ECLI:CZ:US:2010:1.US.1608.10.1
sp. zn. I. ÚS 1608/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. M., zastoupené JUDr. Jarmilou Cindrovou, advokátkou se sídlem Ústí nad Orlicí, B. Němcové 74, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 3. 2008, čj. 19 Co 637/2007, čj. 19 Co 115/2008 - 73, usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 16. 4. 2007, čj. 15 E 563/2007 - 11, a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 4. 10. 2007, čj. 15 E 563/2007 - 56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 3. 6. 2010, navrhla zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.
Usnesením ze dne 16. 4. 2007 Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") nařídil výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy povinného J. M. k uspokojení přednostní pohledávky stěžovatelky pro výživné, jakož i k náhradě nákladů řízení.
Usnesením ze dne 4. 10. 2007 týž soud zastavil výkon rozhodnutí, nařízený shora uvedeným usnesením (ze dne 16. 4. 2007). Návrh povinného na odložení výkonu rozhodnutí zamítl a rozhodl, že povinný je povinen nahradit oprávněné náklady řízení ve výši 5.474,- Kč.
Po odvolání povinného proti oběma shora uvedeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové, usnesením ze dne 11. 3. 2008, čj. 19 Co 637/2007, 19 Co 115/2008 -73, usnesení okresního soudu ze dne 16. 4. 2007 potvrdil, s výjimkou výroku o nákladech řízení, který změnil. Žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.
Řízení o odvolání povinného proti usnesení okresního soudu ze dne 4. 10. 2007 (o zastavení řízení a o zamítnutí jeho návrhu na odložení výkonu rozhodnutí) zastavil. V dalším zmíněné usnesení potvrdil s tím, že náklady výkonu rozhodnutí určil částkou 11.632,- Kč. Výrok o nákladech řízení změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o zastavení výkonu rozhodnutí a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti nákladovým výrokům usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 3. 2010, čj. 20 Cdo 2977/2008 - 91, odmítl jako nepřípustné.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především tvrdila, že odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení nesprávně aplikoval ustanovení §150 OSŘ. Podle stěžovatelky nebyly na straně povinného dány důvody hodné zvláštního zřetele, které by odůvodňovaly snížení oprávněně přiznaných nákladů. Nesouhlasila s názorem odvolacího soudu, že povinný se snažil své pochybení napravit: Tvrdila, že naopak se svým jednáním jednoznačně vyhýbal plnění své vyživovací povinnosti. Stěžovatelka napadla usnesení odvolacího soudu i ve výroku, kterým jí nebyly přiznány náklady odvolacího řízení a polemizovala i se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, týkajícími se určení výše výživného.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03). Dále jde o případ, kdy provedené důkazy a učiněný skutkový závěr soudu jsou v extrémním rozporu svědčícím o výkonu libovůle ze strany soudů (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 248/04).
Ústavní soud neshledal, že by stěžovatelkou napadená usnesení porušila její základní právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka tvrdí, že k porušení jejích základních práv došlo nesprávným právním posouzením věci obecnými soudy, ale Ústavní soud se s její argumentací neztotožňuje, neboť takový zásah neshledal. Jak již bylo výše uvedeno, Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zpravidla mu ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" důkazů prováděných před obecnými soudy.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o rodině i občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny.
Odvolací soud přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo a vycházel z dostatečného množství relevantních podkladů klíčových pro právní posouzení věci, přičemž své rozhodnutí, učiněné na základě takto zjištěného skutkového stavu, řádně odůvodnil. Pečlivě a srozumitelně také odůvodnil, jaké důvody jej vedly k aplikaci §150 OSŘ při rozhodování o nákladech řízení.
Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal žádná pochybení, která by svědčila o zásahu do ústavním pořádkem zaručených základních práv stěžovatelky. Ze skutečnosti, že stěžovatelka nesouhlasí se závěry obecných soudů, nelze bez dalšího dovozovat porušení jejího základního práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Bně dne 13. července 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu