ECLI:CZ:US:2013:1.US.1766.13.1
sp. zn. I. ÚS 1766/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudce Jaroslava Fenyka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Mgr. Vadima Rybáře, advokáta, zastoupeného Mgr. Jakubem Vepřekem, advokátem, AK se sídlem Tyršova 1714/27, 702 00 Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 18/2013-351 ze dne 12. 3. 2013 a proti usnesení Okresního soudu v Karviné č. j. 24 C 83/2004-330 ze dne 12. 11. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení práva na legitimní očekávání nabytí a ochrany majetku garantovaného čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále k porušení práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, byl stěžovatel usnesením Krajského soudu v Ostravě ustanoven zástupcem žalobce v řízení o náhradu škody způsobené pracovním úrazem. Žaloba byla zamítnuta. Stěžovatel následně jako ustanovený právní zástupce vyúčtoval svou odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 160 305 Kč. Okresní soud v Karviné rozhodl napadeným usnesením tak, že stěžovateli přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 117 718, 80 Kč. Soud prvního stupně stěžovateli nepřiznal mimo jiné hotové výdaje v podobě úhrad placených znalcům za vyhotovení dvou odborných vyjádření v částce 2 100 Kč a 3 500 Kč. Tento postup odůvodnil tím, že v předmětné věci již byly vypracovány dva znalecké posudky, které byly na popud stěžovatele několikrát doplňovány. Soud proto zpracování dalších znaleckých posudků či odborných vyjádření označil za nadbytečné a nehospodárné.
Odvolání stěžovatele bylo zamítnuto v záhlaví uvedeným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě. Ten se ztotožnil s názorem prvostupňového soudu a dodal, že vypracovaná vyjádření navíc nebyla žalobcem v řízení vůbec použita, náklady spojené s jejich vypracováním tedy nelze považovat za účelné.
Stěžovatel následně podal ústavní stížnost, v níž brojí výhradně proti té části rozhodnutí obou soudů, v níž mu nebyla přiznána náhrada hotových výdajů za vypracování výše uvedených odborných vyjádření. Stěžovatel zdůrazňuje, že účelnost vynaložených nákladů není vázána na úspěch ve věci. Výdaje jsou podle něj vynaloženy účelně tehdy, bylo-li jich třeba k tomu, aby právní služba byla poskytnuta lege artis. S odkazem na §16 zákona o advokacii dále stěžovatel uvádí, že je povinností advokáta řídit se v mezích právních a stavovských předpisů pokyny klienta a uplatňovat v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné.
V dané věci měl žalobce pochybnosti o správnosti odborných posudků a bylo povinností stěžovatele řídit se klientovými pokyny, činit vše v jeho prospěch a využít k tomu všechny zákonné prostředky. Proto zadal vypracování revizního znaleckého posudku podle §127a občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Znalcům bylo navíc řečeno, aby znalecký posudek nevypracovávali, pokud by jejich závěry nebyly pro žalobce příznivé. Jelikož tyto závěry skutečně příznivé nebyly, znalci je zpracovali jen formou odborného vyjádření. Dle stěžovatele takový postup představoval pro stát významnou úsporu.
Stěžovatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, podle kterého měla být odborná vyjádření předmětem dokazování, aby mohly být výdaje za jejich zpracování považovány za účelné. Bylo by totiž zcela v rozporu se zájmy žalobce a povinnostmi stěžovatele jako advokáta, pokud by předložil daná odborná vyjádření k důkazu, ačkoli mu bylo známo, že obsahují pro žalobce nepříznivé skutečnosti. Názor odvolacího soudu by tak v konečném důsledku znamenal, že advokát ustanovený podle §30 o. s. ř. obdrží náhradu hotových výdajů za znalecký posudek či odborné vyjádření zadané dle §127a o. s. ř. pouze tehdy, vyzní-li tyto posudky či vyjádření ve prospěch klienta. To však advokát nemůže nikdy dopředu vědět. Akceptací názoru odvolacího soudu by podle stěžovatele hrozilo, že se ustanovení advokáti budou zdráhat volit postup dle §127a o. s. ř. z důvodu rizika, že jim výdaje za ně nebudou státem proplaceny. Stěžovatel k tomu uzavírá, že je v rozporu s ústavním pořádkem, pokud jej soud ustanoví advokátem za účelem zastupování nemajetných osob a stát poté odmítá uhradit hotové výdaje, které stěžovatel při této činnosti prokazatelně vynaložil ze svého soukromého majetku.
Konečně, stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 763/05 ze dne 11. 4. 2006, v němž Ústavní soud judikoval, že je-li účastníku řízení ustanoven zástupcem advokát, ocitá se stát při úhradě hotových výdajů a odměny za zastupování de facto v roli advokátova klienta, a tudíž i jejich vzájemný vztah je nutno posuzovat podle příslušných ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Stěžovatel z toho dovozuje, že stát je advokátovi povinen zaplatit odměnu a uhradit hotové výdaje za stejných podmínek, za nichž by k tomu byl povinen advokátův klient. Pokud by se stěžovatel stal žalobcovým zástupcem na základě plné moci, byl by žalobce povinen mu hotové výdaje za úhradu odborných vyjádření zaplatit bez ohledu na to, zda vyzněly ve prospěch či neprospěch žalobce. Z toho důvodu je i stát, který nyní vystupuje de facto v pozici stěžovatelova klienta, povinen předmětné výdaje uhradit.
Podle stěžovatele tedy postupem soudů došlo k porušení jeho práva na legitimní očekávání nabytí a ochrany majetku a také práva na spravedlivý proces, pročež žádá, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Rolí Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoli pouhé zákonnosti. Ústavní soud tak není další instancí v systému všeobecného soudnictví a přezkoumávat aplikaci podústavního práva mu v zásadě nepřísluší. To platí i v případě, kdy má na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech jiný názor. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů smí Ústavní soud pouze tehdy, pokud byly rozhodnutím těchto orgánů porušeny ústavně zaručená práva a svobody (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4789/12 ze dne 31. 1. 2013).
Je nutno dále konstatovat, že sporný nárok ve výši 5 600 Kč je svou povahou bagatelní, přičemž Ústavní soud se stížnostmi bagatelní povahy obvykle odmítá zabývat. Tento přístup vychází ze skutečnosti, že zásah do subjektivních práv jednotlivce je u takových částek většinou natolik nepatrný, že není již z kvalitativního hlediska obecně schopen založit porušení základních práv a svobod. Opodstatněnost ústavní stížnosti proto za daných okolností přichází do úvahy jen zcela výjimečně v případech extrémních vybočení soudů ze standardů rozhodování (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 508/12 ze dne 1. 3. 2012).
Ústavní soud takový exces v posuzované věci neshledal. Stěžovatel s odkazem na judikaturu Ústavního soudu tvrdí, že stát se při úhradě nákladů ustanovenému zástupci nachází de facto v pozici advokátova klienta. Z toho prakticky dovozuje, že soudy účelnost vynaložených nákladů vůbec nemohou přezkoumávat, jelikož by ji nemohl přezkoumávat ani klient, který by naopak byl povinen svému zástupci částku uhradit. S takovýmto názorem se však ztotožnit nelze. Citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 763/05 se týkal otázky, jaký podzákonný právní předpis má být na vztah mezi státem a advokátem aplikován, přičemž Ústavní soud rozhodl, že aplikován má být advokátní tarif. Z toho ale nevyplývá závěr, k jakému došel stěžovatel. Ústavní soud opakovaně uvedl, že obecné soudy jsou oprávněny přezkoumávat účelnost vynaložených nákladů ustanovených zástupců (srov. usnesení Ústavního soudu II. ÚS 2336/09 ze dne 25. 3. 2010). Ostatně i §13 advokátního tarifu výslovně uvádí, že advokátovi náleží náhrada hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby. Koneckonců i v usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 89/12 ze dne 26. 4. 2012, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost totožného stěžovatele, se Ústavní soud omezil na přezkum, zda bylo hledisko účelnosti použito přiléhavě a bylo řádně odůvodněno. Možnost obecných soudů přezkoumat účelnost vynaložených výdajů nebyla zpochybněna.
Je tedy nepochybné, že obecné soudy mají právo zhodnotit, zda byly vyúčtované výdaje ustanoveného zástupce vynaloženy účelně. Obecné soudy navíc při tomto hodnocení disponují širokou možností uvážení a Ústavní soud zásadně přezkoumává pouze to, zda rozhodnutí nebyla v příkrém rozporu se zásadami spravedlnosti a zda byla řádně odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 223/13 ze dne 28. 3. 2013).
V předmětné věci Ústavní soud podobné pochybení nespatřil. Obecné soudy řádně odůvodnily, proč shledaly vynaložené výdaje neúčelnými, přičemž Ústavní soud souhlasí, že za situace, kdy byly vypracovány dva znalecké posudky (a oba shodně vyzněly v neprospěch žalobce), se zadání dalších odborných vyjádření již účelným nejevilo. Jestliže stěžovatel uvádí, že to byl jeho klient, kdo s vypracovanými posudky nesouhlasil, Ústavní soud připomíná, že mezi advokátovy povinnosti patří mimo jiné i povinnost informační. Je na profesních schopnostech advokáta, aby se za dané situace s klientem shodli na dalším, pokud možno co nejúčelnějším postupu ve věci. Názor stěžovatele by ad absurdum vedl k tomu, že by stát byl povinen platit neomezený počet znaleckých posudků, což by bylo v příkrém rozporu se zásadou hospodárnosti řízení.
Pro úplnost Ústavní soud připomíná také judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle které advokát zápisem do seznamu advokátů dává předběžný souhlas s tím, že mu (za výhody současně poskytované) bude částečně omezeno jeho právo na zisk z podnikání, a tím v podstatě i podnikání samotné, a to právě ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci van der Mussele proti Belgii ze dne 23. listopadu 1983, série A. č. 70).
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna, aplikace podústavních předpisů je přiléhavá a závěry obecných soudů nejeví známky libovůle.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2013
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu