ECLI:CZ:US:2000:1.US.180.99
sp. zn. I. ÚS 180/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti K. C. M., zastoupené advokátem JUDr. V. N., proti rozhodnutí Okresního úřadu v Rychnově nad Kněžnou - okresního pozemkového úřadu ze dne 3. 6. 1996, č.j. PÚ 2530/96-3187 HA (1315/00/11), a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 1. 1999, sp. zn. 30 Ca 238/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní úřad v Rychnově nad Kněžnou - okresní pozemkový úřad napadeným rozhodnutím rozhodl, že stěžovatelka není vlastnicí v rozhodnutí blíže specifikovaných nemovitostí (dále jen "předmětné nemovitosti").
V odůvodnění rozhodnutí okresní úřad uvedl, že stěžovatelka uplatnila svůj nárok na restituci předmětných nemovitostí podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). Výměrem německé tajné státní policie ze dne 16. 2. 1942, č. BN 572/41-IV/3, byl Dr. J. C.-M. (otec stěžovatelky) zbaven vlastnických práv k předmětným nemovitostem ve prospěch tehdejší Německé říše, která se stala jejich vlastníkem. Protože prý v letech 1945-1950 nebylo v pozemkových knihách a zemských deskách zapsáno žádné další rozhodnutí, týkající se těchto nemovitostí, dovodil okresní úřad, že Dr. J. M. v rozhodném období nebyl vlastníkem předmětných nemovitostí. Protože Dr. M. do 17. 6. 1949 neuplatnil nárok na vydání věci nebo obnovu práva podle zákona č. 128/1946 Sb. (roz. o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této platnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících), "nároky na vydání tohoto majetku jsou podle §8 zák. č. 128/1946 Sb. promlčeny."
Okresní úřad se neztotožnil s námitkou stěžovatelky, že po vydání výměru ministerstva zemědělství ze dne 16. 12. 1948 neměl její právní předchůdce možnost uplatnit nárok na vydání věci podle cit. zákona, neboť "uplatnění" v době po 25. 2. 1948 by u osob s tak rozsáhlým majetkem bylo bezpředmětné. Podle názoru okresního úřadu bylo totiž možno uplatnit restituční nárok již po 17. 6. 1946 (tj. po nabytí účinnosti zákona č. 128/1946 Sb.), a to bez ohledu na řízení podle dekretu č. 12/1945 Sb. Tomu prý nasvědčuje i skutečnost, že téhož práva podle zákona č. 128/1946 Sb. využily ostatní rodiny rodu C. M., jejichž majetek byl rovněž konfiskován gestapem a jejichž restituční nároky bylo proto možno uznat.
Stěžovatelka tedy údajně nesplnila podmínku pro uplatnění restitučního nároku podle ustanovení §4 odst. 1 zákona o půdě, neboť její právní předchůdce v rozhodném období vlastníkem předmětných nemovitostí nebyl.
Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem citované rozhodnutí Okresního úřadu v Rychnově nad Kněžnou - okresního pozemkového úřadu potvrdil.
V odůvodnění rozsudku krajský soud především poukázal na preambuli zákona o půdě, podle níž je smyslem zákona toliko zmírnění křivd, spáchaných v době nesvobody, nikoliv jejich úplné odstranění. Proto také bylo stanoveno tzv. rozhodné období, počínající 25. 2. 1948. V souzené věci prý však předmětné nemovitosti v rozhodném období na stát nebo na jiné právnické osoby nepřešly.
Podle ustanovení §1 odst. 1 dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, byly jakékoliv majetkové převody neplatné, pokud byly uzavřeny po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce. Způsob uplatnění těchto nároků byl upraven právě zákonem č. 128/1946 Sb. Neplatnost majetkových převodů podle zákona č. 128/1946 Sb. je však neplatností původní a relativní, z čehož prý vyplývá, že "právní relevance neplatných právních jednání co do důsledků pro původní vlastníky trvá, dokud úředním postupem nebude příslušným orgánem vyslovena neplatnost jednání a zejména i to, že vlastnické právo bylo převedeno neplatným právním jednáním". To v daném případě znamená, že nárok musel být náležitým způsobem uplatněn u příslušného okresního soudu v promlčecí době tří let od účinnosti zákona č. 128/1946 Sb., tzn. ode dne 17. 6. 1946. Pokud neplatné právní jednání úředním rozhodnutím odstraněno nebylo - což prý netvrdí ani stěžovatelka - je k němu třeba přihlížet jako k jednání "existentnímu".
Podle výměru Zemského národního výboru v Praze ze dne 15. 12. 1945, č.j. 613/4-45, byl celý majetek Dr. J. C.-M. konfiskován podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Ke dni účinnosti tohoto dekretu byl tedy Dr. C.-M. považován za vlastníka předmětných nemovitostí. Do citovaného výměru podal odvolání, které Ministerstvo zemědělství výměrem ze dne 16. 12. 1948, č.j. 114637/48-IX/A-23, odmítlo, protože zjistilo, že Dr. C.-M. ke dni 23. 6. 1945 nebyl vlastníkem velkostatku O., neboť knihovním vlastníkem byla Německá říše. Prvostupňové rozhodnutí proto bylo zrušeno z úřední povinnosti.
K námitce stěžovatelky, že po vydání citovaného výměru Ministerstva zemědělství ze dne 16. 12. 1948 již Dr. C.-M. neměl možnost uplatnit podle zákona č. 128/1946 Sb. restituční nároky, neboť by to bylo bezpředmětné, krajský soud uvedl, že tyto nároky bylo možno uplatňovat již ode dne 17. 6. 1946 "bez ohledu na probíhající odvolací řízení ve správní věci". Dr. C.-M. byl právně zastoupen a "nemělo být tedy pro něj žádným problémem nároky uplatnit a zároveň navrhnout, aby příslušný soud řízení přerušil do doby pravomocného skončení správního řízení ohledně konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb."
Protože otec stěžovatelky v předmětné době restituční řízení podle zákona č. 128/1946 Sb. nezahájil, nemovitosti nepřešly na stát nebo jinou právnickou osobu v rozhodné době některým z důvodů podle ustanovení §6 odst. 1 zákona o půdě a stát jimi jako vlastník nakládal již od roku 1945 (bezprostředně po účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb.), byl prý Krajský soud v Hradci Králové nucen napadené rozhodnutí okresního úřadu potvrdit.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti popřela názor, že v letech 1945-1950 zůstala vlastníkem zkonfiskovaných nemovitostí Německá říše, a to jen proto, že tak byla zapsána v pozemkových knihách. Zákon č. 128/1946 Sb. byl novelizován zákonem č. 79/1948 Sb. ze dne 7. 4. 1948 a podle této novely lhůta k uplatnění nároku neskončila dne 17. 6. 1949, ale již tři měsíce ode dne nabytí účinnosti novely, tj. dne 26. 7. 1948. To však bylo dříve, než Ministerstvo zemědělství rozhodlo o zrušení citovaného výměru, jímž byly předmětné nemovitosti Dr. C.-M. konfiskovány. Není prý pravda, že právní předchůdce stěžovatelky mohl o restituci těchto nemovitostí požádat již dříve, neboť v době, kdy se konala řízení o odvolání proti konfiskaci zemědělského majetku, byl označen jako osoba německé národnosti a jednalo se proto o "oprávněnou osobu státně nespolehlivou a nárok příslušel státu jako majetek konfiskovaný podle dekretu č. 108/45 Sb." Majetkový převod na Německou říši byl podle dekretu č. 5/1945 prohlášen za neplatný, a proto jej prý po roce 1945 spravoval Fond národní obnovy. Tento majetek však nebyl konfiskován podle dekretu č. 108/1945 Sb., neboť podle jeho ustanovení §2 odst. 3 "konfiskaci nepodléhá majetek, jehož v době po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo v důsledku národní, rasové nebo politické persekuce pozbyly osoby, které nespadají pod ustanovení §1". Stěžovatelka se proto domnívá, že tato "nekonfiskovatelnost" by zůstala v platnosti i po uplynutí tříleté promlčecí doby. Pokud by se prý moci nechopil zločinný režim, nemohl by Fond národní obnovy s tímto majetkem disponovat, nýbrž ho jenom spravovat.
Podle názoru stěžovatelky se krajský soud vyhnul i odpovědi na otázku, kdy došlo k přechodu vlastnictví k předmětným nemovitostem na čs. stát. Pokud by totiž platilo, že rozhodné bylo zapsání vlastníka do pozemkových knih, pak by až do současnosti byla vlastníkem Německá říše, neboť čs. stát takto nebyl zapsán nikdy. Stěžovatelka se domnívá, že stát tento majetek převzal bez právního důvodu, a to po 26. 7. 1948, kdy již nebylo možno uplatnit nárok na vrácení nemovitostí. Stěžovatelka proto tvrdí, že k převzetí věcí došlo v rozhodné době.
Stěžovatelka dodala, že se její otec celou dobu okupace hlásil k české národnosti, leč přesto po roce 1945 existovala zjevná snaha zkonfiskovat jeho majetek. Také proto bylo iluzorní, aby po únoru 1948 uplatňoval své restituční nároky zejména proto, že se jednalo o značný pozemkový majetek.
Protože se stěžovatelka domnívá, že napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy navrhla, aby byla zrušena.
Stěžovatelka ústavní stížnost doplnila přípisem ze dne 12. 10. 1999. V něm zejména uvedla, že její otec Dr. C.-M. byl v září 1945 na příkaz Ústředního vyšetřovacího výboru při Zemském národním výboru v Praze odvezen do internačního táboru na hřišti H., kde byl držen až do 21. 12. 1945, přestože se prý po celou okupaci hlásil k české národnosti. Ze strany tehdejších úřadů byla údajně zřejmá snaha za každou cenu (i formou výhrůžek) a pod nepravdivými záminkami zkonfiskovat jeho majetek, a to od prosince 1945. Tyto skutečnosti prý vedly Dr. C.-M. k obavám žádat vydání majetku konfiskovaného Německou říší za války. Proto o vrácení majetku podle zákona č. 128/1946 Sb. nepožádal z důvodu tísně, kterou si nezpůsobil sám a v daném případě došlo ke zneužití dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní úřad v Rychnově nad Kněžnou, okresní pozemkový úřad, a Krajský soud v Hradci Králové.
Okresní úřad v Rychnově nad Kněžnou - okresní pozemkový úřad ve svém vyjádření konstatoval, že v letech 1945 - 1950 nezůstala vlastníkem předmětných nemovitostí Německá říše, nýbrž podle ustanovení §1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb. tento majetek nabyla Československá republika, a to ke dni jeho účinnosti, tj. ke dni 30. 10. 1945.
Krajský soud v Hradci Králové odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Zejména upozornil na to, že nikdy neuvažoval o tom, že by Německá říše byla vlastníkem předmětných nemovitostí ještě po roce 1945. Ke dni 23. 6. 1945 byla pouze jejich vlastníkem knihovním, což vyplývá z výměru Ministerstva zemědělství ze dne 16. 12. 1948. Krajský soud zastává názor, že v této restituční věci skutečně ke křivdě došlo, nicméně smyslem zákona o půdě je pouze zmírnění některých křivd a bylo postupováno v souladu s ústavním pořádkem a s tímto zákonem.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a že není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zásadně ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné - a to ani kdyby se s ním sám neztotožňoval - pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky.
Ústavní soud dále shledal, že skutkově a právně obdobnými ústavními stížnostmi stěžovatelky (byť směřujícími proti formálně jiným rozhodnutím orgánů veřejné moci), v nichž stěžovatelka používá stejnou argumentaci jako v souzené věci, se již zabýval v usneseních ze dne 29. 9. 1999 (sp. zn. II. ÚS 18/97) a ze dne 30. 9. 1999 (sp. zn. IV. ÚS 178/99), jimiž ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné návrhy odmítl. Ústavní soud konstatuje, že nevidí důvod, aby se - z ústavněprávního hlediska - od právních názorů, obsažených v těchto citovaných usneseních, v souzené věci odchyloval.
Podstatou uvedených právních názorů, které v plné míře platí rovněž v souzené věci, je v první řadě skutečnost, že Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší měnit nebo rušit rozhodnutí správních orgánů z doby 1945 až 1948. V daném případě se mohl zabývat toliko otázkou dodržení ústavních pravidel při rozhodování o uplatněných nárocích podle zákona o půdě.
Československý stát při nápravě válečných poměrů vycházel z toho, že anexe jednoho státu druhým je nulitním právním aktem, a proto jsou bez dalšího nulitní i akty okupační moci proti takovému státu. Majetkové změny v oblasti veřejnoprávní proto prováděl automaticky, nicméně v případě majetku osob soukromého práva byla náprava stavu způsobeného dobou nesvobody spjata i s opatřeními proti těm, kteří stát v době jeho ohrožení zradili. Restituce tedy byly spjaty s přezkoumáním národnosti a postojů těch, kteří byli v době okupace postiženi. Z tohoto důvodu rovněž ustanovení §1 dekretu prezidenta republiky č. 124/1945 Sb., o některých opatřeních ve věcech knihovních, předpokládalo výmaz zápisu přechodu práva u blíže specifikovaných subjektů knihovním soudem a obnovení zápisu pro osobu předtím oprávněnou, nicméně toto ustanovení se nevztahovalo na bývalý majetek osob soukromého práva, pokud nebyly splněny další požadavky podle §2 téhož dekretu a pokud nebylo předloženo osvědčení o státní spolehlivosti. Z předloženého spisového materiálu se přitom Ústavnímu soudu nepodařilo zjistit, zda se otec stěžovatelky pokusil postupovat touto cestou. Podle dobové judikatury však jediná cesta k vrácení majetku byla prostřednictvím zákona č. 128/1946 Sb. a nikoliv formou pouhé žádosti o obnovení knihovního stavu. To znamená, že osoby soukromého práva nenabyly svého vlastnictví automaticky (ex lege), nýbrž až příslušným rozhodnutím soudu.
K obnově vlastnických práv osob soukromého práva platila zvláštní právní úprava, provedená dekretem č. 5/1945 Sb. a zákonem č. 128/1946 Sb. Národní správa sice neznamenala odnětí vlastnického práva, nicméně pro daný případ stále platilo, že z hlediska restituce se jednalo o knihovní majetek Německé říše a nikoliv o knihovní majetek otce stěžovatelky, jak se mylně domnívá stěžovatelka. Tento majetek byl konfiskován na základě konfiskačního výměru okupantů, který byl však vydán podle neplatného právního předpisu (srov. seznam těchto předpisů, obsažený ve vyhlášce Ministerstva spravedlnosti č. 19/1947 Ú.l.I., kterou se uveřejňuje seznam některých neplatných právních předpisů, jež provedly anebo umožnily zásahy do majetku Československé republiky a osob vydaných národní, rasové nebo politické persekuci).
Stěžovatelce je nutno přisvědčit v tom, že se v daném případě orgány veřejné moci dostatečně nevypořádaly s otázkou, kdy stát převzal předmětné nemovitosti do svého vlastnictví a s otázkou národní správy a její povahy. V souzené věci tento nedostatek nicméně nepředstavuje takovou vadu, jež by dosahovala ústavně právní intenzity a mohla by proto vést ke zrušení napadených rozhodnutí. Předpokladem pro uplatnění restitučního nároku podle zákona č. 128/1946 Sb. totiž bylo, že navrhovatel je osoba státně spolehlivá a v případě pochybností měl rozhodnout příslušný okresní národní výbor. Soudům bylo tedy odňato rozhodování o tom, zda někdo je či není státně spolehlivý, a jejich posouzení bylo vyhrazeno jen to, zda v konkrétním případě jsou pochybnosti o státní spolehlivosti. Bez posouzení této otázky příslušným správním orgánem však nebyla naděje na kladné vyřízení věci a soud byl takovým správním rozhodnutím vázán.
V daném případě však otec stěžovatelky takový návrh nepodal. Postup formou odvolání podle ustanovení §3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. tuto otázku řešit nemohl, neboť se na daný případ nevztahoval. Je tedy pravdou, že otec stěžovatelky vycházel z chybného rozhodnutí tehdejších orgánů, nic mu však nebránilo v tom, aby žádal o restituci podle zákona č. 128/1946 Sb., jenž pro něj byl zřejmě jedinou "schůdnou cestou" ve srovnání s postupem podle §24 dekretu č. 5/1945 Sb. a §2 dekretu č. 124/1945 Sb. Po zrušení konfiskačního výměru v prosinci 1948 již - s ohledem na poměry a okolnosti případu - bylo takové podání zjevně zbytečné a bez šancí na reálný úspěch.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, že moderní právní stát není založen na principu "fiat iustitia, pereat mundus" a proto ani smyslem rehabilitací nemohlo být odstranění, nýbrž toliko zmírnění křivd, k nimž v minulosti došlo. V daném případě zřejmě ke křivdě v podobě politické persekuce skutečně dojít mohlo, nicméně jednalo by se o křivdu, kterou podle platného právního stavu nebylo možno v řízení o nárocích stěžovatelky podle zákona o půdě zmírnit. Základním předpokladem postupu podle zákona o půdě je totiž skutečnost, že příslušný majetek přešel na stát nebo jiné právnické osoby v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Podle názoru orgánů veřejné moci však v daném případě k přechodu předmětných nemovitostí na stát došlo ještě před tímto rozhodným obdobím a Ústavní soud neshledal - z ústavně právního hlediska - důvod, aby tento právní názor zpochybňoval.
Ústavní soud tedy závěrem shrnuje, že k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky zjevně nedošlo. Stěžovatelka sice namítala porušení svých vlastnických práv, leč ve skutečnosti se jednalo toliko o restituční nárok podle zákona č. 128/1945 Sb., který však nebyl ve stanovené lhůtě právním předchůdcem stěžovatelky náležitě uplatněn. Taková situace podle zákona o půdě nezakládá samostatný restituční nárok a v této části svého rozhodnutí proto Krajský soud v Hradci Králové do základních práv stěžovatelky ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 90 Ústavy nemohl zasáhnout. Pokud stěžovatelka namítá porušení čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny, připomíná Ústavní soud, že - podle své ustálené judikatury - tato ustanovení chrání toliko vlastnictví již konstituované, existující, a nikoliv i pouhý tvrzený nárok na ně. Stěžovatelka rovněž nebyla napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci v rozporu s čl. 3 odst. 1 Listiny diskriminována, neboť zákon o půdě nečiní rozdíl mezi osobami, jimž vznikl nárok na restituci zemědělského majetku podle dekretu č. 5/1945 Sb. a podle zákona č. 128/1946 Sb., neboť jim nepřiznává žádná oprávnění. Odstranění případných rozdílů mezi takovými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č. 116/1994 Sb., a podle zákona o půdě by nemohlo mít pro stěžovatelku žádný vliv, neboť v případě jejího otce se nejednalo o případ rasové persekuce. Ani v opačném případě by však Ústavní soud neměl v rámci své kompetence možnost, jak vyrovnat tento rozdíl, jehož řešení je možné toliko zásahem pozitivního zákonodárce.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. 1. 2000
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu