ECLI:CZ:US:2018:1.US.1617.18.1
sp. zn. I. ÚS 1617/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) o návrhu stěžovatelky JOKA Agentura, s. r. o., sídlem Střížkovská 8/9, Praha 8, zastoupené JUDr. Zdeňkem Juřinou, advokátem, sídlem Krausova 605/6, Praha 9, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2018 č. j. 35 Co 430/2017-96 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. července 2017 č. j. 17 C 84/2016-55, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na soudní ochranu zaručeného
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") proti vedlejší účastnici domáhala zaplacení částky 44 904 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"). Ta měla vzniknout nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Ústí nad Labem, který rozsudkem ze dne 10. 11. 1998 sp. zn. 12 C 133/96 vyhověl žalobě právního předchůdce stěžovatelky a rozhodl o náhradě nákladů řízení, a to při vědomí existence překážky věci pravomocně rozhodnuté platebními rozkazy. Další pochybení mělo spočívat v nesprávném vyznačení doložky právní moci a vykonatelnosti, když rozsudek nebyl doručen právnímu zástupci žalované strany. Tento rozsudek byl proto výrokem I. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 11. 2013 č. j. 17 Co 135/2012-92 zrušen a řízení zastaveno. Stěžovatelce bylo výrokem II. dále uloženo nahradit náklady odvolacího řízení ve výši 44 904 Kč.
3. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 20. 7. 2017 č. j. 17 C 84/2016-55 byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. Obvodní soud v odůvodnění uvedl, že uvedený rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem nelze považovat za nezákonné rozhodnutí. Ve smyslu §8 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. V nyní posuzované věci podle obvodního soudu žádné rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno nebylo. Jde-li o nesprávné vyznačení doložky právní moci, uznal obvodní soud, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Stěžovatelce však v souvislosti s ním nevznikla žádná škoda. Povinnost nahradit náklady řízení byla uložena podle §146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), škoda proto stěžovatelce vznikla v důsledku podání žaloby jejím právním předchůdcem.
4. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. V něm vyjádřila nesouhlas se závěrem, že jí nevznikla škoda v důsledku postupu soudu, nýbrž v důsledku podání žaloby jejím právním předchůdcem.
5. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 13. 2. 2018
č. j. 35 Co 430/2017-96 byl rozsudek obvodního soudu potvrzen. Městský soud v odůvodnění zopakoval, že v nyní posuzované věci nebylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno pravomocné rozhodnutí. Dodal, že uvedený rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem nikdy nenabyl právní moci. Rovněž městský soud považoval vyznačení doložky právní moci za nesprávný úřední postup, a proto se zabýval otázkou příčiny vzniku škody. Stejně jako obvodní soud však dospěl k závěru, že škoda vznikla stěžovatelce v důsledku podání žaloby její právním předchůdcem i přes překážku věci pravomocně rozhodnuté. Povinnost nahradit náklady řízení jí proto byla uložena podle principu procesního zavinění.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Ústavní stížnost se po rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy soustředí na samotnou argumentaci stěžovatelky. Ta v prvé řadě popisuje okolnosti nabytí pohledávky ve veřejné dražbě dne 9. 7. 2003, jejíž zaplacení bylo následně předmětem řízení před Okresním soudem v Ústí nad Labem. K vymožení vydražené pohledávky byl následně nařízen výkon rozhodnutí, v jehož průběhu bylo zjištěno nesprávné vyznačení doložky právní moci. Stěžovatelka tvrdí, že kdyby nebyla nesprávně vyznačena doložka právní moci, proběhlo by odvolací řízení a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem byl zrušen dříve, než předmětné pohledávky nabyla do svého majetku. Obvodní soud k tomuto tvrzení nepřihlédl.
7. Další část ústavní stížnosti je zaměřena na popis řízení před Okresním soudem v Ústí nad Labem a Krajským soudem v Ústí nad Labem, v němž právní předchůdce stěžovatelky uplatňoval svoji pohledávku. Stěžovatelka se věnuje zejména existenci překážky věci rozhodnuté a dospívá k závěru, že její právní předchůdce se podáním žaloby nedopustil žádného protiprávního jednání, v jehož důsledku by jí vznikla škoda. I na tomto místě upozorňuje, že škoda jí vznikla pouze v důsledku nesprávného vyznačení doložky právní moci.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále uvádí, že výklad zákona o odpovědnosti státu za škodu provedený obvodním a městským soudem znamená oslabení práv věřitele v řízení o náhradu škody. Zdůrazňuje, že při nabytí předmětné pohledávky důvěřovala ve správnost rozsudku s vyznačenou doložkou právní moci a důvodně očekávala její zaplacení. V této souvislosti odkazuje na judikaturu vztahující se k důvěře v právo a instituce státu. Dále analyzuje předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu, kdy upozorňuje zejména na správnost úředního postupu a absolutní pojetí této odpovědnosti. I na tomto místě stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas se závěrem, že jí škoda nebyla způsobena v důsledku nesprávného vyznačení doložky právní moci a odkazuje na judikaturu, z níž vyplývá povinnost soudů zabývat se otázkou příčiny vzniku škody.
9. Městskému soudu stěžovatelka závěrem vytýká, že nevyužil svá přezkumná oprávnění a rozsudek obvodního soudu nenapravil.
III.
Posouzení procesních předpokladů
10. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
13. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěrem obecných soudů, že jí nevznikla škoda v příčinné souvislosti s nesprávným vyznačením doložky právní moci. Odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem je upravena v §13 zákona o odpovědnosti státu za škodu, který stručně uvádí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Analýzou uvedeného ustanovení je třeba dojít k závěru, že předpokladem vzniku odpovědnosti státu je samotný nesprávný postup, škoda a příčinná souvislost mezi nesprávným postupem a škodou. Zkoumání naplnění těchto předpokladů je však aplikací podústavního práva a řešení této otázky nedosahuje ústavního rozměru. Ústavní soud proto není oprávněn do jejího řešení jakkoliv zasahovat, neboť by šlo o nepřípustnou ingerenci do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů.
14. Nad rámec uvedeného Ústavní soud přesto uvádí, že v nyní posuzované věci lze plně akceptovat argumentaci jak obvodního, tak i městského soudu, které shodně dospěly k závěru, že stěžovatelce nevznikla škoda v důsledku nesprávného úředního postupu. Lze dokonce konstatovat, že stěžovatelka primárně vyjadřuje nesouhlas s uložením povinnosti hradit náklady dřívějšího řízení vedeného před Okresním soudem v Ústí nad Labem a Krajským soudem v Ústí nad Labem. Jejich rozhodnutí však není předmětem nynějšího řízení o ústavní stížnosti a Ústavní soud se jimi nemůže zabývat. Obvodní i městský soud v nyní posuzované věci shodně souhlasily s tvrzením stěžovatelky, že nesprávné vyznačení doložky právní moci je nesprávným úředním postupem. Správně se však zaměřily i na příčinnou souvislost mezi tímto nesprávným úředním postupem a stěžovatelkou uplatněnou škodou, a vždy dospěly k závěru o jejím nedostatku. Ústavní soud tradičně uvádí, že základní obsahovou náležitostí odůvodnění rozhodnutí o příčinné souvislosti musí být úvaha o kritériích, kterými se odlišují právně podstatné příčiny od příčin právně nepodstatných (srov. zejména nález ze dne 1. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 312/05). K tomu zdůrazňuje, že předpokladem příčinné souvislosti mezi dvěma skutečnostmi je, aby skutečnost, která má být příčinou, byla nutnou podmínkou toho, že se následek uskutečnil právě tak, jak se uskutečnil, tj. daným způsobem, v daném čase a v daném místě. Pro výsledek je příčinnou taková událost, kterou si nelze odmyslet, aniž by nutně odpadl i sám výsledek (škoda). Rovněž Ústavní soud proto uvádí, že uložení povinnosti nahradit náklady řízení podle principu procesního zavinění opírající se o ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. v nyní posuzované věci nemohlo být negativním následkem nesprávného vyznačení právní moci, neboť zcela vybočuje z uvedeného pojetí příčinné souvislosti. Je zřejmé, že stěžovatelce by byla uložena povinnost nahradit náklady řízení bez ohledu na to, zda na rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem byla vyznačena doložka právní moci, či nikoliv.
15. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem městského ani obvodního soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu