ECLI:CZ:US:2023:1.US.1985.23.1
sp. zn. I. ÚS 1985/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Ing. Blanky Hejdové, zastoupené JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem Jiráskova 614, Česká Lípa, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 14 Cmo 278/2021-568 ze dne 6. 6. 2023, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se po svém manželovi Jiřímu Hejdovi a po Milanu Kuntovi (společně dále jen "žalovaní") domáhala určení neplatnosti smlouvy, kterou její manžel převedl obchodní podíl ve společnosti VARIOTOOL s. r. o. Milanu Kuntovi, a určení, že její manžel je nadále vlastníkem tohoto podílu. Stěžovatelka tvrdila, že převod podílu, který měl být součástí společného jmění manželů (dále jen "SJM"), byl učiněn účelově, bez jejího souhlasu a za extrémně nízkou cenu. SJM bylo zrušeno v roce 2017 a v době řízení před obecnými soudy nebylo vypořádáno.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci žalobě vyhověl. Vrchní soud v Praze změnil jeho rozsudek tak, že se žaloba zamítá a rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna nahradit žalovaným náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 97 962,50 Kč. Vrchní soud dospěl k závěru, že není dán stěžovatelčin naléhavý právní zájem na (samostatném) určení neplatnosti smlouvy o převodu obchodního podílu, neboť se jej může domáhat v řízení o vypořádání SJM. Při rozhodnutí o výši náhrady nákladů řízení vycházel vrchní soud z tarifní hodnoty 50 000 Kč podle §9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu.
3. Ústavní soud nálezem sp. zn. I. ÚS 3281/22 ze dne 8. 3. 2023 zrušil nákladový výrok (výrok II.) rozsudku vrchního soudu. Ústavní soud dospěl především k závěru, že v tomto případě je předmět řízení penězi ocenitelný, tudíž postupoval-li vrchní soud při určení výše nákladů řízení podle §9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu, porušil právo žalovaných na soudní ochranu a na ochranu vlastnictví. Ze spisu plynulo, že obchodní podíl byl stěžovatelkou předloženým znaleckým posudkem oceněn v roce 2014 na 6 405 000 Kč. Jelikož byla obvyklá cena věci pro určení výše nákladů řízení podle §8 odst. 1 advokátního tarifu zjistitelná, neměl vrchní soud vycházet z výše uvedené tarifní hodnoty. Nikoli v každém případě, v němž je předmětem řízení určení neplatnosti smlouvy, platí, že tento předmět nelze penězi ocenit. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 3281/22.
4. Po kasačním zásahu Ústavního soudu vrchní soud v návětí označeným usnesením změnil nákladový výrok rozsudku krajského soudu tak, že stěžovatelka je povinna nahradit žalovaným náklady řízení ve výši 903 996,70 Kč, plynoucí z tarifní hodnoty 6 405 000 Kč, jako obvyklé ceny obchodního podílu podle znaleckého posudku. Vrchní soud se podle výše uvedeného nálezu musel zabývat také otázkou použití tzv. moderační pravomoci podle §150 občanského soudního řádu, jak navrhovala stěžovatelka. Podle vrchního soudu není tvrzení stěžovatelky, že podala samostatnou žalobu údajně v souladu s tehdejší judikaturou Nejvyššího soudu, která tento postup předpokládala a neumožňovala řešení věci v řízení o vypořádání SJM, důvodem zvláštního zřetele hodným pro snížení náhrady nákladů řízení podle §150 o. s. ř. Tato výjimka nemůže být vykládána extenzivně. Za důvody zvláštního zřetele hodné se považují takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením částečně nesl ze svého. Vrchní soud s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu vyložil, že soudy přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné jsou pro aplikaci §150 o. s. ř. rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Musí jít o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace §150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu, než účastníku druhému, okolnosti další. Okolnosti daného případu postupu podle §150 o. s. ř. nenasvědčují.
5. Proti usnesení vrchního soudu brojí včasnou a přípustnou ústavní stížností stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem (k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
6. Stěžovatelka především namítá, že vrchní soud měl postupovat podle §150 o. s. ř. a snížit náhradu nákladů řízení, nikoli se pouze zaměřit na výpočet výše náhrady. Podle stěžovatelky vyplývalo v době podání žaloby z judikatury Nejvyššího soudu, že daná věc vyžaduje samostatnou žalobu, nikoli řešení věci v řízení o vypořádání SJM. Tento právní závěr byl údajně změněn až rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1205/2019 ze dne 28. 4. 2020, tedy po podání žaloby stěžovatelkou. Tato okolnost by však neměla jít k její tíži a přiznání plné náhrady nákladů řízení žalovaným je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností; je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatelky. Jiné vady se nacházejí vně mezí pravomocí Ústavnímu soudu svěřených.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. K problematice náhrad nákladů řízení se Ústavní soud staví nanejvýš zdrženlivě a napadené výroky rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení podrobuje omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoli i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva nebo svobody jednotlivce.
10. Stěžovatelka spatřuje porušení svých základních práv v tom, že vrchní soud neaplikoval §150 o. s. ř. za situace, v níž stěžovatelka podala samostatnou žalobu na určení neplatnosti smlouvy, které se podle soudu měla domáhat v řízení o vypořádání SJM. V době podání žaloby přitom tento stěžovatelčin postup údajně plynul z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která byla změněna až po podání žaloby. Ústavní soud nejdříve věnoval pozornost stěžovatelkou odkazované judikatuře Nejvyššího soudu a zjistil, že jí tvrzený judikaturní odklon nenastal. Stěžovatelkou odkazovaný rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1205/2019 se týká způsobu ocenění věci (bytové jednotky) pro účely vypořádání SJM. V rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1754/2009 ze dne 9. 2. 2011, majícím údajně demonstrovat dřívější praxi samostatné žaloby, Nejvyšší soud danou otázku také neposuzoval. Kromě obsahu těchto rozsudků je také podstatné, že novější z nich, údajně odklánějící předchozí praxi, nebyl vydán velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, tudíž jím zjevně nebyl překonán žádný do té doby konstantní právní závěr Nejvyššího soudu. Tato stěžovatelčina námitka je zjevně neopodstatněná.
11. Dále nelze stěžovatelce přisvědčit, že by se vrchní soud věcně nezabýval možností použití jeho moderační pravomoci. Vrchní soud se touto eventualitou podrobně zabýval, jak mu ostatně uložil Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3281/22. Z napadeného rozhodnutí srozumitelně a přesvědčivě plyne, že stěžovatelkou namítaná změna judikatury (ač, jak uvedeno výše, neexistující) není důvodem zvláštního zřetele hodným ve smyslu §150 o. s. ř. Vrchní soud dostatečně uvážil smysl a účel vykládané normy, jakož i to, že moderace výše náhrady nákladů řízení je postup výjimečný. Shledal, že stěžovatelkou namítané okolnosti nesvědčí o tom, že by přiznání náhrady nákladů úspěšným žalovaným bylo nespravedlivé. Lze shrnout, že absentoval-li naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy a stěžovatelkou tvrzená změna judikatury Nejvyššího soudu nenastala, postupoval vrchní soud v souladu s ústavním pořádkem, neshledal-li mimořádné důvody pro snížení náhrady nákladů řízení.
12. Závěrem Ústavní soud dodává, že nepřehlédl, že stěžovatelka je na základě napadeného usnesení povinna nahradit náklady i za řízení před krajským soudem, ačkoli v tomto řízení byla (nepravomocně) úspěšná. Stěžovatelka nicméně nepředestřela úvahy o případné nespravedlnosti takového řešení z podstaty této věci, jež by mohla vyžadovat uplatnění moderační pravomoci. V tomto ohledu není úlohou Ústavního soudu, aby případnou argumentaci domýšlel, nemohl-li její relevanci vrchní soud ani posoudit. Stejně tak tato skutečnost nemůže ovlivnit závěr o ústavnosti nepoužití §150 o. s. ř. vrchním soudem. Toto rozhodnutí bylo zcela v intencích podústavního práva, nadto stěžovatelka kýženou moderaci nákladů neodůvodnila v naznačeném duchu, nýbrž toliko změnou judikatury (která nenastala).
13. Pro výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2023
Pavel Šámal, v. r.
předseda senátu