ECLI:CZ:US:2008:1.US.1785.08.1
sp. zn. I. ÚS 1785/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. J., zastoupeného Mgr. Františkem Drlíkem, advokátem, se sídlem Nám. Míru 9, 787 01 Šumperk, proti rozhodnutí vychovatele Vězeňské služby ČR - Věznice Mírov o uložení kázeňského trestu odsouzenému ze dne 15. 5. 2008 a proti rozhodnutí speciálního pedagoga Vězeňské služby ČR - Věznice Mírov o stížnosti proti uložení kázeňského trestu ze dne 21. 5. 2005, spolu s návrhem na zrušení ustanovení §76 odst. 1 a 6 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, a s návrhem na zrušení ustanovení čl. II. odst. 3 písm. d) Vnitřního řádu Věznice Mírov ze dne 10. 2. 2006, za účasti Vězeňské služby ČR - Věznice Mírov, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí Vězeňské služby ČR - Věznice Mírov pro rozpor s právem na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a s čl. 2 odst. 3 Ústavy.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující:
Stěžovateli ve výkonu trestu odnětí svobody byl dne 15. 5. 2008 vychovatelem Vězeňské služby ČR - Věznice Mírov uložen kázeňský trest ve formě důtky podle §46 odst. 3, písm. a) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o výkonu trestu odnětí svobody"), za skutek spočívající v tom, že "dne 7. 3. 2008 kolem 10,45 bylo u výše jmenovaného odsouzeného nalezeno rádio Sangean, které bylo napájeno drátky, vyvedenými od tužkových baterií, uloženými vně rádia." Tím měl stěžovatel porušit §28 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody a čl. II. odst. 3 písm. d) Vnitřního řádu věznice Mírov.
Proti uložení kázeňského trestu podal stěžovatel stížnost, o níž rozhodl speciální pedagog Vězeňské služby ČR - Věznice Mírov dne 21. 5. 2008 tak, že se zamítá. V odůvodnění je po odkazu na §52 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody a příslušná ustanovení §60 vyhlášky 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "řád výkonu trestu odnětí svobody"), uvedeno, že stížnost není důvodná. "Odsouzený se kázeňského přestupku dopustil. Projednání byl přítomen. Výše KT s ohledem na jeho předcházející kázeňskou praxi KT odpovídá. Odsouzený neuvedl žádné nové důvody ani důkazní prostředky."
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel vznáší postupně několik námitek.
Uvádí, že na základě uložení trestu za kázeňský přestupek byl přeřazen z I. do II. skupiny vnitřní diferenciace vězňů, čímž mělo dojít "k faktickému zmaření možnosti úspěšně požádat místně příslušný soud o změnu způsobu výkonu trestu do věznice mírnějšího typu." Tvrdí, že pro uložení kázeňského trestu nebyly splněny zákonné podmínky, rozhodnutí je nepřezkoumatelné a celé kázeňské řízení je nepřezkoumatelné. S odkazem na zákonnou výluku ze soudního přezkumu ve vztahu k napadeným rozhodnutím navrhuje zároveň zrušení §76 odst. 6 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, a to s odkazem na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Lauko proti Slovensku ze dne 2. 9. 1998. Rovněž vyloučení aplikace správního řádu považuje za rozporné s čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Podrobněji se zabývá podstatou skutku, který měl být pouze důsledkem jeho neuspokojivé sociální situace. Stěžovatel dále upozorňuje, že povinnost je mu uložena "pouze vnitřním řádem," nikoliv zákonem. Takto uloženou povinnost považuje za rozpornou s č. 2 odst. 3 Ústavy a odkazuje dále na rozhodnutí ESLP ve věcech Malone proti Spojenému království ze dne 2. 8. 1984 a Amann proti Švýcarsku ze dne 16. 2. 2000.
Uložení důtky považuje za "zásadní trestní postih" ve spojení s následným snížením skupiny vnitřní diferenciace vězňů, což dle stěžovatele znamená "faktické prodloužení výkonu trestu". K tomu stěžovatel odkazuje na rozsudky Ezeh a Connors proti Spojenému království ze dne 9. 10. 2003 a Campbell a Fell proti Spojenému království z roku 1984. Řízení o kázeňských trestech považuje stěžovatel za neformální a nepřezkoumatelná a odvolává se na zprávy nevládních organizací a Veřejného ochránce práv.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, že je orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv jakýchkoliv práv a zájmů fyzických a právnických osob. Pokud orgány veřejné moci postupují v souladu s ústavně zaručenými právy stěžovatele, nemůže Ústavní soud do již ukončeného řízení zasahovat.
Podle §46 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody je kázeňským přestupkem "zaviněné porušení zákonem stanovené nebo na jeho základě uložené povinnosti, pořádku nebo kázně během výkonu trestu."
Mezi povinnosti odsouzených podle §28 odst. 1 citovaného zákona patří "dodržovat stanovený pořádek a kázeň, plnit pokyny a příkazy zaměstnanců Vězeňské služby, ... a i jinak zachovávat ustanovení vnitřního řádu věznice."
Kromě jiného za účelem zajišťování pořádku a bezpečnosti v místech výkonu trestu (§81 písm. d) zákona o výkonu trestu odnětí svobody) je vydána prováděcí vyhláška č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody. Ta v §4 odst. 3 dále stanovuje: "Vlastní přenosný radiopřijímač napájený z vlastního zdroje, pro který je v přijímači prostor a je jeho součástí, se odsouzenému umožní používat po provedení kontroly technických parametrů ke zjištění, zda nebylo instalováno nežádoucí zařízení. Provedení kontroly zajistí na náklady odsouzeného správa věznice. V případě porušení pečeti dokumentující neporušenost radiopřijímače nesmí odsouzený radiopřijímač užívat, dokud na své náklady neumožní věznici zajistit kontrolu."
Podle čl. II odst. 3 písm. d) Vnitřního řádu Věznice Mírov je, kromě jiného, zakázáno "používat elektrospotřebiče, které neodpovídají normě ČSN a zasahovat do elektroinstalace. V cele smí odsouzený používat ... bateriový radiopřijímač napájený z vlastního zdroje, po provedení kontroly technických parametrů ke zjištění, zda nebylo instalováno nežádoucí zařízení. ... Po provedení kontroly bude opatřen speciální přelepkou VS ČR; ... V případě poruchy nebo poškození radiopřijímače nahlásí odsouzený tuto skutečnost vychovateli. Jsou zakázány jakékoliv zásahy do elektrospotřebičů. Při zjištění poškození přelepky na příslušném zařízení nebude umožněno jeho další užívání do provedení nové prohlídky. Baterie používané u bateriových elektrospotřebičů musí být uvnitř přístroje tak, jak je typizováno z výroby. Odsouzený smí mít v držení jednu náhradní sadu baterií odpovídající typu a množství baterií určeného výrobcem pro daný elektrospotřebič."
V nyní předložené věci stěžovatel brojí proti kvalifikaci svého jednání jako kázeňského přestupku, formě rozhodnutí a uložení kázeňského trestu ve formě důtky. Ve vztahu k právní úpravě nesouhlasí s absencí soudního přezkumu u kázeňských deliktů.
K tvrzení, že kázeňský trest byl uložen na základě porušení povinnosti, která není uložena zákonem, nýbrž pouze Vnitřním řádem Věznice Mírov, uvádí Ústavní soud, že stanovení podrobností pro režim nakládání vězňů s elektrospotřebiči je plně v kompetenci Vězeňské služby ČR. Zákonem je kromě řady jiných povinností vězňům uložena povinnost "dodržovat stanovený pořádek a kázeň," přičemž, podle názoru Ústavního soudu, omezení a kontrola používání elektrospotřebičů není svévolným aktem Vězeňské služby ČR, nýbrž odůvodněným opatřením k zajištění bezpečnosti a pořádku ve věznici. Volné používání elektrospotřebičů (radiopřijímačů) není vězňům nijak zaručeno v rovině ústavního práva, naopak určitá omezení ve využívání elektrospotřebičů jsou pojmovou součástí výkonu trestu odnětí svobody ve věznici. K takovému omezení byl stěžovatel především odsouzen trestním soudem již v okamžiku uložení trestu odnětí svobody. V tomto lze tedy považovat rozhodnutí o kázeňském přestupku za dostatečně právně podložené ("na základě zákona") s ohledem na výše citované právní předpisy, na něž napadená rozhodnutí rovněž odkazují (zákon a vnitřní řád).
K námitce stěžovatele o neformálnosti a nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí konstatuje Ústavní soud, že na rozhodnutí o kázeňských trestech nelze klást nároky srovnatelné např. s rozhodnutím správního orgánu nebo soudu. V kázeňském řízení vystupuje významněji požadavek na flexibilitu rozhodování a snaha udržovat pořádek a bezpečnost ve věznicích v reálném čase. Napadené rozhodnutí o uložení kázeňského trestu obsahuje dostatečně přesnou specifikaci rozhodujícího orgánu i odsouzeného, výrokovou část, popis skutku, závěr o porušení konkrétní právní (resp. vnitřní) normy vymezeným skutkem a poučení o opravném prostředku, datum a podpis. Rovněž z rozhodnutí o stížnosti je dostatečně seznatelné, kdo, kdy, proč a jakým způsobem rozhodl, byť nosným důvodem odůvodnění je konstatování, že "odsouzený se kázeňského přestupku dopustil." Tuto faktickou skutečnost však ani stěžovatel nezpochybňuje. V kontextu obou souvisejících rozhodnutí i ve světle podstaty námitek stěžovatele nehodnotí Ústavní soud postup vězeňských orgánů jako svévoli. Stěžovatel podrobněji nespecifikuje, v čem spočívá nepřezkoumatelnost právě nyní konkrétně napadených rozhodnutí, kromě odkazu na obecná pozorování Veřejného ochránce práv. Stručnost rozhodnutí automaticky neznamená jeho nepřezkoumatelnost. Tu si lze představit v případech stejného typu např. při naprosté absenci podstatného obsahu (popis skutku).
Konečně k uložení trestu ve formě důtky Ústavní soud dodává, že se jedná o jeden z nejmírnějších trestů, pokud (subjektivně nahlíženo) ne zcela nejmírnější, které zákon o výkonu trestu odnětí svobody zná. V tomto kontextu se Ústavní soud domnívá, že takový kázeňský přestupek a uložení takového trestu rozhodně nespadá pod pojem "trestní obvinění" (criminal charges), o kterém by musel rozhodovat orgán soudního typu, jak vyžaduje čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Pro svůj odlišný charakter a důsledky totiž nyní posuzovaný kázeňský přestupek nelze srovnávat s trestnými činy nebo správními delikty. Kázeňské přestupky vězňů i ukládané tresty dosahují nižší intenzity než trestní sankce a jejich cílem je zajistit běžný pořádek a kázeň ve věznicích. Jednou z jejich hlavních funkcí je (negativní) motivace k plnění povinností stanovených právními předpisy a vnitřními řády, a to osobám, která byly již k omezení osobní svobody pravomocně odsouzeny řádným soudem. Protože se v případě zákona o výkonu trestu odnětí svobody nejedná o aplikaci normy se všeobecným dopadem, nýbrž se jedná o předpis upravující postavení omezeného počtu subjektů ve zcela zvláštních podmínkách, nedomnívá se Ústavní soud, že jsou na věc bez dalšího aplikovatelné závěry Evropského soudu pro lidská práva vyslovené v rozsudku Lauko proti Slovensku, který se týkal správních přestupků.
Na věc ze stejného důvodu nedopadají ani stěžovatelem odkazovaná rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (zejm. rozsudky Ezeh a Connors proti Spojenému království a Campbell a Fell proti Spojenému království). Trest, který stěžovateli reálně hrozil, ani trest, který byl stěžovateli uložen, svou intenzitou nedosahoval trestu uloženému stěžovatelům domáhajícím se ochrany před Evropským soudem pro lidská práva (prodloužení výkonu trestu odnětí svobody). Uvedené úvahy Ústavního soudu korespondují s kritérii, která si Evropský soud pro lidská práva nastavil v rozhodnutí v Engel a další proti Nizozemsku ze dne 8. června 1976 i následné judikatuře ve vztahu k posouzení "trestního obvinění" a záruk spravedlivého procesu. Jsou jimi zásadně klasifikace deliktu podle vnitrostátního práva, povaha samotného deliktu, účel ukládané sankce a její intenzita. Při zvážení uvedených kategorií je Ústavní soud názoru, že stěžovatelův případ pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nespadá.
Konečně k námitce stěžovatele týkající se systému vnitřní diferenciace vězňů a konkrétního přeřazení stěžovatele uvádí Ústavní soud, že tato otázka rovněž není otázkou ústavního práva. Při řízení o změně způsobu výkonu trestu (§39b trestního zákona) zvažuje soud komplexně, zda chování odsouzeného a způsob, jakým plní své povinnosti, odůvodňují závěr, že přeřazení přispěje k dosažení účelu výkonu trestu. Soud tedy zkoumá řadu skutečností, nejen formální zařazení do skupiny vnitřní diferenciace vězňů, které určité rozhodné skutečnosti toliko indikuje. Současně musí být splněna podmínka, že odsouzený ve stávajícím typu věznice vykonal nepřetržitě alespoň jednu třetinu uloženého trestu, nejméně však šest měsíců (§39b odst. 6 trestního zákona). Tyto podmínky, včetně dalších, je nutné splnit kumulativně. Ústavní soud považuje za významné, že systém vnitřní diferenciace je prostupný, tedy že se zařazení vězně v průběhu času přehodnocuje a mění (srov. §38 a 39 vyhlášky č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody). Přes to všechno je v případě přeřazování vězňů do mírnějšího typu věznice nutno zdůraznit, že se jedná o nenárokový institut. Jinými slovy, není ústavně zaručené právo, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného na přeřazení do mírnějšího typu věznice.
Vzhledem k uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná v celém rozsahu. Jako takovou ji Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením odmítl. Zároveň s tím nemůže obstát ani s ní spojený návrh ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu na zrušení ustanovení §76 odst. 1 a 6 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, a s návrhem na zrušení ustanovení čl. II. odst. 3 písm. d) Vnitřního řádu Věznice Mírov ze dne 10. 2. 2006, a musí být odmítnut rovněž (§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu