ECLI:CZ:US:2008:1.US.1935.07.1
sp. zn. I. ÚS 1935/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. A. V., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Komenského 241, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2006, čj. 28 Cdo 640/2005 - 109, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2007, čj. 16 Co 22/2007 - 143, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze (dále "městský soud"), protože těmito rozhodnutími byl porušen čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a také čl. 6 bod 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva").
Stěžovatel napadl především obsah stanoviska Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, ze kterého vycházely obecné soudy i v případě stěžovatele. Nesouhlasí s výsledkem řízení, ze kterého v podstatě plyne, že restituční předpisy byly právě tou skutečností, na základě které došlo k zániku vlastnického práva stěžovatele a jeho matky a vzniku vlastnického práva státu. Stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu, která do 1. 11. 2005 stála na tom, že restituční předpisy nebrání úspěšnému uplatnění žaloby na určení vlastnictví (nálezy sp. zn. I. ÚS 539/08, sp. zn. III. ÚS 50/04, sp. zn. IV. ÚS 403/98 a sp. zn. Pl. ÚS 9/99).
II.
Z rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že Obvodní soud pro Prahu 5, rozsudkem ze dne 4. 2. 2004, čj. 6 C 123/2002 - 57, zamítl žalobu stěžovatele proti Hlavnímu městu Praha a Městské části Praha 13 na určení, že je vlastníkem ideální poloviny v rozsudku blíže specifikovaných pozemků. Byl také zamítnut stěžovatelův návrh na určení, že druhým spoluvlastníkem předmětných pozemků byla ke dni své smrti zůstavitelka A. V. Po odvolacím a dovolacím řízení rozhodl naposledy Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 4. 2007, čj. 16 Co 22/2007 - 143, kterým potvrdil shora označený rozsudek obvodního soudu ze dne 4. 2. 2004.
III.
Ústavní soud zdůrazňuje, že není další běžnou instancí v systému obecného soudnictví, a není proto jeho úkolem zabývat se
eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého zákonného ustanovení, pokud by to současně neznamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem ČR (srov. nález sp. zn. I. ÚS 68/93, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 123, a z tohoto nálezu vyplývající konstantní judikaturu).
Stěžovatel předkládá svou právní argumentaci, v níž, s odkazem na starší judikaturu obecných soudů a Ústavního soudu, zpochybňuje argumenty stanoviska Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05. Ústavní soud, vázán svými vlastními závěry, trvá na argumentech, obsažených ve zmíněném stanovisku. Žalobou o určení vlastnického práva nelze tedy obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, kterým český demokratický zákonodárce, na počátku devadesátých let, vytvořil jisté beneficium pro osoby poškozené zvůlí a bezprávím komunistického režimu. Z politických a ekonomických důvodů nemohlo být toto dobrodiní bezbřehé (viz preambule zákona o půdě s explicitně vyjádřeným cílem zákona - zmírnění následků některých majetkových křivd).
Stěžovatel nemá pravdu, pokud tvrdí, že změnou právního názoru na vztah obecných předpisů ke speciálním předpisům restitučním došlo k diskriminaci ve smyslu čl. 14 Úmluvy. Ostatně ani blíže nespecifikuje relevantní odlišovací kriterium (pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení), na jehož základě měl být diskriminován.
K porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, zakotvených v čl. 11 odst. 4 Listiny, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 6 bod 1 a čl. 14 Úmluvy tedy nedošlo.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu