ECLI:CZ:US:2013:1.US.1931.13.1
sp. zn. I. ÚS 1931/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Poláška, zastoupeného JUDr. Hanou Švábenskou, advokátkou se sídlem Ostrava, Matiční 730/3, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2013, č.j. 57 Co 282/2013-18, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 6. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Pojišťovna České spořitelny, a.s., Vienna Insurance Group (dále jen "vedlejší účastník"), se v řízení před obecnými soudy domáhala po stěžovateli zaplacení částky 2.533,- Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka představovala dlužné pojistné za dobu trvání pojistné smlouvy, kdy nebylo stěžovatelem hrazeno. O žalobě vedlejšího účastníka bylo rozhodnuto elektronickým platebním rozkazem ze dne 27. 2. 2013, č.j. EPR 64512/2012-7, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 2.533,- Kč s příslušenstvím a dále povinnost nahradit mu na nákladech řízení částku 7.334,- Kč.
3. Proti výroku o nákladech řízení podal stěžovatel odvolání, v němž poukazoval na své složité sociální a majetkové poměry, jakož i na skutečnost, že náklady řízení sestávají (s výjimkou částky představující uhrazený soudní poplatek) výlučně z nákladů právního zastoupení vedlejšího účastníka a byly stanoveny v celkové výši představující téměř trojnásobek vymáhané jistiny. V této souvislosti pak stěžovatel poukázal na nálezy Ústavního soudu, zejména pak nález ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11, v němž Ústavní soud vymezil případy občanských soudních řízení, v nichž se může jevit spravedlivým, aby úspěšnému účastníku řízení byla přiznána náhrada nákladů za právní zastoupení toliko ve výši jednonásobku vymáhané jistiny.
4. Krajský soud v Ostravě však svým usnesením ze dne 29. 3. 2013, č.j. 57 Co 282/2013-18, nákladový výrok elektronického platebního rozkazu potvrdil. V odůvodnění pak uvedl, že soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů správně, pokud odměnu za právní zastoupení stanovil dle tehdy platné právní úpravy, tj. dle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 64/2012 Sb., tj. výši 4.800,- Kč. Dle názoru odvolacího soudu pak v posuzovaném případě byla právně významná právě ta skutečnost, že předmětné řízení bylo zahájeno již po 1. 3. 2012, tedy za účinnosti vyhlášky č. 64/2012 Sb., jejímž cílem bylo mj. i odstranit výraznou disproporci mezi jistinou a odměnou za právní zastoupení. Odkaz stěžovatele na rozhodnutí Ústavního soudu pak dle soudu odvolacího nebyl přiléhavý, neboť předmětné rozhodnutí se vztahovalo k případu, kdy bylo o náhradě nákladů řízení rozhodováno podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012, nikoli tedy ve znění vyhlášky č. 64/2012 Sb., která na výrazné disproporce mezi výší vymáhané jistiny a odměnou za právní zastoupení reagovala jejich snížením. Odhlédnout pak dle odvolacího soudu nebylo možno ani od toho, že v posuzovaném případě vystupoval v řízení jako žalobce původní věřitel a nešlo tedy o situaci, kdy by došlo k postoupení pohledávky novému věřiteli, jenž by s takovými pohledávkami obchodoval.
II.
5. Toto rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel včas podanou ústavní stížností, jež splňovala všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Stěžovatel ve své stížnosti poukázal na to, že návrh na vydání předmětného elektronického platebního rozkazu spadá mezi tzv. formulářové žaloby, kdy se jednotlivé žaloby v podstatě liší jen údaji o žalovaných a žalované částce, dále jde o pohledávku ze spotřebitelské smlouvy, jedná se o bagatelní spornou částku nedosahující ani výše 3.000,- Kč, přičemž úkony právní služby se poskytují v zásadě jen při podání první formulářové žaloby. Vzhledem k právě uvedenému a dále k nutnosti dodržení principu proporcionality mezi výší vymáhané částky a náhrady nákladů řízení bylo dle stěžovatele nezbytné postupovat při stanovení výše náhrady nákladů řízení dle nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11, tj. tak, že odměna za zastupování advokátem bude stanovena jako ekvivalent jednonásobku vymáhané jistiny.
6. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k podané ústavní stížnosti uvedl, že v posuzovaném případě neshledal, že by byly dány podmínky pro stanovení odměny advokáta ve výši jednonásobku žalované částky, přičemž důvody, které jej k tomuto závěru vedly, byly dle názoru odvolacího soudu již vyjádřeny v odůvodnění napadeného usnesení. Odměna advokáta byla dle odvolacího soudu stanovena v souladu s vyhláškou č. 484/2000 Sb., v tehdy účinném znění, a protože nebyly shledány důvody pro nepřiznání náhrady nákladů řízení ve smyslu §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), byl odvoláním napadený výrok rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzen.
7. Vedlejší účastník pak ve svém vyjádření odmítl tvrzení stěžovatele, že pojistné smlouvy jsou sjednávány jako smlouvy, jejichž obsah nemůže pojistník změnit ani ovlivnit. Pojistník má dle vedlejšího účastníka naopak možnost výběru z řady pojistných smluv, jejichž obsah (např. výše pojištění a pojistného) může pojistník rovněž ovlivnit. Dále pak popsal okolnosti předmětného sporu, kdy stěžovatele před podáním žaloby opakovaně vyzýval k uhrazení dlužné částky, která však i přes tyto výzvy uhrazena nebyla. Vedlejší účastník upozornil na to, že náklady řízení plní dvě významné funkce - funkci preventivní a funkci sankční. Funkce preventivní by dle názoru vedlejšího účastníka měla zamezit tomu, aby docházelo k vyvolání zbytečných soudních řízení. Funkce sankční by pak měla být sankcí pro toho účastníka řízení, který svým protiprávním jednáním (např. porušením povinnosti vyplývající z pojistné smlouvy) zapříčinil, že druhá strana musela bránit svá práva cestou občanského soudního řízení. Tímto účastníkem byl v daném případě dle názoru vedlejšího účastníka stěžovatel, který tak musí nést sankci v podobě povinnosti nahradit náklady řízení, které vedlejšímu účastníku vznikly. V opačném případě by totiž musel nést náklady soudního sporu, který sám nezavinil, vedlejší účastník. S ohledem na uvedené vedlejší účastník navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
8. Stěžovatel svého práva učinit repliku k vyjádření Krajského soudu v Ostravě a k vyjádření vedlejšího účastníka ve stanovené lhůtě nevyužil.
III.
9. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že se stěžovatel domáhá toliko přehodnocení rozhodnutí nalézacího soudu o náhradě nákladů řízení, když namítá, že mu neměla být uložena povinnost k náhradě odměny za zastoupení vedlejšího účastníka advokátem ve výši 4.800,- Kč, ale pouze ve výši vymáhané jistiny, tj. ve výši 2.533,- Kč.
10. Ve vztahu k právě uvedenému si Ústavní soud předně dovoluje uvést, že řízení o ústavních stížnostech není pokračováním řízení před obecnými soudy v další instanci a Ústavnímu soudu v něm zásadně nepřísluší, aby v jeho rámci přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů nebo sjednocoval jejich judikaturu. Jako soudní orgán kontroly ústavnosti totiž není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v případě jakékoliv nezákonnosti nebo jiné nesprávnosti, nýbrž toliko tehdy, byla-li jejich postupem porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Z tohoto důvodu si Ústavní soud v projednávané věci v první řadě položil otázku, zda a za jakých okolností by rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mohlo vést k porušení základních práv, jejichž ochrany se stěžovatel domáhá.
11. Ústavní soud ve svých rozhodnutích již opakovaně judikoval [srov. např. nález ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11, (N 68/64 SbNU 767), nebo usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307)], že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku a doménou obecných soudů, do jejichž rozhodování mu zásadně nepřísluší zasahovat. Samotný spor o náhradu nákladů řízení (i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení), pak dle názoru Ústavního soudu většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody. Výjimku z tohoto pravidla pak představují pouze případy mimořádně závažných pochybení, což jsou typicky případy svévole nebo extrémního vybočení z obecných principů spravedlnosti [srov. usnesení ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421)].
12. Takové mimořádně závažné pochybení však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal. Ústavní soud si zde dovoluje upozornit, že žádné z jeho závěrů vyjádřených v jeho předchozích rozhodnutích nelze aplikovat mechanicky, nýbrž vždy při posouzení konkrétních okolností případu. Pokud se stěžovatel vymezuje vůči názoru odvolacího soudu, který neshledal, že by na věc dopadaly závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11, pak je z usnesení tohoto soudu patrno, že se danou otázkou řádně zabýval a na základě konkrétních okolností případu dospěl k tomu, že posuzovaná věc se v několika bodech odlišuje od věci tehdy řešené Ústavním soudem (nešlo o postoupenou pohledávku, žalobce nebyl podnikatelský subjekt zabývající se vymáháním pohledávek, soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení dle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. 3. 2012, tj. ve znění vyhlášky č. 64/2012 Sb., jejímž cílem bylo mj. i odstranění výrazné disproporce mezi jistinou a odměnou za právní zastoupení za situace, kdy právě tato disproporce vedla Ústavní soud k vydání nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11). Na základě právě uvedených skutečností pak odvolací soud dospěl k závěru, že se v daném případě příslušný právní názor Ústavního soudu neuplatní. Stěžovatel s tímto závěrem toliko polemizuje a současně poukazuje na jiné okolnosti, na jejichž základě vyvozuje opak. I kdyby se však Ústavní soud s touto polemikou ztotožnil, nemohl by současně dospět k závěru, že se jedná o zjevně svévolné nerespektování závěrů Ústavního soudu ze strany odvolacího soudu, dosahující i přes tzv. bagatelnost věci (resp. neutrpění podstatné újmy ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění Protokolu č. 14) takové intenzity, jež vyžaduje zásah Ústavního soudu.
IV.
13. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2013
Ludvík David, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu