ECLI:CZ:US:1997:1.US.194.96
sp. zn. I. ÚS 194/96
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti B. Z. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 1996, sp. zn. 26 Ca 254/95, a rozhodnutí Okresního úřadu Karlovy Vary - okresního pozemkového úřadu ze dne 5. 9. 1995, č.j. PÚ 1367/95-203, takto:
Ústavní stížnost se zamítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 4. 4. 1996, č.j. 26 Ca 254/95-25, a proti
rozhodnutí Okresního úřadu v Karlových Varech - okresního
pozemkového úřadu ze dne 5. 9. 1995, č.j. PÚ 1367/95-203, a navrhl
jejich zrušení.
Pozemkový úřad podle ust. §9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen
"zákon o půdě"), rozhodl, že navrhovateli - stěžovateli - nebudou
vydány nemovitosti, které jsou zapsány v zemských knihách,
knihovní vložce č. 487 k.ú. D., V., J., Z. a v pozemkové knize,
knihovní vložce č. 1036, 1073, 1074, 1078, 1229, 1285, 1896,
2003, k.ú D., knihovní vložce č.45, 47, 48, k.ú. J., a knihovní
vložce č. 161 a 166, k.ú. Z., na které navrhovatel uplatnil nárok,
a že za tyto nemovitosti nebude poskytnuta náhrada podle §14
- 16 zákona. Pozemkový úřad své rozhodnutí odůvodnil tím, že
předmětné nemovitosti byly zkonfiskovány podle dekretu prezidenta
republiky č. 12/1945 Sb. původnímu vlastníku, jenž nesplňuje
podmínky ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se
upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., ve
znění zákona č. 93/1992 Sb., neboť v době úmrtí nebyl
československým státním občanem a nebydlel na území České
republiky. Ustanovení §2 odst. 2 citovaného zákona nevyhovuje ani
"uplatňovatel nároku" (stěžovatel), protože v době uplatnění
nároku, tj. k 1. 12. 1992, nebydlel trvale na území České
republiky.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel opravný prostředek,
v němž namítal, že rozhodnutí vychází z nesprávného posouzení
věci, které spočívá především v nesprávném určení času přechodu
předmětného majetku do vlastnictví státu. Nárok na vydání
nemovitostí prý neuplatňoval podle zákona č. 243/1992 Sb., protože
předmětný majetek nepřešel na stát v období do roku 1948, neboť
neproběhlo konfiskační řízení a nebyla vydána žádná vyhláška
o konfiskaci tohoto majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb.
Stěžovatel dále tvrdil, že požadovaný majetek přešel na stát až na
základě rozhodnutí podle zákona č. 169/1949 Sb., o vojenských
újezdech, kterým bylo zřízeno vojenské výcvikové středisko D., což
dovozoval ze sdělení Ubytovací a stavební správy Plzeň ze dne 15.
1. 1993, č.j. 6279.
Krajský soud napadené rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil.
Zjistil, že vlastníkem "panství D." byl podle odevzdací listiny
Okresního soudu v D. ze dne 8. 5. 1934, č.j. D-3/31-114, strýc
stěžovatele K. Z., který byl vyhláškou správní komise Okresního
národního výboru v Kadani ze dne 14. 11. 1945, č.j. 6427, označen
podle §1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. za osobu německé
národnosti a jeho majetek podle citovaného ustanovení dnem
vyhlášení dekretu č. 12/1945 Sb., tj. dnem 23. 6. 1945,
zkonfiskován pro účely pozemkové reformy. Žádný doklad o udělení
nebo odnětí státního občanství K. Z. se nepodařilo zjistit. Sám
právní zástupce stěžovatele před soudem prohlásil, že K. Z. při
sčítání lidu v roce 1933 uvedl německou národnost a v roce 1989
zemřel v Německu jako Němec. Z fotokopie úmrtní listiny ze dne 6.
11. 1989, č. 115/1989, soud zjistil, že K. Z. zemřel dne 5. 11.
1989 v Möckmühlu, okres Heilbronn, Spolková republika Německo.
Podle dědické smlouvy ze dne 25. 4. 1967 odkázal K. Z. panství D.
v Čechách, pokud by opět připadlo jeho rodině, synovci B. Z., tj.
stěžovateli. Provedenými důkazy bylo podle názoru krajského soudu
prokázáno, že majetek K. Z. byl konfiskován podle dekretu č.
12/1945 Sb., takže proto se oprávnění osob k vydání tohoto majetku
posuzuje podle §2 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují
některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb. Stěžovatel
prý nesprávně dovozuje z dopisu Vojenské ubytovací a stavební
správy v Plzni ze dne 15. 1. 1993, č.j. 6279, že předmětný majetek
přešel z vlastnictví K. Z. na stát podle zákona č. 169/1949 Sb. po
roce 1948. V tomto dopisu se totiž nic neuvádí o tom, že předmětné
nemovitosti přešly na stát zestátněním podle §8 odst. 2 zákona č.
169/1949 Sb., o vojenských újezdech, ale pouze se v něm
konstatuje, že "vojenský výcvikový prostor D. byl zřízen na
základě zákona č. 169/1949 Sb., který v současné době platí a je
vyloučen z případů restituce podle zákona č. 229/1991 Sb." Dále
odvolací soud uvedl, že jestliže nebylo prokázáno, že K. Z.,
kterému byly předmětné nemovitosti zkonfiskovány podle dekretu č.
12/1945 Sb., nabyl zpět československé státní občanství a že ke
dni úmrtí byl občanem České republiky, pak platí, že "K. Z. není
osobou podle §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb." Již z tohoto
důvodu ani stěžovatel není oprávněnou osobou podle §2 odst. 2
zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Kromě toho
stěžovatel ke dni 29. 5. 1992 nesplňoval ani podmínky oprávněné
osoby podle §2 odst. 2, §11a odst. 1 citovaného zákona, neboť
státní občanství České republiky nabyl ve smyslu ust. §12 zákona
č. 40/1993 Sb. až dnem 17. 6. 1994.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti tvrdí, že Okresní
pozemkový úřad v Karlových Varech i Krajský soud v Praze nesprávně
posoudily dobu, kdy předmětný majetek přešel na stát. Podle jeho
názoru ohledně tohoto majetku neproběhlo žádné konfiskační řízení,
neboť nebyla vydána žádná vyhláška o jeho konfiskaci podle dekretu
č. 12/1945 Sb. V zemských deskách je pouze poznámka s datem 10.
7. 1945 týkající se výměru Zemského národního výboru v Praze
o zavedení národní správy podle §15 dekretu prezidenta republiky
č. 5/1945 Sb. Neexistuje výměr okresního národního výboru
publikovaný veřejnou vyhláškou nebo doručený tehdejšímu vlastníku
panství D. o konfiskaci majetku, v němž by byl tento majetek
konkretizován. Z toho důvodu stěžovatel dovozuje, že v období do
roku 1948 majetek K. Z. na čs. stát nepřešel. Stalo se tak prý až
na základě rozhodnutí, které bylo vydáno podle zákona č. 169/1949
Sb., o zřízení vojenského výcvikového prostoru D. Tato skutečnost
vyplývá i ze sdělení Vojenské ubytovací a stavební správy ze dne
15. 1. 1993, č.j. 6279. Restituci majetku, který přešel do
vlastnictví státu na základě zákona č. 169/1949 Sb., řešila novela
zákona o půdě č. 183/1993 Sb., a proto stěžovatel podáním ze dne
23. 8. 1993 učinil výzvu k vydání předmětného majetku
u pozemkového úřadu i u povinné osoby, leč marně. Napadenými
rozhodnutími Okresního pozemkového úřadu v Karlových Varech
a Krajského soudu v Praze bylo tedy stěžovateli znemožněno
uplatnit vlastnické právo k majetku, "k jehož obnově má podle
zákona o půdě právo". Tím došlo k porušení článku 11 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož má
každý právo vlastnit majetek. Toto právo je absolutní a omezené je
pouze tak, že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva
je možné pouze ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za
náhradu.
Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po
stránce formální (§72 odst. 2, §43 odst. 1 zákona č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu). Z hlediska dodržení zákonné lhůty k podání
ústavní stížnosti zjistil, že napadený rozsudek Krajského soudu
v Praze ze dne 4. 4. 1996, sp. zn. 26 Ca 254/95, nabyl právní moci
dne 20. 5. 1996. Ústavní stížnost došla Ústavnímu soudu dne 16.
7. 1996, přičemž byla podána k poštovní přepravě dne 15. 7. 1996,
takže ve smyslu ust. §57 odst. 3 o.s.ř. je lhůta k podání ústavní
stížnosti zachována. Ani jiné formální nedostatky předložené
ústavní stížnosti nebyly zjištěny.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení i vedlejší
účastník řízení.
Krajský soud v Praze sdělil, že stěžovatel neuvedl v ústavní
stížnosti žádné nové námitky oproti podanému opravnému prostředku,
a proto odkázal na důvody obsažené v napadeném rozsudku. Krajský
soud souhlasil s upuštěním od ústního jednání.
Okresní úřad Karlovy Vary - pozemkový úřad ve svém vyjádření
namítl, že v ústavní stížnosti je opakovaně chybně uvedeno, že
nemovitosti přešly na čs. stát až po roce 1948 dle zákona č.
169/1949 Sb., o vojenských újezdech. Nemovitosti, na něž byl
uplatněn nárok, však přešly na čs. stát dle dekretu prezidenta
republiky č. 12/1945 Sb., což potvrzuje konfiskační vyhláška
i další archivní doklady (seznam konfiskovaného zemědělského
majetku, seznam konfiskovaných parcel, návrh přídělu pozemků
a budov). Proto byl uplatněný nárok posuzován dle zákona č.
243/1992 Sb. Okresní úřad dále poukázal na to, že napadeným
rozhodnutím nebylo stěžovateli znemožněno uplatnit vlastnické
právo k zemědělskému majetku, ale bylo jím zamítnuto vydání
zemědělského majetku, na něž uplatnil nárok, neboť nebyly splněny
podmínky ust. §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. Okresní pozemkový
úřad konečně souhlasil s upuštěním od ústního jednání.
Česká republika - vojenská správa, zastoupená Vojenským
úřadem pro právní zastupování v Praze, jako vedlejší účastník
poukázala na závěry Krajského soudu v Praze vyslovené v odůvodnění
napadeného rozsudku, podle něhož nebylo prokázáno, že by K. Z.
splňoval "podmínky oprávněné osoby" podle ust. §2 odst. 1 zákona
č. 243/1992 Sb. Již z toho důvodu nemohlo být přiznáno postavení
oprávněné osoby ani stěžovateli, který svůj restituční nárok
odvozuje od restitučního titulu svědčícího v prvé řadě K. Z.
Pokud jde o otázku právního důvodu přechodu majetku na stát,
jehož vydání se stěžovatel domáhá, je podle názoru vedlejšího
účastníka tímto právním důvodem již dekret prezidenta republiky č.
12/1945 Sb., neboť podle §1 tohoto předpisu konfiskovaný majetek
přešel na stát již účinností tohoto dekretu, a nikoli až případným
správním rozhodnutím o subjektu, jehož majetek konfiskace stíhá,
popřípadě teprve postupem podle zákona č. 169/1949 Sb. Pozemkový
úřad, resp. soud, posoudil věc správně podle zákona č. 243/1992
Sb., a nikoli podle zákona č. 229/1991 Sb., jak se stěžovatel
domáhal.
Dále vedlejší účastník uvedl, že stěžovatel v ústavní
stížnosti namítá, že rozhodnutím pozemkového úřadu a soudu bylo
porušeno jeho právo "vlastnit věc", aniž by však specifikoval,
v čem porušení tohoto jeho práva spočívalo. V této souvislosti
poukázal vedlejší účastník na interpretaci rozsahu ochrany
vlastnického práva podle čl. 11 Listiny v praxi Ústavního soudu,
vyjádřenou např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 115/94 tak, že citovaným
ustanovením "je chráněno vlastnické právo již konstituované a tedy
již existující, a nikoli pouze tvrzený nárok na ně". Z těchto
důvodů vedlejší účastník navrhl zamítnutí ústavní stížnosti
a souhlasil s upuštěním od ústního jednání.
Pozemkový fond České republiky se podle ust. §28 odst. 2
zákona č. 182/1993 Sb. postavení vedlejšího účastníka v řízení
vzdal.
Stěžovatel sdělil, že trvá na tom, aby jeho ústavní stížnost
byla veřejně projednána v ústním jednání.
Při prvním ústním jednání stěžovatel prohlásil, že neovládá
ani jazyk český, ani jazyk slovenský a že jeho mateřštinou je
jazyk německý. Proto Ústavní soud, vycházeje z čl. 37 odst. 3
Listiny, ustanovil v souzené věci tlumočníka jazyka německého.
Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadených
rozhodnutí (včetně řízení, které jim předcházelo) dospěl Ústavní
soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 26 Ca
254/95, vyplývá, že vyhláškou okresní správní komise v Kadani ze
dne 14. 11. 1945, č.j. 6427, bylo prokázáno, že K. Z. byl podle
§1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. označen za
osobu německé národnosti a jeho majetek (panství D.) byl podle
citovaného ustanovení dnem vyhlášení dekretu č. 12/1945 Sb., tj.
dnem 23. 6. 1945, zkonfiskován pro účely pozemkové reformy.
Pátráním u Okresního archivu v Chomutově a Státního oblastního
archivu v Plzni nebyl zjištěn žádný doklad o udělení či odnětí
občanství K. Z. Z vyjádření právního zástupce stěžovatele v řízení
před soudem vyplývá, že K. Z. při sčítání lidu v roce 1933 uvedl
německou národnost a "zemřel v Německu jako Němec". Podle obsahu
spisu k tomu došlo dne 5. 11. 1989 v Möckmühlu, okres Heilbronn,
ve Spolkové republice Německo. Nepodařilo se tedy prokázat, že by
byl K. Z. osobou oprávněnou k vydání zkonfiskovaného majetku podle
dekretu č. 12/1945 Sb., splňující taxativně stanovené podmínky §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
čili osobou, která ztratila majetek podle citovaného dekretu, je
občanem České republiky a je osobou, která se neprovinila proti
československému státu a nabyla zpět občanství podle zákona č.
243/1992 Sb., nebo podle zákona č. 194/1949 Sb., nebo podle zákona
č. 34/1953 Sb., pokud se tak již nestalo ústavním dekretem
prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. Proto ani stěžovatel není
oprávněnou osobou podle §2 odst. 2 citovaného zákona. Za tohoto
stavu nebylo již třeba zjišťovat, zda sám stěžovatel splňuje
"podmínky oprávněné osoby" dle §2 odst. 2 a §11a odst. 1
citovaného zákona.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje tytéž
důvody, které uplatňoval již v původním řízení o vydání
předmětného majetku, neboť za rozhodující pro posouzení nároku na
restituci majetku je podle jeho názoru skutečnost, kdy tento
majetek přešel na čs. stát. Jeho argumentace se v tomto směru
soustředila na dvě základní otázky:
1) Stěžovatel v prvé řadě namítá, že v případě nárokovaného
zemědělského majetku neproběhlo řádné konfiskační řízení, neboť
ohledně předmětného majetku nebyla vydána žádná vyhláška
o konfiskaci majetku podle dekretu prezidenta republiky č.
12/1945 Sb. a neexistuje ani výměr okresního národního výboru
o konfiskaci.
2) Stěžovatel dále tvrdí, že k přechodu majetku na stát ve
skutečnosti došlo až po roce 1948 na základě rozhodnutí, které
bylo vydáno podle zákona č. 169/1949 Sb., o zřízení vojenského
výcvikového prostoru D..
Tato argumentace podle přesvědčení Ústavního soudu neobstojí.
ad 1) Pokud jde o první stěžovatelovu námitku popírající existenci
konfiskačního řízení, je toto tvrzení v očividném rozporu
s obsahem soudního i správního spisu. Jak již krajský soud
v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, vyhláškou okresní
správní komise v Kadani ze dne 14. 11. 1945, č.j. 6427, byl K. Z.
označen podle §1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. za osobu německé
národnosti a jeho majetek byl podle citovaného ustanovení dnem
vyhlášení dekretu č. 12/1945 Sb., tj. dnem 23. 6. 1945,
zkonfiskován pro účely pozemkové reformy. Ústavní soud z dokladů
založených ve spise pozemkového úřadu zjistil, že citovaná
vyhláška obsahovala výčet všech osob v obci V., které podle §1
odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. označila za osoby německé
národnosti, mezi nimiž byl uveden i K. Z. (U jeho jména je
uvedeno: "panství D."). Dále byla vydána vyhláška téže komise ze
dne 13. 11. 1945, č. 6427/45, která podle §1 odst. 1 dekretu č.
12/1945 Sb. rovněž označila za osobu německé národnosti v obci D.
K. Z. V této vyhlášce se konstatuje, že "výše uvedené osobě byl
vyhlášením cit. dekretu zemědělský majetek v obci D. podle §1
odst. 1 cit. dekretu zkonfiskován pro účely zemědělské reformy".
Obě tyto vyhlášky byly vyvěšeny na úřední desce po dobu 15 dnů.
U vyhlášky ze dne 13. 11. 1945 se tak stalo v době od 17. 11.
1945 do 12. 12. 1945 a u vyhlášky ze dne 14. 11. 1945 v době od
28. 11. 1945 do 14. 12. 1945. Je tedy zřejmé, že tzv. konfiskační
řízení proběhlo řádně, vyhláška o konfiskaci majetku K. Z. byla
doručena veřejnou formou a je zřejmé, že se tak stalo již v roce
1945, a nikoli po roce 1948, jak tvrdí stěžovatel.
ad 2) Z uvedeného zjištění současně plyne neopodstatněnost druhé
stěžovatelovy námitky, že požadovaný majetek přešel na stát až po
roce 1948 podle zákona č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech.
Stěžovatel ostatně toto tvrzení neprokázal, neboť žádné rozhodnutí
či jiný důkaz v tomto směru nepředložil. Stěžovatelovo tvrzení
nelze opřít ani o zprávu Vojenské ubytovací a stavební správy
v Plzni ze dne 15. 1. 1993, č.j. 6279, které se stěžovatel
dovolává, neboť v ní se pouze uvádí, že vojenský výcvikový prostor
D. byl zřízen na základě zákona č. 169/1949 Sb., který v současné
době platí a je vyloučen z případů restituce dle zákona č.
229/1991 Sb.
Za tohoto stavu věci krajský soud právem konstatoval, že
zákonné podmínky pro vydání požadovaného majetku splněny nebyly.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil (např. ve
věcech sp. zn. I. ÚS 68/93, sp. zn. I. ÚS 108/93, sp. zn. II. ÚS
45/94, sp. zn. II. ÚS 92/95), že není třetí instancí v systému
všeobecného soudnictví, že není vrcholem obecných soudů, ani není
ve vztahu k těmto soudům nadřízeným (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR).
Pravomoc Ústavního soudu je vázána na zjištění, zda zásahem orgánu
veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo
svoboda [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu].
Ústavní stížnost - jak již Ústavní soud konstatoval - však
spočívá právě v polemice s právními závěry Okresního úřadu
- pozemkového úřadu v Karlových Varech se závěry napadeného
rozsudku Krajského soudu v Praze a je svým obsahem i smyslem
prakticky shodná se stěžovatelovým opravným prostředkem proti
rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřadu v Karlových Varech.
Je proto třeba přisvědčit stanovisku krajského soudu, že jde
o námitky uplatněné již v předchozím řízení u správního orgánu
a u soudu, jimiž se odvolací soud nejen zabýval, ale v odůvodnění
svého rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádal. Sám Ústavní
soud není v zásadě oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti
obecných soudů, pokud postupují ve shodě s obsahem hlavy páté
Listiny. Se zřetelem k tomu - i když to stěžovatel nenamítal
- Ústavní soud ještě zvažoval, zda napadenými rozhodnutími, či
v řízení, které jim předcházelo, nedošlo k porušení zásad
spravedlivého procesu, jež vyplývají z článku 36 a následujících
Listiny, popřípadě z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod. Ani v tomto směru však pochybení neshledal.
Skutečnost, že krajský soud potvrdil rozhodnutí Okresního
úřadu Karlovy Vary - pozemkového úřadu ze dne 5. 9. 1995, č.j. PÚ
1367/95-203, a po provedeném řízení vyslovil právní názor, s nímž
se stěžovatel neztotožňuje, není sama o sobě důvodem k ústavní
stížnosti a nelze proto namítat porušení článku 11 Listiny.
Krajský soud při rozhodování o opravném prostředku stěžovatele
zcela vyčerpávajícím způsobem objasnil, na základě jakých právních
úvah dospěl k závěru, že stěžovatel není oprávněnou osobou
k vydání majetku zkonfiskovaného podle dekretu prezidenta
republiky č. 12/1945 Sb. Pokud stěžovatel dovozuje, že postupem
okresního pozemkového úřadu a krajského soudu mu bylo znemožněno
uplatnit vlastnické právo k majetku, k jehož obnově má podle
zákona o půdě právo, čímž prý došlo k porušení čl. 11 Listiny,
nelze tento názor akceptovat. Článek 11 Listiny totiž chrání
vlastnické právo již konstituované, tedy již existující, a nikoli
pouze tvrzený nárok na ně. Tento názor zaujal Ústavní soud např.
ve věci sp. zn. I. ÚS 115/94 i v řadě věcí dalších. (Srov. Ústavní
soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, str. 295, C. H. Beck
Praha, 1995).
Teprve při ústním jednání u Ústavního soudu stěžovatel
namítl, že ke konfiskaci majetku K. Z. podle dekretu č. 12/1945
Sb. nedošlo i proto, že rozhodnutí o splnění jeho podmínek bylo
v kompetenci příslušného zemského národního výboru a nikoli ONV
v Kadani. I tuto námitku je třeba odmítnout. Je pravda, že podle
§3 odst. 2 citovaného dekretu - jehož se stěžovatel dovolává
- o tom, zdali fyzická nebo právnická osoba spadá pod ust. odst.
1 písm. a), b), rozhoduje příslušný zemský národní výbor.
Ustanovení odst. 1 §3 citovaného dekretu - na něž odst. 2 téhož
ustanovení odkazuje - však hovoří o tom, které osoby "jest
považovat za zrádce a nepřítele Československé republiky". O tento
případ se však v souzené věci nejedná, neboť K. Z. byl majetek
konfiskován nikoli podle §3 citovaného dekretu, nýbrž podle §1
odst. 1 jako osobě německé národnosti. Uvedený dekret prezidenta
republiky je platnou součástí právního řádu České republiky.
Na základě těchto zjištění Ústavní soud dospěl k závěru, že
k porušení základního práva stěžovatele zaručeného v článku 11
Listiny, ani k porušení jiného základního práva nebo svobody
stěžovatele, napadenými rozhodnutími nedošlo.
Proto byla ústavní stížnost zcela zamítnuta.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 25. března 1997