ECLI:CZ:US:2017:1.US.208.17.1
sp. zn. I. ÚS 208/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Klapa[MI1], zastoupeného JUDr. Františkem Pětníkem, advokátem, se sídlem Hodějovická 448, Pelhřimov, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. října 2016 č. j. 20 Cdo 4474/2016-395, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou dne 20. 1. 2017, k níž nebyla přiložena žádná soudní rozhodnutí, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho práva na majetek. V textu ústavní stížnosti přitom formuluje zejména výhrady vůči předchozím rozhodnutím obecných soudů, konkrétně proti usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 11. 4. 2016 č. j. 15 Co 713/2015-237 a č. j. 15 Co 165/2016-237, jimiž byla potvrzena usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 6. 10. 2015 č. j. 5 Exe 496/2010-150 a č. j. 5 Exe 496/2010-153. Podle jeho tvrzení se žádný ze soudů nezabýval zásadní skutečností, tedy že dluh z nájemní smlouvy, jehož exekuci v současnosti čelí, nezpůsobil. Dále se měly soudy odchýlit od pravomocného rozhodnutí vydaného v jiné jeho věci se shodnou skutkovou podstatou, ve které soud prvního stupně v roce 2002 rozhodl o zastavení exekuce. Tím popřely zásadu předvídatelnosti soudních rozhodnutí a překvapivě rozhodly, že se předmětem exekuce mohou stát i nemovitosti, které nejsou ve vlastnictví ani spoluvlastnictví stěžovatele.
2. Jelikož stěžovatel nepředložil kopii napadeného usnesení dovolacího soudu, které mu bylo podle jeho tvrzení doručeno dne 25. 11. 2016, zjistil Ústavní soud z veřejně dostupných informací, že usnesením č. j. 20 Cdo 4474/2016-395 ze dne 4. října 2016 pověřený člen senátu Nejvyššího soudu stěžovatelovo dovolání odmítl pro vady podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř."). Konstatoval přitom, že dovolání nesplňovalo obligatorní náležitosti uvedené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., neboť především neobsahovalo údaj o tom, v čem přesně dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani vymezení srozumitelného dovolacího důvodu způsobem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Dovolatel totiž vůbec nepopsal ani neoznačil rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlit, a dovolací důvody vymezil pouze polemikou s rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 26. 5. 2008 č. j. 5 C 204/2004-588 (jenž v dané věci nebyl exekučním titulem) a neupřesněným tvrzením o tom, že nemovitosti, jež jsou předmětem exekuce, nejsou v jeho vlastnictví.
3. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
4. V projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud pověřeným členem senátu odmítl stěžovatelovo dovolání pro vady, neboť je považoval za neprojednatelné pro jeho neurčitost jak co do vymezení konkrétního předpokladu přípustnosti, tak co do specifikace dovolacího důvodu. Přestože toto odmítavé usnesení stěžovatel v záhlaví své ústavní stížnosti napadl, nijak se vůči němu nevymezil a závěry dovolacího soudu nezpochybnil. Ústavní soud neshledal, že by napadené usnesení vykazovalo vady ústavněprávní relevance, přičemž z jeho odůvodnění vyplývá, proč Nejvyšší soud o dovolání rozhodl tak, jak rozhodl, a proto ústavní stížnost v části směřující proti tomuto rozhodnutí posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
5. Měl-li stěžovatel v úmyslu ústavní stížností napadnout i předcházející usnesení obecných soudů, Ústavní soud konstatuje, že je-li dovolání odmítnuto jako vadné, pak s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti, tj. požadavek předchozího řádného vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele, musí být ústavní stížnost směřující proti předcházejícím rozhodnutím soudů nižších stupňů posouzena jako nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2147/16 ze dne 27. 7. 2016, bod 14). Tak je tomu i v nyní posuzovaném případě.
6. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu