ECLI:CZ:US:2018:1.US.193.18.1
sp. zn. I. ÚS 193/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj), soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Pavla Veselého, zastoupeného JUDr. Martou Ustrnulovou, advokátkou, se sídlem Husitská 344/63, Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2017 č. j. 11 Co 242/2017-90 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 4. 2017 č. j. 25 C 80/2016-57, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení a Lucie Veselé, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud)" ze dne 10. 4. 2017 č. j. 25 C 80/2016-57 byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zrušení vyživovací povinnosti na vedlejší účastnici, zletilou dceru stěžovatele. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 25. 10. 2017, č. j. 11 Co 242/2017-90, byl rozsudek obvodního soudu potvrzen.
2. Městský soud se ztotožnil se závěry obvodního soudu; v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že stěžovatelka navázala bezprostředně na studium na střední škole (obor účetnictví) studiem na Vyšší odborné škole ekonomických studií, a to ve tříletém denním studiu v oboru personalistika. Vyšší odborná škola poskytuje dle odvolacího soudu vyšší stupeň vzdělání, neboť složení maturity je podmínkou pro zahájení studia na této škole. Střední škola a rovněž vyšší odborná škola jsou ekonomického zaměření, přičemž studiem více specializací v oboru ekonomika je dle odvolacího soudu zvýšena možnost uplatnění vedlejší účastnice na trhu práce, ale i zlepšena šíře jejího vzdělání. Jedná se proto o studium navazující. Zánik vyživovací povinnosti nemohla dle soudu způsobit ani ta skutečnost, že vedlejší účastnice cestuje do zahraničí, tím spíše, pokud si své cesty hradí z finančních prostředků, které si sama vydělala brigádně. Jestliže vedlejší účastnice svá studia prvně na pět měsíců přerušila, s předpokladem dalšího studia od 1. 2. 2018, nejedná se o skutečnost natolik závažnou, způsobilou vyvolat zánik vyživovací povinnosti stěžovatele. Stejně tak nesložení závěrečné zkoušky v letním semestru prvního ročníku, pakliže bylo toto selhání v přípravě na budoucí povolání ojedinělé a vedlejší účastnice by v dalším studiu řádně pokračovala, lze dle odvolacího soudu tolerovat.
3. Proti rozhodnutím obvodního a městského soudu stěžovatel brojí ústavní stížností, neboť se domnívá, že jimi došlo především k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na zajištění rovnosti účastníků řízení před soudem podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
4. V ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje předchozí průběh řízení, v němž se domáhal zrušení vyživovací povinnosti vůči vedlejší účastnici s odůvodněním, že vedlejší účastnice dosáhla úplného středoškolského vzdělání a je schopna se sama živit. Před obecnými soudy stěžovatel tvrdil, že vedlejší účastnice je schopna získávat prostředky k životu prací, po dobu prázdnin pracovala a měla k dispozici finanční prostředky. Podle stěžovatele si vedlejší účastnice předmětným studiem neprohlubuje již dosažené vzdělání, naopak stále mění své zájmy. Nejedná se o studium navazující, jak vyplývá z učebního plánu vyšší odborné školy. Studium mohla realizovat formou dálkového studia při zaměstnání. Dosažený obor na střední škole nabízel dle stěžovatele pro absolventy dostatek pracovních příležitostí na trhu práce. Vedlejší účastnice si dalším studiem jen "prodlužuje mládí". Vedlejší účastnice neplní svoje školní povinnosti, v době studia, opravných zkoušek či začátkem školního roku cestovala. Její pobyty v zahraničí nebyly cíleny na získávání informací pro její uplatnění v dosaženém vzdělání či zájmem o prohloubení studia. Naopak zpochybňovaly tvrzení vedlejší účastnice, že byla nemocná, a proto nemohla dostát svým školním povinnostem. Nejméně od 1. 9. 2017 do 31. 1. 2018 není v důsledku přerušení studia vedlejší účastnice studentkou, nepřipravuje se na budoucí povolání.
5. Stěžovatel vytýká soudům (především pak soudu prvního stupně), že neúplně zjistily skutkový stav věci, nepřihlédly k jím tvrzeným skutečnostem nebo jím označeným důkazům, tyto neprovedly. Na základě provedených důkazů dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním a věc nesprávně právně posoudily. Pokud soudy stěžovatelem navržené důkazy v řízení provedly, tyto však v procesu dokazování nezohlednily, jedná se dle stěžovatele o "opomenuté důkazy".
6. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel předkládá Ústavnímu soudu usnesení soudní exekutorky JUDr. Glogrové Ivety č. j. 126 EX 110/15-59 ze dne 26. 2. 2018, návrh stěžovatele ze dne 23. 2 2018 na zastavení exekuce vedené u Exekutorského úřadu Praha 4 pod č. j. 126 EX 110/15 a vyjádření stěžovatele k návrhu vedlejší účastnice na zastavení exekuce, a to s ohledem na změny, které nastaly po podání ústavní stížnosti, a které dle stěžovatele osvědčují, že vedlejší účastnice řádně nestudovala.
7. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud již mnohokrát ve své judikatuře zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí, vyhledávající veškerá v úvahu připadající pochybení. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny, zejména pak její hlavy páté. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním nesouladu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
9. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se případem řádně zabývaly a svá rozhodnutí srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily.
10. Obecné soudy při svém rozhodování náležitě vycházely z judikatury Ústavního soudu a respektovaly jeho závěry. Při posuzování existence vyživovací povinnosti stěžovatele se zabývaly konkrétními okolnostmi daného případu. Zohlednily nízký věk vedlejší účastnice, poukázaly na bezprostřední "časovou" návaznost studia na vyšší odborné škole na studium středoškolské, ale dovodily i návaznost "obsahovou". Studium hodnotily z hlediska účelnosti, soustavnosti i cílevědomosti. Posuzovaly, zda by další trvání vyživovací povinnosti stěžovatele vůči vedlejší účastnici neodporovalo dobrým mravům. Přihlédly k tomu, že vedlejší účastnice se podílí na životní úrovni své matky, když stěžovatel jím poskytované výživné svévolně neplatil. Stanovenou výši výživného měly soudy za odpovídající možnostem stěžovatele a odůvodněným potřebám vedlejší účastnice. K zániku vyživovací povinnosti dle soudů nemohlo dojít ani v důsledku brigádní práce vedlejší účastnice či jejího cestování do zahraničí. Bez náležité reflexe soudu městského pak nezůstala ani skutečnost, že vedlejší účastnice studia přerušila, a ani to, že nesložila závěrečné zkoušky v letním semestru prvního ročníku.
11. Závěr soudů o tom, že studium vedlejší účastnice na vyšší odborné škole je důvodem pro zachování vyživovací povinnosti stěžovatele vůči vedlejší účastnici, lze z ústavněprávního hlediska považovat za přiléhavý. Z kontextu celého odůvodnění věci přitom lze vysledovat, proč důkazy provedené, avšak nehodnocené, nebyly podstatné v tomto sporu, stejně tak proč soudy neprovedly stěžovatelem navržené důkazy pro jejich nadbytečnost. Ústavní soud má za to, že napadená rozhodnutí jsou založena na uceleném argumentačním systému, který logicky a rozumně podporuje správnost jejich závěrů.
12. Neobstojí ani, dovolává-li se stěžovatel čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť zásada rovnosti účastníků tam zakotvená má reflexi výlučně procesní a nelze jí argumentovat ve vztahu k výsledku sporu; přitom není důvod pochybovat, že rovného postavení vůči protistraně se stěžovateli dostalo, resp. dostalo se mu náležitého postavení účastníka řízení.
13. Z obsahu stěžovatelem předložených příloh v doplnění ústavní stížnosti se podává, že vedlejší účastnice studium na vyšší odborné škole od února 2018 ukončila. Jak odvolací soud uvedl, pakliže by k této skutečnosti došlo, byla by řádnost přípravy vedlejší účastnice na budoucí povolání zpochybněna. To by však muselo být předmětem nového řízení o určení zániku vyživovací povinnosti stěžovatele a nikoliv řízení stávajícího. Tato skutečnost totiž nastala po vydání rozhodnutí odvolacího soudu, který k ní tak ke dni vyhlášení svého rozhodnutí logicky nemohl přihlédnout.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu