodala s právními účinky ke dni 6. 3. 2001. Obecné soudy měly dále vycházet z toho, že stavba i pozemek pod ní jsou samostatnými věcmi v právním slova smyslu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu].
Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti konstatuje, že obecné soudy dospěly k závěru, který lze ústavně aprobovat, tedy že stěžovatelka neměla nárok na transformaci práva trvalého užívání předmětných pozemků na právo vlastnické, neboť nebyla ke dni 1. 7. 2001 vlastníkem stavby stojící, resp. tvořící funkční celek s předmětnými pozemky. Ústavní soud nemohl přehlédnout roli setrvalé judikatury Nejvyššího soudu, které z hlediska ústavnosti nelze co vytknout. Argumentace stěžovatelky se pohybuje v rovině podústavního práva a bylo na ni přesvědčivě reagováno již rozhodnutími obecných soudů. Ústavní soud proto neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena ochrana vlastnického práva stěžovatelky, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je ochrana základních práv (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatelky neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2010
Ivana Janů
předsedkyně senátu