ECLI:CZ:US:2010:1.US.1537.10.1
sp. zn. I. ÚS 1537/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1) M. B. a 2) A. S., obou zastoupených JUDr. Marií Petráčkovou, advokátkou se sídlem Brno, Gorkého 11, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2010, čj. 16 Co 123/2010 - 340, a usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 1. 2. 2010, čj. 0 P 30/2010 - 315, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelky navrhly zrušení shora uvedených rozhodnutí s odůvodněním, že zasahují do jejich práv na respektování rodinného života zaručeného v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a práva na to, aby soudy rozhodly ve věci v přiměřené lhůtě bez zbytečných průtahů, zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny. Jedná se o usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo, ve změněném znění výroku, potvrzeno usnesení Okresního soudu v Hodoníně o zamítnutí návrhu A. S. na vydání předběžného opatření (o svěření nezletilé Jany /jedná se o pseudonym/ do její výchovy).
Stěžovatelka M. B. (dále "první stěžovatelka") uvedla, že je s pomocí své rodiny schopna starat se o svou nezletilou dceru Janu (dále "nezletilá") a má zájem na tom, aby nezletilá vyrůstala v pokrevní rodině až do doby, než bude sama péče o ni schopna. A. S. (dále "druhá stěžovatelka") jako teta první stěžovatelky uvedla, že po narození nezletilé projevila zájem o její výchovu, iniciovala návrh na popření otcovství matrikového otce nezletilé a vynaložila veškeré úsilí, aby nezletilá vyrůstala v rodině společně se svou matkou - první stěžovatelkou. Má trvalý zájem o výchovu nezletilé, příznivý zdravotní stav i majetkové poměry a první stěžovatelka se svěřením nezletilé do její péče souhlasila. Neexistovala tedy překážka, která by bránila nezletilou předat do její péče. Napadená rozhodnutí tak představují odmítnutí ochrany před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života.
Návrhem na vydání předběžného opatření stěžovatelky chtěly zabránit tomu, aby nezletilá navázala citové vztahy s pěstounkou, čímž by mohlo dojít k oslabení vazby na pokrevní rodinu. Chtěly rovněž předejít tomu, aby v řízení o návrhu na svěření nezletilé do péče druhé stěžovatelky nebyla citová vazba nezletilé k pěstounce důvodem odmítnutí tohoto návrhu. Odvolací soud se však s argumenty druhé stěžovatelky nevypořádal, příslušná ustanovení týkající se předběžného opatření interpretoval protiústavně a formalistickým způsobem. Stěžovatelky odkázaly na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 568/06 s tím, že v řízení o svěření nezletilé do výchovy bude hodnocena její citová vazba k pěstounce, přestože přednostní právo mají pokrevní příbuzní a nezletilá má právo vyrůstat ve své pokrevní rodině, jež je součástí jejího zájmu.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka M. B. je matkou nezletilé Jany, u které byla rozhodnutím Okresního soudu v Hodoníně ze dne 11. 9. 2008, pod sp. zn. P 90/2007, nařízena ústavní výchova. Rozhodnutím Městského úřadu v Holešově ze dne 20. 4. 2009, č.j. HOL-7151/2009/SVZ/Chl, byla nezletilá svěřena do péče budoucí pěstounky. K odvolání první stěžovatelky bylo jeho rozhodnutí Krajským úřadem Zlínského kraje zrušeno a Městský úřad v Holešově, v pořadí druhým rozhodnutím, ze dne 27. 7. 2009, č.j. HOL-7151/2009/SVZ/Chl, opět svěřil nezletilou do péče budoucí pěstounky.
Druhá stěžovatelka podala u Okresního soudu v Hodoníně návrh na vydání předběžného opatření, kterým by nezletilá byla odevzdána do její výlučné výchovy. Okresní soud v Hodoníně usnesením ze dne 1. 2. 2010, čj. 0 P 30/2010 - 315, její návrh zamítl. K odvolání druhé stěžovatelky Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 4. 2010, čj. 16 Co 123/2010 - 340, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ve změněném znění výroku. Podle odvolacího soudu nebyla splněna základní podmínka pro vydání předběžného opatření, protože neexistovala naléhavá potřeba navrhované zatímní úpravy právních poměrů nezletilé. Poměry nezletilé jsou stabilizovány a v současné době probíhá u soudu prvního stupně řízení ve věci samé.
III.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a do jejich rozhodovací činnosti zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94).
Stěžovatelky zásah do svých shora uvedených základních práv spatřují ve skutečnosti, že obecné soudy nevyhověly jejich návrhu na vydání předběžného opatření, kterým by byla nezletilá svěřena do péče druhé stěžovatelky.
Podle §75c odst. 1 písm. c) OSŘ, nepostupoval-li předseda senátu podle §75a odst. 1 nebo podle §75b odst. 2, nařídí usnesením předběžné opatření, jestliže bude prokázáno, že je třeba, aby byly zatímně upraveny poměry účastníků, nebo že je tu obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen, a jestliže budou alespoň osvědčeny skutečnosti, které jsou rozhodující pro uložení povinnosti předběžným opatřením.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích vychází z názoru (srov. sp. zn. II. ÚS 221/98, sp. zn. IV. ÚS 189/01), že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí příslušného obecného soudu. Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem. V posuzovaném případě Ústavní soud shledal, že napadená rozhodnutí nevykazují znaky libovůle nalézacího ani odvolacího soudu, neboť jejich závěry jsou řádně a ústavně konformně odůvodněny.
Je nutno připomenout, že předběžné opatření je pouze akcesorickým procesním institutem, který se však velmi úzce váže na rozhodnutí ve věci samé. Jeho předmětem proto nemůže být takový návrh výroku, jehož vynesení by nahrazovalo rozhodnutí ve věci samé, jak navrhují stěžovatelky. Předběžným opatřením nelze prejudikovat konečné rozhodnutí ve věci. Obecné soudy musí vždy sledovat, zda jeho vydání není v rozporu s aktuálním stavem řízení, jedná se tedy pouze o úpravu "zatímní".
V případě, kdy se soudní spor týká nezletilých dětí, je třeba vždy postupovat s ohledem na jejich ústavně chráněný zájem a dbát na to, aby rozhodnutí soudu nepoškodilo jejich psycho-sociální vývoj. Tento závěr platí i pro řízení o návrzích na vydání předběžných opatření, v jejichž rámci musí obecné soudy hodnotit, zda jimi nedojde ke kolizi s aktuálními zájmy nezletilých v době, kdy se o předběžném opatření rozhoduje.
Je nutno přisvědčit stěžovatelkám, že soud prvního stupně svým nesprávným rozhodnutím o přenesení místní příslušnosti způsobil v řízení o rozhodnutí o předběžném opatření nepřiměřené průtahy. Ústavní soud však souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že takto způsobené průtahy nemohly mít vliv na rozhodnutí o předběžném opatření, neboť v době podání návrhu i rozhodování o něm byla nezletilá již dočasně svěřena do péče budoucí pěstounky. V řízení o vydání předběžného opatření tak nebyla prokázána naléhavá potřeba úpravy poměrů nezletilé.
Obecné soudy poukázaly mimo jiné i na to, že i když nezletilá žije v rodině pěstounky, se stěžovatelkami se pravidelně stýká. Jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny. Jejich rozhodnutí, napadená ústavní stížností, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování a nevybočila z mezí ústavnosti. Sama skutečnost, že se stěžovatelky s jejich závěry neztotožňují, odůvodněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů o zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření došlo k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod stěžovatelek. Proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu