ECLI:CZ:US:1997:1.US.18.96
sp. zn. I. ÚS 18/96
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti Ing. J. R. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 1995, č.j. 6 A 116/93-19, takto:
Ústavní stížnost se zamítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 20. 10. 1995, č.j. 6 A 116/93-19, jímž byla
zamítnuta jeho žaloba proti žalovanému Ministerstvu pro správu
národního majetku a jeho privatizaci ČR, které rozhodnutím ze dne
3. 3. 1993, č.j. 393/92-R, sp. zn. 526/92-S, zamítlo jeho odvolání
a potvrdilo rozhodnutí Okresního úřadu v Prachaticích ze dne 30.
6. 1992, č.j. KP 67/154/92. Tímto rozhodnutím byla stěžovateli
uložena podle ustanovení §16 zákona č. 500/1990 Sb., o působnosti
orgánů České republiky ve věcech převodů vlastnictví státu
k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění
zákona č. 438/1991 Sb., pokuta ve výši 20 000,- Kčs. Tato pokuta
byla uložena stěžovateli jako statutárnímu orgánu státní
příspěvkové organizace Správa a údržba silnic Praha - západ pro
nesplnění povinnosti uložené mu ust. §21 zákona č. 427/1990 Sb.,
o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické
nebo fyzické osoby, ve znění zákona č. 541/1990 Sb. a zákona č.
429/1991 Sb., neboť předložil Okresní privatizační komisi
v Prachaticích nevyplněnou kartu provozní jednotky, B. č.p. 27.
V ústavní stížnosti stěžovatel prohlásil, že odmítl vyplnit
kartu provozní jednotky s odůvodněním, že se na něj tato povinnost
nevztahuje, neboť zákon č. 427/1990 Sb. se netýká majetku Správy
a údržby silnic Praha - západ. Tento názor stěžovatele plyne
z výkladu ustanovení §2 odst. 1 cit. zákona (podle něhož
předmětem převodu vlastnictví jsou movité a nemovité věci, které
jako majetková podstata provozních organizací působících v oblasti
služeb, obchodu a jiné zemědělské výroby tvoří nebo mohou tvořit
soubor, který je ucelenou hospodářskou nebo majetkovou jednotkou)
a dále z dopisu Správy silničního fondu České republiky ze dne 3.
4. 1991, zn. 972-SSF/BR-1991, podle něhož majetek státních
organizací "Správa a údržba silnic" nemůže být předmětem malé
privatizace. Uvedený dopis byl prý pro stěžovatele jako
statutárního zástupce organizace Správa a údržba silnic Praha
- západ závazný. Vzdor tomu Ministerstvo pro správu národního
majetku a jeho privatizaci ČR v rozhodnutí o odvolání uvedlo, že
statutární orgán ani zakladatel nerozhodují o tom, zda provozní
jednotka splňuje náležitosti uvedené v §2 odst. 1 zákona č.
427/1990 Sb., neboť o tom rozhoduje po projednání se zakladatelem
uvedené ministerstvo, případně vláda České republiky. Vrchní soud
v Praze sice v napadeném rozhodnutí připouští, že se Ministerstvo
pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR nedostatečně
vyrovnalo s námitkou, že dotčený majetek, tj. rekreační chata B.,
není předmětem malé privatizace, přesto však stěžovatelovu žalobu
zamítl. Tím prý bylo porušeno základní právo stěžovatele zaručené
v článku 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina"), podle něhož povinnosti mohou být ukládány toliko na
základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv
a svobod. Stěžovatel poukázal na to, že povinnosti a z jejich
neplnění vyplývající sankce mohou být podle jeho názoru ukládány
na základě zákona, nikoli však každého zákona, ale pouze toho,
který dané právní vztahy upravuje. Stěžovatel proto navrhl, aby
byl rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 1995, č.j.
6 A 116/93-19, zrušen.
Z obsahu předložených správních a soudních spisů bylo
zjištěno toto:
Okresní úřad v Prachaticích rozhodnutím ze dne 30. 6. 1992,
č.j. KP 67/154/92, uložil stěžovateli podle ust. §16 zákona č.
438/1991 Sb. pokutu ve výši 20 000,- Kčs za předložení nevyplněné
karty provozní jednotky B. č.p. 27 Okresní privatizační komisi
v Prachaticích. Okresní úřad se vypořádal s námitkou stěžovatele,
že zákon č. 427/1990 Sb. se na Správu a údržbu silnic Praha
- západ nevztahuje, poukazem na to, že "podle zřizovací listiny
této organizace je jejím základním posláním a předmětem činnosti
správa a údržba silniční sítě a vedle toho může poskytnout v rámci
povolené komerční činnosti např. výrobu a prodej obalových směsí,
projekční a inženýrskou činnost atd". Správa a údržba silnic Praha
- západ proto jednoznačně pod zákon č. 427/1990 Sb. spadá. Úmysl
stěžovatele nepředložit vyplněnou kartu provozní jednotky B. č.p.
27 je jeho dopisem ze dne 25. 3. 1992 jednoznačně doložen.
Citované rozhodnutí okresního úřadu o uložení pokuty 20
000,-Kčs přezkoumalo k odvolání stěžovatele Ministerstvo pro
správu národního majetku a jeho privatizaci ČR, které rozhodnutím
ze dne 3. 3. 1993, č.j. 393/92-R, sp. zn. 526/92-S, odvolání
zamítlo a napadené rozhodnutí potvrdilo. Odvolací orgán dovodil,
že statutární orgán organizace ani zakladatel nerozhodují o tom,
zda provozní jednotka splňuje náležitosti dané zákonem č.
427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů. O tom, zda provozní
jednotka splňuje kritéria uvedená v ust. §2 odst. 1 zákona č.
427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, rozhoduje po
projednání se zakladatelem Ministerstvo pro správu národního
majetku a jeho privatizaci ČR, případně vláda České republiky.
Proti rozhodnutí Ministerstva pro správu národního majetku
a jeho privatizaci ČR podal stěžovatel žalobu, kterou napadeným
rozsudkem Vrchní soud v Praze zamítl, neboť se s právním názorem
žalobce (stěžovatele), uplatněným již v předchozím řízení,
neztotožnil. Vrchní soud dospěl k názoru, že povinnost, založená
ustanovením §21 zákona č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, konkretizovaná a sankcionovaná příslušným orgánem podle
§16 zákona č. 500/1990 Sb., zavazovala žalobce jako statutární
orgán organizace vymezené ustanovením §1 zákona o malé
privatizaci. Správní orgány obou stupňů nepostupovaly proto
v rozporu se zákonem, jestliže vyvodily postih podle ust. §16
zákona č. 500/1990 Sb. za jednání v tomto ustanovení
konkretizovaném, které je porušením povinnosti založené
hmotněprávním ustanovením §21 zákona "o malé privatizaci". Ze
skutkových zjištění plyne, že žalobce neposkytl okresní
privatizační komisi požadované informace, neboť kartu provozní
jednotky, o jejíž vyplnění byl požádán, vrátil nevyplněnou, i když
byl ve výzvě na následky nesplnění povinnosti upozorněn. Úmyslné
zavinění žalobce správní orgán správně dovodil; nesprávný výklad
zákona žalobcem a jednání podle tohoto výkladu nemůže být důvodem
vyviňujícím, ani dokladujícím zavinění z nedbalosti.
Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po
stránce formální (§72 odst. 2 a §43 odst. 1 zákona č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu). Z hlediska dodržení zákonné lhůty k podání
ústavní stížnosti zjistil, že napadený rozsudek Vrchního soudu
v Praze nabyl právní moci dne 22. 11. 1995. Ústavní stížnost je
zřejmě omylem datována dnem 16. 1. 1995 a došla Ústavnímu soudu
dne 17. 1. 1996, takže lhůta k jejímu podání podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. byla zachována. Jiné formální
nedostatky předložené ústavní stížnosti nebyly zjištěny.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci a vedlejší
účastníci řízení.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření poukázal na ust. §72
odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., podle něhož je ústavní
stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže
tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem,
bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
Takovou stížnost však stěžovatel podle názoru vrchního soudu
nepodal. Tvrzené porušení článku 4 odst. 1 Listiny, který uvádí,
že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho
mezích a jen při zachování základních práv a svobod, "nelze chápat
jako porušení základních práv a svobod". Ta jsou v Listině
konkretizována v hlavě druhé a násl., zatímco článek 4 odst. 1,
kterého se stěžovatel dovolává, je systematicky řazen do hlavy
první jako obecné interpretační ustanovení, vyjadřující základní
zásady uplatňované v právním státě. Z těchto důvodů vrchní soud
navrhl, aby soudce zpravodaj usnesením podle ust. §43 odst. 1
písm. d) zákona č. 182/1993 Sb. ústavní stížnost odmítl, příp. aby
Ústavní soud podle ust. §82 odst. 1 téhož zákona podanou stížnost
zamítl. Ve věci samé odkázal Ústavní soud na odůvodnění napadeného
rozsudku. Vrchní soud konečně souhlasil s tím, aby bylo od ústního
jednání upuštěno.
Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci
ČR ve svém vyjádření uvedlo, že je pouze v jeho pravomoci posoudit
a určit rozsah majetku státu, který bude (či nebude) nabídnut
k prodeji podle zákona č. 427/1990 Sb. Aby ministerstvo mohlo tuto
svoji kompetenci naplnit, musí nezbytně potřebné informace znát.
K získání těchto informací disponuje ustanovením §21 zákona č.
427/1990 Sb. Posouzení věci a rozhodnutí o takovém majetku
nepřísluší ani zakladateli či zřizovateli, "natož statutárnímu
orgánu organizace s právem hospodaření k takovému majetku státu".
Z těchto důvodů má ministerstvo za to, že postupem stěžovatele
došlo k vědomému zásahu do pravomoci ministerstva a k bránění
rozhodování o otázkách svěřených tomuto ministerstvu zákonem.
Pokud v důsledku porušení povinnosti dané zákonem byla uplatněna
sankce na základě zákona (§16 zákona č. 500/1990 Sb. ve znění
pozdějších předpisů) a v jeho mezích, pak nedošlo k omezení práv
stěžovatele garantovaných Listinou, jak se stěžovatel mylně
domnívá. Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho
privatizaci proto navrhlo, aby Ústavní soud ústavní stížnost
odmítl a souhlasilo s tím, aby bylo od ústního jednání upuštěno.
Okresní úřad Prachatice zaujal ve svém vyjádření názor, že
stěžovatel si nesprávně vykládá ustanovení §2 odst. 1 zákona č.
427/1990 Sb. tak, že se tento zákon na majetek Správy a údržby
silnic Praha - západ nevztahuje. Okresní úřad zastává opačné
stanovisko a uvádí, že předmětná provozní jednotka, tj. rekreační
zařízení B. č.p. 27, do majetkové podstaty provozní části
organizace spadala. Organizace nabyla provozní jednotku kupní
smlouvou v roce 1974 (viz výpis z evidence nemovitostí bývalého
Střediska geodézie Prachatice ze dne 11. 2. 1992) a to ve smyslu
tehdy platných předpisů jako státní organizace do vlastnictví
státního. To vyplývá z §8 odst. 2 hospodářského zákoníku (dále
jen "HZ"), který rozeznával vlastnictví státní, družstevní,
vlastnictví společenských organizací a vlastnictví jiných
- nestátních - socialistických organizací. Provozní jednotka se
tedy stala národním majetkem (§64 odst. 1 HZ) a organizace k němu
vykonávala správu, resp. dnes právo hospodaření (§64 odst. 2 HZ,
obdobně §3 vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku,
resp. dnes §4 vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním
majetkem). Okresní úřad dále dovodil, že provozní část organizace
ve smyslu ust. §2 odst. 1 zákona č. 427/1990 Sb. nemusí mít nutně
vazbu na organizační členění, o němž se zmiňuje odst. 6 zřizovací
listiny organizace. Proto Okresní úřad Prachatice nepovažoval
ústavní stížnost za důvodnou a souhlasil s upuštěním od ústního
jednání.
Stěžovatel dopisem ze dne 12. 8. 1996 rovněž vyslovil souhlas
s upuštěním od ústního jednání.
Soudce zpravodaj zvážil návrh vrchního soudu a Ministerstva
pro správu národního majetku a jeho privatizaci, aby ústavní
stížnost byla odmítnuta. Na rozdíl od názoru vrchního soudu
nedospěl k závěru, že by ústavní stížnost byla podána někým zjevně
neoprávněným a nemá rovněž za to, že by byla zjevně neopodstatněná
[ust. §42 odst. 1 písm. d), c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu]. Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost neodmítl a věc
předložil senátu Ústavního soudu k rozhodnutí.
Ústavní soud usuzuje, že od ústního jednání nelze očekávat
další objasnění věci. Proto se souhlasem účastníků od ústního
jednání upustil (§44 odst. 2 citovaného zákona).
Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku
vrchního soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost
není důvodná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje tytéž argumenty, které
uplatňoval v řízení o uložení pokuty za nesplnění povinnosti
uložené mu ustanovením §21 zákona č. 427/1990 Sb. ve znění zákona
č. 541/1990 Sb. a zákona č. 429/1991 Sb. I po provedeném správním
řízení a řízení soudním je stále toho názoru, že nebyl povinen
vyplnit kartu provozní jednotky B. čp. 27, neboť zákon č.
427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na
jiné právnické nebo fyzické osoby, se prý na majetek organizace
- Správa a údržba silnic Praha - západ - nevztahuje. Argumentuje
- jak již bylo uvedeno - tím, že povinnosti mohou být ukládány
toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování
základních práv a svobod. Proto se domnívá, že napadeným rozsudkem
Vrchního soudu v Praze bylo porušeno jeho základní právo zaručené
v článku 4 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil (např.
v rozhodnutích I. ÚS 68/93, I. ÚS 108/93, II. ÚS 45/94, II. ÚS
92/95), že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného
soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve
vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným (článek 81, článek 90
Ústavy ČR). Pravomoc Ústavního soudu je vázána na zjištění, zda
zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené
základní právo nebo svoboda stěžovatele [§72 odst. 1 písm. a)
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Z předložených spisů vyplývá, že se vrchní soud neztotožnil
s námitkami stěžovatele a s jeho právním názorem, který uplatňoval
již v předcházejícím řízení. Vrchní soud se zevrubně a pečlivě
zabýval otázkou uložení pokuty statutárnímu orgánu organizace za
porušení povinnosti, jež je normováno v ustanovení §21 zákona
o malé privatizaci a v ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 500/1990
Sb. (ve znění zákona č. 438/1991 Sb.) tak, že statutárnímu orgánu
organizace, který z nedbalosti zaviní, že organizace předloží
opožděně nebo chybně či neúplně zpracovanou kartu provozní
jednotky navržené do privatizace, uloží okresní úřad pokutu až do
výše 20 000,- Kčs, a učiní-li tak úmyslně, uloží mu pokutu až do
výše 200 000 Kčs. Zákon o malé privatizaci upravil podmínky pro
převod vlastnictví státu k některým věcem, k nimž ke dni 1. 11.
1990 měly právo hospodaření státní podniky, rozpočtové
a příspěvkové organizace a národní výbory. Takto vymezené
organizace měly provést prodej jednotek ve veřejné dražbě, kterou
ze zákona organizuje Ministerstvo pro správu národního majetku
a jeho privatizaci a jím řízené komise pro privatizaci. Tyto
orgány jsou příslušné k tomu, aby vyhotovily a potvrdily seznamy
provozních jednotek, které budou nabídnuty k prodeji. Komise jsou
orgány, které zabezpečují podklady pro tvorbu seznamů
a zabezpečují tak rozhodnutí ministerstva o zařazení jednotky do
nabídky k prodeji nebo rozhodnutí, že jednotka nemůže být
předmětem převodu vůbec (je vyloučena podle §§2, 3 zákona o malé
privatizaci), popř. pouze dočasně po dobu, po kterou trvá nárok
oprávněné osoby podle restitučních předpisů. Ministerstvo pro
správu národního majetku a jeho privatizaci správně poukázalo na
to, že statutárnímu orgánu organizace nedává zákon pravomoc
posuzovat, zda provozní jednotka bude převedena podle tohoto
zákona, zda pod zákon spadá a zda je vhodná k zařazení do nabídky
k prodeji. Jde o kompetence svěřené uvedenému ministerstvu, které
k jejich realizaci musí nezbytně potřebné informace znát. Jejich
získání je zajištěno ustanovením §21 zákona č. 427/1990 Sb., jež
stanoví, že na požádání příslušných orgánů republik jsou
pracovníci organizací a provozních jednotek povinni jim poskytnout
požadované informace, podklady a doklady a umožnit jim vstup do
provozních jednotek. Podle názoru Ústavního soudu poskytuje
odůvodnění napadeného rozsudku dostatečnou odpověď na námitky
uplatněné v ústavní stížnosti, neboť základní premisou, ze které
je třeba vycházet, je skutečnost, že stěžovatel nebyl sám oprávněn
posuzovat, zda navržená provozní jednotka má být zařazena do
privatizace či nikoli, ale jeho povinností bylo předložit
příslušné privatizační komisi vyplněnou kartu provozní jednotky
a event. v příloze k ní zaujmout stanovisko, z jakého důvodu se
domnívá, že se tak stát nemá. Jinými slovy řečeno: nesouhlas
pracovníka organizace s privatizací určitého majetku jej nezbavuje
povinnosti poskytnout příslušnému orgánu republiky zákonem
požadovanou součinnost ve smyslu ust. §21 citovaného zákona, byť
se domnívá, že se podmínky tohoto ustanovení organizace, popř.
jejího majetku, netýkají. Takový nesouhlas může organizace
vyjádřit jinou formou. Přiznat názoru stěžovatele oprávněnost by
ve svých důsledcích mohlo vést k brzdění či "blokování" procesu
privatizace, neboť kterákoli organizace by mohla in eventum
odmítnout součinnost podle ust. §21 citovaného zákona s poukazem
na to, že se jí podle jejího názoru privatizace netýká.
Skutečnost, že vrchní soud po provedeném řízení zamítl návrh
stěžovatele a vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel
neztotožňuje, přirozeně nezakládá - sama o sobě - oprávněný důvod
k ústavní stížnosti a nelze ipso facto argumentovat namítaným
porušením ústavních záruk. Tak rozhodoval Ústavní soud např. ve
věci sp. zn. IV. ÚS 188/94 (ÚS ČR: Sbírka nálezů a usnesení
- svazek 3 č. 39, str. 284), byť připustil, že v některých
případech může být interpretace právních předpisů obecnými soudy
natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti. To lze dovozovat
zejména tehdy, bude-li jejich výklad natolik extenzivní, že
zasáhne do některého ústavně garantovaného základního práva a tím
poruší článek 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím
právo šetřit podstatu a smysl základních práv. K takové situaci
však v souzené věci nedošlo. Obecný soud při rozhodování o žalobě
stěžovatele zcela vyčerpávajícím způsobem objasnil, na základě
jakých právních úvah dospěl k závěru, že stěžovatel (v řízení před
soudem žalobce) byl povinen zákonem uloženou povinnost plnit.
Základem rozhodnutí vrchního soudu - jak již bylo uvedeno - je
skutečnost, že stěžovatel nebyl sám oprávněn posuzovat, zda
navržená provozní jednotka má být zařazena do privatizace či
nikoli, a proto bylo jeho povinností předložit příslušné
privatizační komisi vyplněnou kartu provozní jednotky a event.
v příloze k ní zaujmout stanovisko, z jakého důvodu se domnívá, že
by k privatizaci v tomto případě dojít nemělo.
Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že
k porušení základního práva stěžovatele, zaručeného v článku 4
odst. 1 Listiny, ani k porušení jiných článků Listiny či
ustanovení mezinárodních smluv ve smyslu článku 10 Ústavy,
napadeným rozsudkem vrchního soudu nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Ústavní soud závěrem konstatuje, že podle čl. I odst. 1
zákona č. 135/1996 Sb. se ke dni 1. 7. 1996 zrušuje Ministerstvo
pro správu národního majetku a jeho privatizaci. Podle čl. I odst.
2 citovaného zákona dosavadní působnost Ministerstva pro správu
národního majetku a jeho privatizaci stanovená zvláštními zákony
přechází k témuž dni na Ministerstvo financí, jemuž se jako
vedlejšímu účastníku tento nález doručuje.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 15. ledna 1997