ECLI:CZ:US:2010:1.US.1568.10.1
sp. zn. I. ÚS 1568/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. M. Č., zastoupeného Mgr. Davidem Urbancem, advokátem, členem sdružení DUNOVSKÁ & PARTNEŘI, advokátní kancelář se sídlem Praha 1, Na Poříčí 1046/24, proti výroku II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2009, č. j. 58 Co 491/2009-138, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výroků II a III citovaného rozsudku Městského soudu v Praze, kterými byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrzen a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným (stěžovatelem) změněn tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci - Pozemkovému fondu České republiky (v řízení o ústavní stížnosti vedlejšímu účastníkovi č. 1) náklady řízení ve výši 129.162,- Kč (výrok II rozsudku městského soudu); stěžovateli a druhému žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 127.377,- Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatel mj. uvádí, že proti všem výrokům citovaného rozsudku městského soudu podal též dovolání. Proti zmiňovanému výroku II a III rozsudku městského soudu o nákladech řízení však žádný jiný procesní prostředek k ochraně jeho práva neexistuje; při zrušení rozsudku městského soudu jako celku však stěžovatel sám připouští, že by byly zrušeny i výroky II a III. Proto navrhuje, aby Ústavní soud do rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání řízení o ústavní stížností přerušil.
Ústavnímu soudu bylo přípisem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 6. 2010 potvrzeno, že stěžovatel podal proti napadenému rozhodnutí Městského soudu v Praze dovolání, které splňuje všechny formální náležitosti. O dovolání nebylo doposud rozhodnuto. Z dovolání plyne, že se jeho přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Vzhledem k dále uvedeným důvodům, pro které byla ústavní stížnost odmítnuta, není třeba obsah ústavní stížnosti ani jí napadených rozhodnutí rekapitulovat.
II.
Předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je Ústavní soud povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv či svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou oprávněny protiústavní stav napravit. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že proti výroku II a III rozsudku městského soudu jako takovému není z formálního hlediska již žádný další opravný prostředek přípustný; nicméně nelze opominout (jak správně stěžovatel upozorňuje), že za stávající procesní situace není možné rozhodnutí městského soudu o nákladech řízení považovat za konečné, neboť úspěch stěžovatele v dovolacím řízení by měl za následek rovněž zrušení akcesorických nákladových výroků [§243d odst. 1 věta druhá zákona č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád")].
Jestliže by tedy nyní Ústavní soud rozhodoval o ústavní stížnosti stěžovatele, bránil by jednak realizaci výše popsané kompetence Nejvyššího soudu a současně by riskoval, že jeho případný zrušující nález se stane v případě úspěšného dovolání zcela bezpředmětným. Napadené nákladové výroky jsou totiž těsně spjaty s rozhodnutím obecných soudů o meritu věci. Z právě uvedeného je tedy patrno, že za situace, kdy Nejvyšší soud o dovolání doposud nerozhodl, by bylo rozhodnutí Ústavního soudu vydáno předčasně.
Meritorně rozhodnout tedy Ústavní soud za dané procesní situace nemůže; vyčkával-li by, jak rozhodne Nejvyšší soud (resp. přerušil-li by řízení o ústavní stížnosti), ponechával by si ve své agendě případ, který by rozvrhem práce při podání ústavní stížnosti až po rozhodnutí dovolacího soudu, tedy dle pravidelného chodu událostí, mohl být (a se značnou pravděpodobností by také byl) přidělen jinému soudci zpravodaji, ba mohl by být rozhodován i v jiném senátu (srov. §16, §40 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; rozvrh práce Ústavního soudu - dostupný na www.usoud.cz). Odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost přitom stěžovatele nijak nepoškozuje, neboť ten může poté, co bude Nejvyšším soudem o jeho dovolání rozhodnuto, podat novou ústavní stížnost; s ohledem na znění §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu mu zůstane zachována lhůta k podání ústavní stížnosti nejen ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž i ve vztahu k rozhodnutí soudu odvolacího, popř. nalézacího (a to i pokud jde o výroky o nákladech řízení před těmito soudy).
Proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako nepřípustnou dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel nevyčerpal (dosud) všechny procesní prostředky, které mu právní řád k ochraně jeho práva poskytuje.
Za tohoto stavu nemohl Ústavní soud vyhovět ani návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených výroků ve smyslu §79 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. července 2010
Vojen Güttler v. r.
soudce zpravodaj