ECLI:CZ:US:2001:1.US.131.01
sp. zn. I. ÚS 131/01
Usnesení
POZNÁMKA: ROZHODNUTÍ BYLO ZRUŠENO USNESENÍM ZE DNE 6. KVĚTNA 2008 SP. ZN. Pl. ÚS 1/07.
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele R. B., zastoupeného JUDr. M. K., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 101 T 223/2000, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 5 To 10/2001, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 12. 2. 2001, které Ústavní soud obdržel dne 1. 3. 2001.
Podaným návrhem se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora uvedený rozsudek Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 101 T 223/2000, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 5 To 10/2001, jimiž byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s ostrahou, k peněžitému trestu ve výši 130 000,-- Kč a k trestu zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let.
Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutími obou soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatel spatřuje v tom, že výrok o jeho vině je postaven na jediném a výrazně izolovaném důkazu, a to na výpovědi L. Š. ze dne 12. 6. 2000, kterou učinil v době od 10.15 do 10.45 hodin (druhá výpověď v přípravném řízení). Stěžovatel je přesvědčen o nepoužitelnosti této druhé výpovědi L. Š. Tvrdí, že při pořizování tohoto důkazu byly porušeny předpisy, zajišťující právo na obhajobu ve vztahu k tehdy již obviněnému L. Š., neboť výslechu obviněného Š. nebyla přítomna jeho obhájkyně. Stěžovatel namítá i to, že tato druhá výpověď obviněného Š. byla učiněna v době, kdy stěžovateli ještě nebylo sděleno obvinění, přičemž obviněný Š. tuto výpověď nikdy později nezopakoval. Stěžovatel je přesvědčen, že výpověď obviněného Š. z přípravného řízení nelze považovat za neodkladný nebo neopakovatelný úkon. Stěžovatel dále vytýká odvolacímu soudu, že se nepokusil vyslechnout L. Š. jako svědka, ačkoliv to bylo jeho obhájcem navrženo.
Na podporu svých tvrzení stěžovatel poukazuje i na konstantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, neboť je toho názoru, že jeho záležitost nebyla spravedlivě projednána a nebyla jemu ani jeho obhájci dána možnost v rámci trestního řízení vyslýchat obviněného L. Š.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a vyžádal si spis Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, sp. zn. 101 T 223/2000.
Krajský soud v Ostravě ve svém písemném vyjádření konstatuje, že ústavní stížnost stěžovatele je věcně v podstatě shodná s odvoláními, která byla v původním řízení podána jeho obhájci proti rozsudku okresního soudu. Krajský soud je toho názoru, že se s odvolacími námitkami vypořádal ve svém usnesení ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 5 To 10/2001, na které v podrobnostech odkazuje.
Krajské státní zastupitelství v Ostravě se postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti vzdalo.
Z připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 101 T 223/2000, byl stěžovatel spolu s obžalovaným L. Š. uznán vinným, že "po předchozí dohodě, na návrh obžalovaného B. (stěžovatele), vedeni snahou se nezákonným způsobem obohatit a nedostát podmínkám smlouvy s tím, že vozidla vyvezou do zahraničí, předložil obžalovaný Š. zfalšované doklady o příjmu a na jejích základě uzavřel:
1. dne 26. 6. 1996 v Litvínově, okres Most, prostřednictvím prodejny A. leasingovou smlouvu č. 135712 o pronájmu vozidla zn. V. s firmou Š., s.r.o., kdy společně uhradili pouze akontaci ve výši 131 800,-- Kč a v průběhu měsíce července 1996 vyvezli přes Polskou republiku do Běloruské republiky za účelem jeho prodeje, přičemž obžalovaný B. (stěžovatel) za prodej vozidla obdržel částku 11 000,-- USD a z této částky obžalovaný Š. obdržel částku 50 000,-- Kč a firmě Š., s. r. o., tímto jednáním způsobili škodu ve výši
527 200,-- Kč,
2. dne 2. 7. 1996 v Havířově, okres Karviná, prostřednictvím prodejny A., s.r.o., leasingovou smlouvou č. 1501902620 o pronájmu osobního vozidla zn. R., s firmou C., a. s., kdy společně uhradili pouze akontaci ve výši 48 800,-- Kč a v průběhu měsíce července 1996 vyvezli vozidlo přes Polskou republiku do Běloruské republiky za účelem prodeje tohoto vozidla, přičemž obžalovaný B. (stěžovatel) za prodej obdržel částku 8 000,-- USD a z této částky obžalovaný Š. obdržel částku 40 000,-- Kč a firmě C., a.s., způsobili škodu ve výši 439 200,-- Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, podal stěžovatel prostřednictvím svých dvou obhájců odvolání. Krajský soud v Ostravě, jakožto soud odvolací, odvolání stěžovatele zamítl podle §256 trestního řádu, neboť dospěl k závěru, že není důvodné.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Ústavní soud poté, co se seznámil s námitkami uplatněnými v těchto odvoláních, konstatuje, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti pouze opakuje námitky, které již uplatnil v rámci svých dvou odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 7. 11. 2000, přičemž vlastní závěry ústavní stížnosti se jeví jako pouhá polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů.
Oba obecné soudy se námitkami stěžovatele ve svých rozhodnutích podrobně zabývaly (čl. 117-120, čl. 155-157), ale nepřisvědčily jim. Pokud tedy stěžovatel tato tvrzení znovu opakuje i v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Meritum ústavní stížnosti představují námitky stěžovatele k provedenému výslechu obviněného Š., který se konal dne 12. 6. 2000 v době od 10.15 do 10.45 hodin. Jak Ústavní soud zjistil ze spisového materiálu, v této výpovědi se obviněný Š. k žalovanému jednání v plném rozsahu doznal a usvědčil také ze žalovaného jednání stěžovatele (čl. 31-32). Stěžovatel však namítá porušení práva na obhajobu ve vztahu k obviněnému Š. a poukazuje na to, že o výslechu tohoto obviněného, který se konal v době od 10.15 do 10.45 hodin nebyla vyrozuměna obhájkyně tohoto obviněného a nemohla tak být tomuto výslechu přítomna. Jak je však patrno z odůvodnění stížností napadených rozhodnutí soudů, oba obecné soudy se touto námitkou stěžovatele zabývaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Obecné soudy poukázaly na skutečnost, že obviněný Š. sám požádal o doplnění výpovědi ze dne 12. 6. 2000, neboť uvedl, že v této výpovědi ( ze dne 12. 6. 2000 konané od 07.55 do 09.00 hodin) lhal a nyní se dobrovolně rozhodl, že v dané věci bude vypovídat znovu a vypoví vše podle pravdy. Výslech byl proveden téhož dne v době od 10.15 do 10.45 hodin a oba obecné soudy jsou ve svých rozhodnutích toho názoru, že se jednalo o pokračování ve výslechu obviněného Š., a nikoli o jeho další výslech. Proto námitku stěžovatele o údajném porušení práva obviněného Š. na obhajobu, nepovažovaly za důvodnou.
Ústavní soud v této souvislosti ze spisového materiálu zjistil, že obžalovaný Š. souhlasil, že bude vypovídat i bez přítomnosti obhájkyně a dále z protokolace o výslechu obviněného Š. ze dne 12. 6. 2001 (čl. 28) vyplývá, že z důvodu pracovního vytížení se jeho obhájkyně nemohla výslechu zúčastnit a uvedla, že souhlasí s tím, aby byl proveden bez její přítomnosti a netrvá na opakování tohoto úkonu v její přítomnosti. Dále pak ve shodě se závěry obecných soudů Ústavní soud konstatuje, že předmětný výslech obviněného Š. dne 12. 6. 2000 v době od 10.15 do 10.45 hodin nenařizoval vyšetřovatel, a nemohl ani tedy znát předem termín jeho konání tak, aby mohl obhájkyni o jeho konání uvědomit.
Další námitka stěžovatele se týká skutečnosti, že výpověď obviněného Š. v době od 10.15 do 10.45 hodin byla učiněna před tím, než mu bylo sděleno obvinění, přičemž je toho názoru, že výslech Š. nelze považovat za neodkladný či neopakovatelný úkon. Soud prvního stupně i odvolací soud konstatovaly, že usvědčující výpověď obviněného Š. je jako důkaz procesně bezchybná a při rozhodování soudu použitelná. V dalším pak Ústavní soud odkazuje na podrobné odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (str. 6-7), kde je vysvětleno, proč bude výslech obviněného zpravidla neodkladným úkonem ve vztahu k dalším pozdějším spoluobviněným, jimž do té doby nebylo sděleno obvinění. S tímto názorem se ztotožnil ve svém rozhodnutí i odvolací soud, který se touto námitkou stěžovatele zabýval v rámci odvolacího řízení.
Stěžovatel namítá i údajnou nemožnost vyjádřit se k výpovědi obviněného Š., která jej usvědčuje ze spáchání trestné činnosti. Ústavní soud však v tomto ohledu konstatuje, že soudy obou stupňů si byly v projednávané věci vědomy toho, že spoluobžalovaný musí mít možnost vyjádřit se k výpovědi spolupachatele, který ho usvědčuje. Obecné soudy, jak je ostatně patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí, se i touto námitkou stěžovatele zabývaly a konstatovaly, že stěžovatel tuto možnost měl. S tímto závěrem obecných soudů se ztotožňuje i Ústavní soud, neboť, jak je patrno z obsahu spisu, bylo dne 13. 7. 2000 (tedy již po sdělení obvinění stěžovateli) pokračováno ve výslechu obviněného Š., jemuž byl přítomen obhájce stěžovatele. Další možnost vzájemné komunikace mezi stěžovatelem a obviněným Š., např. formou otázek při provádění procesních úkonů, skýtaly i další úkony v rámci přípravného řízení i řízení před soudem prvního stupně. Na tomto závěru nemění nic skutečnost, že obviněný Š. využil svého zákonného práva a v dané věci již nevypovídal. Ústavní soud je toho názoru, že za daného stavu věci nelze tvrdit, že orgány činné v trestním řízení upřely stěžovateli jeho právo vyjádřit se k výpovědi Š. z přípravného řízení, která jej usvědčovala ze spáchání trestného činu či vyslechnout nebo dát vyslechnout svědky. Ústavní soud v této souvislosti také připomíná, že i stěžovatel využil svého zákonného práva a ve věci po celé trestní řízení nevypovídal.
Ústavní soud tak nemohl přisvědčit stěžovatelovu poukazu na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (Saidi c/a Francie, Lüdi c/a Švýcarsko, Unterpentinger z roku 1987 a další).
K řízení před odvolacím soudem Ústavní soud uvádí, že odvolací soud není povinen důsledně provádět veškeré důkazy navrhované obhajobou, ale je povinen ze zjištěných skutkových závěrů vyvodit odpovídající právní hodnocení.
Ústavní soud závěrem k návrhu ústavní stížnosti stěžovatele připomíná, že, jak již uvedl v řadě svých dřívějších rozhodnutí, není soudem nadřízeným obecným soudům a v zásadě mu tedy nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. Touto otázkou se může zabývat pouze tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst 2 Listiny základních práv a svobod. Výše zmíněná porušení z napadených rozhodnutí obecných soudů, jakož i z obsahu spisového materiálu nejsou patrny.
Pokud jde o zjišťování skutkového stavu věci, o právní posouzení věci, jakož i o hodnocení důkazů, pak platí obecná zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem stanoveným v zákoně (čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod), resp. že obecným soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústavy ČR).
Jak již shora Ústavní soud konstatoval, oba obecné soudy se stěžovatelovými námitkami, vyslovenými v průběhu řízení, zabývaly a vypořádaly se s nimi, a to i z hlediska stěžovatelem namítané nevěrohodnosti druhé části výpovědi obviněného Š. z přípravného řízení. V dalším pak Ústavní soud odkazuje na podrobné odůvodnění rozhodnutí obou obecných soudů.
Po zevrubném zhodnocení ústavní stížnosti, obou ústavních stížností napadených rozhodnutí obecných soudů a připojeného soudního spisu, Ústavní soud konstatuje, že z hlediska rozhodování obecných soudů obou stupňů, pokud jde o tvrzená porušení práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jedná se o návrh zjevně neopodstatněný. Proto senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu