ECLI:CZ:US:2002:1.US.152.2000
sp. zn. I. ÚS 152/2000
Nález
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B. M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 1999, čj. 16 Co 429/99 - 104, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 1999, čj. 16
Co 429/99 - 104, vynesený ve věci Obvodního soudu pro Prahu 2,
vedené pod sp. zn. 14 C 117/94, se zrušuje.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou Ústavnímu soudu v zákonem
stanovené lhůtě, se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 7. 12. 1999, čj. 16 Co 429/99 - 92, kterým
byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 10.
1994, čj. 14 C 117/94 - 28, jímž bylo určeno, že dohoda o vydání
ideální jedné čtvrtiny domu čp. 162 s pozemkem parc. č. 460
v katastrálním území Vinohrady, Praha 2, Rubešova 8, uzavřená mezi
Obvodním podnikem bytového hospodářství v Praze 2, státním
podnikem v likvidaci (prvním žalovaným) a B. M. (druhou žalovanou
- stěžovatelkou) dne 1. 7. 1992, registrovaná u Státního notářství
pro Prahu 2 pod čj. 2 Reh 608/92, je neplatná. Stěžovatelka
namítá, že dohoda o vydání nemovitostí byla uzavřena platně
s ohledem na ustanovení §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 81/1991 Sb.
z titulu odmítnutí dědictví v dědickém řízení po původní vlastnici
F. C., učiněného v tísni. Nesouhlasí se závěry Městského soudu
v Praze, že důvodem přechodu spoluvlastnického podílu náležejícího
původní vlastnici F. C. na stát, nebylo odmítnutí dědictví
v tísni a že na základě provedených důkazů nelze dovodit ani
existenci jiného důvodu pro vydání věci dle zákona č. 87/1991 Sb.
Stěžovatelka má za to, že napadeným rozhodnutím byla porušena její
ústavně zaručená práva dle Listiny základních práv a svobod, a to
právo na soudní a jinou právní ochranu zakotvené v článku 36
a právo na ochranu jejího vlastnictví zakotvené v článku 11
Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud při posuzování návrhu ústavní stížnosti je nucen
konstatovat, že není běžnou další instancí v systému všeobecného
soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani
nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním rozhodnutím. Jako
soudní orgán ochrany ústavnosti se nezabývá eventuálním porušením
běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové
porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody
zaručené Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod či
mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 14
C 117/94, Ústavní soud zjistil, že k žalobě žalující strany
Obvodního státního zastupitelství proti žalovaným OPBH Praha 2,
státnímu podniku v likvidaci, a B. M. - stěžovatelce - soud
prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 10. 1994 určil, že dohoda
o vydání nemovitostí uvedených ve výroku rozhodnutí, uzavřená mezi
žalovanými stranami dne 1. 7. 1992 a registrovaná Státním
notářstvím pro Prahu 2, je neplatná, neboť předmětný
spoluvlastnický podíl přešel na stát jako odúmrť, což nezakládá
důvod pro vydání věci ve smyslu §6 zákona č. 87/1991 Sb. I kdyby
v dědickém řízení po F. C. byli pominuti zákonní dědicové, soud
prvního stupně vyslovil názor, že již uplynuly lhůty jak pro
žalobu na vydání dědictví, tak pro obnovu řízení. Pokud pak druhá
žalovaná dovozovala své postavení oprávněné osoby ze závěti
původní vlastnice, tato závěť nebyla "publikována", a to ani
dodatečně.
Městský soud v Praze, jako soud odvolací, změnil rozsudek
soudu prvního stupně svým rozsudkem ze dne 11. 5. 1995 tak, že
žalobu na určení neplatnosti dohody o vydání zamítl s tím, že
ustanovení §42 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství,
se netýká případu, kdy došlo k uzavření dohody o vydání věci podle
restitučního zákona a že nejde o případ porušení ustanovení
omezujícího smluvní volnost účastníků takové dohody, neboť
ustanovení restitučního zákona, o něž se uzavření dohody opírá,
nezakazují s věcí nakládat, takže dohodu o vydání věcí osobě,
o níž se později ukáže, že není osobou oprávněnou, nelze považovat
za neplatnou.
Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, rozsudkem ze dne 15.
6. 1999 rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 11. 5. 1995 zrušil
a věc vrátil k dalšímu řízení s tím, že dohoda o vydání věci podle
restitučního zákona je smlouvou o převodu vlastnictví, že
ustanoveními omezujícími smluvní volnost účastníků smlouvy ve
smyslu §42 zákona č. 283/1993 Sb. je třeba rozumět kogentní
ustanovení právního předpisu. Nejvyšší soud ČR vyslovil názor, že
ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je normou kogentní,
která dovoluje vydat věc pouze osobě oprávněné. Dovodil, že dohoda
o vydání věci je neplatná podle §39 občanského zákona, pokud na
jejím základě byly vydány věci osobě uplatňující právo na vydání
věcí, aniž by tato osoba naplňovala předpoklady oprávněné osoby
vymezené v §3 restitučního zákona.
Městský soud v Praze ve svém ústavní stížností napadeném
rozsudku ze dne 7. 12. 1999 pak podle §219 o. s. ř. potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24. 10. 1994, když dospěl
k závěru, že odvolání druhé žalované - stěžovatelky - a prvního
žalovaného, který se k odvolacímu návrhu druhé žalované připojil,
není důvodné. Konstatoval, že jestliže na základě provedených
skutkových zjištění soud prvního stupně dovodil, že žalovanými
uzavřená dohoda o vydání věci ze dne 1. 7. 1992 je pro rozpor se
zákonem neplatná, je jeho rozhodnutí správné, neboť je v souladu
se závazným právním názorem Nejvyššího soudu ČR.
Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky do rozsudku odvolacího
soudu ze dne 7. 12. 1999 svým usnesením ze dne 23. 3. 2000, čj.
22 Cdo 612/2000 - 104, jako nepřípustné odmítl podle §243b odst.
4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že nebyly naplněny
předpoklady přípustného dovolání uvedené v §238 odst. 1 písm. b)
anebo v §239 odst. 1, 2 o. s. ř.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisu Obvodního
soudu pro Prahu 2, sp. zn. 14 C 117/94, jakož i s obsahem spisu
bývalého Státního notářství v Berouně, sp. zn. D 76/59, dospěl
k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky je důvodná, neboť
napadeným rozsudkem odvolacího soudu Městského soudu v Praze ze
dne 7. 12. 1999, tak i rozsudkem Obvodního soudu v Praze 2 ze dne
24. 10. 1994, byl porušen článek 11 odst. 1 a článek 36 a násl.
Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu připojeného spisu bývalého Státního notářství
v Berouně je patrno, že nemovitost (která je předmětem dohody
o vydání nemovitostí dle restitučního zákona) při projednávání
dědictví po F. C., zemřelé dne 8. 1. 1959, přešla na stát jako
odúmrť, když z dědického řízení vyplynulo, že zemřelá několik let
před svou smrtí (od r. 1952 do 8. 1. 1959) žila ve společné
domácnosti se svou neteří - matkou stěžovatelky - B. K-ovou. Tato
okolnost v dědickém řízení nebyla vzata v úvahu, přestože matka
stěžovatelky se měla stát ze zákona dědičkou majetku, jehož
vlastnicí se stala okamžikem smrti zůstavitelky F. C. Jestliže
tedy předmětná nemovitost byla označena jako odúmrť a jako taková
přešla na stát, stalo se tak neoprávněně, v důsledku porušení
ústavního práva vlastnit majetek a porušení ústavního práva, jímž
se dědění zaručuje.
Podle §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, zmírnění následků majetkových
a jiných křivd, způsobených mj. občanskoprávními úkony, k nimž
došlo v rozhodném období, tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990,
spočívá mj. ve vydání věci, byl-li důsledkem politické perzekuce
nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.
Ústavní soud považuje za potřebné zdůraznit, že v řízení,
které bylo vedeno před soudem prvního stupně (jež bylo zakončeno
rozsudkem ze dne 24. 10. 1994) a soudem odvolacím (jež bylo
zakončeno rozsudkem ze dne 7. 12. 1999), jehož předmětem byla
neplatnost dohody o vydání nemovitosti ze dne 1. 7. 1992, jde
o posouzení oprávněnosti nároků dle restitučního zákona č.
87/1991 Sb., které sledují odstranění křivd způsobených
v minulosti státem. Je namístě přistupovat k věci tak, aby
nedocházelo k nevstřícnému, formalistickému postupu soudu, který
hrozí případnou další křivdou.
V rámci posouzení tohoto konkrétního případu Ústavní soud
dospěl k závěru, že v řízení před obecnými soudy došlo
k nesprávné aplikaci ustanovení §6 odst. 2 v návaznosti na
ustanovení §2 odst. 1 písm. c) a odstavce třetího výše citovaného
ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., jehož důsledkem bylo odepření
statutu oprávněné osoby stěžovatelce z důvodu právního
nástupnictví po zemřelé (16. 9. 1991) oprávněné osobě, kterou byla
její matka B. K-ová.
Pokud Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí vycházel
z jiného závěru, neposkytl zatím dostatečnou ochranu právům
stěžovatelky, a proto bylo napadené rozhodnutí pro rozpor
s články 11 a 36 a násl. Listiny základních práv a svobod Ústavním
soudem zrušeno (§82 odst. 1, 3a zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu).
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 16. ledna 2002