ECLI:CZ:US:1998:1.US.19.97
sp. zn. I. ÚS 19/97
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci stěžovatele R. V. proti opatření vyšetřovatele Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování - sdělení obvinění ze dne 10. 4. 1996, ČVS: KVV-216/30-96, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 11. 4. 1996, sp. zn. 7 Nt 3838/96, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 1996, sp. zn. 9 To 352/96, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 9. 10. 1996, sp. zn. 7 Nt 4384/96, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 1996, sp. zn. 9 To 913/96, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 9. 10. 1996, sp. zn. 7 Nt 4385/96, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 1996, sp. zn. 9 To 916/96, takto:
Ústavní stížnost se zamítá .
Odůvodnění:
I.
Dne 10. 4. 1996 bylo stěžovateli sděleno obvinění z trestného
činu "zkrácení daně a jiného poplatku" podle ustanovení §148
odst. 1 a 3 trestního zákona. Tohoto trestného činu se měl
dopustit tím, že jako jediný společník a jednatel firmy C., spol.
s r.o., Z. za období od 4. 1. 1994 do 29. 12. 1994 sám nebo
prostřednictvím několika blízkých osob zaměstnaných v této firmě
prováděl dovoz motorové nafty a benzínu z firmy Slovnaft
Bratislava, přičemž tento dovoz zajišťovali na základě smluv
soukromí dopravci. Stěžovatel nebo pověřený pracovník firmy prý
uváděli jako příjemce odběratele v ČR, čímž se stěžovatel vyhýbal
daňové povinnosti. Řidiči přepravních společností totiž od
stěžovatele nebo pověřeného pracovníka dostávali pokyn
nedostavovat se na vnitrostátní celnici s odůvodněním, že celní
záležitosti vyřídí oni sami. Řidičům byly odebírány doklady,
příslušné k neproclenému zboží, a byly vystaveny doklady nové,
konkrétně dodací listy a faktury znějící na firmu C. Zboží,
opatřené těmito novými doklady, řidiči rozváželi konečným
spotřebitelům na celém území ČR. Toto zboží bylo placeno firmě C.
i s daní, kterou je zatíženo, a z takto získaných prostředků
nebyla Finančnímu úřadu Z. odvedena žádná částka, neboť firma
C. v uvedeném období nepodala daňové přiznání, do firmy nevpustila
pracovníky finančního úřadu a na výzvu nepředložila žádné účetní
doklady. Na podkladě jednotlivých dovozů a celních faktur provedl
Finanční úřad Z. výpočet nejnižší prodejní ceny a takto vypočtená
"daň ze zisku" prý činí částku nejméně 130 581 780,- Kč ke škodě
ČR, která dosud nebyla uhrazena.
Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 11. 4. 1996, sp. zn.
7 Nt 3838/96, byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených
v ustanovení §67 písm. a), b) a c) trestního řádu. K tomuto
závěru došel soud zejména na základě skutečnosti, že stěžovatel je
stíhán pro závažnou trestnou činnost majetkového charakteru, za
kterou je vzhledem k výši způsobené škody (nejméně 130 581 780,-
Kč) ohrožen vysokým trestem odnětí svobody v rámci trestní sazby
od pěti do dvanácti let. Stěžovatel se prý dále zdržuje na více
místech a má kontakty na Slovensko, což údajně odůvodňuje obavu,
že by se v případě ponechání na svobodě pokusil uprchnout nebo se
skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání a hrozícímu vysokému
trestu. K vazebnímu důvodu podle písm. b) citovaného ustanovení
soud uvedl, že vyšetřování rozsáhlé trestné činnosti stěžovatele
je teprve na samotném počátku, bude třeba zajistit velké množství
dokladů jeho firmy a zjistit, které další osoby se podílely na
trestné činnosti. Podle názoru soudu proto hrozí důvodná obava, že
by se stěžovatel pokusil působit na svědky dosud nevyslechnuté
soudem či jinak mařit objasňování skutečností důležitých pro
trestní řízení. K tzv. předstižné vazbě podle písm. c) citovaného
ustanovení soud uvedl, že stěžovatel se trestné činnosti dopouštěl
po delší časové období a je proto důvodná obava, že by v trestné
činnosti pokračoval.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 1996, sp. zn.
9 To 352/96, bylo výše uvedené usnesení Městského soudu v Brně
zrušeno a stěžovatel byl vzat do vazby toliko z důvodů, obsažených
v ustanovení §67 písm. a) a b) trestního řádu. V odůvodnění svého
usnesení krajský soud uvedl, že Městský soud v Brně správně
dovodil existenci vazebních důvodů podle písm. a) a b) citovaného
ustanovení, neztotožnil se však s jeho závěry ohledně vazebního
důvodu v případě tzv. předstižné vazby. Podle obsahu spisového
materiálu totiž stěžovatel dosud nebyl soudně trestán, nebylo
dostatečně zjištěno, zda a jakým způsobem splnil svou daňovou
povinnost za uplynulý rok a obavy z pokračování v páchání trestné
činnosti prý tedy nebyly dostatečně konkretizovány.
Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 9. 10. 1996, sp. zn.
7 Nt 4384/96, byla podle ustanovení §71 odst. 2 trestního řádu
lhůta trvání stěžovatelovy vazby prodloužena do 10.4. 1997.
V odůvodnění svého usnesení Městský soud v Brně uvedl, že důvody
tzv. útěkové a koluzní vazby trvají i nadále a že nenastaly
skutečnosti, které by svědčily ve prospěch změny či zániku těchto
vazebních důvodů. Návrh krajského státního zástupce na prodloužení
doby trvání vazby shledal soud zcela důvodným, neboť v dané věci
je prý předmětem šetření rozsáhlá trestná činnost stěžovatele
s výraznou škodou. Z příslušného spisového materiálu soud zjistil,
že dne 10. 4. 1996 byla v sídle firmy C. provedena prohlídka,
během níž však byly zjištěny pouze sporadické zbytky dokladů
jejího účetnictví. S ohledem na tuto skutečnost je nutno provést
výslech celé řady odběratelů této firmy, získat od nich kopie
příslušných dokladů a ve 270 případech je třeba přistoupit
k dožádání po celém území ČR ohledně výslechu těchto obchodních
partnerů. Po kompletaci účetních dokladů bude nezbytné přibrat
znalce z oboru ekonomika k přezkoumání účetnictví firmy. Rovněž je
třeba analyzovat tok finančních prostředků firmy C.
