ECLI:CZ:US:2021:1.US.1424.21.1
sp. zn. I. ÚS 1424/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti D. P., zastoupeného JUDr. Petrem Kybicem, advokátem se sídlem Plzeň, nám. Republiky 204/30, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2021 č. j. 7 Tdo 36/2021-3148, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 6. 2020 č. j. 11 To 62/2019-2943 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2019 č. j. 10 T 4/2014-2839, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl uznán vinným ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu podvodu podle §21 odst. 1, §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či funkce člena statutárního orgánu obchodních korporací a družstev na dobu osmi let. Dále navrhuje zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání. Rovněž požaduje, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že odvolací soud závazně hodnotil důkazy, které však sám neprovedl, a na nalézacím soudu si vynutil jiné konkrétní hodnocení těchto důkazů, a to za pomoci ustanovení §262 trestního řádu. Uvádí, že odvolací soud využil své výhrady týkající se nelogičnosti a vnitřní rozpornosti skutkových zjištění nalézacího soudu k tomu, aby zasahoval do hodnocení skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně a přímo instruoval nalézací soud k jeho odsouzení. Nalézací soud pak podle jeho názoru "automaticky" převzal hodnotící závěry odvolacího soudu, aniž by dokazování provedl v potřebném rozsahu. Tato svá tvrzení dokládá na jednotlivých provedených důkazech a skutkových závěrech, k nimž trestní soudy dospěly. Má za to, že odvolací soud ve svém usnesení ze dne 12. 7. 2018 sp. zn. 4 To 15/2018, jímž potřetí zrušil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o přikázání věci jinému senátu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") podle §262 trestního řádu, nerespektoval ustálenou judikaturu Ústavního soudu, tudíž toto přidělení věci jinému senátu bylo nezákonné. Domnívá se, že Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") postup podle §262 trestního řádu nedostatečně odůvodnil, neboť se omezil pouze na obecný výčet tvrzených vad.
Stěžovatel dále uvádí, že po uvedeném rozhodnutí vrchního soudu o přidělení věci jinému senátu městského soudu byla věc přidělena předsedkyni senátu Mgr. Denise Durdíkové. Namítá, že nelze dovodit, jakým způsobem byla věc přidělena právě této soudkyni, nejasná je podle něj i změna přísedících. Za nezákonné považuje i přidělení věci senátu na Nejvyšším soudu, neboť v jeho věci rozhodovali mj. soudci JUDr. Vicherek a JUDr. Doležel, kteří byli určení JUDr. Mazákem, jenž však byl z projednání věci vyloučen.
Stěžovatel je přesvědčen, že trestní soudy založily jeho odsouzení jednak na skutkových zjištěních, která byla v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, a jednak na pouhých domněnkách. Zdůrazňuje, že nikdy nelze vyloučit skutečnost, že poškozený předmětnou smlouvu podepsal vědomě či nevědomě. Trestní soudy se podle něj nevypořádaly s tím, že obdobné smlouvy obsahující rozhodčí doložku a smluvní pokutu byly předkládány i jiným osobám. Má za to, že trestní soudy vyhodnocovaly důkazy jednostranně v jeho neprospěch a ignorovaly presumpci neviny a z ní vyplývající zásadu in dubio pro reo. Brojí proti tomu, že trestní soudy odmítly jako důkaz provést část zvukové nahrávky zachycující jeho hovor s vyšetřovatelem kpt. Guřanem, jež má obsahovat sdělení, proč poškozený nepředal pro účely technického zkoumání i druhé paré dohody a jak s ním naložil.
Stěžovatel dále trestním soudům vytýká nesprávné posouzení skutku, který byl předmětem trestního řízení. V této souvislosti poukazuje na časovou nesouslednost poslední části skutku ve vztahu k exekučnímu řízení. Stíhaný skutek podle jeho názoru nemohl být kvalifikován jako podvod podle §209 trestního zákoníku, neboť úmyslem smluvního ujednání nebylo vylákání finančních prostředků, ale měl být posouzen jako trestný čin vydírání. Způsobená škoda by tak podle něj měla představovat částku 6 371 345 Kč, což by podle úpravy účinné od 1. 10. 2020 již nepředstavovalo škodu velkého rozsahu. Vyjadřuje přesvědčení, že trestní soudy nesprávně neaplikovaly ustanovení §58 trestního zákoníku o mimořádném snížení trestu a při ukládání trestu nezohlednily délku trestního řízení, takže uložený trest neodpovídá zákonným kritériím. Namítá, že odvolací soud nerespektoval zákonná ustanovení pro řádné konání veřejného zasedání, když nebyla dodržena lhůta pro přípravu k veřejnému zasedání.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí, listinných podkladů i zvukové nahrávky přiložené stěžovatelem k ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
Ústavní soud konstatuje, že téměř se všemi výše uvedenými námitkami stěžovatele se beze zbytku a velice důkladně vypořádal ve svém usnesení Nejvyšší soud. Dlužno podotknout, že na jeho propracovanou a logickou argumentaci stěžovatel ve své ústavní stížnosti prakticky nijak nereaguje, resp. ji nevyvrací. S výjimkou námitky týkající se senátu Nejvyššího soudu, který v jeho věci rozhodoval, se omezuje pouze na opakování svých námitek, jež uplatňoval již v nalézacím a odvolacím řízení, resp. ve svém dovolání.
