ECLI:CZ:US:2023:1.US.1834.23.1
sp. zn. I. ÚS 1834/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného JUDr. Jozefem Mikloškem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 983/2022-654 ze dne 19. 4. 2023 a výrokům II a III rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 130/2021-518 ze dne 7. 10. 2021, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a dále obchodní korporace 1) E. S. Best s. r. o., se sídlem v Praze 7, Ovenecká 78/33, 2) Erika Stallings Besta, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "nalézací soud") domáhal proti vedlejším účastníkům ochrany své osobnosti. Nalézací soud rozsudkem č. j. 10 C 390/2017-362 ze dne 4. 2. 2021 uložil vedlejším účastníkům povinnost zdržet se v tam specifikovaných článcích s názvem "P. a R." zveřejňování textu (v českém a anglickém jazyce): "P. si teď najal Kapsch, aby u R. zařídil zrušení tendru na výběr mýtného". "Řekněme si na rovinu, co se tedy děje - P. a R. by se takovým jednáním dopustili trestného činu" (výroky I a II); dále uložil vedlejším účastníkům uveřejnit omluvu v tam specifikovaném znění (výroky III a IV), uložil vedlejší účastnici 1) povinnost zaplatit stěžovateli na nemajetkové újmě 100 000 Kč (výrok V), žalobu stěžovatele co do povinnosti vedlejší účastnice 1) zaplatit stěžovateli 100 000 Kč zamítl (výrok VI), uložil vedlejšímu účastníkovi 2) povinnost zaplatit stěžovateli na nemajetkové újmě 200 000 Kč (výrok VII) a uložil vedlejším účastníkům povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení (výrok VIII).
2. K odvolání vedlejších účastníků rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že rozsudek nalézacího soudu ve výrocích I, II, III a IV potvrdil (výrok I), ve výroku V jej změnil tak, že se zamítá žaloba s žalobním požadavkem, aby vedlejší účastnice 1) zaplatila stěžovateli 100 000 Kč (výrok II), ve výroku VII jej změnil tak, že se zamítá žaloba s žalobním požadavkem, aby vedlejší účastník 2) zaplatil stěžovateli 200 000 Kč (výrok III), uložil vedlejším účastníkům povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok IV) a všem účastníkům uložil povinnost zaplatit náklady vzniklé státu (výrok V). Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením (výrok I), a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejším účastníkům náklady dovolacího řízení (výrok II).
3. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí v tam specifikovaném rozsahu; namítá, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
4. Obsah stěžovatelovy rozsáhlé ústavní stížnosti (čítající přes 60 stran vlastního textu) lze shrnout následovně: Zásahy do svých základních práv spatřuje stěžovatel v několika aspektech, které se projevily jak v rovině hmotněprávní, tak i procesní, což dále rozvádí. Odvolacímu soudu vyčítá, že: 1) rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu, jakož i se svými předchozími rozhodnutími, čímž projevil nepřípustnou libovůli a nerespektoval zásadu legitimního očekávání stěžovatele; 2) ačkoli ve svém předchozím usnesení v téže věci vytkl nalézacímu soudu vady, následně v napadeném rozsudku rozhodl v rozporu se svým předchozím právním názorem a rezignoval přitom na povinnost zohlednit jednotlivá kritéria pro přiznání peněžité náhrady nemajetkové újmy, jak je vyžadováno judikaturou Ústavního soudu; 3) postavil své rozhodnutí na závěrech, které nevyplývají z provedeného dokazování, aniž by uvedl, jak tyto závěry ovlivňují rozhodnutí o nepřiznání peněžité náhrady nemajetkové újmy; 4) svým postupem porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces a na ochranu osobnosti, neboť jej dostatečně neochránil před nezákonnými zásahy vedlejších účastníků, a v důsledku nepřiznání náhrady nákladů řízení v požadované výši a nepřiznáním peněžité náhrady nemajetkové újmy i jeho právo vlastnit majetek.
5. Nejvyššímu soudu stěžovatel vyčítá, že: 1) nedůvodně odmítl jeho dovolání, aniž by náležitě zdůvodnil zákonnost takového postupu; 2) nepřipustil dovolání stěžovatele i přes zjevně naplněné podmínky pro jeho přípustnost s přihlédnutím k významným excesům odvolacího soudu; 3) zatížil své usnesení vadami, pro které je takové rozhodnutí nepřezkoumatelné především z důvodu rezignace na řádné odůvodnění správnosti postupu odvolacího soudu, zejména v rozsahu vypořádání kritérii pro rozhodování o přiznání peněžité náhrady nemajetkové újmy s ohledem na její funkce; 4) rozhodl obdobně jako odvolací soud v rozporu se svou rozhodovací praxí; 5) zapříčinil porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv a svým postupem rezignoval na svoje poslání vrcholného orgánu soudní soustavy, který má za cíl sjednocování judikatury a nápravu pochybení podřízených soudů.
6. Ústavní soud po přezkumu napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu pro zjevnou neopodstatněnost písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ačkoli tak Ústavní soud v souladu s dikcí právě citovaného ustanovení činit nemusí, uvádí nad rámec uvedení zákonného důvodu následující:
7. Přestože je argumentace stěžovatele značně obsáhlá a rozdělená do několika okruhů, představuje jen nesouhlas s tím, že mu vedle omluvy nebyla přiznána rovněž peněžitá náhrada nemajetkové újmy. Ústavní soud však není povolán přehodnocovat závěry obecných soudů učiněné v rovině podústavního práva, neporuší-li přitom zásadním způsobem související ústavní kautely, což v nyní projednávané věci neshledal.
8. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že volba způsobu i výše zadostiučinění za zásah do práv na ochranu osobnosti záleží vždy především na konkrétních okolnostech případu. Soudy mají brát v potaz zejména hodnotu, do které bylo zasaženo, intenzitu zásahu, okolnosti na straně škůdce a okolnosti na straně poškozeného; nelze pominout ani precedenty, srovnatelné v podstatných skutkových a právních znacích [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2844/14 ze dne 22. 12. 2015 (N 221/79 SbNU 545), body 52-57]. Zároveň není výčet relevantních faktorů taxativní; v úvahu musí být vždy vzat celkový kontext věci a ve specifických případech mohou být významné i okolnosti, jež nelze do žádné z kategorií zařadit [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 2051/14 ze dne 3. 2. 2015 (N 23/76 SbNU 325)]. Způsob i stanovení výše zadostiučinění jsou předmětem silné diskrece, což klade na soudy zvýšené nároky stran odůvodnění rozhodnutí, provedeného za pomoci konkrétních a přezkoumatelných hledisek (z poslední doby srov. nález sp. zn. III. ÚS 771/22 ze dne 6. 2. 2023; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
9. Podle Ústavního soudu odvolací soud dostatečně a ústavně konformním způsobem odůvodnil, že vzhledem ke konkrétním okolnostem věci byl difamační potenciál předmětných výroků nízký; zohlednil v řízení zjištěné nadstandardní vztahy stěžovatele s vlivnými osobami v dané oblasti i účasti na rozhodování Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže prostřednictvím členství v poradní skupině. Informace z předmětného článku podle odvolacího soudu působily v prostředí, v němž se již předtím šířily, a nebyly tak překvapivé a způsobilé přivodit újmu vyššího rozsahu, kterou by bylo třeba odčinit penězi. Rovněž vzal odvolací soud v úvahu, že článek byl vedlejšími účastníky šířen relativně krátce (14 dnů) a stěžovatel využil k ochraně svých práv i svépomoc veřejným ohrazením se proti obsahu článku (viz bod 21 rozsudku odvolacího soudu). K intenzitě negativních dopadů posléze Nejvyšší soud doplnil, že stěžovatel další podstatné okolnosti ani náležitě netvrdil (zejm. negativní dopady do osobního či profesního života stěžovatele, úmyslnost či pohnutky jednání vedlejších účastníků) a v řízení ani nebyly zjištěny. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že odvolací soud nepřekročil ústavně vytyčené meze volného uvážení, jež se uplatní při určování formy přiměřeného zadostiučinění.
10. Ústavně-relevantní deficit Ústavní soud neshledal ani v napadeném usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Jestliže Nejvyšší soud použije §237 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodní, nemá Ústavní soud prostor pro přehodnocení takových závěrů - tak tomu bylo i v nyní posuzované věci. Odůvodnění napadeného usnesení obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné.
11. Rozebírá-li stěžovatel jednotlivá rozhodnutí, která podle něj Nejvyšší soud špatně vyhodnotil, případně je odvolací soud nezohlednil, pomíjí přitom stěžejní východisko (nastíněné výše a zdůrazněné i v napadeném usnesení Nejvyššího soudu), že z žádného rozhodnutí nevyplývá, že by určitému typu zásahu do osobnostních práv automaticky odpovídala určitá forma satisfakce, ale vždy je třeba zkoumat konkrétní okolnosti každé jednotlivé věci, jak se stalo i v případě stěžovatele. Skutečnost, že má stěžovatel na věc odlišný názor, porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá.
12. Namítá-li stěžovatel, že napadená rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněna, Ústavní soud jeho přesvědčení nesdílí. Z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývá požadavek na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí, který zahrnuje povinnost vypořádat se s námitkami účastníků řízení v míře odpovídající jejich závažnosti [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2568/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 20/48 SbNU 213) či nález sp. zn. III. ÚS 593/17 ze dne 29. 8. 2017 (N 157/86 SbNU 589), bod 20]. Obecné soudy ovšem nemají povinnost jednotlivě podrobně reagovat na každý argument účastníka řízení [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1687/17 ze dne 23. 8. 2017 (N 155/86 SbNU 577), včetně judikatury Evropského soudu pro lidská práva tam uvedené], což platí obzvláště v případě stěžovatele, jehož podání (a argumentace v nich obsažená) čítají desítky stran textu. Pro Ústavní soud je podstatné, že z napadených rozhodnutí je patrné (viz bod 8 výše), jaké konkrétní úvahy a okolnosti vedly obecné soudy k závěru o tom, že v případě stěžovatele je omluva skutečným a dostatečně účinným odčiněním způsobené újmy ve smyslu §2951 občanského zákoníku. Není potom na Ústavním soudu, aby tento závěr dále přehodnocoval.
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu