ECLI:CZ:US:2000:1.US.197.97
sp. zn. I. ÚS 197/97
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z JUDr. Vladimíra Paula (zastupujícího předsedu senátu) a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vojtěch Cepla o ústavní stížnosti L.F., zastoupeného advokátkou JUDr. E.B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 1997, sp. zn. 1 Co 270/94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 7. 1994, sp. zn. 31 C 18/93, ve věci žalobce RNDr. I.N. proti žalovanému (stěžovateli) o ochranu osobnosti a o uveřejnění tiskové opravy rozhodl, že stěžovatel je (jako šéfredaktor a vydavatel poledníku Š.) povinen uveřejnit následující opravu a omluvu: "Tisková oprava a omluva: Dne 30. 12. 1992 jsme uveřejnili v poledníku Š. článek s názvem "Po čem touží ministr N.? (poznámka: z textu rozsudku zřejmě vypadla slova: "Tento článek obsahoval nepravdivé údaje, které se hrubě") dotkly cti ministra I.N. Není pravdou, že by ministr I.N. jednal v souvislosti se školícím střediskem MSK ČR P. a že by v této souvislosti vyvíjel jakoukoliv činnost některý z jeho bratrů. Stejně tak, pokud jde o pronájem rekreačního střediska K. v H. nebylo zjištěno žádné protiprávní jednání ze strany I.N. a tento v této souvislosti nevyvíjel žádnou aktivitu. MSK ČR nevlastnilo v P. žádné objekty, pokud jde o převedení objektu bývalého FMK do správy MSK ČR, rozhodla o tom vláda ČR. Současně se ministru I.N. omlouváme za hrubé, urážlivé a ničím neodůvodněné označení a údaje jako "za vším tímto svinstvem prý stojí I.N.", "na ministerském křesle sedí hanebný podvodník, který své podvody kryje velkohubými politickými řečmi", "podivný ministr I.N. je kryt politickými přáteli a namísto práva začíná v této zemi vládnout politická mafie nejhrubšího zrna", "za vším jsou údajně prsty kamarádů a příbuzných I.N.". "Pro tyto hrubé a urážlivé údaje jsme neměli žádných podkladů."
Zároveň byl stěžovatel uznán povinným žalobci zaplatit 300.000 Kč a nad tuto částku Městský soud v Praze žalobu zamítl.
V odůvodnění tohoto rozsudku Městský soud v Praze především uvedl, že stěžovatel neprokázal pravdivost údajů uveřejněných v citovaném článku, jehož podstata spočívá v tvrzení, že žalobce v souvislosti se školícím střediskem MSK ČR P. jednal s americkou firmou, že by v této souvislosti vyvíjel nějakou činnost některý z jeho bratrů nebo že by vyvíjel v souvislosti s pronájmem rekreačního střediska v H. jakoukoliv protiprávní aktivitu. Naopak tato tvrzení prý byla vyvrácena zprávou prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu.
Protože uveřejněné údaje byly nepravdivé a dotýkaly se cti žalobce, uložil soud stěžovateli povinnost uveřejnit tiskovou opravu i omluvu. Výrazy, použité v předmětném článku, totiž nebylo možno považovat za přípustnou kritiku, neboť spočívaly na nepravdivých údajích a svědčily o hrubém a mimořádně neetickém přístupu k novinářské práci. Obsah článku proto byl objektivně způsobilý snížit čest a důstojnost žalobce. S ohledem na intenzitu útoku, jeho úmyslnou hrubost, celostátní publicitu a nastalé následky (urážlivý anonym, nutnost vysvětlovat skutečný stav věci, potřeba obhajovat se před kolegy a voliči) a také s přihlédnutím k tomu, že žalobce byl osobou veřejně známou, považoval Městský soud v Praze zadostiučinění pouze formou omluvy za nedostačující a přiznal proto žalobci "také nemateriální újmu v penězích" v částce 300.000 Kč, kterou považoval za odpovídající uvedeným kritériím i "satisfakční roli". Částku nad 300.000 Kč již za odůvodněnou nepovažoval.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem citovaný rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku o tiskové opravě změnil "jen tak, že se zamítá žaloba, aby tisková oprava obsahovala text: "hrubě", "ministra ČR", "ministr", "a že by v této souvislosti vyvíjel jakoukoliv činnost některý z jeho bratrů", "MSK ČR nevlastnilo v P. žádné objekty, pokud jde o převedení objektu bývalého FMK do správy MSK ČR, rozhodla o tom vláda ČR"." V napadených vyhovujících výrocích týkajících se ochrany osobnosti změnil vrchní soud tento rozsudek jen tak, že zamítl žalobu, "aby znění omluvy obsahovalo text: "ministru", "za vším jsou údajně prsty kamarádů a příbuzných I.N." a aby stěžovatel zaplatil žalobci 200.000 Kč; jinak jej potvrdil.
V odůvodnění rozsudku Vrchní soud v Praze uvedl, že soud prvního stupně se správně zabýval otázkou, zda předmětný článek obsahuje nepravdivé nebo pravdu zkreslující údaje a usoudil, že jeho skutková zjištění mají oporu v provedených důkazech. Odvolací soud zamítl toliko žalobu, aby tisková oprava obsahovala slovo "hrubě", neboť tento text prý vyjadřuje subjektivní hodnocení, a dále text týkající se tehdejší funkce žalobce a také ohledně jeho bratrů, "poněvadž se žalobce nesprávně domáhá uveřejnění tiskové opravy ve vztahu k jiným subjektům." K zamítnutí žaloby ohledně textu "MSK ČR nevlastnilo v P. žádné objekty, pokud jde o převedení objektu bývalého FMK do správy MSK ČR, rozhodla o tom vláda ČR", vrchní soud uvedl, že tento text představuje vysvětlení věci a nejedná se proto o opravu nepravdivých nebo pravdu zkreslujících údajů.
Publikovanými údaji prý došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce, a to navíc hrubě urážlivou formou, takže bylo namístě morální zadostiučinění formou omluvy i přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích. Nelze totiž přehlédnout, že žalobce v té době vykonával funkci ministra a že v důsledku předmětného článku musel podávat vysvětlení, a to na pracovišti, ve vládě, v parlamentu a také na různých shromážděních. Za přiměřenou však odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - považoval částku 100.000 Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze především uvedl, že postupem obecných soudů byly porušeny zásady spravedlivého procesu podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Namítanou protiústavnost spatřuje stěžovatel v tom, že prý v řízení navrhl některé důkazy, soudy je však neprovedly a přesvědčivě neodůvodnily, o které důkazy se ve svých rozhodnutích opřely. Stěžovatel dále poukazuje na své základní právo na svobodu projevu (čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy) a na názor Evropského soudu pro lidská práva (věci L. a O.), podle něhož by rozhodování soudů nemělo vést k odstrašení novinářů od toho, aby přispěli k veřejné diskusi o otázkách života společnosti. Stěžovatel prý žalobci prostor k uveřejnění svých námitek poskytl, "ale u soudu sám žádný prostor pro prokázání svých tvrzení již nedostal". Dále prý soud nerozlišil fakta, u nichž lze pravdivost prokázat, a hodnotící soudy pisatele, kde to provést nelze.
Proto stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušen a zároveň navrhl odložení jeho vykonatelnosti.
Protože stěžovatel dne 16. 5. 1997 podal zároveň s ústavní stížností i dovolání, vyčkal Ústavní soud výsledku dovolacího řízení. V něm Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 4. 10. 1999, sp. zn. 28 Cdo 201/98, podané dovolání odmítl.
V odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud ČR především uvedl, že dovolání nebylo přípustné s odkazem na ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), neboť změna rozhodnutí ve věci samé neznamená pouze změnu slovního označení výroku, nýbrž změnu věcného obsahu rozhodnutí. V tomto smyslu prý však odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně potvrdil, přičemž ke změně došlo toliko ve slovní úpravě výroku o povinnosti uveřejnit konkrétní znění tiskové opravy. Ohledně změny ve výši platební povinnosti stěžovatele se prý nejednalo o dovolání týkající se částečného nevyhovění žalobnímu návrhu a dovolání se netýkalo měnícího výroku odvolacího soudu jako celku, nýbrž "právě jen samotného návrhu ohledně uložení povinnosti k náhradě nemajetkové újmy v penězích".
Nejvyšší soud ČR neshledal přípustnost dovolání ani podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., neboť dospěl k právnímu závěru, že rozhodnutím odvolacího soudu v daném případě nebyla řešena otázka, jíž se dosud nezabývala soudní judikatura, a která má proto určitý precedentní význam pro řešení obdobných konkrétních případů.
Ústavní soud požádal o vyjádření k ústavní stížnosti účastníka řízení - Vrchní soud v Praze, vedlejšího účastníka - I.N. a dále Městský soud v Praze.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření toliko odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a dodal, že i výpověď účastníka je třeba považovat za důkaz. Napadený rozsudek prý stěžovateli neupírá ústavně zaručené právo na svobodu projevu, nicméně toto základní právo musí být vyvážené s právem každého na zachování jeho lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochranou jeho jména podle čl. 10 Listiny.
Vedlejší účastník RNDr. I.N. považuje rozhodnutí obecných soudů v této věci za nezávislé a nestranné a nedomnívá se proto, že by jimi došlo k porušení zásad spravedlivého procesu.
Městský soud v Praze rovněž označil ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhl její zamítnutí.
Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že napadeným rozsudkem byla porušena jeho základní práva a svobody, zakotvená v čl. 17 Listiny a v čl. 10 Úmluvy. Podle odst. 1 ustanovení čl. 17 Listiny "svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny". Podle odst. 2 stejného článku "každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu". Rovněž čl. 10 Úmluvy každému zaručuje právo na svobodu projevu, přičemž výkon této svobody může podléhat omezení, které stanoví zákon, jestliže je to nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.
Otázkou svobody projevu a právem vyjadřovat své názory se Ústavní soud ve svých rozhodnutích již několikrát zabýval. Ústavní soud vychází především z toho, že toto právo a svoboda je obsahově omezeno právy jiných, "ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty". Přitom právo vyjadřovat názory mohou zbavit ústavní ochrany nejen obsahová omezení, "neboť i forma, jíž se názory navenek vyjadřují, je úzce spjata s ústavně zaručeným právem, k němuž se upíná. Vybočí-li publikovaný názor z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, ztrácí charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze ústavní ochrany" (nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367). Ústavní soud dále výslovně judikoval, že "základní právo podle čl. 17 Listiny je zásadně rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny" (nález sp. zn. II. ÚS 357/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H. Beck, 1998, str. 355), a že "je především věcí obecných soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu zvážily, zda jednomu právu nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým " (nález sp. zn. IV. ÚS 154/97, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, C.H. Beck, 1998, str. 113).
V souzené věci se tedy - v souladu s citovanými judikáty - Ústavní soud zaměřil zejména na otázku, zda Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem neporušil z judikatury plynoucí princip vyváženosti (proporcionality) obou citovaných základních práv (tj. práva na ochranu lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti a práva na svobodu projevu), tzn. "zda jednomu právu (poznámka: v tomto případě právu podle čl. 10 Listiny) nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým", a dále na otázku, zda publikovaný článek překročil "obecně uznávaná pravidla slušnosti", tj. zda se co do své formy (způsob vyjádření názoru) i obsahu (skutková tvrzení, hodnotící soudy) neocitl "mimo meze ústavní ochrany". Při svých úvahách nemohl Ústavní soud opomenout ani obecně uznávaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 1995, sp. zn. Cdon 24/95 (publikován ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 15/1996), v němž Nejvyšší soud ČR zejména rozlišil mezi tím, kdy uveřejňovaná informace obsahuje pravdivý nebo nepravdivý údaj, neboť "samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti, odůvodňující požadavek na poskytnutí zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 1 o.z.". Oproti tomu - podle citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ČR - "kritiku počínání fyzické osoby, opírající se o okolnosti, o nichž je sdělován pravdivý údaj ..., nelze zpravidla pokládat za odporující ustanovení §11o.z., a to i když v kritice bylo použito v odpovídající míře ironizování, odsuzování a zavrhování kritizovaného počínání fyzické osoby". Ústavní soud se tedy zabýval i otázkou, zda informace publikované v předmětném článku bylo možno zásadně považovat za pravdivé či nikoliv. Ústavní soud přitom vycházel z toho, že každý případ tvrzeného porušení práva na svobodu projevu je nutno hodnotit individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a že zejména nelze přehlížet celkový kontext sdělovaných informací.
V daném případě byl předmětem sporu článek publikovaný v deníku Š. dne 30. 12. 1992. Obsahem tohoto článku je skutkové tvrzení, že v souvislosti s rozdělováním majetku federálního ministerstva ministr I. N. "handluje s počítači", zabírá školící středisko P. a jedná s americkou firmou, přičemž "zřejmě v tom všem jede se svými povedenými bratry, kteří již jsou zapleteni do aféry na P.". Za vším tímto "svinstvem" prý stojí I. N. Ministerstvu prý patří i rekreační středisko K. v H., které bylo údajně prapodivně pronajato, a ve všem jsou údajně prsty kamarádů a příbuzných I.N. Teď se snaží zabrat další objekty "včetně našeho ministerstva", má budovy v P. Na základě těchto skutkových tvrzení autor článku dovozuje podezření, že "na ministerském křesle sedí hanebný podvodník, který své podvody kryje velkohubými politickými řečmi" a že "podivný ministr I.N. je kryt politickými přáteli a namísto práva začíná v této zemi vládnout politická mafie nejhrubšího zrna!"
Ústavní soud již judikoval (dosud nepublikovaný nález ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 156/99), že je nutno respektovat určitá specifika běžného periodického tisku, určeného pro informování nejširší veřejnosti (na rozdíl např. od publikací odborných), který v určitých případech musí - především s ohledem na rozsah jednotlivých příspěvků a čtenářský zájem - přistupovat k poměrně značným zjednodušením, a nelze bez dalšího tvrdit, že každé zjednodušení (zkreslení) musí nutně vést k zásahu do osobnostních práv dotčených osob. Lze tedy stěží trvat na naprosté přesnosti skutkových tvrzení a klást tak na novináře - ve svých důsledcích - nesplnitelné nároky. Podstatné proto musí vždy být pouze to, aby celkové vyznění určité informace odpovídalo pravdě.
V souzené věci se tedy Ústavní soud dále zaměřil na otázku, zda skutková tvrzení, obsažená v předmětném článku, lze - v jejich celkovém vyznění - považovat za pravdivá. V této otázce poukazuje především na zprávu prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu ze dne 18. 2. 1994, č.j. 8/1994 (č.l. 31), o kterou se opírá citovaný rozsudek Městského soudu v Praze, z níž přesvědčivě vyplývá, že uvedená skutková tvrzení za pravdivá označit nelze, a to ani z hlediska jejich celkového vyznění. V této zprávě je totiž uvedeno, že nemovitosti v k.ú. P. byly v souvislosti se zánikem ČSFR předány z Federálního ministerstva kontroly na Ministerstvo státní kontroly ČR a na tento subjekt přešlo i právo hospodaření k uvedenému objektu. Až do zrušení MSK ČR (tzn. ke dni 30. 6. 1993) k poskytnutí pronájmu ani k prodeji školicího střediska P. nedošlo. Ohledně rekreačního střediska K.v H. NKÚ uvedl, že jeho vlastníkem bylo MSK ČR. V průběhu roku 1992 v souvislosti s naléhavou potřebou rekonstrukce vytápění a vzhledem k celkově špatnému stavu jejího vybavení došlo k vypsání výběrového řízení na dlouhodobý pronájem této nemovitosti. Toto výběrové řízení bylo řádně vyhlášeno a z původně přihlášených osm uchazečů se jej zúčastnili jen čtyři, z nichž pouze dva předložili nabídky na provoz a požadovanou rekonstrukci. Na základě rozhodnutí porady ředitele sekce ministra konané dne 9. 7. 1992 byla vybrána firma K. - Dodavatelský podnik.
Ohledně hodnocení předestřených skutkových tvrzení Ústavní soud souhlasí s názorem stěžovatele, že podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva v případě politika jsou z důvodu jeho postavení veřejné osobnosti dány širší limity přípustné kritiky než v případě soukromé osoby, přičemž je však třeba velmi pečlivě rozlišovat mezi fakty a vlastním hodnocením. Existenci faktů lze prokázat, leč pravdivost jejich hodnocení podrobit důkazům nelze. Ve vztahu k hodnotícím soudům nelze tedy požadavek, dokázat jejich pravdivost, naplnit a takový požadavek samotnou svobodu názoru porušuje (L., 8. 7. 1986, A-103, obdobně O., 26. 4. 1995, A-13).
V daném případě však autor předmětného článku hodnotil I.N. velmi negativně (a vulgárně) na základě nepravdivých skutkových tvrzení, na čemž nemůže nic změnit ani skutečnost, že se jednalo o veřejně činného politika, v jehož případě jsou limity přípustné kritiky širší. Samo uveřejnění nepravdivého údaje o I. N. stejně jako následná kritika, vycházející z těchto údajů, proto způsobilo porušení jeho osobnostních práv a stěžovatel se tím ocitl mimo ústavní ochranu svobody projevu. Ústavní soud totiž nemohl přehlédnout, že způsob hodnocení osoby I. N. výrazně vybočil z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti ve výše uvedeném smyslu a ztratil tím charakter korektního úsudku, ústavně chráněného prostřednictvím institutu svobody projevu.
Ze všech uvedených důvodů proto Ústavní soud konstatuje, že napadeným rozsudkem Vrchní soud v Praze stěžovatelovo základní právo na svobodu projevu, zakotvené v čl. 17 Listiny a v čl. 10 Úmluvy, neporušil a ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se dále zabýval tvrzeným porušením základního práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, čl. 14 Paktu a čl. 6 Úmluvy. Porušení tohoto práva stěžovatel spatřuje v tom, že prý v řízení navrhl některé důkazy, obecné soudy je však neprovedly a přesvědčivě neodůvodnily, o které důkazy se ve svých rozhodnutích opřely.
K tomu Ústavní soud uvádí, že podle jeho ustálené judikatury obecné soudy jsou povinny svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 94/97, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, Praha, 1998, str. 287). Absence řádného odůvodnění v soudním rozhodnutí proto může vést k jeho zrušení Ústavním soudem, jakožto rozhodnutí protiústavního, neboť nepřezkoumatelné rozhodnutí nedává dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem, porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (zejména čl. 36 odst. 1 Listiny).
V souzené věci však podle názoru Ústavního soudu napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze (stejně jako mu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze, z něhož po skutkové stránce vrchní soud vycházel) nepřezkoumatelný není, neboť obecný soud se v něm s podstatou skutkových tvrzení dostatečně vypořádal. Stěžovatel v řízení před Městským soudem v Praze sice navrhoval doplnění dokazování o zprávu NKÚ o činnosti Ministerstva ČR, o výslech svědků ing. V., ing. K., vedoucí personálního oddělení Ministerstva, o spis ing. V. a o usnesení Poslanecké sněmovny č. 10 ke státnímu rozpočtu na rok 1993, leč Městský soud v Praze tyto důkazy neprovedl, neboť stěžovatel neuvedl ani souvislost důkazních návrhů s tvrzeními, obsaženými v předmětném článku (ani adresy navržených svědků). Pokud tedy Městský soud v Praze vycházel z údajů, obsažených v citované zprávě NKÚ, nespatřuje Ústavní soud v jeho postupu porušení práva na spravedlivý proces. Je totiž zřejmé, že stěžovatel ve své podstatě zpochybňuje skutkové a právní závěry, k nimž orgány veřejné moci v daném případě dospěly. Hodnocení těchto skutkových a právních závěrů však v této konkrétní souzené věci výrazně přesahuje výše naznačené ústavní vymezení postavení Ústavního soudu, neboť - v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva - závazek soudů odůvodňovat svá rozhodnutí nemůže být chápán tak, že je nutno vyžadovat podrobnou odpověď na každý argument (srov. Rozhodnutí ve věci G.R. proti Š., in: Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 5/1999, str. 110).
Proto ani v tomto směru napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze protiústavní není, neboť obecný soud stěžovatelovo základní právo na spravedlivý proces zjevně neporušil.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2000
JUDr. Vladimír Paul
zastupující předsedu senátu Ústavního soudu