ECLI:CZ:US:1996:1.US.127.96
sp. zn. I. ÚS 127/96
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě o ústavní stížnosti stěžovatele politické strany Svobodní demokraté - Liberální strana národně sociální (SD - LSNS), zastoupeného JUDr. T. S., advokátem, proti rozhodnutí Ústřední volební komise ze dne 27. 4. 1996, že stěžovatel bude ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky posuzován jako koalice, takto:
Ústavní soud z a k a z u j e Ústřední volební komisi, aby se
vyjadřovala k otázce, zda kandidátní listina stěžovatele je
kandidátní listinou koalice či nikoliv, nebo se na tom usnášela.
Ústavní soud dále p ř i k a z u j e Ústřední volební komisi,
aby obnovila postavení stěžovatele ve volbách do Poslanecké
sněmovny Parlamentu České republiky tak, jak odpovídá stavu před
usnesením této volební komise ze dne 27. 4. 1996, po registraci
kandidátní listiny stěžovatele a ke svému usnesení ze dne 27. 4.
1996 v bodu 9 konstatujícímu, že SD - LSNS je koalicí, při výkonu
své působnosti nepřihlížela; dále aby v souvislosti s obnovením
postavení stěžovatele zaslala ve lhůtě 24 hodin od doručení tohoto
nálezu tiskové agentuře ČTK prohlášení, že kandidátka stěžovatele
bude v parlamentních volbách 1996 posuzována jako kandidátní
listina jedné politické strany.
Pokud jde o ostatní návrhy stěžovatele, ústavní stížnost se
z a m í t á .
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 3. 5. 1996 navrhl stěžovatel
- politická strana Svobodní demokraté - Liberální strana národně
sociální (SD - LSNS), aby Ústavní soud rozhodl, že usnesením
Ústřední volební komise ze dne 27. 4. 1996 o tom, že politická
strana SD - LSNS bude v parlamentních volbách v roce 1996
posuzována jako koalice, došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených
práv a svobod.
Stěžovatel, aniž to blíže rozvádí, spatřuje v postupu, který
byl vůči němu uplatněn, porušení níže uvedených článků Listiny
základních práv a svobod. Podle čl. 2 odst. 3 může každý činit, co
není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon
neukládá. Podle čl. 3 odst. 1 jsou základní práva a svobody
zaručeny všem bez rozdílu m. j. politického či jiného smýšlení.
Podle čl. 4 odst. 3 musí zákonná omezení základních práv a svobod
platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené
podmínky. Podle čl. 21 odst. 4 mají občané za daných podmínek
přístup k voleným a jiným veřejným funkcím. Podle čl. 22 zákonná
úprava všech politických práv a svobod a její výklad a používání
musí umožnit a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil
v demokratické společnosti.
Na podporu své stížnosti uvádí stěžovatel některé další
skutečnosti, které mají charakterizovat důsledky (podle něho
nesprávného) postupu Ústřední volební komise.
Proti rozhodnutí samému stěžovatel namítá, že je v naprostém
rozporu s právní úpravou, obsaženou v zákoně č. 247/1995 Sb.,
o volbách do Parlamentu České republiky a se smyslem tohoto
zákona. Je současně zásahem do ústavních práv politické strany
a přeneseně i do ústavních práv občanů, kteří se v této politické
straně sdružili. Bylo by dokonce zásahem i za situace, kdyby bylo
jen deklarací právního názoru žalovaného bez jakékoliv právní
konsekvence či důsledků. I v této pouze deklaratorní formě je
způsobilé vyvolat u voličů mylný dojem o tom, že žalobce musí pro
postup do prvého skrutinia získat 7% hlasů. To může výrazně
ovlivnit rozhodnutí těch voličů, kteří se domnívají, že překročení
sedmi procent získaných hlasů je vyloučeno.
Stěžovatel podotýká, že splnil všechny podmínky určené
zákonem pro registraci kandidátních listin a tyto listiny také
byly registrovány. Poté bylo Ústřední volební komisí stěžovateli
určeno losem číslo, kterým bude pro volby do Poslanecké sněmovny
Parlamentu České republiky označovat své kandidátní listiny,
a stěžovatel také jako politická strana složil příslušné kauce
podle zákona. K rozhodnutí Ústřední volební komise, které je touto
ústavní stížností napadáno, došlo až po splnění všech uvedených
formalit. Toto rozhodnutí, že stěžovatel bude ve volbách do
Parlamentu České republiky v roce 1996 posuzován jako koalice,
bylo přijato přesto, že na předchozích jednáních Ústřední volební
komise ve dnech 10. 4. a 11. 4. 1996 bylo usneseno, že stěžovatel
nebude považován za koalici.
Stěžovatel vznesl dále také námitku, že došlo k porušení
svobodné soutěže politických sil v demokratické společnosti ve
smyslu čl. 22 Listiny základních práv a svobod. Souhlasí s tím, že
volby do Parlamentu ČR, jakkoliv jsou projevem ústavního práva
svobodně volit, se rozhodně nemohou vyhnout určitým formalitám,
které je nutno splnit jako podmínku pro připuštění k volbám. Zcela
evidentně jde o formality, jejichž splnění zaručuje, že ve volbách
kandiduje politická strana, která je řádně registrována, že bude
zajištěna jednoznačná identita kandidátů, bude vyloučena
duplicita, spočívající v tom, že by některý kandidát kandidoval ve
více volebních krajích, že bude zjevné pořadí kandidáta na
kandidátní listině a bude též zřejmé, že jde o kandidáta, který je
občanem České republiky. Ve všech těchto případech jde
o formality, na které je jednoznačná odpověď ano nebo ne.
Rozhodování o tom, zdali tyto formality byly nebo nebyly splněny,
vylučuje možnost jakékoliv volné úvahy. Proti veškerým zásahům,
vylučujícím politickou stranu nebo jejího kandidáta ať již
z rozhodnutí Krajské volební komise nebo Ústřední volební komise
je možné se odvolat k soudu, který je povinen ve velmi krátké
lhůtě rozhodnout, zdali při posuzování uvedených formalit
a příslušném vymezení důsledků byla či nebyla učiněna chyba. Ani
zde nejde o volnou úvahu, ale o srovnání podmínek, stanovených
zákonem, se skutečností. Pokud však Ústřední volební komise
rozhodla, že stěžovatel, posuzovaný doposud jako politická strana,
bude nadále posuzován jako koalice, dává tím najevo úmysl
požadovat pro jeho vstup do prvého skrutinia odevzdání 7% hlasů.
Tato podmínka je ztížením běžného standardního přístupu
podmíněného 5% hlasů. O této podmínce rozhodovala Ústřední volební
komise, ačkoliv ji k tomu žádné ustanovení zákona o volbách
neopravňuje a rozhodovala volnou úvahou. Tato komise je fakticky
sestavena ze zástupců všech politických stran a rozhoduje
hlasováním. Lze tedy říci, že zástupci politických stran rozhodli
zcela mimo prostor daný zákonem o ztížení podmínek jinému
politickému subjektu pro přístup do Parlamentu ČR. Nesprávnost
tohoto postupu je zjevná, má-li se na mysli, že svobodná soutěž
politických sil nemůže být zrušena ani rozhodnutím většiny občanů.
Tím spíše pak nemůže být zrušena ani ovlivněna svobodná soutěž
politických sil rozhodnutím většiny politických stran, tedy
přímých konkurentů.
Z uvedeného vyplývá, že mnohem menší zásahy do svobodné
soutěže politických sil, které Ústřední volební komise provádí při
kontrole formálních náležitostí kandidátních listin, podléhají
přezkumu soudem. Zjevně tedy zákonodárce ani neuvažoval
o možnosti, že by Ústřední volební komise byla oprávněna zasahovat
do soutěže jinými způsoby, které by soudní kontrole nebyly
podřízeny. Zcela určitě pak nemůže jít o zásahy, v nichž je
rozhodování o tom, zdali zásah bude či nebude proveden, jen
otázkou volné úvahy bez jakýchkoliv pevných regulí.
Stěžovatel současně připomíná, že zákon č. 247/1995 Sb.,
o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění
některých dalších zákonů, nedefinuje, co je koalice a nedefinuje
to ani žádný jiný zákon přijatý na území tohoto státu od roku
1918. Nelze tedy při definování koalice postupovat ani pomocí
analogie legis ani analogie iuris. Zákonodárce zjevně nechtěl
žádným způsobem koalici definovat, aby nevyvolal nutnost
rozhodovat o tom, co koalice je a co koalice není. Za daného stavu
věci je tedy koalicí de iure pouze ten subjekt, který se tak sám
na kandidátní listině označí. Základní zaměření činnosti Ústřední
volební komise, respektive krajských volebních komisí, a možnost
jejich rozhodování, jde zcela jiným směrem.
Podáním ze dne 22. 5. 1996 doplnil stěžovatel ústavní
stížnost tak, že navrhl,
1) aby Ústavní soud, pokud bude usnesení odpůrce (Ústřední
volební komise) ze dne 27. 4. 1996 kvalifikovat jako
rozhodnutí, toto usnesení zrušil,
2) jinak, aby Ústavní soud odpůrci zakázal pokračovat
v porušování práv a svobod stěžovatele formou jakýchkoli
veřejných prohlášení posuzujících stěžovatele v rámci
parlamentních voleb 1996 jako koalici,
3) aby Ústavní soud uložil odpůrci
a) zaslat tiskové agentuře ČTK prohlášení (ve stížnosti
specifikované), v němž se zejména uvádí, že kandidátka
stěžovatele bude v parlamentních volbách 1996 posuzována
jako kandidátní listina jedné politické strany a že se
odpůrce stěžovateli omlouvá,
b) zajistit, aby před každou volební místností bylo vyvěšeno
prohlášení uvedené v předchozím bodu.
Soudce zpravodaj přezkoumal ústavní stížnost SD - LSNS
i z formálních hledisek. Důvody pro odmítnutí stížnosti ve smyslu
§43 zákona č. 182/1993 Sb. nebyly shledány. Oprávnění politické
strany k podání ústavní stížnosti může totiž vycházet v tomto
případě z ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a §72
odst. 1 a zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť podmínky
těchto ustanovení jsou v souzené věci splněny. Za této situace
nebylo nutno uvažovat o aplikaci ustanovení čl. 87 odst. 1 písm.
j) Ústavy ČR, respektive §73 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.
Soudce zpravodaj rovněž nezjistil jiné důvody pro odmítnutí
ústavní stížnosti. Ze spisu je patrno, že stěžovatel je politickou
stranou ve smyslu zákona č. 424/1991 Sb., v úplném znění,
o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, která
vznikla sloučením bývalé Liberální strany národně sociální
a bývalé strany Svobodných demokratů. Jde tedy o právnickou osobu
ve smyslu §3 odst. 1 citovaného zákona. Její stanovy byly
registrovány Ministerstvem vnitra ČR dne 29. 1. 1996. Rovněž není
pochyb o tom, že Ústřední volební komise je veřejnoprávním orgánem
zřízeným ad hoc podle zákona č. 247/1995 Sb. a jejím úkolem je
řídit volby do Parlamentu České republiky.
Ústavní soud ve smyslu §42 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, zaslal návrh druhému účastníku, tj. Ústřední
volební komisi, s výzvou, aby se k němu písemně vyjádřil. Ústřední
volební komise své vyjádření Ústavnímu soudu ve stanovené lhůtě
nepředložila.
II.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval zápisem z jednání
Ústřední volební komise ze dne 27. 4. 1996, na němž bylo přijato
"usnesení", jež bylo napadeno ústavní stížností. Z tohoto zápisu
Ústavní soud zjistil, že závěrečné usnesení, přijaté 20 členy (7
členů proti, 9 členů se zdrželo) Ústřední volební komise znělo:
"Ústřední volební komise konstatovala, že SD - LSNS je kandidátní
listinou koalice." Dále Ústavní soud zjistil, že nebylo přijato
řešení, které by se vypořádalo se skutečností, že kandidátní
listiny SD - LSNS byly již projednány Ústřední volební komisí jako
kandidátní listiny politické strany a stejně tak byly registrovány
krajskými volebními komisemi. Z citovaného zápisu pak vyplynulo,
že pracovní skupina pro právní otázky předložila Ústřední volební
komisi návrh na stanovisko k registraci kandidátní listiny SD
- LSNS s tím, že zákon sice výslovně koalici nedefinuje, ale
z teoretického hlediska lze konstatovat, že SD - LSNS vykazuje
znaky koalice. Je však prý nutno vzít v úvahu, že zákonem není
přesně definován pojem koalice a že kandidátní listina SD - LSNS
je již registrována jako kandidátní listina politické strany.
Proto bylo doporučeno původní stanovisko Ústřední volební komise
neměnit s tím, že každý občan, politická strana nebo politické
hnutí může podle §88 zákona č. 247/1995 Sb. podat soudu stížnost
proti vydání osvědčení o zvolení poslancem této politické strany,
pokud by se domníval, že se o koalici jedná. Proti tomuto návrhu
na stanovisko Ústřední volební komise vystoupil ing. S., který
citoval prohlášení představitelů SD - LSNS a Strany podnikatelů,
živnostníků a rolníků České republiky v tisku a televizi, která
nasvědčují tomu, že Ústřední volební komise byla zástupci SD
- LSNS uvedena v omyl. Na základě těchto nových informací podal
návrh na usnesení Ústřední volební komise, že zaregistrovaná
kandidátní listina politické strany SD - LSNS je kandidátní
listinou koalice SD - LSNS a SPRŽ.
III.
Ústavní soud vyšel z podané ústavní stížnosti a vyjádření
účastníků a vzhledem ke svému postavení soudního orgánu ochrany
ústavnosti se zabýval tím, zda jednáním Ústřední volební komise
byla či nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody
stěžovatele.
Dříve než Ústavní soud přikročil k vyhodnocení věci samé,
bylo nutno si povšimnout, jak byl v průběhu jednání Ústřední
volební komise chápán pojem koalice. Názorové rozdíly v tom směru
nepochybně vedly k podání této ústavní stížnosti. Ústavní soud
konstatuje, že pojem koalice nebyl definován zákonem o volbách ani
v jiných právních předpisech (§200 m odst. 1 písm.
a), b) o. s. ř. hovoří o volební koalici); ani účastníci sami
v zápise Ústřední volební komise ze dne 27. 4. 1996 nedefinovali
obsah pojmu koalice ani podrobnosti svých názorových rozdílů.
Pojem koalice je znám z politické praxe, nejvíce z oblasti
součinnosti tzv. vládní koalice, kde má svůj již léta ustálený
význam. Tam, kde tomu tak není, může pojem koalice označovat různé
stupně vztahů od pouhé spolupráce mezi libovolnými stranami, přes
užší či volnější propojení až k stupni spolupráce, který předchází
sloučení takových stran.
Zákon č. 247/1995 Sb. v žádném svém ustanovení neupravuje
veřejnoprávní podmínky pro vznik a činnost koalice, nezakotvuje
pravomoc žádného orgánu rozhodovat o tom, že určitý politický
subjekt (politická strana nebo deklarované či nedeklarované
seskupení politických stran nebo hnutí) účastnící se voleb (např.
jako strana) nutno chápat jako koalici, není tedy dáno žádné
oprávnění státního či výkonem veřejné moci pověřeného orgánu
zasahovat svým rozhodováním do (před)volebních aktivit politických
subjektů. To ostatně potvrzuje i zákon č. 424/1991 Sb.,
o sdružování v politických stranách a politických hnutích, když
explicitně stanoví, že státní orgány mohou do jejich postavení
a činnosti zasahovat jen na základě zákona a v jeho mezích (§3
odst. 1). Je zřejmé, že zákonodárce neměl v úmyslu do vytváření
koalic (veřejnoprávně) zasahovat. Pokud by takové otázky
ovlivňovat chtěl, musel by volební koalici přesně definovat a také
reglementovat mechanismus přezkoumávání (zřejmě soudního), zda
politický subjekt je stranou či koalicí. Z toho lze dovodit,
v souladu s ustanovením čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv
a svobod, respektive čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy ČR (zejména arg.
"každý občan může činit co není zákonem zakázáno"), že za daného
právního stavu jen sám politický subjekt dobrovolně rozhoduje, zda
se chce voleb účastnit jako (volební) subjekt samostatný nebo jako
(volební) koalice. Při nedostatku právní regulace vytváření
koalicí tedy může být relevantní jedině to, jakým způsobem subjekt
své kandidátní listiny zaregistroval. Jistou podporu takovému
závěru poskytuje sám zákon č. 247/1995 Sb. v ustanovení §31 odst.
1, když ve výčtu subjektů oprávněných podávat kandidátní listiny
pro volby se vedle politických stran uvádí i (bez dalšího)
koalice. Utváření (volebních) koalic tak podléhá dohodě stran,
která není nijak veřejnoprávně regulována, resp. zakázána. Zákon
č. 247/1995 Sb. s takovým jednáním nespojuje žádné právní důsledky
pro kandidující stranu. Není ani předepsáno, že na kandidátní
listiny se zapisují pouze členové kandidující strany, je možné
zapsat každou fyzickou osobu, která má pasivní volební právo
(srov. zejména §25 zákona č. 247/1995 Sb.). Vytvoření koalice je
- za současné právní úpravy - volní akt, tj. projev vůle dvou či
více politických stran či hnutí vytvořit (volební) koalici, jenž
nepodléhá žádnému dalšímu schvalovacímu aktu či přezkumu státních
orgánů.
Ostatně obdobnou konstrukci, ovšem vyjádřenou přesněji,
přijal např. zákon č. 47/1990 Sb., o volbách do Federálního
shromáždění, ve znění zákona č. 59/1992 Sb., v ustanovení §18
odst. 10, když stanovil, že "politické strany se mohou dohodnout
na podání společné kandidátní listiny. Na koalici takto vzniklou
se použijí přiměřeně ustanovení tohoto zákona, týkající se
politické strany...". Totožné ustanovení zahrnoval i zákon č.
54/1990 Sb., o volbách do České národní rady, ve znění zákona č.
94/1992 Sb. (§18 odst. 10). Pro úplnost je třeba poznamenat, že
v prvních volbách do nejvyšších zastupitelských sborů v roce 1990
byla stanovena toliko minimální hranice zisku hlasů potřebných pro
postup do prvního skrutinia, vztahující se na politické strany
i koalice, a tak nebylo nutné mezi oběma politickými subjekty
rozlišovat. Diferenciační hranici přinesly až novely volebních
zákonů v roce 1992.
Ústavní soud si musel dále vyjasnit, jaké bylo postavení
Ústřední volební komise při řešení rozporu, zda kandidátní listina
SD - LSNS je kandidátní listinou politické strany či kandidátní
listinou koalice ve smyslu §31 zákona č. 247/1995 Sb. Odpověď na
to dává §7 odst. 1 citovaného zákona o volbách do Parlamentu
České republiky, který stanoví, že volby do Parlamentu řídí
Ústřední volební komise. Její kompetence je rozvedena v §12 odst.
6, podle něhož Ústřední volební komise
a) dozírá na dodržování zákonů a jiných právních předpisů
o volbách,
b) rozhoduje o stížnostech na postup krajských a obvodních
volebních komisí a o odvoláních proti jejich rozhodnutím;
rozhodnutí Ústřední volební komise je pro všechny volební
komise závazné,
c) zjišťuje a uveřejňuje výsledky voleb,
d) odevzdá zápis o výsledku voleb do Parlamentu České republiky
příslušné komoře Parlamentu,
e) vydá zvoleným kandidátům osvědčení o zvolení,
f) plní další úkoly podle tohoto zákona a jiných právních
předpisů.
Jinými úkoly je rozumět zejména projednávání kandidátních
listin Ústřední volební komisí podle §33 a její účast na
registraci kandidátních listin ve smyslu §34 a řešení sporů
o odmítnutí kandidátní listiny podle §32 odst. 3 v období před
její registrací. Kompetence Ústřední volební komise po registraci
kandidátní listiny je blíže určena v §34 odst. 2, kde se uvádí:
"Jestliže Ústřední volební komise po registraci podle odstavce 1
zjistí, že politická strana, která podala kandidátní listinu, byla
zrušena nebo její činnost byla pozastavena, registraci zruší
a písemně to oznámí zmocněnci politické strany (§31 odst. 4)."
Pokud tedy v tomto případě Ústřední volební komise
rozhodovala o tom, že již registrovaná kandidátní listina
politické strany je kandidátní listinou koalice, překročila svou
pravomoc, protože takové oprávnění pro ni ze zákona nevyplývá.
Otázka, zda v tomto případě jde o politickou stranu či koalici ve
smyslu zákona o volbách, souvisela časově především s podáváním
a projednáváním kandidátních listin podle §31 až §33 tohoto
zákona.
Pro posouzení tohoto případu je dále třeba konstatovat, že
nebyl popřen údaj pracovní skupiny pro právní otázky Ústřední
volební komise, že stěžovatel jako politická strana byl již
registrován, ani údaj stěžovatele, že Ústřední volební komisí mu
bylo určeno losem číslo pro volby do Poslanecké sněmovny a že
složil též zákonem předepsanou kauci. Pokud v této fázi přípravy
voleb nebyly zjištěny nedostatky v kandidátní listině, nelze již
odvodit ze znění zákona rozhodovací pravomoc Ústřední volební
komise v předmětné věci po registraci kandidátních listin.
Po vyjasnění předchozích dvou otázek dospěl Ústavní soud ČR
k závěru, že postup Ústřední volební komise byl zásahem orgánu
veřejné moci do ústavně zaručeného základního práva a svobody
politické strany, tj. stěžovatele. Postup Ústřední volební komise
byl nejen porušením zákona o volbách, jak o tom byla řeč výše, ale
je i porušením čl. 4 Listiny základních práv a svobod, podle jehož
odst. 1 mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona
a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Tomu
svým smyslem odpovídá i čl. 20 Ústavy ČR, podle něhož další
podmínky výkonu volebního práva, organizaci voleb a rozsah
soudního přezkumu stanoví zákon.
Uvedené ustanovení Listiny základních práv a svobod bylo
porušeno tím, že usnesení Ústřední volební komise se neopíralo
o ustanovení či zmocnění zákona a pouze na základě volné úvahy,
nad rámec svých pravomocí, ukládalo právnické osobě, v tomto
případě politické straně, povinnost strpět, že na rozdíl od
ostatních stran pro její vstup do Parlamentu České republiky
nebude platit podmínka získání alespoň 5 procent hlasů, nýbrž
nutnost získat alespoň 7 procent hlasů ve smyslu §49 odst. 2
písm. b) zákona o volbách. Proto také toto "usnesení", i když se
o něm např. v ústavní stížnosti hovoří jako o "rozhodnutí", je
třeba považovat za zásah orgánu veřejné moci do základních práv
a svobod stěžovatele v širším slova smyslu podle §72 odst. 1
písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. a vyvodit z toho důsledky, které
jsou ve výroku tohoto nálezu uvedeny.
Pokud Ústřední volební komise poukázala při ústním jednání na
ustanovení §49 odst. 1 a 2 zákona č. 247/1995 Sb. a z něho
dovozovala svoji pravomoc rozhodnout o tom, zda stěžovatel je či
není koalicí, má Ústavní soud za to, že v souzené věci k tomuto
ustanovení přihlédnout nelze. Citované ustanovení upravuje pouze
sčítání platných hlasů, odevzdaných pro politické strany a pro
volební koalice a nedává ex post, tj. po provedeném hlasování,
právo Ústřední volební komisi dodatečně změnit statut stran či
koalicí, pro účast ve volbách řádně registrovaných.
Ústavní soud neshledal nutným zabývat se všemi námitkami
stěžovatele, ani vypořádat se s jeho názory, zda byla všechna jím
uvedená ustanovení Listiny základních práv a svobod porušena. Pro
nález Ústavního soudu je i jen jediné porušení některého ze
základních práv a svobod postačující; navíc některá porušení
článků uvedených v ústavní stížnosti nelze ani pokládat za
prokázaná.
Ze všech těchto důvodů Ústavní soud, s použitím ustanovení
§72 odst. 1 písm. a) a §82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu, rozhodl tak, že zakázal Ústřední volební
komisi, aby pokračovala v porušování práva a svobody stěžovatele
a přikázal jí, aby obnovila stav před porušením. V rámci toho
přikázal Ústavní soud Ústřední volební komisi, aby zaslala tiskové
agentuře ČTK prohlášení, které je uvedeno ve výroku tohoto nálezu.
Ústavní soud vychází z úvahy, že před zásahem ÚVK ze dne 27. 4.
1996 byla kandidátní listina politické strany SD - LSNS Ústřední
volební komisí bez námitek projednána se všemi formalitami, takže
voliči byli tímto způsobem ujištěni, že stěžovatel je jedinou
politickou stranou (a nikoli koalicí), k níž se při zjišťování
volebních výsledků a přidělování mandátů přihlíží, jestliže získá
nikoli méně než 5% z celkového počtu platných hlasů. K obnovení
tohoto stavu, tedy k náležité informovanosti voličů, je proto
třeba i aktivního kroku ÚVK ve formě prohlášení pro tiskovou
agenturu ČTK.
Bližší obsah tohoto zákazu a příkazu je uveden ve výroku
tohoto nálezu.
Podle názoru Ústavního soudu je pro ochranu základního práva
a svobod stěžovatele obsah výroku tohoto nálezu dostačující. Proto
Ústavní soud ústavní stížnost zamítl jen potud, pokud se jí
stěžovatel domáhal uložení povinnosti odpůrci se stěžovateli
omluvit a zajistit vyvěšení prohlášení pro tiskovou agenturu ČTK
před každou volební místnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se nelze odvolat.
V Brně dne 28. května 1996