Za stěžejní lze považovat námitku stěžovatele, že odvolací soud hodnotil důkazy, které sám neprovedl, na což navázalo rozhodnutí podle §262 trestního řádu o přidělení věci jinému senátu městského soudu. Ústavní soud k tomu podotýká, že obecně platí, že odvolací soud není oprávněn si sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat hlavní líčení. Neztotožní-li se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, může k jinému hodnocení provedených důkazů přistoupit jen tehdy, pokud je předtím zopakuje. Jiná situace však nastane v případech, kdy soud prvního stupně při hodnocení důkazů nepostupoval důsledně podle §2 odst. 6 trestního řádu, tzn. že nehodnotil důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a neučinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 49/06 či I. ÚS 1922/09). Postup podle §262 trestního řádu, kterým je věc odnímána a přidělována jinému senátu, je nutno chápat jako postup rozhodně výjimečný. Pro tento nikoliv běžný postup, který zákon umožňuje, musí existovat závažné důvody, zejména pak jde o vyloučení pochybností o nestrannosti soudu, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny. Zároveň musí být jeho aplikace řádně odůvodněna, neboť tento nedostatek by mohl být kvalifikován jako nepřípustná svévole (srov. nález sp. zn. III. ÚS 90/95).
Takové vady však Ústavní soud v projednávané věci neshledal a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu (č. l. 7-9), v němž byla uvedená námitka velmi podrobně vypořádána. Nejvyšší soud zde vysvětlil, že původní senát městského soudu nebyl schopen či ochoten postupovat důsledně podle §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, opakovaně nerespektoval pokyny odvolacího soudu, nevypořádal se se všemi důkazy a skutečnostmi významnými pro rozhodnutí, provedené důkazy hodnotil i přes opakované vrácení věci neobjektivně, tendenčně a nelogicky. Nejvyšší soud tyto závěry doložil poukazem na konkrétní pochybení původního senátu městského soudu.
Podrobný výčet vad v postupu původního senátu městského soudu byl obsažen též v usnesení vrchního soudu ze dne 12. 7. 2018 sp. zn. 4 To 15/2018, jímž tento soud potřetí zrušil rozsudek městského soudu a rozhodl podle §262 trestního řádu o přikázání věci jinému senátu městského soudu (srov. zejména č. l. 5-10 citovaného usnesení vrchního soudu). I tuto část odůvodnění citovaného usnesení vrchního soudu je třeba brát v úvahu při posuzování, zda vrchní soud náležitě odůvodnil postup podle §262 trestního řádu. Tento výčet nelze považovat za obecný, jak tvrdí stěžovatel, neboť se týká konkrétních důkazů a hodnotících úvah. Právě proto považuje Ústavní soud rozhodnutí o přikázání věci jinému senátu městského soudu za dostatečně odůvodněné a opodstatněné. Stěžejní důvod pro tento závěr spočívá především v tom, že vady vytýkané vrchním soudem se v postupu nalézacího soudu vyskytovaly opakovaně, navzdory předchozím výtkám ze strany odvolacího soudu. Za daných okolností tak již vrchnímu soudu v podstatě nezbyla jiná možnost, jak zajistit zachování zákonnosti (zejména v podobě respektování zásady volného hodnocení důkazů), než postupovat právě podle §262 trestního řádu. Opomenout samozřejmě nelze ani skutečnost, že kvůli vadnému postupu obvodního soudu se trestní řízení již neúměrně protahovalo a hrozila tak kolize se zásadou rychlosti řízení (srov. §2 odst. 4 věta druhá trestního řádu).
Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit v jeho tvrzení, že vrchní soud ve svých usneseních, jimiž rušil rozsudky původního senátu městského soudu, instruoval nalézací soud k odsouzení stěžovatele. Vrchní soud se omezil na zcela opodstatněné pokyny směřující k tomu, aby nalézací soud důsledně respektoval zásadu volného hodnocení důkazů, zásadu materiální pravdy a povinnost náležité odůvodnit své rozhodnutí, tedy aby své rozhodnutí adekvátním způsobem argumentačně podložil a vyhověl tak požadavkům vyplývajícím z §125 trestního řádu.
Na námitku stěžovatele týkající se obsazení senátu městského soudu po usnesení vrchního soudu ze dne 12. 7. 2018 sp. zn. 4 To 15/2018 podle §262 trestního řádu reagoval Nejvyšší soud na č. l. 9-11 svého usnesení, a to opět velmi podrobně. Poukázal na to, že z argumentace stěžovatele nevyplývají žádné konkrétní známky libovůle při určení senátu a jeho členů. Přehledně vysvětlil pravidla, na jejichž základě byl po uvedeném usnesení vrchního soudu určen předseda senátu městského soudu i přísedící. Jelikož stěžovatel ani v ústavní stížnosti tuto svou námitku blíže nespecifikuje a uvedenou argumentaci Nejvyššího soudu nijak nerozporuje, Ústavní soud neshledává za potřebné tuto argumentaci doplňovat.
Ústavní soud dále nemůže přisvědčit stěžovatelovu tvrzení, že "nezákonné a velmi zvláštní" bylo přidělení jeho věci senátu na Nejvyšším soudu. Původně měl být předsedou senátu 7 Tdo, který ve stěžovatelově věci rozhodoval, JUDr. Mazák, avšak na základě námitky stěžovatele byl vyloučen, neboť rozhodoval v předchozím řízení o odvoláních stěžovatele. Stěžovatel tvrdí, že další členy senátu, soudce JUDr. Vicherka a JUDr. Doležela, určil právě vyloučený soudce JUDr. Mazák, tudíž i oni měli být vyloučeni. Toto jeho tvrzení je ovšem zcela zavádějící, neboť soudci JUDr. Vicherek a JUDr. Doležel byli určení k rozhodování v jeho věci od samého počátku, a to nikoli JUDr. Mazákem, ale rozvrhem práce pro rok 2021. To vyplývá mj. i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2021 č. j. 8 Td 11/2021-3139, jímž byl JUDr. Mazák vyloučen z projednávání věci stěžovatele a u soudců JUDr. Angyalossyho, JUDr. Vicherka a JUDr. Doležela bylo naopak rozhodnuto, že z projednávání věci vyloučeni nejsou (k tomu blíže viz č. l. 4-6 citovaného usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud tedy konstatuje, že i senát Nejvyššího soudu byl k rozhodování ve věci stěžovatele určen řádným a předvídatelným způsobem, v souladu se zákonem.
Jako neopodstatněnou vyhodnotil Ústavní soud stěžovatelovu námitku o údajné existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. o tom, že trestní soudy založily jeho odsouzení na pouhých domněnkách. Rozhodující důkazy a skutková zjištění z nich vyplývající přehledně shrnul Nejvyšší soud na č. l. 13-15 svého usnesení, přičemž navázal na hodnocení důkazů obsažené v rozsudku nalézacího soudu (srov. č. l. 34 a násl. rozsudku městského soudu). Poukázal zejména na obsah výpovědi poškozeného, která byla potvrzována i několika svědeckými výpověďmi a listinnými důkazy, zatímco stěžovatel nevysvětlil některé rozpory ve svých výpovědích. S odkazem na tvrzení samotného stěžovatele zdůraznil, že jednostrannou nevýhodnost smlouvy by musel poškozený jistě pochopit. Stěžovatel sice tvrdí, že se trestní soudy nevypořádaly se skutečností, že obdobné smlouvy obsahující rozhodčí doložku a smluvní pokutu byly předkládány i jiným osobám, ale ani toto jeho tvrzení není pravdivé. Nejvyšší soud totiž k této námitce správně uvedl, že z této skutečnosti nevyplývá, že dohoda v totožném znění byla předložena i poškozenému.
Nejvyšší soud rovněž podrobně odůvodnil, proč nelze nalézacímu a odvolacímu soudu vytýkat, že nepřipustily důkaz v podobě zvukové nahrávky zachycující část rozhovoru stěžovatele s vyšetřovatelem kpt. Vítem Guřanem. Ústavní soud považuje tuto argumentaci Nejvyššího soudu za racionální a vyčerpávající, tudíž ani tentokrát neshledává potřebu ji doplňovat a v podrobnostech na ni odkazuje (srov. č. l. 15-16 usnesení Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud dále přisvědčil stěžovatelově výhradě týkající se poslední části skutkové věty odsuzujícího rozsudku městského soudu a vztahu k exekučnímu řízení. Poukázal na to, že této chyby si byl vědom již odvolací soud, který na ni reagoval v odůvodnění svého rozsudku (srov. č. l. 12 rozsudku vrchního soudu). Okolnost, že odvolací soud na uvedenou nepřesnost odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu reagoval toliko v odůvodnění svého rozsudku a nikoli též změnou skutkové věty, považuje Ústavní soud ve shodě s Nejvyšším soudem za určité formální procesní pochybení, které nemůže představovat relevantní důvod pro zrušení pravomocného rozhodnutí.
Opomenuta nezůstala ani námitka stěžovatele týkající se údajně nesprávného právního posouzení stíhaného skutku. I v tomto případě Ústavní soud považuje za dostatečné odkázat na podrobné odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu (srov. č. l. 17-18 usnesení), neboť v těchto úvahách dovolacího soudu neshledal žádné pochybení či nedostatky.
Pokud jde o námitky stěžovatele směřující proti uloženému trestu, Ústavní soud nejprve připomíná, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí. K takové situaci však v daném případě nedošlo.
Z rozsudku městského soudu vyplývá, že při ukládání trestu bylo přihlédnuto i k délce trestního řízení. Právě tuto okolnost lze považovat za stěžejní důvod, proč byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby stanovené v §209 odst. 5 trestního zákoníku. Městský soud totiž jinak identifikoval pouze jedinou polehčující okolnost (dosavadní trestní bezúhonnost stěžovatele), ovšem hned několik okolností přitěžujících (srov. č. l. 39-40 rozsudku městského soudu). Ústavní soud tak nemá důvod rozporovat názor odvolacího soudu, že povaha a vysoká míra závažnosti spáchaného zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku nedovolovala aplikaci §58 trestního zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody; ani odvolací soud přitom při těchto úvahách nepřehlédl delší dobu, která uplynula od spáchání stíhaného trestného činu (srov. č. l. 14 rozsudku vrchního soudu).
Ústavní soud musí odmítnout i námitku stěžovatele, že odvolací soud konal veřejné zasedání o jeho odvolání, aniž byla dodržena zákonná lhůta k přípravě na toto veřejné zasedání. I s touto námitkou se přesvědčivě vypořádal Nejvyšší soud, když na č. l. 12 svého usnesení vysvětlil, že v projednávané věci byl stěžovatel včas vyrozuměn o termínu veřejného zasedání vrchního soudu prostřednictvím svého tehdejšího obhájce, který soudu sdělil, že stěžovatele takto informoval ihned po odročení předcházejícího jednání dne 4. 5. 2020, tedy více než měsíc před konáním veřejného zasedání. Nejvyšší soud připustil, že tuto formu vyrozumění obviněného o termínu konání veřejného zasedání je třeba považovat za formální pochybení odvolacího soudu, které však nedosahuje takové intenzity, aby bylo možno hovořit o porušení práva na spravedlivý (řádný) proces. Ústavní soud toto hodnocení akceptuje, neboť stěžovatel se k veřejnému zasedání konanému dne 8. 6. 2020 dostavil, nebyl omezen ve výkonu své obhajoby a ani nenamítl, že neměl dostatek času k přípravě obhajoby. Ve shodě s Nejvyšším soudem rovněž Ústavní soud podotýká, že na zmíněném veřejném zasedání bylo ve vztahu k otázce viny a trestu projednáváno výhradně odvolání samotného stěžovatele.
Ústavní soud uzavírá, že v postupu trestních soudů neshledal žádnou vadu, kterou by bylo možné vyhodnotit jako zásah do práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces. Mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními trestních soudů není možné identifikovat žádný, natož extrémní rozpor. Vina stěžovatele byla prokázána nepochybně, tudíž nebyl prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo. Trestní soudy pozorně reagovaly na námitky stěžovatele, které uplatňoval v rámci své obhajoby, přičemž kompletně tak učinil ve svém usnesení Nejvyšší soud, jehož argumentaci - jak již bylo uvedeno - stěžovatel ve své ústavní nijak nerozporuje.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neshledal naplnění podmínek pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu