ECLI:CZ:US:2009:1.US.1808.09.1
sp. zn. I. ÚS 1808/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Gűttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky Salzmann a. s., se sídlem Pražská 90/8, Plzeň, zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem advokátní kanceláře Vovsík, Rösch, Kocina a spol., se sídlem v Plzni, Malá ul. 6, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. května 2009 sp. zn. 10 Co 133/2009 do výroku II., III., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i ostatní náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva na spravedlivý proces domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Stěžovatelka tvrdila, že žalobci se domáhali po stěžovatelce zaplacení smluvní pokuty 14.000,- Kč, a to z titulu nesplnění povinnosti vyplývající z čl. III. dohody o narovnání ze dne 5. listopadu 2007. Soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť považoval ujednání o smluvní pokutě za absolutně neplatné pro neurčitost a nejednoznačnost a stěžovatelce přiznal náhradu nákladů řízení. Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, ač z jiného důvodu, a to pro rozpor s §3 obč. zák., kdy shledal ujednání o smluvní pokutě absolutně neplatné pro nepřiměřenost smluvní pokuty. Odvolací soud změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů tak, že žádný nemá nárok na náhradu nákladů řízení z důvodů hodných zvláštního zřetele.
Stěžovatelka uvedla, že podle jejího názoru existuje v daném případě extrémní nesoulad mezi právními závěry odvolacího soudu na straně jedné a mezi vykonanými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry. Odvolací soud své rozhodnutí v příslušném ohledu řádně, tj. adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logicky nezdůvodnil. Pokud na daný případ aplikoval ustanovení §150 o. s. ř. a úspěšnému stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení, měl řádně odůvodnit, proč jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, které shledal v postoji a chování účastníků. Odvolací soud opřel své rozhodnutí o neexistující důvody, resp. o důvody, které z provedeného dokazování nevyplývají a pominul důvody, který by měly vést k opačnému rozhodnutí.
Odvolací soud dle názoru stěžovatelky zcela pominul podstatné okolnosti případu a postoje účastníků, důkazy předložené stěžovatelkou považoval za účelové a sám neprovedl žádný důkaz, kterým by účelovost listin prokazoval. Stěžovatelka nezavinila porušení svých povinností, ani to, že pokuta byla sjednána ve výši, která je v rozporu s dobrými mravy. Z výše uvedených důvodů je stěžovatelka toho názoru, že rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení je do té míry nesrozumitelné, nesprávné, neodůvodněné, že tato pochybení dosahují úrovně ústavní nekonformity, a proto navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93). Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů při řešení konkrétních případů, je samostatnou záležitostí obecných soudů. Za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy vyjádřenými v hlavě páté Listiny, nepřísluší Ústavnímu soudu ingerovat do jejich nezávislé rozhodovací činnosti a jejich rozhodnutí rušit.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující závěr o porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění interpretace a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Rozhodování o nákladech řízení a volba pro konkrétní případ přiléhavého ustanovení občanského soudního řádu je výlučně úkolem obecného soudu. Ustanovení §150 o. s. ř. je svou povahou výjimečnou normou dovolující soudu zvážit, zda rozhodnutí o nákladech řízení vycházející z obecně aplikované zásady úspěchu ve věci nebo zavinění zastavení řízení, oproštěné o další podstatné okolnosti případu, nezpůsobuje nepřiměřenou tvrdost vůči účastníku řízení. Vzhledem k tomu, že důvody hodné zvláštního zřetele jsou neurčitým právním pojmem, jenž je naplňován právě rozhodovací činností obecných soudů odkazem na konkrétní okolnosti případu, je aplikace ustanovení §150 o. s. ř. nevyhnutelně spojena s povinností obecného soudu přesvědčivě vysvětlit důvody svého postupu; absence náležitého odůvodnění by naopak představovala ústavně nepřípustnou svévoli v jeho rozhodování. Ústavnímu soudu pak náleží pouze posouzení, zda se taková úvaha soudu vyplývající z citovaného ustanovení občanského soudního řádu opírá o rozumnou a logicky přijatelnou argumentaci náležitě rozvedenou v odůvodnění rozhodnutí.
V projednávané věci obecné soudy poukázaly na dobré mravy, jež lze charakterizovat jako souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti, přičemž zákaz jednání contra bonos mores má na našem území dlouhou tradici. Respektování dobrých mravů náleží ke klíčovým zásadám českého právního řádu tím, že významnou měrou přispívá k prosazování spravedlnosti v právních vztazích, neboť brání tomu, aby právní normy působily zcela autonomně bez vazby na společností všeobecně ctěné hodnoty uplatňované v osobních vztazích mezi jednotlivci. Pojem dobrých mravů pak nelze vykládat pouze jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou, což ve svých důsledcích znamená nastoupení cesty nalézání spravedlnosti (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 643/04). Hodnocení výkonu práva jako rozporného s dobrými mravy se odvíjí od okolností konkrétního případu, a proto může nabývat různých podob.
V posuzovaném případě se stěžovatelka zavázala ke změně sídla své společnosti tak, aby nebylo v nemovitosti žalobců nejpozději do 6 týdnů od uzavření této dohody o narovnání (III.), pod sankcí 1.000,- Kč denně, tj. 365.000,- Kč ročně. Odvolací soud dospěl k závěru, že smluvní pokuta byla sjednána v nepřiměřené výši a že takové ujednání je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 o. z.). Obecnému soudu nelze vytknout žádné pochybení při aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., neboť náležitě popsal okolnosti případu, které jej vedly k jeho rozhodnutí nepřiznat stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení, přičemž takto podané odůvodnění je zcela přiléhavé a naplňuje povinnost soudu nalézat spravedlnost v právních vztazích. Odvolací soud v daném případě přihlédl k postoji a chování účastníků při uzavírání dohody o narovnání a chování stěžovatelky, kterým se bránila splnění své povinnosti (str. 4-5). Ústavní soud tak v rozhodnutí obecného soudu neshledává z hlediska ústavnosti žádné pochybení, když odvolací soud stěžovatelce nepřiznal náklady řízení.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím soudu došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod stěžovatelky, a proto mu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2009
Vojen Güttler
předseda senátu