ECLI:CZ:US:1996:1.US.198.95
sp. zn. I. ÚS 198/95
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní stížnosti H. P., zastoupené JUDr. T. N., účastníků řízení Okresního soudu v Náchodě a Krajského soudu v Hradci Králové a vedlejšího účastníka města Č. S., proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 9. 11. 1994, č.j. 4 C 343/93-69, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 5. 1995, č.j. 18 Co 20/95-90, takto:
Ústavní stížnosti se zcela v y h o v u j e.
Rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 5.
1995, č. j. 18 Co 20/95-90, a Okresního soudu v Náchodě ze dne 9.
11. 1994, č.j. 4 C 343/93-69, se z r u š u j í .
Odůvodnění:
Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 29. 5. 1995, č.j. 18 Co 20/95-90, ve
spojení s rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 9. 11. 1994,
č.j. 4 C 343/93-69. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě byl
zamítnut návrh stěžovatelky proti žalovanému městu Č. S.., aby byl
žalovaný povinen odstranit stavbu asfaltového povrchu na poz.
parcele č. 1727 v kat. úz. Č. S. Současně bylo rozhodnuto
o zřízení věcného břemene k tomuto pozemku - právo stavby
a užívání parkoviště s asfaltovým povrchem ve prospěch žalovaného
za náhradu 60.000,- Kč a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
K odvolání stěžovatelky byl rozsudek Okresního soudu v Náchodě
potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 5.
1995, č.j. 18 Co 20/95-90.
Okresní soud v Náchodě po provedeném dokazování vzal za
prokázáno, že žalobkyně H. P. je vlastnicí pozemku č. 1727
o výměře 4297 m2 v kat. úz. Č. S. Tento pozemek polovinou zdědila
po H. F. a polovinou jí byl darován A. H. Na pozemku vybudovalo
žalované město Č. S. na základě stavebního povolení stavbu
parkoviště, a to bez souhlasu právních předchůdkyň žalobkyně.
Žalovaný nebyl vlastníkem pozemku a ani neměl jiné právo
umožňující stavbu. V tomto případě jde tedy o tzv. neoprávněnou
stavbu. Okresní soud dovodil, že jde-li o neoprávněnou stavbu,
může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je
třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil. Povinnost
odstranit stavbu přichází v úvahu, když stavebník nejednal v dobré
víře a zvlášť hrubě porušil své povinnosti. Rozhodnutí
o odstranění stavby je třeba posoudit ze všech hledisek, a to
nejen z hlediska zájmu vlastníka pozemku, ale též z hlediska
účelu, kterému stavba slouží, důvodu, proč byla postavena,
využitelnosti stavby, z hlediska technické proveditelnosti
odstranění stavby a pod. V daném případě, "kdy je stavba užívána
jako přístupová cesta a parkoviště včetně celoročního využití
kamionovou dopravou a z hlediska ochrany vod přehradní nádrže před
průsakem ropných látek pro případ, že by do pozemku nezasahovala
stavba parkoviště, by bylo účelnější stavbu parkoviště zachovat."
Žalobkyně požadovala odstranění stavby a uvedení pozemku do
původního stavu a nesouhlasila tedy s přikázáním stavby do svého
vlastnictví. Soud měl za to, že rozhodnutí o odstranění stavby by
nebylo účelné, a proto návrh na odstranění asfaltového povrchu
z pozemku zamítl. Vzhledem k tomu, že nebylo namístě odstranění
stavby, ani nebylo možno řešit situaci přikázáním stavby
vlastníkovi pozemku, uspořádal soud poměry mezi vlastníkem pozemku
a stavebníkem tak, že zřídil za náhradu ve prospěch žalovaného
věcné břemeno spočívající v právu stavby a užívání parkoviště
s asfaltovým povrchem. Výše náhrady za zřízení věcného břemene
byla stanovena volnou úvahou částkou 60.000,- Kč, a to analogicky
s použitím zákona č. 393/1991 Sb. - náhrada za dočasné užívání
pozemku 3,- Kč za m2 a předpokládaná doba nájmu 5 let.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, v němž
namítala zejména hrubý nepoměr mezi přisouzenou náhradou za
zřízení věcného břemene a výhodou oprávněného a poukázala na to,
že větší část asfaltové plochy neslouží jako parkoviště, ale byla
pronajata firmě, jež zde provozuje autobazar; ochrana vod přehrady
před průsakem ropných látek je zajištěna lapoly, které byly
vybudovány k ochraně před možným průsakem ropných látek, jež by
mohly pocházet pouze z automobilů parkujících na parkovišti.
Jednání ve zlé nebo dobré víře mělo být posuzováno z hlediska
toho, kdo parkoviště budoval, zda dodržoval zákony a obecně
závazné předpisy či nikoli. V uvedeném případě bylo stavební
řízení zahájeno bez účasti a bez souhlasu majitelů pozemku, to
znamená v rozporu se zákonem. Uvedení ONV v Náchodě jako uživatele
na výpisu z katastru nemovitostí bez zjištění vlastníka
a odkazování na běžné způsoby používané v době komunistické
totality nemohou být jednáním v dobré víře. Naopak postup vložení
užívacího práva pro ONV v Náchodě byl proveden bez podkladů a tím
i nezákonně a vydání stavebního povolení v rozporu s právními
předpisy není jednáním v dobré víře, ale naopak jednáním ve zlé
víře. Stěžovatelka namítala, že pozemek, na němž je stavba
postavena, je v intravilánu města Č. S. a v blízkosti rekreačního
střediska Rozkoš. Z hlediska využitelnosti je součástí tohoto
střediska a jeho hodnota je zejména z hlediska možných
podnikatelských aktivit řádově několik miliónů korun. Žalovaný
jednal ve zlé víře, když bez kolaudačního rozhodnutí ohledně
předmětné stavby a bez právního důvodu začal sám prostřednictvím
jiných organizací pronajímat asfaltový povrch k podnikatelským
účelům. Žalobkyně konečně popřela názor soudu, že by nesouhlasila
s přikázáním stavby do vlastnictví, neboť tato otázka vůbec řešena
nebyla.
Rozsudkem ze dne 29. 5. 1995, č.j. 18 Co 20/95-90, Krajský
soud v Hradci Králové potvrdil napadený rozsudek Okresního soudu
v Náchodě a uvedl, že žalobkyně se odvoláním domáhala pouze
odstranění asfaltového povrchu z části jejího pozemku a každé jiné
řešení odmítla. Za této situace dal soud přednost řešení, které se
mu jevilo nejen jako spravedlivé, ale i účelné a zákonu
odpovídající. Zlikvidovat stavbu (byť by šlo o asfaltový povrch)
by bylo ekonomicky nevhodné, jak správně dovodil okresní soud, na
jehož skutková zjištění a jemu odpovídající právní závěry odvolací
soud poukázal a v celém rozsahu je přejal.
Stěžovatelka napadla oba uvedené rozsudky ústavní stížností,
v níž uvedla, že v dané věci se jednalo o klasický spor
o odstranění neoprávněné stavby parkoviště s asfaltovým povrchem
z pozemkové parcely č. 1727 v kat. území Č. S., kterou zřídil na
pozemku v tzv. akci "Z" MNV Č. S. bez souhlasu právních předchůdců
navrhovatelky - vlastnice pozemku. V tomto sporu Okresní soud
v Náchodě při rozhodování použil ustanovení §135c odst. 3
občanského zákoníku, zamítl návrh stěžovatelky - navrhovatelky na
odstranění stavby a naopak omezil navrhovatelku jakožto vlastnici
pozemku "zřízením věcného břemene práva stavby a užívání
parkoviště" ve prospěch žalovaného města Č. S. za náhradu
60.000,- Kč. Rozsudek Okresního soudu v Náchodě potvrdil na
základě odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové, který
akcentoval ekonomickou vhodnost řešení zvoleného okresním soudem.
Ustanovení §135c odst. 3 občanského zákoníku, které soudy
použily, dává soudům právo významným a podstatným způsobem omezit
vlastníka ve výkonu jeho vlastnických práv. Občanský zákoník však
v tomto ustanovení nestanoví žádné podmínky, za kterých smí soud
ustanovení §135c odst. 3 použít. Podle názoru stěžovatelky
existuje jediné podstatné kritérium, které musí soud zvažovat při
rozhodování o tom, zda smí předmětné zákonné ustanovení použít;
tím je článek 11 Listiny (dále jen "Listina"), zejména
v ustanovení odst. 1 věty druhé a odst. 4. Soudy se však tímto
článkem Listiny nezabývaly, naopak stanovily si "jakási" hlediska,
která nijak nevysvětlují a nehodnotí z hlediska uvedených
ústavních principů. Podle článku 11 odst. 4 Listiny je vyvlastnění
nebo nucené omezení vlastnického práva možné pouze ve veřejném
zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Při použití ustanovení
§135c odst. 3 občanského zákoníku se tedy soud měl zabývat
zejména tím, zda smí toto ustanovení použít z hlediska principů
článku 11 odst. 4 Listiny, tj. zda a jaký je veřejný zájem na tom,
aby bylo omezeno vlastnické právo vlastníka pozemku a zda veřejný
zájem převažuje nad právem na ochranu vlastnictví vlastníka
pozemku ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny. Druhou větu tohoto
ustanovení nelze přitom vykládat tak, že v daném případě je
rovnocenné právo na ochranu vlastníka pozemku na straně jedné
a vlastníka stavby zřízené neprávem na tomto pozemku na straně
druhé. Vlastník stavby se stal jejím vlastníkem za cenu porušení
práva vlastníka pozemku. Z tohoto hlediska je pak třeba posuzovat
intenzitu a naléhavost veřejného zájmu na tom, aby stavba byla
zachována i za cenu velmi podstatného omezení práv vlastníka
pozemku. Dle názoru stěžovatelky důkazy provedené soudem
neposkytly závěr pro zjištění, že je zde dán takový veřejný zájem,
který by převážil právo vlastníka pozemku na jeho ochranu.
Stěžovatelka v této souvislosti především namítala, že
předmětný pozemek jen nepatrnou částí zasahuje do příjezdové cesty
k areálu rekreačního střediska "Rozkoš". Rozhodující část pozemku
je pronajata soukromé firmě k provozování autobazaru město Č. S.,
tedy pozemek je pronajímán soukromé firmě k její podnikatelské
činnosti. Z tohoto hlediska tedy nejde o tak intenzivní veřejný
zájem, který by byl silnější než právo vlastníka pozemku na
ochranu jeho vlastnictví. I kdyby soud dospěl k názoru, že je ve
veřejném zájmu zachovat na asfaltové ploše příchod k rekreačnímu
areálu, potom by přicházelo v úvahu zřízení "věcného břemene práva
stavby" a užívání asfaltové plochy pouze k nepatrné části pozemku
a pokud se týká zbývající části pozemku, nebyl by zde žádný důvod
k zamítnutí jejího návrhu. Jedná se o případ, kdy stavba asfaltové
plochy může být rozdělena a částečně odstraněna. Zcela nesprávné
je tvrzení o údajné ochranné funkci stavby asfaltové plochy
s kanalizací proti průsaku ropných látek. Tyto látky se mohou
vyskytovat na asfaltové ploše pouze v důsledku parkování vozidel.
Toto nebezpečí by však bylo likvidováno odstraněním stavby
parkovací plochy. Lapoly pro zachycení ropných látek jsou přitom
nepodstatnou částí stavby a bylo by jistě možné zřídit je pouze
pro plochu parkoviště stojící na jiných pozemcích než na pozemku
ve vlastnictví stěžovatelky. V tomto směru však nebyly provedeny
důkazy, na jejichž základě by soud mohl posoudit náležitě veřejný
zájem. Za veřejný zájem nelze totiž bez dalšího považovat zájem
obce, resp. vedoucích představitelů obce, neboť v dané věci se
jedná především o zájem na profitu z pronájmu parkoviště soukromé
firmě. Obecné soudy v souzené věci bez bližšího odůvodnění
označily likvidaci asfaltového povrchu za ekonomicky nevhodnou
a je zřejmé, že jejich rozhodnutí prakticky preferuje ochranu
vlastnického práva obce na úkor ochrany vlastnictví pozemku,
náležejícího stěžovatelce.
Stěžovatelka proto poukázala na porušení svého základního
práva vyplývajícího z článku 11 odst. 1 druhé věty a článku 11
odst. 4 Listiny a navrhla, aby byla obě napadená soudní rozhodnutí
zrušena.
Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po
stránce formální (§72 odst. 2 a §43 odst. 1 zákona č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu). Z hlediska dodržení zákonné lhůty k podání
ústavní stížnosti zjistil, že napadený rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové nabyl právní moci dne 29. 6. 1995. Ústavní
stížnost je datována dnem 7. 8. 1995 a došla Ústavnímu soudu dne
25. 8. 1995, takže lhůta k jejímu podání podle ustanovení §72
odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. byla zachována. Ani jiné formální
nedostatky předložené ústavní stížnosti nebyly zjištěny.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci i vedlejší
účastníci řízení.
Okresní soud v Náchodě uvedl, že podle jeho názoru nedošlo
k porušení základních práv stěžovatelky, která vyplývají z článku
11 odst. 1 a odst. 4 Listiny. Dále souhlasil s upuštěním od
ústního jednání v souladu s ustanovením §44 odst. 3 zákona č.
182/1993 Sb.
Krajský soud v Hradci Králové se k ústavní stížnosti vyjádřil
tak, že právní názory vyslovené v odůvodněních rozsudků okresního
a krajského soudu považuje za správné a navrhl, aby Ústavní soud
stížnost navrhovatelky buď podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c)
zákona č. 182/1993 Sb. odmítl nebo podle ustanovení §82 odst. 1
citovaného zákona zamítl. Dále Krajský soud v Hradci Králové
souhlasil s upuštěním od ústního jednání o ústavní stížnosti.
Město Č. S. jako vedlejší účastník uvedlo, že napadený
rozsudek Okresního soudu v Náchodě (včetně odůvodnění) je správný,
jak také potvrdil Krajský soud v Hradci Králové. Dále vedlejší
účastník vyslovil názor, že podle §135c odst. 3 občanského
zákoníku se soud nemusí zabývat veřejným zájmem při zřízení
věcného břemene, jak se snaží dovodit navrhovatelka, neboť použití
tohoto ustanovení je řešením střetu vlastnických práv dvou
vlastníků, a to vlastníka pozemku s vlastníkem stavby. Podle
občanského zákoníku má vlastník pozemku přednost před vlastníkem
stavby. Musí však svého práva podle §135c odst. 1 a odst. 2
občanského zákoníku jakožto práva subjektivního využít, a to
prostřednictvím soudní žaloby. Kdyby soud aplikoval ustanovení
článku 11 Listiny jako součásti ústavního pořádku České republiky
jen ve prospěch vlastníka pozemku bez přihlédnutí k vlastnickému
právu vlastníka stavby, porušil by ve svém důsledku rovnoprávnost
vlastnictví. Tento střet však systémově v daném případě řeší právě
ustanovení §135c občanského zákoníku. Dále město Č. S. uvedlo, že
stavba je na pozemku déle než tři roky před podáním návrhu,
přičemž právo na odstranění a uvedení pozemku do původního stavu,
popřípadě právo na přikázání stavby do vlastnictví vlastníka
pozemku, se promlčelo. Tato námitka byla uplatněna již v soudním
řízení, avšak soudy se jí nezabývaly. Město Č. S. projevilo
souhlas s upuštěním od ústního jednání dle §44 odst. 2 zákona č.
182/1993 Sb.
Stěžovatelka prohlášením ze dne 6. 2. 1996 (viz č.l. 19)
rovněž projevila souhlas s upuštěním od ústního jednání o její
ústavní stížnosti.
Poněvadž od ústního jednání nelze očekávat další objasnění
věci, Ústavní soud se souhlasem účastníků od tohoto jednání
upustil (§44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.).
Stěžovatelka se dovolává ve stížnosti uvedených článků Ústavy
a Listiny. Jedná se o tyto ústavní předpisy:
Ústavní zákon č. 1/1993 Sb. - Ústava České republiky
Článek 87 odst. 1 písm. d) - Ústavní soud rozhoduje o ústavní
stížnosti proti pravomocnému
rozhodnutí a jinému zásahu orgánů
veřejné moci do ústavně zaručených
základních práv a svobod.
Listina základních práv a svobod
Článek 11 odst. 1 věta druhá - Vlastnické právo všech vlastníků
má stejný zákonný obsah a ochranu
Článek 11 odst. 4 - Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického
práva je možné jen ve veřejném zájmu, a to na
základě zákona a za náhradu.
Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadených rozsudků
a se zřetelem k citovaným článkům Ústavy a Listiny dospěl Ústavní
soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Z obsahu soudního spisu plyne, že bývalý Městský národní
výbor v Č. S. vydal dne 12. 3. 1987 rozhodnutí č.j. Výst.
87/Pý/12, kterým podle ustanovení §62 zákona č. 50/1976 Sb.
povolil stavbu parkoviště Rozkoš na části p.č. 1727 a p.č. 1720,
kat. úz. Č. S. Toto stavební povolení bylo vydáno, aniž by
stavebník k žádosti o jeho vydání připojil doklady, jimiž by
prokázal vlastnické právo nebo jiná práva k pozemkům p.č. 1727
a p.č. 1720 [§20 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 85/1976 Sb.,
o podrobnější úpravě územního řízení a stavebního řádu]. Tím došlo
k tomu, že stavební povolení na stavbu "Parkoviště Rozkoš Č. S"
bylo vydáno bez účasti právních předchůdců nynější vlastnice
pozemku, tj. stěžovatelky. Ta se stala účastnicí teprve v řízení
o kolaudaci uvedeného parkoviště. Rozhodnutím odboru výstavby
a životního prostředí Městského úřadu v Č. S. ze dne 22. 11.
1993, č.j. Výst 2509/93/Ha, bylo kolaudační řízení přerušeno
a stěžovatelka byla podle §137 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb. ve
znění pozdějších předpisů odkázána na soud.
Stěžovatelka se proto domáhala žalobou podanou u Okresního
soudu v Náchodě, aby žalované město Č. S bylo povinno odstranit
stavbu asfaltového povrchu na poz. parc. č. 1727 k. ú. Č. S, která
je jejím vlastnictvím. Jak již bylo uvedeno, rozsudkem Okresního
soudu v Náchodě ze dne 9. 11. 1994, č.j. 4 C 343/93-69, byla
žaloba zamítnuta. Soud současně rozhodl o zřízení věcného břemene
- práva stavby a užívání parkoviště s asfaltovým povrchem k poz.
č. 1727 k. ú. Č. S, ve prospěch města Č. S, a to za náhradu
60.000,- Kč. Krajský soud v Hradci Králové k odvolání stěžovatelky
tento rozsudek potvrdil. Bližší odůvodnění obou napadených
rozhodnutí je obsaženo na jiném místě tohoto nálezu (str. 2-4).
Ústavní soud se po věcné stránce v prvé řadě zabýval postupem
obecných soudů podle ustanovení §135c odst. 3 občanského
zákoníku, podle něhož soud uspořádal poměry mezi vlastníkem
pozemku a vlastníkem stavby tak, že zřídil za náhradu věcné
břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě.
Při tomto rozhodnutí soudy vycházely z hlediska, jakému účelu
stavba slouží, proč byla postavena a jaká je její využitelnost.
Vzhledem k tomu, že stavba je užívána jako přístupová cesta
a parkoviště s celoročním využitím kamionovou dopravou a se
zřetelem k ochraně vod přehradní nádrže před průsakem ropných
látek, měly soudy za to, že by rozhodnutí o odstranění stavby
nebylo účelné.
Při úvaze o postupu podle ustanovení §135c odst. 3
občanského zákoníku se však soudy vůbec nezabývaly ústavněprávními
aspekty věci, zejména otázkou, kdy lze omezit vlastnické právo,
např. zřízením věcného břemene, z hlediska základních práv
a svobod fyzických a právnických osob. V této souvislosti je nutno
vycházet zejména z článku 11 odst. 4 Listiny, který stanoví, že
vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné jen ve
veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Rovněž tak
článek 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv
a základních svobod stanoví, že každá fyzická nebo právnická osoba
má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven
svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které
stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. V konkrétním
případě se však soud dostatečně nevypořádal s otázkou, zda lze
využívání stavby, zčásti jako parkoviště v letních měsících
a zčásti jako autobazar (viz č.l. 58 p.v. spisu č.j. 4
C 343/93-69), považovat za veřejný zájem. Pokud jde o zřízení
autobazaru, je nepochybné, že se jedná o soukromý podnikatelský
zájem jeho provozovatele. Ohledně využívání části stavby jako
parkoviště však obecný soud sám vůbec nezjišťoval, k jakému účelu
bylo parkoviště budováno. V tomto směru Ústavní soud doplnil
řízení a vyžádal si spis Městského úřadu v Č. S., č.j. Výst
1761/95/Ha. Podle důvodové zprávy Okresního národního výboru
v Náchodě, odboru obchodu a cestovního ruchu, ze dne 24. 6. 1987,
pro jednání rady ONV v Náchodě - které mělo být konáno dne 16. 7.
1987 - šlo o provedení asfaltobetonového povrchu parkoviště před
rekreačním střediskem Rozkoš Č. S. Provedením této stavby se omezí
prašnost povrchu, hlavně v letní sezoně při suchém počasí. Zlepší
se tím charakter životního prostředí. Také vybudováním sociálního
zařízení na parkovišti se zlepší provozní podmínky v přilehlé
restauraci. Z této argumentace je patrno, že šlo o stavbu ke
zlepšení podmínek provozu rekreačního zařízení Rozkoš Č. S., takže
obecný soud by měl zvážit, zda jde v tomto případě o veřejný zájem
či nikoli. Nelze totiž přehlédnout, že ne každý kolektivní zájem
lze označit jako veřejný zájem společnosti na zachování
neoprávněné stavby. V této souvislosti je možno dovodit, že pojem
"veřejný zájem" je třeba chápat jako takový zájem, který by bylo
možno označit za obecný či obecně prospěšný zájem. Otázkou
obecného zájmu se zabývá např. F. A. Hayek v publikaci "Právo,
zákonodárství a svoboda", II. díl, (vydala ACADEMIA Praha 1991),
na straně 14. Autor uvádí, že "často se mylně naznačuje, že
všechny kolektivní zájmy jsou obecnými zájmy společnosti; avšak
v mnoha případech může být uspokojování kolektivních zájmů jistých
skupin s obecnými zájmy společnosti v naprostém rozporu. Celé
dějiny vývoje demokratických institucí jsou dějinami boje za to,
aby se jednotlivým skupinám zabránilo ve zneužití vlády ve
prospěch kolektivních zájmů těchto skupin." Je proto nutné, aby
k omezení vlastnických práv docházelo jen po pečlivém zvážení
základní podmínky, zda je omezení nutné ve veřejném zájmu.
Jestliže se obecné soudy v napadených rozhodnutích zabývaly
pouze účelovým hlediskem, aniž by zkoumaly, zda jsou dány podmínky
pro nucené omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene,
lze dovodit, že nejednaly v souladu s článkem 11 odst. 4 Listiny,
kterého se stěžovatelka dovolává. Tento článek - jak již bylo
uvedeno - stanoví, že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického
práva je možné jen na základě zákona, za náhradu a ve veřejném
zájmu. Zatím co první dvě podmínky splněny byly, dodržení třetí
podmínky je pochybné, neboť její existence není dostatečně
a přesvědčivě prokázána. Pochybnost v tomto směru vzbuzuje již
sama skutečnost, že na pozemku je zřízen též autobazar (tedy čistě
komerční instituce); bez významu zřejmě není ani otázka, v jakém
rozsahu slouží pozemek stěžovatelky jako autobazar a v jakém
rozsahu jako asfaltované parkoviště, byť - jak již Ústavní soud
uvedl - ani parkoviště nemusí být vždy stavbou, která byla zřízena
ve veřejném zájmu. Tím se zejména krajský soud náležitě nezabýval
a v podstatě odkázal na odůvodnění rozsudku okresního soudu
a akcentoval zejména ekonomickou nevhodnost odstranění stavby, což
je podle názoru Ústavního soudu z hlediska posouzení veřejného
zájmu samo o sobě jako důvod nepostačující. Nelze přehlédnout ani
to, že stavební povolení bylo vydáno bez souhlasu vlastníků, takže
sám původ celého dalšího správního řízení byl protiprávní
a vlastníky pozemku diskriminující.
Proto bylo ústavní stížnosti v celém rozsahu vyhověno a oba
napadené rozsudky byly zrušeny.
V rámci opětovného projednání věci se obecné soudy budou
zabývat i námitkou promlčení, již vzneslo žalované město Č. S.
v původním soudním řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 28. března 1996