Kriminalistickému ústavu byly předloženy ke zpracování znaleckého
posudku dvě počítačové jednotky, které byly zajištěny v rámci
přípravného řízení. Ve věci se dosud nepodařilo vyslechnout dva
klíčové svědky "ve vztahu k oprávněnosti odklonu přepravců od
stanovených tras na vnitrostátní celnice", neboť tito svědkové se
již dvakrát nedostavili k výslechu. Nezbytným se jeví také
provedení výslechu oprávněných pracovníků firmy Slovnaft
Bratislava a ověření plateb u této firmy a oprávněnosti odběru
předmětného zboží jinými osobami z kvóty C. Ve věci je rovněž
třeba prověřit činnost dalších osob, které měly působit ve funkci
prostředníků-odběratelů či dodavatelů zboží. Ze všech uvedených
důvodů proto soud dospěl k závěru, že navrhovaná lhůta prodloužení
vazby do 10. 4. 1997 je zcela úměrná rozsahu úkonů, které je ve
věci nutno provést a soud neshledal, že by v dané věci ze strany
orgánů činných v trestním řízení došlo k neoprávněným průtahům při
provádění jednotlivých úkonů.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 1996, sp. zn.
9 To 913/96, bylo výše uvedené usnesení Městského soudu v Brně
zrušeno a zároveň bylo rozhodnuto o prodloužení lhůty trvání
stěžovatelovy vazby do 10. 4. 1997 "s tím, že je dán důvod vazby
podle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu". V odůvodnění svého
usnesení krajský soud uvedl, že Městský soud v Brně blíže
nezkoumal důvody stěžovatelovy vazby a přešel je obecným
konstatováním, že po zhodnocení dosavadního průběhu přípravného
řízení ve smyslu ustanovení §67 písm. a) a b) trestního řádu
i nadále trvají. Podle názoru krajského soudu stále trvá vazební
důvod podle písm. a) citovaného ustanovení, neboť stěžovatel je
stíhán pro závažný trestný čin, ohrožený trestní sazbou od 5 do
12 let odnětí svobody. Z dosavadního průběhu trestního řízení lze
prý dovozovat důvodné podezření, že stěžovatel po případném
propuštění z vazby na svobodu uprchne nebo se bude skrývat, neboť
se v místě svého trvalého bydliště nezdržoval, uskutečňoval
obchody ve vztahu k cizině a má partnery, kteří by mu byli schopni
vytvořit zázemí k dlouhodobému pobytu mimo území České republiky.
Ohledně vazebního důvodu podle písm. b) citovaného ustanovení
trestního řádu však krajský soud zastává názor, že v dané věci již
byly zajištěny veškeré možné listinné důkazy a potřebné účetní
doklady a že na nich již stěžovatel nemůže nic měnit. Protože se
prý nedá ani předpokládat, že by mohl ovlivňovat pracovníky
Finančního úřadu v Z., je krajský soud přesvědčen, že tento
vazební důvod již zanikl. K námitkám stěžovatele ohledně sděleného
obvinění soud uvedl, že ze spisového materiálu nevyplývá, že by
trestní řízení probíhalo protiprávně. Pokud jde o odmítnutí
stěžovatelovy žádosti o nahlédnutí do vyšetřovacího spisu, odkázal
soud na ustanovení §65 odst. 2 trestního řádu, podle něhož prý
soud není oprávněn ve stádiu přípravného řízení přezkoumávat, zda
jsou dány závažné důvody pro odepření nahlédnutí do spisu.
Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 9. 10. 1996, sp. zn.
7 Nt 4385/96, byla zamítnuta stěžovatelova žádost o propuštění
z vazby na svobodu. Podle názoru soudu jsou i nadále dány vazební
důvody podle ustanovení §67 písm. a) a b) trestního řádu. Při
hodnocení průběhu přípravného řízení soud dospěl k závěru, že
s přihlédnutím k rozsahu i charakteru stěžovatelovy trestné
činnosti není namístě vyhovět jeho žádosti o propuštění z vazby na
svobodu, neboť vazební důvody trvají a propuštěním na svobodu by
byl zmařen účel, pro nějž byl do vazby vzat.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 1996, sp. zn.
9 To 916/96, bylo výše uvedené usnesení Městského soudu v Brně
zrušeno a rozhodnuto o tom, že se stěžovatelova žádost
o propuštění z vazby na svobodu zamítá, neboť důvody vazby uvedené
v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu u něho trvají i nadále.
V odůvodnění svého usnesení soud uvedl, že podle usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 1996, sp. zn. 9 To 913/96,
u stěžovatele nadále trvá pouze vazební důvod podle písm. a)
citovaného ustanovení. V této části je prý napadené usnesení
Městského soudu v Brně správné. Městský soud v Brně však údajně
nepostupoval v souladu s ustanovením §72 odst. 1 trestního řádu,
podle něhož jsou orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat
vazební důvody, a to nejen z hlediska jejich trvání, ale
i případné změny, takže nezjistil, že vazební důvod podle písm. b)
citovaného ustanovení již zanikl.
II.
V záhlaví uvedená rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní
stížností, v níž zejména uvedl, že jimi byla porušena jeho
základní práva, zakotvená v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 5
odst. 1 písm. c) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (dále jen "Úmluva").
K porušení práva na spravedlivý proces údajně došlo již
způsobem vymezení skutku, za který je stěžovatel stíhán a který je
považován za trestný čin. Ze sdělení obvinění prý totiž pouze
vyplývá, že stěžovatel jako jediný společník a jednatel firmy
C. v období od 4. 1. 1994 do 29. 12. 1994 prováděl dovoz pohonných
hmot ze Slovenské republiky. Takové jednání však podle názoru
stěžovatele nemůže být nedovolené, popř. trestné, neboť jsou zde
spojovány aktivity právnické a fyzické osoby, přičemž obvinění
spočívající v tom, že firma C. za uvedené období nepodala daňové
přiznání, do firmy nevpustila pracovníky finančního úřadu
a nepředložila účetní doklady, je namířeno proti C., spol. s r. o.
a není uvedeno, jak se na tomto skutku podílel stěžovatel. Časové
období 4. 1. 1994 až 29. 12. 1994 se prý nijak nekryje s obdobími,
rozhodnými pro podávání daňových přiznání, takže skutek není
vymezen ani reálným časem. V tomto směru stěžovatel poukazuje na
rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva o stížnosti č.
6728/74 ve věci Heaton C/A Spojené království z roku 1978, v němž
se uvádí, že "úkolem komise a soudu je určit, zda zatčení bylo
zákonné, nikoliv zda bylo oprávněné." Stěžovatel tvrdí, že jeho
zatčení nebylo zákonné a že zákonné není ani jeho trestní stíhání.
Pokud se ve sděleném obvinění hovoří o "dani ze zisku", je
obvinění nesrozumitelné, neboť tento typ daně český právní řád
nezná. Tím došlo podle přesvědčení stěžovatele k porušení principu
sine lege - sine culpa a na tom nic nemění ani sdělení krajské
státní zástupkyně, že je tím míněna daň z příjmu.
Podle názoru stěžovatele nespolupráce s finančním úřadem
nijak nesouvisí s jeho předchozím postupem jako jednatele firmy C.
Sdělení obvinění prý obsahuje popis způsobu dovozu pohonných hmot
firmou C. ze Slovenska do ČR a dále údaj, že ke zkrácení daně
došlo jejím nezaplacením ze strany C. a odmítáním spolupráce
s finančním úřadem. Tvrzení, obsažená ve sdělení obvinění,
stěžovatel pokládá za zcela účelová a z hlediska práva na
spravedlivý proces nepřijatelná, neboť prý pro dokazování toho,
zda byl spáchán trestný čin podle §148 trestního zákona, je
významnou pouze skutečnost, zda společnost C. skutečně odepřela
zaplatit daň, zda ignorovala součinnost s finančním úřadem a zda
k tomu došlo úmyslným jednáním konkrétní fyzické osoby. Naprosto
nadbytečným bylo zjišťování všeho, co souvisí s konkrétními dovozy
pohonných hmot. Proto je zbytečný i výslech těch svědků, kteří se
mohou vyjádřit pouze ke způsobu dovozu pohonných hmot do ČR
a nemají žádné informace o vyřizování daňových záležitostí firmou
C. Ohledně údajné manipulace s doklady, kterou mají tito svědci
potvrdit, stěžovatel uvádí, že v této věci není trestně stíhán
a že skutek, kterého se měl dopustit, je vymezen zcela jiným
způsobem. Z toho tedy vyplývá, že vyšetřování je směřováno ke
zjištění skutečností, které by mohly odůvodňovat závěr o spáchání
jiného trestného činu, popř. obdobného trestného činu, ale zcela
jiným jednáním. V souzené věci je prý tedy šetřeno něco, co
s podstatou obvinění vůbec nesouvisí, čímž dochází ke zcela
zbytečným průtahům. V tom stěžovatel spatřuje i porušení čl. 38
odst. 2 Listiny.
Podle přesvědčení stěžovatele z výslechů nejvýznamnějších
svědků plyne, že společnost C. součinnost s finančním úřadem
neodpírala a že k nezaplacení daně došlo jen proto, že chyběly
příslušné podklady a existovala proto obava ze špatného výpočtu
daně a z možného obvinění, že daň byla úmyslně krácena. Stěžovatel
prý v této souvislosti žádnou aktivitu nevyvíjel, neboť
vyřizováním daňových věcí byli pověřeni jeho podřízení, do jejichž
činnosti on sám nezasahoval.
Podle názoru stěžovatele vzhledem k neexistenci "reálných
důkazů" o jeho trestné činnosti nemělo být trestní stíhání vůbec
zahajováno. Pokud se tak již stalo, mělo být "vymezeno v souladu
s trestním řádem" tak, aby bylo od počátku zřejmé, co je vlastně
předmětem trestního stíhání.
Stěžovatel dále namítá, že jeho obhájcům bylo umožněno
nahlédnout do vyšetřovacího spisu až počátkem listopadu 1996,
ačkoliv trestní stíhání bylo vedeno již od 10. 4. 1996. Teprve
koncem listopadu prý tedy stěžovatel mohl zjistit, z jakých důvodů
a na základě jakých podkladů bylo proti němu trestní stíhání
zahájeno. Z dokladů však pouze vyplývá, že firma C. dovážela
pohonné hmoty, což je zcela legální. Tvrzení o tom, že firma C.
nedovoleně manipulovala s dodacími listy a s fakturami, zůstává
v těchto materiálech nedoloženo. Nebylo prý nijak zjištěno, jakým
způsobem se na trestném jednání podílel stěžovatel; údajné
zkrácení daně o 130.581.780 Kč je prý vypočteno spekulačním
odhadem, neboť není jasné, z jakých podkladů se vycházelo a nijak
nebyly zohledňovány odpočitatelné položky.
Stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno nejen jeho právo na
spravedlivý proces, nýbrž i čl. 8 odst. 2 Listiny, neboť obvinění
bylo fakticky vzneseno vůči právnické osobě a nikoliv proti němu.
On sám byl v procesu znevýhodněn a byl proti němu zneužíván
trestní zákon. Důkazem toho je prý i skutečnost, že stěžovatel je
"dalším v sérii pokusů o trestní postih jakéhosi daňového úniku",
vedených zcela účelově, a to v souvislosti s věcí obchodní
společnosti H.
Porušen prý byl i odst. 5 citovaného ustanovení, podle něhož
nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou
zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Protiprávností trestního
stíhání proti stěžovateli spočívající v tom, že vůči němu
neexistují dostatečné důkazy, došlo prý i k porušení čl. 5 odst.
1 písm. d) Úmluvy [pozn.: je zřejmě míněn čl. 5 odst. 1 písm. c)],
umožňujícího zbavení svobody osoby za účelem předvedení před
příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného
činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné
zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho
spáchání.
Při rozhodování o důvodech stěžovatelovy vazby se prý soudy
nezabývaly právní kvalifikací jeho jednání, tj. nepřezkoumávaly
důvodnost trestního stíhání jako takového. Tento postup je
v rozporu s požadavkem zákonnosti zbavení svobody, neboť
rozhodnutí o vazbě má být přijímáno za situace, kdy existuje
alespoň důvodné podezření z toho, že byl trestný čin spáchán.
V dané věci prý soudy postupovaly ryze mechanicky a formalisticky,
protože soudci toliko převzali právní kvalifikaci jednání
stěžovatele, kterou určil vyšetřovatel. Touto interpretací by se
prý - ve svých důsledcích - mohlo dospět k absurdním závěrům,
kdyby např. trestní stíhání bylo zjevně nedůvodné, soudce by se
však musel fakticky rozhodnout bez ohledu na okolnosti případu,
protože by byl vázán zvolenou právní kvalifikací. Závěr
o důvodnosti vazby tedy nemůže být pouhým konstatováním, že byly
splněny formální podmínky, tj. že bylo sděleno obvinění a že "je
dána" právní kvalifikace s hrozbou přísného trestu.
U vazebního důvodu podle §67 písm. a) trestního řádu by se
podle názoru stěžovatele mělo uvažovat jen o takové výši trestu,
která reálně hrozí. Jinak řečeno, i přes formálně řádně zahájené
trestní stíhání by měl soud vzít v úvahu okolnosti konkrétního
případu, posoudit, zda fakticky hrozí uložení vysokého trestu,
a tento závěr respektovat při rozhodování o vazbě. Stěžovatel dále
namítl, že zákon [ustanovení §67 písm. a) trestního řádu] kromě
hrozby vysokého trestu vyžaduje i obavu, že obviněný uprchne nebo
se bude skrývat. Tuto obavu soud zdůvodnil tím, že se stěžovatel
nezdržuje v místě trvalého bydliště a že má kontakty se
zahraničím. K tomu stěžovatel uvádí, že pochybnosti o jeho trvalém
bydlišti jsou spekulativní, neboť žije se svojí rodinou na jednom
stálém místě a při posuzování jeho trvalého pobytu není
rozhodující přihláška k trvalému pobytu nebo vyznačení trvalého
pobytu v průkazu totožnosti. Úvahu soudu o souvislosti
stěžovatelových obchodů v zahraničí s možností jeho případného
odchodu mimo území republiky označuje za nepodloženou reálnými
důkazy, účelovou a nelogickou. K pobytu v zahraničí prý totiž není
nutné mít kontakty, ale pouze dostatek peněz. Z tohoto pohledu by
musela být dána obava z útěku u každého obviněného, disponujícího
určitými finančními prostředky, což je "zřejmý nonsens". V souzené
věci prý navíc nebyly soudu předloženy žádné důkazy o tom, jaké
obchody stěžovatel provozuje a jaké má obchodní partnery a celá
úvaha je proto pouhou spekulací.
Stěžovatel proto navrhl, aby v záhlaví citovaná rozhodnutí
byla zrušena a prohlásil, že trvá na ústním jednání před Ústavním
soudem.
III.
Ústavní soud konstatoval, že včas podaná ústavní stížnost
splňuje všechny zákonné formální náležitosti a že proto nic
nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Městský
soud v Brně, Krajské státní zastupitelství v Brně a Krajský úřad
vyšetřování Policie ČR. Krajský soud v Brně se jako účastník
řízení k ústavní stížnosti nevyjádřil, byť byl k tomu vyzván.
Městský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti
stručně popsal dosavadní průběh trestního řízení proti stěžovateli
a uvedl, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.
Krajské státní zastupitelství v Brně ve svém vyjádření
nesouhlasilo s názorem, že vymezení skutku bylo nedostatečné,
neboť skutková podstata trestného činu zkrácení daně, poplatku
a podobné dávky podle §148 odst. 1 a 3 trestního zákona nehovoří
o zkrácení konkrétní daně, nýbrž obecně o zkrácení daně. Ve
sdělení obvinění stěžovateli je uvedeno, že z transakcí s ropnými
produkty nebyla za zdaňovací období 1994 Finančnímu úřadu Z.
odvedena žádná částka a na základě tohoto obvinění je možné
stěžovatele stíhat "za jakoukoli daň", kterou v rámci obchodů - ve
sdělení obvinění popsaných - úmyslně zkrátil. Tento úmysl byl prý
dovozován ze skutečnosti, že stěžovatel na výzvy finančního úřadu
nereagoval již v roce 1993 a daň zaplatil až po obstavení
veškerého majetku. V roce 1994 stěžovatel postupoval stejně
s vědomím, že v momentě, kdy na něm finanční úřad začne za firmu
C. vymáhat daně, prodá tuto firmu jiné osobě a tím na ni převede
i daňové závazky. To se prý také stalo, neboť současným majitelem
firmy C. je L. Č., který ji koupil v prosinci 1995 v takovém
stavu, že firma na svých účtech na úhradu daní neměla dostatek
finančních prostředků. Po L. Č. je vyhlášeno bezúspěšné pátrání.
Ke stěžovatelově námitce ohledně výslechů pracovníků
finančního úřadu a firmy C. státní zastupitelství uvádí, že
vyšetřovatel nikdy výslech těchto svědků neodmítl a v odložení
jejich výslechu na pozdější dobu z důvodů lepšího seznámení se
s věcí nelze spatřovat nic protizákonného. Rovněž výslechy
majitelů přepravních firem a řidičů prý byly zcela opodstatněné,
neboť poskytly informace o důležitých okolnostech jednání
stěžovatele.
Důvody vazby podle §67 písm. a) trestního řádu prý trvají
i nadále, neboť stále existuje důvodná obava, že obviněný uprchne
nebo se bude skrývat, neboť mu hrozí vysoký trest odnětí svobody.
Stěžovatel má s velkou pravděpodobností uloženy značné finanční
prostředky v zahraničí a tato skutečnost je v současnosti
prověřována, neboť podle zpráv státních orgánů Rakouské republiky
je stěžovatel důvodně podezřelý z rozsáhlé majetkové trestné
činnosti v Rakousku. Stěžovatel má u svých dřívějších obchodních
partnerů značné množství dluhů a poškození uvádějí, že se jim
stěžovatel vyhýbá a není možné jej zastihnout. Podle informací
Okresního soudu ve Zlíně prý stěžovatel navíc svůj majetek převádí
na příbuzné, čemuž však nelze zabránit. Uvedené skutečnosti tak
dostatečně odůvodňují obavu, že by se stěžovatel po propuštění
z vazby na svobodu vyhýbal trestnímu stíhání tím, že by uprchl
nebo by se skrýval.
Krajské státní zastupitelství se proto nedomnívá, že by dosud
provedeným vyšetřováním byla porušena stěžovatelova lidská práva
tak, jak uvádí v ústavní stížnosti. Státní zastupitelství netrvá
na ústním jednání před Ústavním soudem.
Krajský úřad vyšetřování Policie ČR ve svém vyjádření
zastává názor, že k omezení osobní svobody u stěžovatele došlo
v souladu se zákonem a za přítomnosti obhájce "na plnou moc".
K sdělení obvinění krajský úřad uvádí, že předložený realizační
materiál obsahoval skutečnosti, které nasvědčovaly spáchání
trestného činu a ve sdělení obvinění byl skutek popsán tak, aby
nemohl být zaměněn za skutek jiný. Obvinění bylo stěžovateli
sděleno pouze pro zkrácení daně z příjmů. Pokud v něm byla uvedena
"daň ze zisku", došlo k záměně s daní z příjmů, avšak stěžovatel
prý i chybnému výrazu porozuměl. Sdělení obvinění údajně není
formou rozhodnutí v trestním řízení a proto je není možno
přezkoumávat z podnětu opravného prostředku. K náležitostem
žalobního návrhu podle ustanovení §177 odst. 1 písm. c) trestního
řádu krajský úřad uvedl, že v souzené věci je skutek popsán tak,
že nemůže být zaměněn s jiným, ale vyšetřování není dosud skončeno
a ve věci není rozhodnuto. Současný postup je prý plně v souladu
s ustanovením §2 odst. 5 trestního řádu, tak, aby byl zjištěn
skutkový stav věci a nebyly o něm pochybnosti a důkazy jsou
opatřovány v prospěch i neprospěch stěžovatele. Postup
vyšetřovatele byl několikrát přezkoumán nezávislým soudem. Krajský
úřad vyšetřování konečně uvedl, že netrvá na ústním jednání před
Ústavním soudem.
IV.
Ústavní stížnost není důvodná.
1) Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že napadenými
rozhodnutími byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl.
8 odst. 2 Listiny, v čl. 38 odst. 2 Listiny, v čl. 5 odst. 1 písm.
c) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Podle čl. 8 odst. 2 Listiny "nikdo nesmí být stíhán nebo
zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát
smluvnímu závazku."
Čl. 38 odst. 2 Listiny zakotvuje, že "každý má právo, aby
jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho
přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem."
Podle čl. 5 odst. 1 Úmluvy "každý má právo na svobodu
a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě
následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením
stanoveným zákonem: c) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody
osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné
podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody
k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu
nebo v útěku po jeho spáchání".
Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy "každý má právo na to, aby jeho
záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě
projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který
rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo
o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek
musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být
vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti,
veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické
společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana
soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za
zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem,
veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti".
Stěžovatel se domnívá, že k porušení citovaných ustanovení
došlo již sdělením obvinění dne 10. 4. 1996, neboť jím prý byly
spojeny aktivity fyzické a právnické osoby, špatně byl vymezen
skutek, za který je stíhán, uváděné časové období se nekryje
s obdobími rozhodnými pro podávání daňových přiznání a byl v něm
použit nesrozumitelný a neexistující pojem "daně ze zisku".
Podle ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu musí záznam
o sdělení obvinění obsahovat popis skutku tak, aby nemohl být
zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto
skutku spatřován, a důvody, pro něž je obviněný stíhán. Jak
Ústavní soud zjistil, všechny tyto zákonné náležitosti uvedené
sdělení obvinění obsahuje. Pokud stěžovatel namítá, že
vyšetřovatel spojil aktivity právnické a fyzické osoby, tj. firmy
C. a stěžovatele, což je prý nepřípustné, dopouští se omylu. Je
sice nepopiratelnou skutečností, že právní řád ČR vychází
v oblasti trestního práva z individuální odpovědnosti fyzických
osob a nezná trestní odpovědnost osob právnických, na druhé straně
by však bylo absurdní tvrdit, že se fyzická osoba nemůže dopustit
trestného činu svými aktivitami v rámci činnosti právnické osoby.
Jinak řečeno, pokud byl stěžovatel jediným společníkem
a jednatelem společnosti C., z jejíž činnosti vyplývala jednání,
vymezená ve sdělení obvinění, nelze dovozovat, že vyšetřovatel
spojil aktivity fyzické a právnické osoby a že obvinění, směřující
proti stěžovateli, mělo být ve skutečnosti namířeno proti firmě C.
Podstata obvinění spočívá v tom, že stěžovatel prý zmíněnou firmu
využíval a jejím prostřednictvím konal činnost, která je mu
přičítána za vinu.
Rovněž nelze souhlasit s námitkou stěžovatele, že se období
od 4. 1. 1994 do 29. 12. 1994 nekryje s obdobími rozhodnými pro
podávání daňových přiznání a že tedy skutek není vymezen ani
reálným časem. Ze sdělení obvinění totiž vyplývá, že v uvedeném
období zřejmě došlo k činnosti, která je stěžovateli dávána za
vinu, tj. k dovozu ropných produktů ze Slovenska spojenému
s manipulací celních a daňových dokumentů. Proto Ústavní soud ani
tuto stěžovatelovu námitku neshledává důvodnou.
Pokud se ve sdělení obvinění hovoří o "dani ze zisku", je
nutno dát stěžovateli za pravdu v tom, že tento typ daně právní
řád ČR nezná. Uvedený omyl ostatně přiznává ve svém vyjádření
k ústavní stížnosti i krajský úřad vyšetřování. Z obvinění je však
zřejmé, jaký druh daně byl ve skutečnosti zamýšlen a že
vyšetřovatel v tomto směru použil nesprávného výrazu, což však
v kontextu věci nelze považovat za zásadní chybu. Nelze se tedy
ztotožnit s názorem stěžovatele, že uvedený přepis znamená
porušení principu sine lege - sine culpa. (Stěžovatel má patrně na
mysli zásadu "nullum crimen sine lege", popř. zásadu "nullum
crimen, nulla poena sine culpa".) Stěžovateli bylo totiž sděleno
obvinění z trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky
podle ustanovení §148 odst. 1 a 3 trestního zákona, ve sdělení
obvinění byla jasně vymezena činnost, pro kterou je stěžovatel
stíhán a omyl, kterého se vyšetřovatel dopustil v označení
příslušné daně, jež měla být krácena, nezpochybňuje sdělení
obvinění jako celek a nečiní dosavadní proces v jeho komplexu
nespravedlivým.
Rovněž nelze akceptovat názor stěžovatele, že v souzené věci
došlo ke zbytečným průtahům (a tím i k porušení čl. 38 odst. 2
Listiny), neboť prý orgány činné v trestním řízení vyšetřovaly
naprosto zbytečné skutečnosti, které s údajnou trestnou činností
stěžovatele nijak nesouvisely a týkaly se konkrétních dovozů
pohonných hmot. V rámci každého přípravného řízení trestního je
povinností orgánů činných v trestním řízení provést důkazy, které
umožňují co možná nejúplnější a nejobjektivnější posouzení věci.
Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší přehodnocování provedených
důkazů ani hodnocení toho, zda shromažďování konkrétních důkazů je
možno pokládat za účelné či nikoliv. Přesto lze konstatovat, že
z povahy souzené věci vyplývá oprávněnost snahy vyšetřovatelů
Policie ČR o celkové zmapování činnosti společnosti C., která je
s osobou stěžovatele úzce spojena. Provedeným dokazováním se
vyšetřovatelé snažili získat důkazy, svědčící nejen o celkovém
rozsahu trestné činnosti, ale také o možné výši škod, o trestné
činnosti související apod. Nelze opomenout ani skutečnost, že
souzená věc je velmi komplikovaná, nejen z hlediska věcného, nýbrž
i z hlediska právního posouzení, takže je namístě provádět
vyšetřování přiměřeně rozsáhlým způsobem.
Pokud stěžovatel uvádí, že nevyvíjel žádnou aktivitu v tom
směru, aby úmyslně krátil daň, a že vyřizováním daňových věcí byli
pověřeni jeho podřízení, do jejichž činnosti nezasahoval, nezbývá
než konstatovat, že posuzování této otázky v zásadě přísluší
orgánům činným v trestním řízení a nikoliv Ústavnímu soudu, který
se k ní v této fázi řízení ani vyjadřovat nemůže. Obdobně se
Ústavní soud nemůže vyjadřovat k obecné stěžovatelově námitce, že
prý proti němu neexistují dostatečné důkazy.
Stěžovatel dále namítá, že jeho obhájcům bylo odepřeno včas
nahlédnout do vyšetřovacího spisu, což jim bylo umožněno až
počátkem listopadu 1996, přestože trestní stíhání bylo vedeno už
od 10. 4. 1996. Je pravda - jak Ústavní soud zjistil z příslušného
vyšetřovacího spisu - že dne 30. 4. 1996 a 16. 5. 1996 obhájci
stěžovatele podle ustanovení §65 odst. 1 trestního řádu skutečně
požádali o umožnění nahlédnout do vyšetřovacího spisu, avšak toto
právo jim vyšetřovatel odepřel a jeho rozhodnutí posléze potvrdil
i státní zástupce. Uvedený postup Ústavní soud neshledal
protiústavním, neboť podle ustanovení §65 odst. 2 trestního řádu
může v přípravném řízení státní zástupce, vyšetřovatel nebo
policejní orgán právo nahlédnout do spisů ze závažných důvodů
odepřít. Závažnost důvodů je na žádost osoby, jíž se odepření
týká, státní zástupce povinen urychleně přezkoumat. Jak již
Ústavní soud uvedl, v souzené věci bylo toto zákonné ustanovení
dodrženo. Uplatněným závažným důvodem napadeného postupu byl stav
vyšetřování, které se nacházelo na samotném počátku. Je zřejmé, že
orgány činné v trestním řízení se obávaly toho, že by umožněním
nahlédnutí do spisu stěžovateli, resp. jeho obhájcům, v této fázi
řízení, mohl být ohrožen průběh přípravného řízení. Ani v těchto
rozhodnutích tedy Ústavní soud nespatřuje porušení stěžovatelových
základních práv, takže i v tomto směru je ústavní stížnost
nedůvodná.
Srovnatelným způsobem Ústavní soud argumentoval i v nálezu,
sp. zn. III. ÚS 62/95, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního
soudu ČR, sv. 4, str. 243 a násl.).
Podle názoru stěžovatele soudy dále pochybily tím, že
nepřezkoumávaly důvodnost trestního stíhání jako takového, ale
pouze mechanicky převzaly právní kvalifikaci, kterou určil
vyšetřovatel. S tímto míněním se Ústavní soud neztotožňuje.
Z odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Brně ze dne 9.
10. 1996, sp. zn. 7 Nt 4384/96, např. vyplývá, že se soud velmi
podrobně zabýval návrhem na prodloužení stěžovatelovy vazby,
uvedl, jaké důkazy a výslechy je nutno ještě provést, upozornil na
"pouze sporadické zbytky dokladů účetnictví" společnosti C.
a jejich nutnou kompletaci apod. Tento příklad názorně ukazuje, že
soudy věci věnovaly značnou pozornost a nelze tvrdit, že pouze
pasivně přijímaly závěry vyšetřovatele. O tom ostatně svědčí
i skutečnost, že Krajský soud v Brně svými dvěma usneseními (ze
dne 16. 5. 1996, sp. zn. 9 To 352/96 a ze dne 11. 11. 1996, sp.
zn. 9 To 913/96) postupně zrušil předchozí usnesení Městského
soudu v Brně (viz výše), a uvedl, že vazební důvody podle
ustanovení §67 písm. c) a poté i podle písm. b) trestního řádu
již zanikly. Z toho vyplývá, že obecné soudy odpovědně posuzovaly
i trvání jednotlivých vazebních důvodů. Lze proto dovodit, že pro
stěžovatelův názor nelze v obsahu spisu nalézt seriózní
opodstatnění.
K samotnému vazebnímu důvodu podle ustanovení §67 písm. a)
trestního řádu je nutno uvést, že v souzené věci je nepochybně
naplněna podmínka hrozby vysokého trestu, a to z objektivního
i subjektivního hlediska, neboť stěžovateli hrozí trest odnětí
svobody v rámci trestní sazby od 5 do 12 let (odnětí svobody).
Pokud jde o posuzování obavy, že obviněný uprchne nebo se bude
skrývat, Ústavní soud obecně souhlasí s názorem stěžovatele, že
není rozhodující přihláška k trvalému pobytu nebo vyznačení
trvalého pobytu v průkazu totožnosti, jestliže se tam obviněný
nezdržuje (srov. též Šámal/Král/Baxa/Púry: Trestní řád - komentář,
C.H. Beck, 1. vyd., 1995, str. 263). Pokud však v souzené věci
obecné soudy došly k závěru, že na základě konkrétních skutečností
tento vazební důvod naplněn byl, nevidí Ústavní soud příčinu, proč
by měl jejich závěr zpochybňovat. Jak vyplývá z odůvodnění
napadených usnesení, obecné soudy se nesoustředily pouze na
otázku, zda stěžovatel žije v místě svého trvalého bydliště, nýbrž
poměrně podrobně posuzovaly konkrétní okolnosti i celkový rámec
daného případu, takže jejich závěry s ústavními právy stěžovatele
nejsou v rozporu.
2) Ústavní soud se musel vypořádat i s tvrzeními stěžovatele,
obsaženými ve stěžovatelově podání, doručeném Ústavnímu soudu až
dne 29. 10. 1997 a označeném jako "vyjádření navrhovatele k podání
Krajského státního zastupitelství v Brně" (které je citovano výše)
a dále s vyjádřením, jež přednesl zástupce stěžovatele při ústním
jednání před Ústavním soudem, konaném dne 30. 10. 1997.
K uvedeným námitkám stěžovatele Ústavní soud obecně uvádí, že
většina z nich pouze opakuje stěžovatelovu argumentaci, obsaženou
v ústavní stížnosti, a Ústavní soud se s nimi vypořádává na jiném
místě svého rozhodnutí.
Jinak stěžovatel v tomto podání a v ústním přednesu v prvé
řadě namítl, že k vyjádření Krajského státního zastupitelství
v Brně z procesního hlediska nemělo být vůbec přihlíženo, neboť je
podepsáno pouze státní zástupkyní, přestože z ustanovení §11
odst. 2 zákona č. 283/1993, o státním zastupitelství, plyne, že za
státní zastupitelství jedná jeho vedoucí nebo jím pověřený státní
zástupce, což prý v tomto případě splněno nebylo. K tomu lze
uvést, že žádosti o vyjádření k ústavní stížnosti jsou vždy
zasílány instituci, která je účastníkem nebo vedlejším účastníkem
řízení. V rámci ní pak vyjádření zpravidla zpracovává ten její
zaměstnanec, který je s věcí nejvíce seznámen a může se k ní proto
co možná nejfundovaněji vyjádřit. Rovněž v souzené věci Ústavní
soud vychází z toho, že v rámci krajského státního zastupitelství
vyjádření k ústavní stížnosti vypracovala ta státní zástupkyně,
která byla o celé věci nejlépe informována. Je však zřejmé, že
Ústavní soud nejedná s konkrétní státní zástupkyní, nýbrž se
státním orgánem, za který v dalším řízení jedná jeho vedoucí nebo
jím pověřený státní zástupce v souladu s citovaným zákonným
ustanovením. Stěžovatelova procesní námitka je proto nedůvodná
a Ústavnímu soudu nic nebrání v tom, aby k vyjádření státního
zastupitelství při svém rozhodování přihlédl (k tomu srov. i §49
odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatel dále namítá, že vyšetřovatel ve sdělení obvinění
ze dne 10. 4. 1996 ignoroval subjektivní stránku trestného činu
a v této souvislosti se odvolává na nález Ústavního soudu sp. zn.
I. ÚS 46/96 (in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv.
5., C.H. Beck, Praha 1996, str. 363 a násl.), v němž je - mimo
jiné - vysloven požadavek, aby v případě úmyslného trestného činu
byla v záznamu o sdělení obvinění uvedena i subjektivní stránka
trestného činu, tedy zavinění. V tomto směru se však dopouští
omylu. V souzené věci totiž Ústavní soud shledal, že se jedná
o podstatně odlišnou situaci, než tomu bylo v citovaném nálezu sp.
zn. I. ÚS 46/96, protože v napadeném sdělení obvinění ze dne 10.
4. 1996 se o subjektivní stránce trestného činu hovoří. Stěžovatel
je např. obviněn z toho, že dával pokyn do Slovnaftu Bratislava
k uvedení příjemce v rámci ČR, "čímž dochází k vyhnutí se daňové
povinnosti", a že je vydán řidičům přepravních společností pokyn
k nedostavení se na vnitrostátní celnici atd. Z obsahu sdělení
obvinění jednoznačně plyne, že tyto, byť ne zcela přesné
formulace, se vztahují k osobě stěžovatele. Jak dále vyplývá ze
sdělení obvinění, nelze přehlédnout ani celkový kontext daného
případu, neboť bez významu není ani skutečnost, že stěžovatel byl
jediným společníkem a jednatelem firmy C. spol. s r. o.
V předmětném sdělení obvinění tedy subjektivní stránka trestného
činu obsažena je a stěžovatelova námitka v tomto směru není
důvodná, protože ve své podstatě přeceňuje - se zřetelem ke všem
okolnostem věci - stylistickou přesnost sdělení obvinění
a nepřihlíží k jeho skutečnému a zcela srozumitelnému obsahu.
Rovněž nedůvodnou je stěžovatelova námitka, týkající se
údajné protizákonnosti vazebního důvodu podle ustanovení §67
písm. a) trestního řádu. Ústavní soud souhlasí s tím, že za
dostačující pro naplnění tohoto vazebního důvodu nelze považovat
samu hrozbu uložení vysokého trestu, nýbrž že je nutno vazbu
odůvodnit některou další konkrétní skutečností, týkající se
zejména osoby pachatele nebo okolností případu, které
v souvislosti s předpokládanou citelnou sankcí obavu z útěku
odůvodňují. Jak však Ústavní soud uvádí na jiném místě tohoto
rozhodnutí (str. 25), v souzené věci obecné soudy otázku naplnění
uváděného vazebního důvodu posuzovaly dostatečně pečlivě
a s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu. Ani tuto
stěžovatelovu námitku proto nelze akceptovat.
Stěžovatel dále uvádí, že z vyjádření krajského státního
zastupitelství sice vyplývá, že "klíčovou větou" ze sdělení
obvinění ze dne 10. 4. 1996 je druhý a třetí řádek zdola, tato
"klíčová věta" prý však není obsažena ve sdělení obvinění ze dne
6. 3. 1997. To je prý logický rozpor. K tomu Ústavní soud
konstatuje, že tvrzení o "klíčových větách" ve sdělení obvinění
lze chápat pouze jako subjektivní názor krajského státního
zastupitelství, popř. stěžovatele, nelze je však posuzovat jako
objektivně existující a relevantní kategorii v souzené věci, neboť
sdělení obvinění je nutno hodnotit v celém jeho komplexu
a s přihlédnutím k jeho vzájemné obsahové provázanosti. Ani bez
této výhrady však není možné stěžovatelovu tvrzení přisvědčit,
neboť z části obvinění ze dne 10. 4. 1996, označené za "klíčovou",
vyplývá, že Finančnímu úřadu Z. nebyla ze získaných prostředků
odvedena žádná částka, neboť firma C. za uvedené období nepodala
daňové přiznání a ve sdělení obvinění ze dne 6. 3. 1997 je - mimo
jiné - řečeno, že České republice nebyla za uvedené období
odvedena spotřební daň a daň z přidané hodnoty v konkrétní výši.
Z uvedeného je zřejmé, že mezi oběma sděleními obvinění neexistuje
zásadní rozpor a že rozdíl mezi nimi spočívá spíše ve větší
konkrétnosti (pozdějšího) sdělení obvinění ze dne 6. 3. 1997, což
je s přihlédnutím k vývoji přípravného řízení trestního nutno
považovat za zcela přirozené.
Rovněž námitka, brojící proti údajné změně vazebních důvodů
a proti překvalifikaci trestného činu, za nějž je stěžovatel
stíhán, je nedůvodná. Jak vyplývá z obsahu spisu, byla na
stěžovatele nejprve uvalena vazba z důvodu ustanovení §67 písm.
a) a b) trestního řádu, později byl vazební důvod podle písm. b)
citovaného ustanovení zrušen. Tato skutečnost, stejně jako určitá
dynamika v důrazu na jednotlivé vazební důvody, jejich vývoj
a změna právní kvalifikace jednotlivých skutků, jsou jevy zcela
přirozené, odpovídající jednotlivým vývojovým fázím přípravného
řízení trestního a nelze v nich samých nalézt zásah protiústavní.
Z hlediska ústavnosti nelze akceptovat ani údaj zástupce
stěžovatele, že "do dnešního dne nebyl klient k celé věci
vyslechnut". Při ústním jednání u Ústavního soudu on sám
i stěžovatel svá tvrzení změnili a uvedli, že k výslechu došlo,
a to dvakrát nebo třikrát, vždy po dobu asi 30 nebo 40 minut.
Ostatně to vyplývá z dokladů o výsleších stěžovatele, které
předložil Ústavnímu soudu jako přílohu svého podání ze dne 21.
11. 1997. V souzené věci tedy námitka stěžovatele nespočívá v tom,
že stěžovatel nebyl vyslechnut vůbec - jak ji původně přednesl
jeho zástupce - nýbrž ve skutečnosti směřuje toliko k otázce
rozsahu a četnosti jeho výslechů. V této souvislosti Ústavní soud
konstatuje, že uvedený fakt zřejmě souvisí s průběhem a složitostí
věci, kdy nelze přehlédnout ani to, že celá řada důkazů byla
obstarávána ze zahraničí (Slovenska). Proto Ústavní soud ani
v tomto směru nemá za to, že by orgány činné v trestním řízení
postupovaly v rozporu s Ústavou a s předpisy práva trestního.
3) a/ Stěžovatel dále doplnil svoji ústavní stížnost přípisem
ze dne 23. 12. 1997, jímž částečně rozšířil svou argumentaci,
obsaženou v původních podáních. Ústavní soud však shledal, že
stěžovatel většinu námitek uplatnil již dříve a Ústavní soud se
jimi zabývá na jiném místě (jde např. o námitku údajného
nevyslechnutí stěžovatele - str. 30, o námitku "ignorování"
subjektivní stránky trestného činu - str. 27, atd.). Ostatní
stěžovatelovy námitky nemají v této fázi řízení ústavněprávní
povahu, neboť se jedná o věc, která se nachází ve stádiu
přípravného řízení trestního a tyto námitky jsou, popř. teprve
budou, předmětem dalšího vyšetřování a odborného posouzení znalců
z příslušného vědního oboru (např. otázka přesné klasifikace
a výše předmětných daní, součinnost s orgány daňové kontroly
apod.).
b/ Stěžovatel konečně při posledním ústním jednání poukázal na
údajnou nezodpovědnost přístupu státu k jeho trestní věci, neboť
příslušné krajské státní zastupitelství v návrhu ze dne 19. 12.
1996 na "další prodloužení vazby" tvrdilo, že se stěžovatel
vyhýbal poškozeným osobám a nelze jej zastihnout, byť byl ve
skutečnosti v té době již 18 měsíců ve vazební věznici. Je
nepochybné, že by tato formulace - pokud k jejímu použití došlo
- byla zcela neadekvátní, leč v kontextu daného případu by
nečinila probíhající trestní řízení jako celek nespravedlivým.
Ostatně přednesená námitka se týká procesních úkonů, jež byly
provedeny až po podání vlastní ústavní stížnosti, kterou řeší
Ústavní soud v tomto řízení.
Závěrem tedy Ústavní soud konstatuje, že napadenými
rozhodnutími nebyla porušena stížností uváděná základní práva nebo
svobody stěžovatele. Protože ani Ústavní soud neshledal, že by
jimi byla porušena jiná základní práva nebo svobody stěžovatele,
zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách
podle čl. 10 Ústavy, byla ústavní stížnost zcela zamítnuta.
V.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že v podání ze dne 7. 7.
1997 (označeném jako "doplnění ústavní stížnosti") navrhl
stěžovatel zrušení dalších rozhodnutí a opatření, a to rozhodnutí
Městského soudu v Brně ze dne 24. 2. 1997, č.j. Nt 3572/97-14,
a rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 1997, sp. zn. 9
To 406/97, rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 21. 3. 1997,
č.j. Nt 3730/97-8, a rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 9.
6. 1997, sp. zn. 9 To 405/97, usnesení Policie ČR - Krajský úřad
vyšetřování v Brně ze dne 4. 3. 1997 a 9. 6. 1997, č.j.
ČVS:KVV-216/30-96, opatření vyšetřovatele - sdělení obvinění
Policie ČR - Krajský úřad vyšetřování v Brně ze dne 6. 3. 1997,
č.j. ČVS:KVV-216/30-96, opatření vyšetřovatele - sdělení obvinění
Policie ČR - Krajský úřad vyšetřování v Brně ze dne 8. 4. 1997,
č.j. ČVS:KVV-216/30/96, opatření vyšetřovatele - sdělení obvinění
Policie ČR - Krajský úřad vyšetřování v Brně ze dne 9. 6. 1997,
č.j. ČVS:KVV-216/30/96. Šlo o další rozhodnutí obecných soudů
o zamítnutí nových žádostí stěžovatele o propuštění z vazby
a o prodloužení vazby, o usnesení Policie ČR o spojení trestní
věci stěžovatele s trestními věcmi jiných obviněných a o opatření
vyšetřovatele - nová sdělení obvinění z trestného činu označeného
v doplnění ústavní stížnosti jako "organizátorství pokračujícího
trestného činu zkrácení daně, poplatků a jiné dávky podle §10
odst. 1 lit. a) k §148 odst. 1, 3 tr. zákona". V tzv. doplnění
ústavní stížnosti byla tedy napadena jiná rozhodnutí, popř. zásahy
orgánů veřejné moci než v původní ústavní stížnosti, došlé
Ústavnímu soudu dne 20. 1. 1997. Ústavní soud posoudil doplnění
ústavní stížnosti ze dne 7. 7. 1997 podle jeho obsahu a z tohoto
hlediska je považuje za novou ústavní stížnost, jež bude
projednávána samostatně.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 7. ledna 1998