ECLI:CZ:US:2009:1.US.1746.09.1
sp. zn. I. ÚS 1746/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky MiM s. r. o., se sídlem Vajgar 702, Jindřichův Hradec, zastoupené JUDr. Antonínem Tunklem, advokátem se sídlem v Dačicích, Komenského 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2009, č. j. 9 Afs 109/2008-43, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 7. 2009, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že že Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí subsumuje svým výkladem daný smluvní vztah do kategorie inominátních smluv a mění tak obsah smluvního ujednání mezi účastníky, čímž porušuje čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, kde je zaručeno, že každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, a dále čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, kterým je zaručena svoboda podnikání. Strany uzavřely podnájemní smlouvu v souladu se zákonem a nečinily nic, co by bylo zakázáno, přičemž stěžovatelka zdůrazňuje, že žádnou právní normou není uložena povinnost stran uzavřít smlouvu o umístění hracích automatů, pokud je vůlí stran pouze uzavřít smlouvu o podnájmu nebytových proslor. Stěžovatelka se domnívá, že napadeným rozhodnutím bylo také zásaženo do práva disponovat s majetkem, které je neoddělitelnou součástí práva vlastnit majetek, zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka také nesouhlasí se závěry Nejvyššího správního soudu, který konstatoval, že v podnájemním vztahu se vždy jedná pouze o pasivní přenechání prostoru, a také se závěry Nejvyššího správního soudu ohledně absolutní dispozice ke vstupu do nemovitosti. Stěžovatelka konstatuje, že v daném smluvním vztahu byl nebytový prostor v souladu se zákonem o loteriích a jiných podobných hrách označen jako herna, přičemž toto označení, jak vyplývá z důvodové zprávy k tomuto zákonu, zahrnuje nejen umístění výherních automatů, ale využívání prostoru i k dalším účelům. Stěžovatelka tvrdí, že v dané věci byl hosty herny k jiným účelům také využíván, takže tvrzení soudu, že zde podnájemce umístil pouze výherní hrací automaty, je zcela nepravdivé.
Ze spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 81/2008, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Při kontrole daně z přidané hodnoty za zdaňovací období III. a IV. čtvrtletí roku 2006 předložila stěžovatelka jako důkaz prokazující pravdivost údajů v daňovém přiznání "smlouvu o podnájmu nebytových prostor" ze dne 20. 12. 2005, uzavřenou mezi ní jako nájemkyní a společností Play & Win R. D. s. r. o. jako podnájemcem. Z této smlouvy vyplynulo, že stěžovatelka podnajala nebytový prostor o výměře 15 m2, nacházející se v přízemí budovy Pražská 58, Jindřichův Hradec, a to za účelem provozování herny s výherními hracími přístroji. Správce daně neposoudil vztah vyplývající ze smlouvy o podnájmu nebytového prostoru jako podnájemní a dospěl k závěru, že jde o poskytnutí práva k umístění výherních hracích přístrojů a o spolupráci při jejich provozování. Úplata obdržená v souvislosti s provozováním výherních hracích přístrojů tak byla úplatou za uskutečněné zdanitelné plnění podle §36 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění (dálen jen "zákon o dani z přidané hodnoty"). Na základě výsledků daňové kontroly byly vydány správcem daně dne 10. 8. 2007 platební výměry č. j. 59991/07/086910/5445 a č. j. 60000/07/086910/5445, kterými byla stěžovatelce vyměřena daňová povinnost u daně z přidané hodnoty za předmětná zdaňovací období. Proti těmto platebním výměrům podala stěžovatelka odvolání, která byla rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 11. 3. 2008, č. j. 1598/08-1300, zamítnuta. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích napadla stěžovatelka žalobou, která byla rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 2. 9. 2008, č. j. 10 Ca 81/2008 - 18, zamítnuta. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.
Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že ke stěžovatelkou tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatel v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy Nejvyššího správního soudu, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
Stěžovatelka spatřuje zásadní pochybení Nejvyššího správního soudu v tom, že svým výkladem daný smluvní vztah (který dle stěžovatelky naplňuje všechny znaky stanovené zákonem pro podnájemní smlouvu) subsumuje do kategorie inominátních smluv, čímž mění obsah smluvního ujednání mezi účastníky smlouvy. V dané věci přitom byla sporná otázka, zda stěžovatelkou poskytované plnění lze podřadit pod pojem "nájem nebytových prostor", který je dle ustanovení §51 odst. 1 písm. e), resp. §56 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty od daně z přidané hodnoty osvobozen.
Dle §51 odst. 1 písm. e) zákona o dani z přidané hodnoty platí, že, za splnění podmínek stanovených v §52 až 62 tohoto zákona je od daně bez nároku na odpočet daně osvobozen převod a nájem pozemků, staveb, bytů a nebytových prostor, nájem dalších zařízení. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, Nejvyšší správní soud při výkladu citovaného ustanovení vycházel z "Šesté směrnice Rady ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu - Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně (77/388/EHS)", která byla v průběhu doby vícekrát novelizována a s účinností od 1. 1. 2007 byla nahrazena směrnicí 2006/112/ES (dále jen "šestá směrnice"). Nejvyšší správní soud v odůvodnéní svého napadeného rozhodnutí uvedl, že český zákon o dani z přidané hodnoty neobsahuje pro své účely žádnou vlastní definici nájmu, žádné ze zákonných ustanovení současně nepovažuje právo umístit výherní automaty v určité provozovně za nájem či jiné osvobozené plnění. Jestliže tedy vnitrostátní zákon neobsahuje v porovnání s šestou směrnicí žádnou výjimku týkající se osvobození nájmu, je dle Nejvyššího správního soudu při výkladu pojmu nájem pro účely daně z přidané hodnoty nutno zohlednit výkladová pravidla stanovená judikaturou Evropského soudního dvora. V této souvislosti Nejvyšší správní soud odkázal na rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Sinclair Collis, ve které Evropský soudní dvůr negativně odpověděl na otázku, zda poskytnutí prostoru k instalování prodejních automatů na cigarety lze považovat za nájem nemovitosti, stěžejním argumentem rozhodnutí přitom bylo, že uzavřená smlouva mezi smluvními stranami nezaručila nájemci právo kontrolovat a omezit přístup k prostorám, kde byly automaty umístěny. Nejvyšší správní soud se proto ve výše uvedeném smyslu zaměřil na zkoumání faktického vztahu mezi účastníky předmětné podnájemní smlouvy tak, jak vyplýval ze správního spisu, přičemž v této souvislosti konstatoval, že není vázán formálním označením smlouvy jako smlouvy o podnájmu nebytových prostor. Nejvyšší správní soud poté dospěl k závěru, že hlavním cílem předmětné podnájemní smlouvy nebylo pasivní přenechání prostoru k užívání, ale poskytnutí práva na provozování herny s výherními hracími přístroji, včetně zajišťování obsluhy výherních hracích přístrojů a zákonem předepsaného dohledu, přičemž skutečnost, že zajištění obsluhy výherních hracích přístrojů a službu dohledu stěžovatelka zdaňovala samostatně, nemůže mít na posouzení charakteru poskytovaného plnění žádný vliv. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovatelce, že obsahem poskytovaného plnění byl nájem, resp. podnájem vymezených prostor, a proto nelze částky nabyté na základě této smlouvy podřadit pod plnění osvobozená od daně z přidané hodnoty bez nároku na odpočet daně, mezi něž patří i nájem, resp. podnájem, podle §51 odst. 1 písm. e), resp. §56 zákona o dani z přidané hodnoty.
Takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který se povahou vztahu mezi účastníky smlouvy důkladně zabýval a věcně se s touto právní otázkou vypořádal způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace ustanovení §51 odst. 1 písm. e), resp. §56 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty byly provedeny správními orgány i obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Námitky směřující vůči hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním by mohly mít ústavněprávní relevanci pouze ve výjimečných případech, a to zejména pokud jsou učiněny právní závěry v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), resp. tehdy, jestliže by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Ústavní soud již v minulosti mnohokrát konstatoval, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s ním sám neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Existenci takových pochybení, zakládajících porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Za těchto okolností nepříslušelo Ústavnímu soudu závěry, k nimž správní orgány, resp. správní soudy, dospěly, jakkoliv přehodnocovat.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků z části jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2009
František Duchoň
předseda senátu