ECLI:CZ:US:2004:1.US.14.04
sp. zn. I. ÚS 14/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Plzeň - Bory, zastoupeného Mgr. M. H., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 3 To 400/2003, a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 2. 4. 2003, sp. zn. 1 T 49/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se M. B. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedených rozsudků Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "odvolací soud") a Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále jen "soud prvního stupně") pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), pro porušení práva na soudní ochranu podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a pro porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR.
V záhlaví uvedeným rozsudkem odvolací soud, podle §258 odst. 1 písm. d) trestního řádu (dále jen "TrŘ"), zrušil v celém rozsahu shora zmíněný rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona (dále jen "TrZ") spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ. Odvolací soud podle §259 odst. 3 TrŘ nově rozhodl tak, že stěžovatele a obviněné J. V. a P. S. uznal vinnými trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) TrZ, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 TrZ, spáchaným formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ. Za to byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců. Pro výkon trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen peněžitý trest 50 000,-- Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Rovněž bylo rozhodnuto o zabrání věcí doličných (inzulínové stříkačky, 1,02 g marihuany a 283,50 g chemické látky s obsahem methamfetaminu, ephedrinu a dalších příměsí).
Obecné soudy vyšly ze skutkového zjištění, že stěžovatel se dne 12. 6. 2002 sešel v Jindřichově Hradci se státním příslušníkem Rakouska (osobou jednající v zájmu Policie ČR při výkonu předstíraného převodu věci), vystupujícím pod jménem Peter. Po jednání s ním, za účasti další takové osoby, mu přislíbil obstarání většího množství pervitinu. Do této rámcové dohody zasvětil spoluobviněného J. V., od něhož získal kontakt na P. S., který měl pervitin obstarat. S osobami jednajícími v zájmu Policie ČR, při předstíraném převodu věci, se znovu sešel dne 2. 9. 2002 v Rakouské republice a dne 21. 9. 2002 v Mikulově, společně s J. V.. Při těchto schůzkách byla upřesňována dohoda o dodání pervitinu a stěžovatel předal předstírajícím zájemcům o pervitin 3 ks sáčků s 0,66 g bílé látky obsahující 72 % methamfetaminu (pervitinu) a stopové množství ephedrinu, 0, 44 g látky obsahující 62,4 % methamfetaminu a 8,8 % ephedrinu a 0,3 g hnědé látky obsahující 48,4 % methamfetaminu a 25,1 % ephedrinu. Dne 5. 10. 2002 v Teplicích bylo upřesněno konečné množství dodaného pervitinu, jeho ceny a způsobu jeho předání, které s osobami jednajícími v zájmu Policie ČR provedli stěžovatel a J. V.. O výsledku jednání informovali (stěžovatel a J. V.) také P. S., který kolem 15 hod. v Jaselské ulici prostřednictvím další osoby, jejíž totožnost nebyla zjištěna, předal předstírajícím zájemcům o koupi pervitinu do jejich osobního automobilu igelitový sáček s 289,43 g bílé krystalické látky obsahující 62,7 % methamfetaminu a 6 % ephedrinu (přičemž nebyl zjištěn přesný původ této drogy), za což mělo být do rukou stěžovatele vyplaceno 8 400 EUR. K vyplacení této částky již nedošlo, neboť vzápětí všichni obžalovaní, v obavě před vyzrazením tohoto jednání, spočívajícího v neoprávněném prodeji drogy, opustili smluvená místa, takže nakonec nebyla realizována ani další část smluveného předstíraného převodu drogy, která měla spočívat v konečném předání celkem 1 000 g pervitinu a v jeho zaplacení stěžovateli a v zaplacení provize stěžovateli nad rámec smluvené ceny. Zmíněných 289,43 g drogy bylo formálně předáno orgánům Policie ČR, a tak došlo k jejímu zajištění.
Pro úplnost je nutno uvést, že proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podali všichni tři spoluobžalovaní, tedy včetně stěžovatele, dovolání, která byla usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1176/2003, odmítnuta z důvodu, že v dovoláních byly uplatněny jiné dovolací důvody, než které mají na mysli ustanovení §265b odst. 1 písm. g), k), l) TrŘ.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že byl k uvedenému jednání vyprovokován Policií ČR, což považuje za exces z přesně vymezených hranic, v jejichž rámci má probíhat zákonný a spravedlivý proces. Za výrazné pochybení považuje to, že obecné soudy nevyhověly jeho návrhu na výslech rakouských policistů - osob jednajících v zájmu Policie ČR a výslech policisty, který zpracovával úřední záznamy o tom, že se má (stěžovatel) zabývat prodejem pervitinu. Stěžovatel je toho názoru, že zásah policie a jeho použití v trestním řízení jej zbavilo práva na spravedlivý proces, což odvozuje od závěru Evropského soudu pro lidská práva ve věci Teixeira de Castro a další proti Portugalsku.
K výzvě Ústavního soudu se vyjádřil Krajský soud v Českých Budějovicích, který odkázal na obsah svého rozsudku, zejména na str. 8, kde se k námitkám stěžovatele vyjádřil. V této souvislosti konstatoval, že se jedná o obsahově stejné námitky, jaké stěžovatel uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Na závěr navrhl ústavní stížnost odmítnout.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Těžiště ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že se jednalo o policejní provokaci. Jak je zřejmé z napadených rozsudků soudu prvního stupně i odvolacího soudu, obecné soudy celou věc posuzovaly v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu, týkající se tzv. policejní provokace, na kterou poukázal v ústavní stížnosti i stěžovatel (zejména nález sp. zn. III. ÚS 597/99 in Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 18, č. 97, Praha 2001). Obecné soudy konstatovaly, že v projednávaném případě byla skutková situace zcela odlišná od zmíněného nálezu Ústavního soudu. Ze záznamů o sledování a odposlechu je dostatečně prokázáno, že ve svém souhrnu to bylo právě jednání obžalovaných (tedy i stěžovatele), co rozhodlo o druhu obchodovaného zboží, jeho množství, ceně, postupném předání sjednaného množství v několika dávkách a také o místě, způsobu a konspiraci předání. Navíc s účinností od 1. 1. 2002 obsahuje trestní řád právní úpravu operativně pátracích prostředků a podmínek jejich použití (§158b až §158f TrŘ), tzn. že v případě stěžovatele a ostatních spoluobviněných postupovala policie způsobem zákonem upraveným a výslovně povoleným, na rozdíl od zmíněného nálezu Ústavního soudu, kdy v době jeho vydání tato právní úprava neexistovala (str. 8 rozsudku odvolacího soudu a str. 11 - 12 rozsudku soudu prvního stupně). Ústavní soud dospěl k závěru, že neobstojí stěžovatelem tvrzená porušení jeho ústavně zaručených základních práv, neboť v projednávané věci nešlo o policejní provokaci. Získávání a shromažďování důkazů bylo prováděno v souladu a za použití prostředků, které jsou obsaženy v trestním řádě a odsouzení stěžovatele bylo tedy založeno na zákonně získaných důkazech.
K tvrzení, že obecné soudy zamítly návrh stěžovatele na výslech osob jednajících ve prospěch Policie ČR - rakouských policistů a policisty pořizujícího úřední záznamy, Ústavní soud v obecné rovině uvádí, že obecné soudy nemají povinnost provést veškeré stěžovatelem navržené důkazy, ale mají povinnost neprovedení navrženého důkazu odůvodnit. V projednávané věci obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč nebyly provedeny zmíněné důkazy navržené obhajobou a lze na ně odkázat (str. 10 - 11 rozsudku soudu prvního stupně a str. 7 - 9 rozsudku odvolacího soudu). V jejich postupu nelze spatřovat porušení stěžovatelem namítaného práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu (čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny).
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, Ústavní soud nepovažuje tuto výtku za důvodnou, neboť zmíněný článek nepředstavuje subjektivní základní právo, kterého by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti. Jedná se pouze, již z důvodu jeho systematického začlenění, o organizační princip činnosti soudů (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 60/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 23, str. 232).
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu