ECLI:CZ:US:2019:1.US.2021.19.1
sp. zn. I. ÚS 2021/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. Z., zastoupené JUDr. Romanem Jelínkem, advokátem se sídlem Valentinská 56/11, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 31 C 120/2018-46 ze dne 24. 7. 2018, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 248/2018-96 ze dne 29. 11. 2018 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 825/2019-116 ze dne 16. 4. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdila, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem dle čl. 36 odst. 3 Listiny, právo na rovnost účastníků dle čl. 37 odst. 3 Listiny, právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny a právo na zvláštní ochranu rodičovství a těhotenství ženy ve smyslu čl. 32 odst. 1 a 2 Listiny.
Z přiložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala dne 18. 6. 2018 u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též "obvodní soud") žalobu proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti, jejímž prostřednictvím se domáhala jednak zaplacení částky 100 000 Kč a jednak zaslání písemné omluvy, to vše z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené jí nesprávným úředním postupem Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Jelikož stěžovatelka s žalobním návrhem nezaplatila soudní poplatek ve výši 2 000 Kč dle položky 8a Sazebníku soudních poplatků, vyzval ji soud usnesením č. j. 31 C 120/2018-44 ze dne 25. 6. 2018, aby tak učinila do 15 dnů od doručení usnesení. Zároveň ji poučil o následcích, které nastoupí v případě, že soudní poplatek nebude včas zaplacen, jakož i o možnosti požádat o osvobození od soudních poplatků. Výzvu stěžovatelka, resp. její právní zástupce, obdržela dne 3. 7. 2018, navzdory tomu soudní poplatek ve stanovené lhůtě, jež marně uplynula dne 18. 7. 2018, neuhradila. Obvodní soud usnesením č. j. 31 C 120/2018-46 ze dne 24. 7. 2018 proto řízení o žalobě, s odkazem na ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017, zastavil.
Rozhodnutí obvodního soudu napadla stěžovatelka dne 1. 8. 2018 odvoláním a krom toho požádala dne 17. 8. 2018 i o osvobození od soudních poplatků. Obvodní soud nicméně posledně zmíněnou žádost stěžovatelky usnesením ze dne 16. 10. 2018 (v právní moci dne 23. 10. 2018) zamítl. Následně dne 1. 11. 2018 stěžovatelka soudní poplatek uhradila.
O stěžovatelkou podaném odvolání poté rozhodl Městský soud v Praze (dále též "městský soud") usnesením č. j. 17 Co 248/2018-96 ze dne 29. 11. 2018 tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno, potvrdil. Dovolání stěžovatelky pak Nejvyšší soud usnesením č. j. 30 Cdo 825/2019-116 ze dne 16. 4. 2019 jako nedůvodné zamítl. Odvolací i dovolací soud z textace ustanovení §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (tj. ve znění účinném od 30. 9. 2017), shodně dovodily, že má-li účastník řízení v úmyslu požádat o osvobození od soudních poplatků, musí tak učinit nejpozději poslední den lhůty stanovené soudem pro zaplacení soudního poplatku. V opačném případě nemá soud jinou možnost, než řízení zastavit.
Stěžovatelka s popsaným výsledkem řízení nesouhlasila. V ústavní stížnosti obecným soudům vytkla, že upřednostnily gramatický výklad ustanovení §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích (ve znění účinném od 30. 9. 2017), který nerespektuje podstatu a smysl jejího ústavně zaručeného práva na přístup k soudu, před výkladem teleologickým, jenž by jí naopak přístup k soudu umožnil. Stěžovatelka s odvoláním na předchozí rozhodovací praxi, reprezentovanou nálezem sp. zn. I. ÚS 4032/16 ze dne 14. 2. 2017, jejíž závěry považovala za plně přenositelné i do poměrů nové právní úpravy, dovozovala, že o osvobození od soudních poplatků je možno požádat i po uplynutí lhůty stanovené soudem k úhradě soudního poplatku, a to kdykoliv do právní moci rozhodnutí o zastavení řízení. Soud je povinen se takovou žádostí věcně zabývat, a pakliže jí nevyhoví, musí poskytnout účastníkovi řízení dostatečný časový prostor k úhradě soudního poplatku. K tomu však v nyní projednávané věci nedošlo a stěžovatelce tak byl přístup k soudu protiprávně odepřen. Dle názoru stěžovatelky dále obecné soudy pochybily i v tom ohledu, že nepřihlédly ke specifickým okolnostem případu, a to zejména k jejímu zranitelnému postavení jakožto těhotné ženy, k důvodům podání žaloby, ke kvalitě jejího zpracování i k tomu, že poplatek byl soudem vyměřen v nesprávné výši. Závěrem pak stěžovatelka namítla, že napadenými rozhodnutími byl porušen princip rovnosti účastníků řízení, neboť stát je od poplatkové povinnosti osvobozen a v jeho případě by tak k zastavení řízení z důvodu neuhrazení soudního poplatku dojít nemohlo.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu listinného materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění zákona č. 296/2017 Sb. stanoví, že: "Nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží."
Z textu citovaného ustanovení vyplývá zřejmý úmysl zákonodárce, vyjádřený rovněž v důvodové zprávě k zákonu č. 296/2017 Sb., změnit stávající praxi v tom ohledu, že již nebude možno uhradit soudní poplatek v odvolací lhůtě poté, co bylo řízení nepravomocně zastaveno. Jinými slovy řečeno, úhrada soudního poplatku má být možná pouze v rámci soudem stanovené lhůty.
Ústavní soud již v minulosti zaujal jednoznačné stanovisko, že aktuální znění §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích je ústavně konformní, resp. že zastavení řízení v případě marného uplynutí soudcovské lhůty v délce alespoň 15 dnů není nepřiměřené ve vztahu k možnosti uplatnit u soudu tvrzené právo, neboť jde již o lhůtu náhradní pro případ nesplnění povinnosti zaplatit soudní poplatek společně s podáním návrhu [§4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích]. Poplatníkům v zásadě nic nebrání, aby svou poplatkovou povinnost řádně splnili již při podání žaloby. Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jejich pasivity (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1334/18 ze dne 15. 5. 2018 či sp. zn. I. ÚS 1335/18 ze dne 20. 6. 2018, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Logickým důsledkem výše uvedené koncepce je i právní závěr přijatý v napadeném rozhodnutí městského a Nejvyššího soudu - jemuž Ústavní soud nemá z ústavněprávního hlediska co vytknout - že o osvobození od soudních poplatků je nutno požádat nejpozději do uplynutí lhůty určené k zaplacení soudního poplatku. Takový požadavek neklade nepřiměřené nároky na účastníky řízení, a má-li se prosadit zákonodárcem zamýšlená "nepřekročitelnost" lhůty k úhradě soudního poplatku, představuje současně jediné možné řešení. V opačném případě by totiž každé nepravomocné rozhodnutí o zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku bylo možno "zvrátit" podáním - byť třeba i zjevně bezúspěšné - žádosti o osvobození od soudních poplatků, po jejímž vyřízení by účastníkovi musela být stanovena nová lhůta. Tím by však byl fakticky popřen smysl stávající právní úpravy, která se v tomto ohledu zásadně odlišuje od právní úpravy předcházející. Z těchto důvodů nejsou na nyní projednávanou věc přenositelné závěry judikatury, vážící se k ustanovení §9 zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném do 29. 9. 2017.
Z řečeného dle Ústavního soudu jasně vyplývá, že pokud stěžovatelka včas neuhradila soudní poplatek a ani v téže lhůtě nepožádala o osvobození od soudních poplatků, musela tato skutečnost nezbytně vyústit v zastavení předmětného řízení. Vzhledem k tomu, že soud při rozhodování o zastavení řízení posuzuje výlučně skutečnosti vážící se k úhradě soudního poplatku, nebyl dán žádný prostor k zohlednění stěžovatelčiných osobních poměrů ani okolností vážících se k meritu žaloby. V tomto ohledu tedy obecné soudy nijak nepochybily. Stejně tak je bez významu skutečnost, že stát je od hrazení soudních poplatků osvobozen, neboť tato stěžovatelkou tvrzená "nerovnost" se v jejím případě do výsledku řízení nijak nepromítla. Okolnost, že by případně byl žalovaný od soudních poplatků osvobozen, kdyby byl v postavení žalobce, je v souvislostech nyní projednávané věci zcela irelevantní.
Zbývá uzavřít, že stěžovatelka namítané porušení svých ústavně zaručených práv neprokázala, Ústavní soud proto postupoval dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu