ECLI:CZ:US:2007:1.US.1673.07.1
sp. zn. I. ÚS 1673/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti JUDr. J. P., soudního exekutora, zast. JUDr. Milanem Bokrem, advokátem, sídlem PILSEN STEEL, s.r.o., Tylova 1/57, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25.4.2007, č.j. 25 Co 130/2007-50, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel podanou ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), jímž bylo změněno ve výroku III. usnesení Okresního soudu v Jičíně (dále jen "okresní soud") ze dne 18.1.2007, č.j. Nc 4094/2002-41. Uvedl, že okresní soud nařídil exekuci na majetek povinného k uspokojení pohledávky oprávněného a pověřil ho jejím provedením. Tato exekuce byla zastavena usnesením okresního soudu ze dne 18.1.2007, č.j. Nc 4094/2002-41, z podnětu stěžovatele, neboť povinný zemřel a dědické řízení bylo zastaveno, neboť nezanechal žádný majetek. Tímto usnesením byla povinnost nahradit stěžovateli náklady exekučního řízení ve výši 8 449,- Kč uložena oprávněnému. Toto usnesení napadl oprávněný odvoláním, na jehož základě změnil krajský soud usnesení soudu I. stupně tak, že oprávněný není povinen nahradit stěžovateli náklady exekučního řízení. Stěžovatel tvrdí, že usnesením krajského soudu byla porušena jeho základní práva chráněná Ústavou ČR (dále jen "Ústava") a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkrétně právo vlastnit majetek garantované v čl. 11 Listiny, neboť náhrada nákladů exekučního řízení nebyla uložena nikomu. Namítá, že krajský soud svoji argumentaci opřel o Stanovisko Nejvyššího soudu sp.zn. Cpjn 200/2005, bod XVI.; tento bod se však týká jiného důvodu zastavení, a sice zastavení pro insolvenci na straně povinného. Dále stěžovatel připomíná, že podle §3 zákona č. 120/2001 Sb. (dále jen "exekuční řád") nelze náhradu nákladů exekuce odmítnout, a proto není-li možné, aby náhradu nákladů hradil povinný, musí být v tomto případě rozhodnuto o uložení povinnosti náhrady nákladů exekuce oprávněnému (odkazuje na nález Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 372/2004 a stanovisko Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS-st. 23/06, bod 2 a 13). Jestliže obecný soud pominul kogentní ustanovení §3 exekučního řádu, vymyká se jeho rozhodnutí nosnému principu, na němž je exekuční řád vybudován, a ohrožuje i pro futuro nezávislost exekutora. Podle jeho názoru obecný soud interpretoval a aplikoval příslušná ustanovení exekučního řádu natolik extrémně, že svým postupem zjevně vybočil z mezí ústavnosti a zasáhl tak do práv stěžovatele na spravedlivý proces. Následně uvádí, že pokud soud ústavně nekonformním způsobem rozhodl, že náklady exekuce ponese sám stěžovatel, zasáhl tím nepochybně do jeho práva vlastnit majetek garantovaného čl. 11 Listiny, neboť vlastní majetek exekutora byl tímto způsobem neoprávněně zmenšen. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud stížnosti zcela vyhověl a napadené usnesení zrušil.
Relevantní znění příslušných článků Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 11 Listiny:
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
S ohledem na obsah ústavní stížnosti a provedená zjištění nevyžadoval Ústavní soud vyjádření účastníka ani vedlejšího účastníka, neboť rozhodnutím o ústavní stížnosti nemůže být zasaženo do jejich právního postavení (pozn. pokud stěžovatel označil za vedlejšího účastníka též povinného - F. K., jde o zřejmou nesprávnost, protože povinný v průběhu řízení v důsledku smrti ztratil způsobilost být účastníkem řízení).
Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že okresní soud usnesením ze dne 18.1.2007, č.j. Nc 4094/2002-41, zastavil exekuci nařízenou usnesením ze dne 7.5.2002, č.j. Nc 4094/2002-6, (výrok I.), což odůvodnil zjištěním, že v průběhu řízení učinil soudní exekutor podnět k zastavení exekučního řízení, neboť povinný zemřel a dědické řízení bylo zastaveno, neboť nezanechal žádný majetek. Dále okresní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), a protože exekutor vyčíslil náklady exekučního řízení částkou 8 449,- Kč a požadoval jejich uhrazení, rozhodl o tom, že náklady exekutora je povinen uhradit oprávněný (výrok III.). Uložení povinnosti oprávněnému zdůvodnil tím, že právě on rozhodl o tom, že se splnění povinnosti plynoucí z exekučního titulu bude domáhat cestou exekučního řízení, zvážil zřejmě riziko možného neúspěchu a nelze ho vyjmou z odpovědnosti za toto rozhodnutí. Exekuce nevedla k uspokojivému výsledku, nikoliv však v důsledku liknavosti exekutora, není možno, aby odměna za provedené úkony a náklady s nimi spojené zůstaly odepřeny; soud proto postupoval podle §89 exekučního řádu. Proti výroku III. oprávněný podal odvolání, na jehož základě krajský soud změnil tak, že oprávněný není povinen náklady exekučního řízení nahradit. Změnu výroku zdůvodnil zjištěním, že oprávněný se nedopustil žádného procesního zavinění, v jehož důsledku by muselo být exekuční řízení zastaveno. Odkázal přitom na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
III.
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně rozhodoval o ústavních stížnostech týkajících se práva exekutora na uhrazení nákladů exekuce. Např. ve věci vedené pod sp.zn. I. ÚS 290/05 dospěl k závěru, že pokud došlo v průběhu exekuce k zastavení řízení z důvodu zjištění nedostatku majetku ke krytí nákladů exekuce, nelze po exekutorovi spravedlivě požadovat, aby tíhu nákladů na zjevně bezúspěšnou exekuci nesl sám. Protože II. senát Ústavního soudu dospěl k odchylnému právnímu názoru, předložil otázku - v souladu s §23 zák. č. 182/1993 Sb. - k posouzení plénu Ústavního soudu. Plénum záležitost posoudilo a v usnesení ze dne 12.9.2006, sp.zn. Pl. ÚS-st.23/06, přijalo tento právní závěr: "Není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému." Z odůvodnění tohoto stanoviska vyplývá jednoznačná preference procesního zavinění oprávněného - viz bod 14.: "Hlediska rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce (§89 exekučního řádu, §271 o. s. ř.), včetně rozhodování o náhradě nákladů exekuce, tedy jen ze samotného specifického postavení soudního exekutora neplynou. Východiskem je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo, přičemž mezi hlediska zkoumání nenáleží majetnost resp. nemajetnost povinného. Výjimkou je situace, kdy oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání (§89 exekučního řádu, §271 o. s. ř.), aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora." V souladu s §23 věta druhá zák. č. 182/1993 Sb. je I. senát tímto stanoviskem vázán (byť původně zastával jiný právní názor - viz sp.z. I. ÚS 290/05).
IV.
Po seznámení s listinnými podklady Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení napadeného usnesení je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno.
Při rozhodování o nákladech exekučního řízení krajský soud vyšel ze zjištění, že oprávněný se před nařízením exekuce a ani při jejím provádění žádného procesního zavinění nedopustil. Ve světle závěrů citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu tak nemohlo dojít k tvrzenému porušení základních práv chráněných v čl. 11 a v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud - nad rámec tohoto závěru - upozorňuje na závěry Nejvyššího soudu (viz bod XVI. stanoviska Cpjn 200/2005, publ. pod Rc 31/2006 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek), podle nichž by bylo přípustné využít zálohu na náklady exekuce poskytnutou oprávněným podle §90 odst. 3 exekučního řádu.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu