ECLI:CZ:US:2017:1.US.1639.17.1
sp. zn. I. ÚS 1639/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky U.S. REST AND SHOP, LLC, se sídlem 99 Washington Avenue, New York, Spojené státy americké, jednající v České republice prostřednictvím odštěpného závodu zahraniční právnické osoby U.S. REST AND SHOP, LLC, organizační složka, se sídlem Náchodská 3569, Praha 9 - Horní Počernice, zastoupené Mgr. Michalem Beranem, advokátem, se sídlem Lazarská 11, Praha 2, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci učiněnému dne 7. 4. 2017 v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 85 INS 25847/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Dne 17. 1. 2017 byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "insolvenční soud"), č. j. KSUL 85 INS 25847/2016-A-17, KSUL 85 INS 25847/2016-B-1, zjištěn úpadek dlužníka Střední škola sociální PERSPEKTIVA a Vyšší odborná škola s.r.o. (dále jen "dlužník") a na jeho majetek byl prohlášen konkurz. V rámci uložené lhůty přihlásila stěžovatelka dne 17. 3. 2017 prostřednictvím veřejné datové sítě do insolvenčního řízení svou zajištěnou pohledávku v celkové výši 554.627,31 Kč, plynoucí z dlužníkem nevrácené zápůjčky. Ke dni 28. 3. 2017 nebyla tato přihláška zahrnuta do seznamu přihlášených pohledávek zveřejněného v insolvenčním rejstříku, ačkoliv později podané přihlášky v rejstříku podle jejího tvrzení zveřejněny byly. Stěžovatelka proto dne 28. 3. 2017 požádala insolvenční soud, aby její přihlášku zveřejnil a předal insolvenční správkyni k přezkoumání, aby tato přihláška mohla být zařazena na přezkumné jednání konané dne 7. 4. 2017. Insolvenční soud zveřejnil přihlášku stěžovatelky dne 31. 3. 2017, tj. méně než 7 dní před nařízeným přezkumným jednání, a insolvenční správce ji bez vyjádření zahrnul do seznamu přihlášených pohledávek ze dne 5. 4. 2017.
2. Na přezkumném jednání dne 7. 4. 2017 bylo do protokolu konstatováno, že přihláška č. P19 podaná stěžovatelkou bude (spolu s dalšími dvěma přihláškami č. P12 a P18) přezkoumána na zvláštním přezkumném jednání, neboť insolvenční soud tuto přihlášku neposlal insolvenčnímu správci včas, a tento k ní proto nemohl zaujmout kvalifikované stanovisko. Další z 19 přihlášených pohledávek se buď nepřezkoumávaly jako zapodstatové, nebo byly uznány, anebo byly insolvenčním správcem popřeny (přihlášky č. P1, P9, P14, P16 a P17). Na navazující schůzi věřitelů byl přítomen jediný věřitel (č. 6) s uznanou pohledávkou, který měl oprávnění vykonávat hlasovací práva a přiznal hlasovací právo dalším třem přítomným věřitelům (č. 14, 16 a 17) s popřenými pohledávkami, kteří vyjádřili úmysl vykonávat svá hlasovací práva (přítomný věřitel č. 1 s popřenou pohledávkou tento úmysl neměl). Usnesením insolvenčního soudu přijatým podle ustanovení §51 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon") nebylo stěžovatelce (a dalšímu přítomnému věřiteli č. 18, jehož pohledávka nebyla dosud přezkoumána) přiznáno hlasovací právo. Insolvenční soud byl dále požádán, aby schůzi věřitelů umožnil hlasovat o odvolání dosavadní insolvenční správkyně z funkce, s tím, že jedině tak se může věřitel, jemuž nebylo přiznáno hlasovací právo, domoci odvolacího přezkumu nepřiznání hlasovacího práva insolvenčním soudem. Soud účastníky informoval, že žádný z věřitelů nedoručil soudu včas hlasovací lístek, a poučil je o tom, že na schůzi věřitelů se nedostavila nadpoloviční většina všech věřitelů - počítaná podle výše jejich pohledávek - s přihláškami, které by ve svém součtu umožňovaly odvolat dosavadní insolvenční správkyni z funkce dle §29 odst. 1 insolvenčního zákona. Přesto bylo na žádost schůze věřitelů k hlasování přistoupeno, pro odvolání dosavadní insolvenční správkyně hlasovali všichni věřitelé oprávnění hlasovat (s 1.187.304,83 hlasy), avšak nedosáhli minimálního počtu potřebných hlasů (tj. po zaokrouhlení 1.677.254 hlasů, počítáno z celkové výše uplatněných pohledávek činící 3.354.506,76). Soud tedy konstatoval, že schůze věřitelů nepřijala návrh na odvolání dosavadní insolvenční správkyně z funkce.
3. Z insolvenčního rejstříku vyplývá, že přihláška stěžovatelky byla přezkoumána (spolu s přihláškami č. P12 a č. P18) na zvláštním přezkumném jednání konaném dne 21. 7. 2017, na které se nikdo z věřitelů nedostavil. Insolvenční správce ji popřel co do výše, pravosti a pořadí v celém rozsahu, neboť předmětná pohledávka vůbec nevyplývala z účetnictví dlužníka, tudíž insolvenční správce neměl najisto postavenou její existenci, a neměl ani prokázáno, že předmětné plnění bylo dlužníku poskytnuto. Stěžovatelka podala dne 13. 8. 2017 incidenční žalobu na určení pravosti, výše a pořadí popřené pohledávky.
II. Argumentace účastníků řízení
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tvrdí, že jelikož schůze věřitelů přiznala hlasovací právo všem přítomným věřitelům s popřenou pohledávkou, kteří měli zájem hlasovat, lze důvodně předpokládat, že by jí bylo rovněž umožněno hlasovat, kdyby insolvenční soud předal insolvenčnímu správci její přihlášku řádně a včas. Protože ale její pohledávka nemohla být z důvodu pochybení insolvenčního soudu přezkoumána, musela stěžovatelka požádat o přiznání hlasovacího práva insolvenční soud, který jí toto právo nepřiznal; k tomu následně poskytl nepříhodné a spekulativní odůvodnění v tom smyslu, že neměl dostatečný čas se seznámit s podklady připojenými k přihlášce. Tímto způsobem soud ovlivnil kvorum pro hlasování o obligatorním bodu schůze věřitelů týkajícím se odvolání soudem ustanovené insolvenční správkyně z funkce, resp. znemožnil kvalifikované projednání tohoto bodu, neboť kdyby bylo stěžovatelce jejích 554.627 hlasů přiznáno, přítomní věřitelé by disponovali dostatečným počtem hlasů představujícím více než 50% hodnoty všech přihlášených pohledávek. Insolvenční soud tedy nedůvodně a v podstatné míře zasáhl do základních práv stěžovatelky zaručených článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 36 odst. 1 Listiny, což se projevilo při první schůzi věřitelů, aniž by bylo přijato usnesení, z něhož by stěžovatelce přímo plynula určitá povinnost nebo omezení jejích práv.
5. Vědoma si nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu o přiznání hlasovacích práv na schůzi věřitelů stěžovatelka tvrdí, že její ústavní stížnost nemíří na rozhodnutí o nepřiznání hlasovacích práv, ale na postup insolvenčního soudu, který nezveřejnil a včas nepředal přihlášenou pohledávku insolvenčnímu správci, aby ji tento mohl řádně přezkoumat. Tím jí totiž soud nevratně znemožnil hlasovat o odvolání soudem ustanovené insolvenční správkyně, na kterém se podle §29 odst. 1 insolvenčního zákona mohou věřitelé usnést pouze na první schůzi věřitelů, a tak podstatně omezil její vliv na insolvenční řízení. Schůze věřitelů proto neproběhla v souladu s ústavně garantovanými pravidly, mj. v souladu s principem rovnosti účastníků. Proto se stěžovatelka domnívá, že na její věc nedopadá nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1549/11 ze dne 23. 4. 2015 (N 83/77 SbNU 197).
6. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti insolvenční soud nejprve vysvětlil, proč byla pohledávka stěžovatelky uplatněná dne 17. 3. 2017 zveřejněna až dne 31. 3. 2017. Uvedl, že v rozhodné době přijímalo soudní oddělení 85 INS dle rozvrhu práce dvojnásobný počet věcí (tzv. dvojitý nápad) a že v té době docházelo i k zápisu jiných přihlášek do jiných řízení, výjimečně (stejně jako v případě stěžovatelky) i s několikadenním zpožděním. Vyloučil, že by k pozdnímu zápisu stěžovatelčiny pohledávky došlo z důvodu laxního či účelového postupu soudu, naopak jakmile soud obdržel žádost o zveřejnění přihlášky, náprava byla zjednána ve lhůtě 3 dnů od předání žádosti příslušné soudní kanceláři.
7. Dle insolvenčního soudu je nesporným faktem, že pozdní zveřejnění přihlášky bylo důvodem jejího nepřezkoumání, neboť nebyla (a z objektivních důvodů ani nemohla být) zohledněna v aktualizovaném seznamu přihlášených pohledávek. Právě pro tyto případy insolvenční zákon umožňuje insolvenčnímu soudu (v §53 odst. 3 insolvenčního zákona) posoudit, zda by takový věřitel měl na probíhající schůzi věřitelů disponovat hlasovacími právy. Insolvenční soud posoudil právní důvody uplatněné pohledávky stěžovatelky a rozhodl o nepřiznání hlasovacích práv, neboť by tím mohl poškodit ostatní věřitele, jelikož povaha pohledávky, doba jejího vzniku, obsah a skutečné splnění závazku, který je základem pohledávky, nebyly postaveny na jisto. Důvod nepřiznání hlasovacích práv insolvenční soud při jednání všem přítomným věřitelům sdělil, aniž by kterýkoliv z přítomných věřitelů (stěžovatelku nevyjímaje) rozhodnutí soudu (ať už formálně či neformálně) rozporoval. Skutečnost, že na posouzení pohledávky neměl soud dostatek času, nebyla hlavním důvodem pro nepřiznání hlasovacích práv. Ze stížnosti není zřejmé, z čeho stěžovatelka dovozuje, že by jí schůze věřitelů přiznala hlasovací právo v situaci, kdy by její pohledávka byla přezkoumána a popřena, vyjma situace, kdy by věřitelé byli na daném postupu předem domluveni a jednali ve shodě. Obecně lze konstatovat, že v daném řízení existuje více uplatněných pohledávek, které vznikly nedlouho před podáním insolvenčního návrhu a v době, kdy byl dlužník ovládán osobami, které byly (a stále jsou) pro soud a insolvenčního správce osobami nekontaktními, neplní výzvy k předání účetnictví a nedostavují se na základě předvolání k soudu.
8. Ohledně stěžovatelkou namítaného nesprávného postupu soudu, který umožnil konání schůze věřitelů za situace, kdy nebyly přezkoumány všechny přihlášené pohledávky, insolvenční soud konstatoval, že od konání schůze věřitelů neobdržel žádný relevantní návrh věřitelů ohledně nového nařízení schůze věřitelů, kterým by věřitelé (stěžovatelku nevyjímaje) upozornili soud na jeho (tvrzený) nesprávný postup a navrhli konání nové (první) schůze věřitelů, na které by již byla hlasovací práva postavena najisto a mohlo by mimo jiné dojít k řádnému hlasování o odvolání dosavadního insolvenční správkyně dle ustanovení §29 insolvenčního zákona.
9. Bez ohledu na předchozí postup soudu v případě včasného nezveřejnění přihlášky však insolvenční soud svůj další postup týkající se vedení schůze věřitelů a rozhodování o nepřiznání hlasovacích práv stěžovatelce považuje za naprosto souladný s jednotlivými ustanoveními insolvenčního zákona upravujícími konání schůze věřitelů. Při konání schůze věřitelů v dané věci soud postupoval dle tehdy platné a účinné právní úpravy s tím, že z důvodu procesní ekonomie (na schůzi věřitelů se vyjma stěžovatelky dostavilo dalších sedm věřitelů) schůzi nepřerušoval do okamžiku, až budou všechny pohledávky přezkoumané, namísto toho rozhodl o hlasovacích právech přítomných věřitelů dle ust. §51 odst. 3 insolvenčního zákona tak, aby schůze věřitelů mohla pokračovat dle původního programu. Tímto postupem soud nijak nepoškodil práva stěžovatelky, neboť o jejích hlasovacích právech rozhodl právně předvídatelným postupem. Svým rozhodnutím naopak chránil zájmy ostatních věřitelů, když pohledávku stěžovatelky posoudil a ze shora uvedených důvodů jí nepřiznal hlasovací právo, neboť měl pochybnosti o její pravosti (tyto pochybnosti stále trvají, pohledávka byla na zvláštním přezkumném jednání správcem popřena co do pravosti, výše a pořadí).
10. Pokud jde o správné určení kvora pro hlasování o odvolání insolvenčního správce, insolvenční soud ve svém vyjádření uvedl, že nepřezkoumané přihlášky věřitelů č. 9 a 12 byly předběžně posouzeny a shledány bezvadnými, proto je zahrnul do hlasovacího kvora, aniž by o tom učinil záznam do protokolu, což se zpětně jeví jako nevhodný a nepředvídatelný postup.
11. Insolvenční soud tedy v daném případě navrhl, aby - nebudou-li shledány důvody pro odmítnutí stížnosti - byla stížnost zamítnuta, neboť k odstranění (zjištěného) zásahu do práv stěžovatelky by mohlo účinně dojít i bez zrušení napadeného rozhodnutí. Pro úplnost soud dodal, že do dne jeho vyjádření (30. 7. 2017) dlužník nezačal s insolvenčním správcem spolupracovat, nepředal mu kompletní účetnictví a podklady pro řádné posouzení uplatněných přihlášek; insolvenční správce tak má výrazně ztíženou pozici při výkonu své činnosti a v této souvislosti nelze vyloučit ani zcela účelové chování dlužníka (či osob za něj jednajících). Protože by v daném případě mohlo dojít k poškození veřejného zájmu na řádném průběhu insolvenčního řízení, insolvenční soud podá podnět Krajskému státnímu zastupitelství ke vstupu do řízení.
12. Ve své replice stěžovatelka uvedla, že insolvenční soud ve svém vyjádření potvrdil důvod pro podání její ústavní stížnosti, tedy že přihláška její pohledávky nebyla včas zveřejněna a zaslána insolvenčnímu správci k řádnému přezkoumání. Ačkoliv může být tvrzené přetížení soudního senátu 85 INS v rozhodné době obecně pochopitelné, insolvenční soud v této souvislosti nevysvětlil, proč přihlášky jiných věřitelů, které byly soudu doručeny prokazatelně později (jedná se o přihlášky č. P14 a č. P17), byly oproti její přihlášce upřednostněny, řádně a včas v insolvenčním rejstříku zveřejněny a předány insolvenčnímu správci k přezkumu. Dodatečné zveřejnění přihlášky, které nastalo až po urgenci dne 31. 3. 2017, již nemohlo zhojit pochybení insolvenčního soudu, neboť ten zavázal insolvenčního správce ke zveřejnění přezkoumaných přihlášek pohledávek již ke dni 27. 3. 2017. Jak plyne z konstantní judikatury, později přezkoumané přihlášené pohledávky nemohou být z důvodu ochrany věřitelů a jejich popěrných práv předmětem přezkumného jednání.
13. Stěžovatelka rovněž odmítla tvrzení insolvenčního soudu, že by na schůzi věřitelů po vydání usnesení, jímž jí nebyla přiznána hlasovací práva, toto rozhodnutí nikterak nerozporovala. Avšak s ohledem na nemožnost odvolání proti usnesení o přiznání/nepřiznání hlasovacích práv nebyly tyto námitky insolvenčním soudem akceptovány a zaprotokolovány. Stěžovatelka k tomu doplňuje, že právním důvodem vzniku její pohledávky je bezhotovostní zápůjčka, jež byla dlužníkovi poskytnuta na úhradu mezd zaměstnanců, kteří vůči dlužníkovi podali první insolvenční návrh; tato zápůjčka, poskytnutá bezhotovostním převodem zčásti na bankovní účty uvedených zaměstnanců, zčásti na bankovní účet dlužníka, byla zajištěna zástavní smlouvou na nemovitosti dlužníka. Tyto skutečnosti vylučují jakékoliv pochybnosti o datu a realizaci poskytnuté zápůjčky. Přesto insolvenční správce jako důvod popření na zvláštním přezkumném jednání uvedl, že pohledávku stěžovatelky popírá z důvodu absence záznamu v účetnictví dlužníka, kterým však dle svého tvrzení a tvrzení insolvenčního soudu zřejmě nedisponuje. Proti tomuto popření již stěžovatelka podala incidenční žalobu, neboť toto popření považuje za neurčité a zcela účelové.
14. Výtku insolvenčního soudu ohledně nesvolání nové schůze věřitelů považuje stěžovatelka za irelevantní, neboť jí není známo zákonné ustanovení, resp. jiný zákonem připuštěný postup (případně opravný prostředek), který by umožnil věřitelům svolat novou schůzi věřitelů, na níž by byla revokována hlasování přijatá na první schůzi věřitelů a bylo by umožněno opětovně rozhodovat o přiznání hlasovacích práv popřeným věřitelům, hlasovat o věřitelském orgánu a rozhodovat o odvolání či ponechání ustanoveného insolvenčního správce. Výše uvedená hlasování je možné provést pouze během první schůze věřitelů.
III. Hodnocení Ústavního soudu
15. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že insolvenční právo a řešení úpadku je komplexním právním odvětvím s velmi úzkou vazbou na fungování hospodářství. Jak uvádí literatura: "Úlohou insolvenčního práva není [exitu hospodářsky neúspěšných subjektů z trhu] bránit, ale naopak zvyšovat jeho efektivnost tak, aby se aktiva a další faktory využívané ekonomicky neúspěšnými subjekty dostaly za co nejnižších transakčních nákladů do rukou stran, které je budou schopny využívat efektivněji. ... Insolvenční právo se zabývá v principu dvěma otázkami - otázkou alokace majetku dlužníka [tedy jak naložit s majetkem dlužníka] a otázkou uspokojení jeho závazků." (Richter, Tomáš. Insolvenčníprávo. Praha: Wolters Kluwer, 2008, s. 128 a 134) (viz též usnesení sp. zn. I. ÚS 3271/13 ze dne 6. 2. 2014).
16. K přípustnosti ústavní stížnosti proti některým rozhodnutím přijatým v insolvenčním řízení se již Ústavní soud v minulosti vyslovil mj. ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 41/15 ze dne 21. 4. 2015 (ST 41/77 SbNU 963) a v nálezu sp. zn. I. ÚS 1549/11 ze dne 23. 4. 2015 (N 83/77 SbNU 197) (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V této souvislosti uvedl, že z ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, plyne, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva. Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 ze dne 23. 4. 2013 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.), bod 2]. K posouzení toho, zda jsou v případě nemeritorního rozhodnutí obě uvedené podmínky přípustnosti splněny, nepostačuje pouhé konstatování, že jej nelze napadnout opravným prostředkem. Rovněž musí být zvažován význam tohoto rozhodnutí z hlediska řízení jako celku (jeho výsledku) a efektivnost a nezbytnost jeho zrušení k tomu, aby byla dotčenému účastníkovi efektivně poskytnuta ochrana jeho základních práv a svobod. Jestliže by totiž vyloučení opravného prostředku bylo opodstatněno tím, že nezákonnost nebo nesprávnost určitého nemeritorního rozhodnutí mohla mít z hlediska základních práv a svobod nanejvýš nepatrný průmět do výsledku řízení nebo by se jejich ochrany bylo možné domoci jiným způsobem v dalším průběhu řízení, pak by jen stěží mohl obstát závěr, že by měl mít dotčený jednotlivec pro tyto případy k dispozici přímo ústavní stížnost. Její přípustnost by zde vylučoval její účel, jakož i její subsidiarita vůči ostatním zákonným procesním prostředkům ochrany práva.
17. Pokud jde o stěžovatelkou namítaný postup insolvenčního soudu spočívající v tom, že její přihlášku včas v insolvenčním rejstříku nezveřejnil a nepředal insolvenčnímu správci, aby ji tento mohl zahrnout na přezkumné jednání dne 7. 4. 2017, tento zásah nesplňuje požadavek "konečnosti", byť jen ve vztahu k určité specifické fázi insolvenčního řízení, ve smyslu výše uvedených zásad. Právní následky pro další průběh insolvenčního řízení lze totiž vyvozovat až z výsledku přezkoumání přihlášky na dalším přezkumném jednání (k němuž již v mezidobí došlo a pohledávka stěžovatelky byla popřena - viz bod 3).
18. Stěžovatelka si je také vědoma toho, že případná ústavní stížnost proti rozhodnutí insolvenčního soudu o nepřiznání hlasovacího práva na schůzi věřitelů podle ustanovení §51 odst. 1 insolvenčního zákona by nebyla přípustná, neboť podle výše citovaného stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 41/15 jde o procesní usnesení, kterým insolvenční soud upravuje hlasovací poměry pro účely konkrétní schůze věřitelů, aniž by jím však byl vázán i pro schůze následující. Stěžovatelka proto svou ústavní stížností míří na to, že v důsledku nepřiznání hlasovacího práva jí insolvenční soud znemožnil hlasovat o odvolání jím ustanovené insolvenční správkyně, a tak podstatně omezil její vliv na insolvenční řízení.
19. Podle výše citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 1549/11 (body 48-49) se však případná nezákonnost usnesení o přiznání hlasovacích práv může do postavení dotčeného věřitele promítnout v případě, že na jeho základě (na základě z něj vyplývajícího rozdělení hlasů mezi jednotlivé věřitele) bylo přijato jiné usnesení, z něhož by věřiteli plynula určitá povinnost nebo omezení jeho práv. Podmínka přípustnosti ústavní stížnosti je tak splněna v případě usnesení schůze věřitelů, kterým se podle §29 odst. 1 insolvenčního zákona odvolává insolvenční správce nebo kterým se ponechává ve funkci. Hlasování o dosavadním insolvenčním správci je totiž podle §48 odst. 2 insolvenčního zákona obligatorní součástí programu schůze věřitelů, která nejblíže následuje po přezkumném jednání. Smyslem tohoto oprávnění, jakož i navazujícího oprávnění ustanovit nového insolvenčního správce, je posílení postavení věřitelů, kteří takto mohou přímo rozhodovat o jeho osobě. Nesprávný postup insolvenčního soudu, který předchází usnesení schůze věřitelů, včetně jeho rozhodování o hlasovacích právech, tak může ve svém důsledku znamenat zkrácení práv jednotlivých věřitelů.
20. V posuzované věci nebylo přijato formální usnesení o ponechání insolvenčního správce ve funkci, insolvenční soud však konstatoval, že schůze věřitelů (následující nejblíže po přezkumném jednání) nepřijala návrh na odvolání insolvenčním soudem ustanovené insolvenční správkyně, protože tento návrh nebyl přijat dostatečným počtem hlasů. V této situaci soud pouze poznamenal výsledek hlasování do protokolu o průběhu schůze věřitelů, aniž by bylo třeba potvrdit dosavadního insolvenčního správce v jeho funkci. Žádné usnesení, z něhož by stěžovatelce plynula určitá povinnost nebo omezení jejích práv, přijato nebylo.
21. Ústavní soud je nicméně toho názoru, že k zásahu do základních práv stěžovatelky mohlo dojít postupem insolvenčního soudu před uvedeným hlasováním a v jeho průběhu, resp. tím, že se první schůze věřitelů, která se podle §48 odst. 2 insolvenčního zákona obligatorně usnáší na odvolání či ponechání insolvenčního správce ve funkci, sice konala po skončení přezkumného jednání, avšak ještě předtím, než byla přezkoumána mimojiné pohledávka přihlášená stěžovatelkou. Smyslem přezkumného jednání je totiž přezkoumání pokud možno všech přihlášených pohledávek, čímž bude pro účely insolvenčního řízení postaveno najisto, zda, v jaké výši a v jakém pořadí jsou uznány pohledávky jednotlivých přihlášených věřitelů, a tím i rozsah souvisejících práv v insolvenčním řízení, včetně práva hlasovacího. Výjimku lze obecně připustit pouze v případě pohledávek, u nichž takovémuto přezkumu objektivně brání skutečnosti, jež nejsou důsledkem nesprávného postupu insolvenčního soudu nebo insolvenčního správce, přičemž odložení přezkumného jednání jen z tohoto důvodu by s ohledem na účel insolvenčního řízení nebylo možné považovat za rozumné. Tak tomu bude zejména v případech, které předvídá §192 odst. 4 insolvenčního zákona, tedy kdy není možné přihlášenou pohledávku přezkoumat při přezkumném jednání z důvodu, že věřitel předtím, než byla zjištěna, změnil její výši. Insolvenční soud zde sice nařídí k jejímu přezkumu zvláštní přezkumné jednání, jde však o důsledek procesního postupu věřitele, o jehož pohledávku jde, který má zamezit tomu, aby jednotliví věřitelé mohli tímto způsobem zdržovat průběh insolvenčního řízení (srov. výše cit. nález sp. zn. I. ÚS 1549/11).
22. V projednávané věci bylo na přezkumném jednání dne 7. 4. 2017 konstatováno, že přihláška podaná stěžovatelkou bude (spolu s dalšími dvěma přihláškami) přezkoumána na zvláštním přezkumném jednání, neboť insolvenční soud tuto přihlášku neposlal insolvenčnímu správci včas, a tento k ní proto nemohl zaujmout kvalifikované stanovisko. To nelze bez dalšího považovat za postup ve smyslu §192 odst. 4 insolvenčního zákona, neboť ani uvedené skutečnosti ani ve vyjádření insolvenčního soudu zmiňovaný dvojitý nápad a vytíženost příslušného soudního oddělení (viz bod 6) nemohou jít k tíži stěžovatelky, která k vyloučení své pohledávky do zvláštního přezkumného jednání svým chováním nijak nepřispěla. V této souvislosti je též třeba konstatovat, že zvláštní přezkumné jednání se konalo s odstupem několika měsíců až dne 21. 7. 2017, čímž byla stěžovatelka ponechána v nejistotě ohledně toho, zda byla její pohledávka zjištěna, a nebyl respektován požadavek, aby se přezkumné jednání v zájmu rychlosti a hospodárnosti insolvenčního řízení konalo do 2 měsíců po uplynutí lhůty k přihlášení pohledávek (§137 odst. 2 insolvenčního zákona).
23. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že jestliže §29 odst. 1 insolvenčního zákona předpokládá hlasování o odvolání insolvenčního správce na schůzi věřitelů, která co nejdříve následuje po přezkumném jednání, činí tak vycházeje z předpokladu, že na této schůzi již došlo k přezkoumání všech pohledávek s výjimkou těch, u nichž konkrétní objektivní okolnosti opodstatňovaly jiný postup. Právě z tohoto důvodu je pro výsledek tohoto hlasování určující celková výše přihlášených pohledávek ke dni předcházejícímu konání schůze s právem hlasu, a nikoliv celková výše přihlášených pohledávek včetně těch, u nichž věřitelé hlasovací právo nemají. K tomuto výkladu dospěla ustálená soudní judikatura, pod jejímž vlivem došlo i ke změně příslušného ustanovení insolvenčního zákona. Tak ve svém rozhodnutí č. j. 1 VSPH 238/2010-B-141 přijatém ve věci sp. zn. KSPA 48 INS 2641/2009 dospěl Vrchní soud v Praze k závěru, že pro výsledek hlasování o odvolání soudem ustanoveného insolvenčního správce je určující poměr dosažených hlasů vůči celkové výši pohledávek přihlášených ke dni předcházejícímu konání schůze s právem hlasu, nikoli - jak insolvenční soud nesprávně dovozoval - vůči celkové výši přihlášených pohledávek, tedy i v rozsahu pohledávek, ohledně nichž věřitelé hlasovací právo nemají. Tomuto závěru se neprotiví ani úprava obsažená v §30 odst. 2 insolvenčního zákona, která umožňuje opakované hlasování o výměně insolvenčního správce v situaci, kdy k ní došlo na základě hlasu věřitele, jehož pohledávka nebyla v insolvenčním řízení v konečném důsledku zjištěna vůbec nebo byla zjištěna v jiné výši (jde např. o věřitele popřených nevykonatelných pohledávek, jimž bylo přiznáno hlasovací právo, ohledně nichž však nebyla včas podána určovací žaloba podle §198 odst. 1 insolvenčního zákona). Podobně se k otázce počítání kvora pro změnu v osobě insolvenčního správce Vrchní soud v Praze vyslovil ve svém rozhodnutí č. j. 2 VSPH 1068/2011-B-18 přijatém ve věci ve věci KSLB 76 INS 15189/2010 dne 19. 12. 2011. Nahrazení absolutní většiny věřitelů většinou počítanou pouze z věřitelů, kteří mají v okamžik konání schůze věřitelů konané po prvním přezkumném jednání hlasovací právo, rozšířilo okruh případů, kdy dochází ke změně v osobě insolvenčního správce. Následně došlo k upřesnění vymezení speciálního hlasovacího kvora pro přijetí rozhodnutí o odvolání insolvenčního správce dle §29 odst. 1 insolvenčního zákona zákonem č. 294/2013 Sb., který s účinností od 1. 1. 2014 stanoví, že toto "usnesení je přijato, jestliže pro ně hlasovala nejméně polovina všech věřitelů přihlášených ke dni předcházejícímu konání schůze věřitelů, počítaná podle výše jejich pohledávek, kteří mají právo hlasovat". Tato změna zpřesňuje kvorum potřebné pro přijetí usnesení schůze věřitelů o odvolání a ustanovení insolvenčního správce určeného postupem popsaným v §25 tak, že stanovené kvorum předpokládá, že věřitelé mají na schůzi věřitelů právo hlasovat (viz důvodová zpráva k zákonu č. 294/2013 Sb., zvláštní část, k bodům 8 až 11).
24. V dané věco z protokolu o schůzi věřitelů konané dne 7. 4. 2017 vyplývá, že insolvenční soud vycházel na schůzi věřitelů z toho, že se nedostavila nadpoloviční většina všech věřitelů - počítaná podle výše jejich pohledávek - s přihláškami, které by ve svém součtu umožňovaly odvolat dosavadní insolvenční správkyni z funkce dle §29 odst. 1 insolvenčního zákona. Přestože tedy pro odvolání insolvenční správkyně hlasovali všichni věřitelé oprávnění hlasovat (s 1.187.304,83 hlasy), nedosáhli minimálního počtu potřebných hlasů (tj. po zaokrouhlení 1.677.254 hlasů, počítáno z celkové výše uplatněných pohledávek činící 3.354.506,76). Z protokolu tak dle Ústavního soudu není zřejmé, zda insolvenční soud považoval za většinu nezbytnou k odvolání insolvenčního správce absolutní většinu všech věřitelů či většinu počítanou pouze z věřitelů, kteří měli v okamžik konání schůze věřitelů hlasovací právo. Z protokolu také nevyplývá, že by byla v okamžiku konání schůze najisto postavena hlasovací práva věřitelů č. 9 a č. 12, přičemž vysvětlení podané insolvenčním soudem v jeho vyjádření (viz bod 10) se nejeví zcela uspokojivým. V neposlední řadě je třeba konstatovat, že kdyby byla stěžovatelčina pohledávka přezkoumána před konáním schůze věřitelů, byť by byla i popřena, o jejích hlasovacích právech by rozhodovala schůze věřitelů a nelze vyloučit, že by stěžovatelka s ohledem na výši své přihlášené pohledávky mohla výsledek hlasování o odvolání dosavadní insolvenční správkyně ovlivnit.
25. Přestože se tedy stěžovatelkou namítaný postup insolvenčního soudu z výše uvedených důvodů nejeví vhodným, resp. správným, Ústavní soud projednávané ústavní stížnosti nevyhověl, neboť k odstranění zásahu do práv stěžovatelky může účinně dojít i bez toho. Vzhledem k tomu, že na schůzi věřitelů konané dne 7. 4. 2017 nebyly splněny podmínky pro hlasování o odvolání insolvenčního správce podle §29 odst. 1 insolvenčního zákona, bude muset k zařazení tohoto bodu na program nové schůze věřitelů dojít znovu, přičemž v současnosti jsou již všechny pohledávky přezkoumány; to koneckonců ve svém vyjádření navrhuje i insolvenční soud (viz bod 8). Na schůzi věřitelů dne 7. 4. 2017 totiž nedošlo k přijetí usnesení o odvolání insolvenčního správce, které by mělo konstitutivní účinky, takže nic nebrání tomu, aby se o této otázce hlasovalo znovu v souladu se zákonem. Namítaný postup insolvenčního soudu na předmětné schůzi věřitelů v konečném důsledku neznamená takové porušení základních práv, jež by nebylo možné napravit v další fázi insolvenčního řízení. Skutečný dopad tohoto postupu na práva stěžovatelky bude navíc zřejmý až po skončení incidenčního řízení, ve kterém bude postaveno najisto, zda má být stěžovatelčina pohledávka uznána, a zda má tedy stěžovatelka mít možnost ovlivňovat dané insolvenční řízení. V takovém případě by pak stěžovatelka měla případně k dispozici další prostředky nápravy, včetně žaloby proti státu o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
26. Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu