ECLI:CZ:US:2010:1.US.2115.10.1
sp. zn. I. ÚS 2115/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky KSB, spol. s r. o., se sídlem Božičany č. p. 167, IČ: 45350124, zastoupené JUDr. Jaroslavou Žákovou, advokátkou se sídlem Komenského náměstí 289, Příbram III, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 15 Co 546/2007, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2405/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení shora citovaných rozsudků obecných soudů, tvrdíc, že jejich postupem došlo k porušení čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 89 odst. 2 a čl. 2 odst. 4 Ústavy.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město z 28. 5. 2007, č. j. 11 C 388/2005-204, byla zamítnuta žaloba Pozemkového fondu ČR o určení, že Česká republika je vlastníkem a Pozemkový fond je správcem pozemků ve výroku specifikovaných. Dalším výrokem téhož rozsudku soudu prvního stupně bylo zastaveno řízení o určení neplatnosti smlouvy o převodu pozemku (č. 6 PR 05/75), uzavřené dne 22. 6. 2005 mezi Pozemkovým fondem ČR a stěžovatelkou-žalovanou.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že bylo určeno, že Česká republika je vlastníkem a Pozemkový fond ČR je správcem ve výroku specifikovaných pozemků.
Odvolací soud nejdříve zrekapituloval rozhodovací důvody soudu prvního stupně (str. 2 napadeného rozsudku odvolacího soudu); mj. poukázal na to, že stěžovatelka nejdříve uplatnila svůj nárok žalobou u soudu o vydání konkrétních pozemků a že na základě takto podané žaloby s ní byla uzavřena smlouva, a to na pozemky, jejichž vydání se žalobou proti Pozemkovému fondu domáhala (srov. např. str. 4 rozsudku okresního soudu).
Odvolací soud dovodil, že v daném případě došlo k neplatnosti smlouvy o převodu pozemků, a to v důsledku postupu žalobce neodpovídajícího zákonu č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby. Šlo o smlouvu, uzavřenou dne 22. 6. 2005 (označenou č. 6 PR 05/75) mezi žalujícím Pozemkovým fondem a stěžovatelkou, kterou byly bezúplatně převedeny pozemky ve vlastnictví České republiky, jež Pozemkový fond ČR spravoval. Nárok na tento bezúplatný převod podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. stěžovatelka odvozovala ze dvou smluv o postoupení pohledávky. Žalobce postupoval při uzavření smluv se stěžovatelkou podle interního předpisu prezidia Pozemkového fondu ČR, podle něhož v případech, kdy se oprávněná osoba domáhala vůči Pozemkovému fondu převodu konkrétních pozemků, bylo možné realizovat takový převod podle zákona o půdě mimo veřejnou nabídku; to se v souzené věci také stalo.
Odvolací soud poukazoval na to, že skončením účinnosti zákona č. 284/1991 Sb. (tj. dnem 1. 1. 2003) skončila povinnost Pozemkového fondu podle uváděného zákona postupovat, a to i v případě poskytování náhradních pozemků; zákon č. 139/2002 Sb. byl zaměřen pouze na postup při provádění pozemkových úprav. Odvolací soud však v této souvislosti zdůraznil, že nelze pokládat za správný názor, že by po tomto datu nebyl postup Pozemkového fondu při převádění náhradních pozemků oprávněným osobám již žádným způsobem regulován a že by postup Pozemkového fondu při poskytování náhradních pozemků nebyl zákonem upraven. Odvolací soud dovozoval, že v době skončení účinnosti zákona č. 284/1991 Sb. již platil zákon č. 95/1999 Sb. a tento zákon změnil poskytování náhradních pozemků začleněním do systému převodů v této normě upravených. Z ustanovení §1 odst. 2 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb. vyplývá, že tento zákon upravuje postup Pozemkového fondu při převodu zemědělských pozemků na oprávněné osoby, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. V ustanovení §1 odst. 2 písm. b) zákona č. 95/1999 Sb. jsou stanoveny podmínky pro převod zemědělských pozemků na jiné osoby. Odvolací soud měl za to, že smyslem tohoto zákona bylo shromáždit nároky oprávněných osob na náhradní pozemky i požadavky jiných osob na převod pozemků a upravit postup Pozemkového fondu při jejich vyřizování. Převody tu byly souhrnně upraveny jako prodej, i když byly předpokládány též převody oprávněným osobám, jejichž nároky na převod pozemků vznikly nevydáním pozemkům podle zákona o půdě. Předpokladem pro takto upravený postup bylo zjištění okruhu oprávněných osob i jiných osob, jež projevily o pozemky zájem; zákon č. 95/1999 Sb. proto v §7 odst. 2 ukládal Pozemkovému fondu oznámit zahájení prodeje konkrétních pozemků a předat toto oznámení obci k vyvěšení na úřadní desce obecního úřadu. Oznámení o vyhlášení prodeje podle tohoto ustanovení byl Pozemkový fond dále povinen zveřejnit s minimálně týdenním předstihem v denním tisku s celostátní působností. Zájemci o převod pozemku měli pak lhůtu jednoho měsíce ode dne vyhlášení prodeje na úřední desce obce k tomu, aby písemně požádali o převod (prodej) pozemku. Zákon č. 95/1999 Sb. tedy upravoval i postup Pozemkového fondu v případech, kdy mezi zájemci o převod pozemku byly oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb.
Proto odvolací soud dospěl k závěru, že postup podle zákona č. 95/1999 Sb. nebyl v daném případě dodržen, což způsobuje neplatnost uvedené smlouvy o převodu pozemků z 22. 6. 2005. Vlastníkem těchto nemovitostí je nadále Česká republika.
Nejvyšší soud napadeným rozsudkem dovolání stěžovatelky zamítl. Neshledal, že by byl odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu nebo že by si aplikované právní předpisy nesprávně vyložil, zejména v rozporu s výkladovými právními závěry z rozhodnutí uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem nebo z nálezů a usnesení Ústavního soudu; na ně pak konkrétně odkázal.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě tvrdí, že Nejvyšší soud spatřoval pochybení v postupu Pozemkového fondu, že na předmětný pozemek nebylo provedeno "výběrové řízení", přičemž odkazoval na zákon č. 95/1999 Sb.. K otázce "upřednostnění" tohoto zákona před zákonem č. 229/1991 Sb. (dále též jako "zákon o půdě") však zaujal stanovisko Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 495/02 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ("Sb. n. u."), svazek 32, č. 33], leč toto stanovisko ani odvolací soud ani dovolací soud prý neakceptovaly. Stěžovatelka uvádí, že podle uvedeného nálezu Pozemkový fond nesmí fakticky upřednostňovat postup podle zákona č. 95/1999 Sb. před uspokojováním závazků státu podle §11 odst. 2 zákona o půdě, které stát uznal, protože je to v rozporu s jeho působností v rámci plnění uložených státu posledně uvedeným zákonem. Stěžovatelka poukazuje také na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/05 (Sb. n. u., svazek 47, č. 174). Stěžovatelka uvádí, že na názor uvedený v citovaném nálezu upozorňovala, leč žádný ze soudů jej nerespektoval; tím prý byl jejich postup v rozporu i s čl. 89 odst. 2 Ústavy.
II.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu). Dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona.
Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem; jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, i přes její event. ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. To je i případ dané souzené věci.
III.
Podstata ústavní stížnosti je vyjádřena např. následujícími slovy stěžovatelky: "Stěžovatelka je přesvědčena, že názor odvolacího soudu, který změnil rozsudek soudu prvního stupně, a který se opírá pouze o "nezařazení" předmětných pozemků do jakési veřejné nabídky žalobce, ke které žalobce nebyl podle platné právní úpravy povinen, není správný, a proto nemůže obstát." (str. 5 ústavní stížnosti nahoře). Tedy ústavní stížnost tkví především ve stěžovatelčině nesouhlasu s právním názorem odvolacího soudu a Nejvyššího soudu, podle něhož v době od 1. 1. 2003 (tedy po zrušení zákona č. 284/1991 Sb.) do 14. 4. 2006 (kdy nabyl účinnosti zákon č. 131/2006 Sb.) byl postup Pozemkového fondu při převádění náhradních pozemků oprávněným osobám regulován (rovněž) zákonem č. 95/1999 Sb., a tudíž že Pozemkový fond byl povinen provést "výběrové řízení"; pokud se tak nestalo, je třeba považovat smlouvu, na jejímž základě došlo k převodu pozemku, za neplatnou pro rozpor se zákonem (dále též jak "předmětný právní názor obecných soudů"). Dle stěžovatelky postup Pozemkového fondu při převádění náhradních pozemků oprávněným osobám naopak regulován citovaným zákonem nebyl.
Předmětný právní názor obecných soudů byl již opakovaně vysloven obecnými soudy, a to včetně Nejvyššího soudu; to především v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 3042/2006 (uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 6, ročník 2008, poř. č. C 5293) a z něj pak vycházely obecné soudy při svém dalším rozhodování v obdobných věcech.
Z hlediska ústavně právního je klíčové, že předmětný právní názor obecných soudů byl - na základě ústavních stížností jiných stěžovatelů - předmětem opakovaného přezkumu ústavněprávního. Ústavní soud tyto ústavní stížnosti odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 2900/08 konstatoval - v reakci na námitky jiného stěžovatele rozporující předmětný právní názor obecných soudů - "V dané věci je významné, že rozhodující námitky v dané věci stěžovatel vznesl již v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 606/08, v němž jeho ústavní stížnost (usnesením ze dne 11. 4. 2008) Ústavní soud posoudil jako zjevně neopodstatněnou, když mj. uvedl, že "výklad předestíraný stěžovatelem jeví se Ústavnímu soudu jako účelový a nesprávný a představuje pouhou polemiku se závěry obecných soudů. Za uvedených okolností Ústavní soud žádné porušení ústavně zaručených základních lidských práv stěžovatele neshledává." Výslovnou pozornost zde věnoval Ústavní soud argumentaci, soustředěné k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, jakož i sp. zn. III. ÚS 495/02, II. ÚS 87/94 a I. ÚS 353/04, a podrobně vyložil, proč není ku podpoře stěžovatelových námitek použitelná. Od závěrů uvedených v tomto usnesení není důvod se odchýlit. Již jen nad tento rámec a k připomenutí stěžovateli je přiléhavé uvést, že námitka tvrzeného porušení práva na legitimní očekávání nemůže obstát již proto, že tzv. veřejná nabídka, kterou stěžovatel považuje jen za interní reguli vedlejšího účastníka, vyplývá přímo z §7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb., a se zřetelem ku znění ustanovení §1 odst. 2 písm. a) tohoto zákona nemohou být pochybnosti o jeho aplikovatelnosti i (právě) na vydávání pozemků osobám oprávněným ve smyslu §11 odst. 2 zákona o půdě. Nabyl-li proto stěžovatel předmětné pozemky na základě smlouvy, jež byla s tím v očividném rozporu, nemůže se (úspěšně) dovolávat porušení svého legitimního očekávání, neboť mu žádné právo nesvědčilo."
Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 2944/08 poté na shora citované usnesení sp. zn. III. ÚS 2900/08 souhlasně odkázal: "III. senát Ústavního soudu se již zabýval ústavní stížností Ing. K. W., která směrovala proti stejným soudním rozhodnutím a obsahovala mj. v zásadě stejnou námitku, jakou uplatňuje stěžovatelka v nyní projednávané věci, tedy že v daném případě neměl být aplikován zákon č. 95/1999 Sb., načež dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh. Jak plyne z odůvodnění odmítavého usnesení ze dne 9. 4. 2009 sp. zn. III. ÚS 2900/08, Ústavní soud - rovněž s poukazem na usnesení ze dne 11. 4. 2008 sp. zn. IV. ÚS 608/08, kde se zabýval ústavní stížností Ing. K. W., obsahující stejné základní námitky - měl za to, že ústavní stížnost je (pouhou) polemikou s jinak ústavně konformní interpretací a aplikací "jednoduchého práva" (tj. shora zmíněných zákonů) ze strany obecných soudů."
V usnesení sp. zn. II. ÚS 2403/08 Ústavní soud v reakci na námitku brojící proti předmětnému právnímu názoru obecných soudů uvedl následující: "Pokud jde o právní názor stran příslušných ustanovení zákona o půdě a zákona č. 95/1999 Sb., uplatněný v dané věci, Ústavní soud neshledal, že by šlo o výklad svévolný. Naopak, v citované argumentaci v rámci interpretačního procesu lze shledávat úsilí o pochopení smyslu a účelu vykládaných ustanovení (aby tak mj. snad bylo zabráněno výkladovému formalismu). Ústavní soud je toho názoru, že interpretace podústavního práva je řádně odůvodněná, logická, přesvědčivá a z tohoto pohledu jí nelze nic vytknout. Naopak výklad předestíraný stěžovatelem představuje pouhou polemiku se závěry obecných soudů a nadto se jeví (minimálně) nerozumný, neboť patrně značí, že v předmětné době nebyl postup Pozemkového fondu České republiky nijak regulován, což by důsledně vzato otevíralo prostor pro nahodilost a netransparentnost jeho postupu, nevylučující libovůli a diskriminaci oprávněných osob (předmětné nemovitosti by mohly být nabízeny jen určitým oprávněným osobám, mohlo by tak docházet k jejich zvýhodňování na úkor ostatních oprávněných osob)."
V usnesení sp. zn. II. ÚS 2943/08 a I. ÚS 2877/09 Ústavní soud souhlasně odkázal shora citovanou judikaturu Ústavního soudu (především na usnesení sp. zn. II. ÚS 2403/08), tedy z ústavně právních hledisek rovněž aproboval předmětný právní názor obecných soudů. Taktéž usnesení sp. zn. II. ÚS 2983/09 z ústavně právních hledisek aproboval předmětný právní názor obecných soudů.
V usnesení sp. zn. III. ÚS 2851/09 Ústavní soud konstatoval - v reakci na námitky jiného stěžovatele rozporující předmětný právní názor obecných soudů - "Dle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy v dostatečném rozsahu, logickým, přesvědčivým a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem vyložily důvody, které je k jejich výkladovým závěrům vedly. V důsledku toho stačí na obsah odůvodnění jejich rozhodnutí, jako ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR, odkázat. Interpretace provedená obecnými soudy není výrazem svévole, je interpretací nestojící v rozporu "s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod" (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 303/04, III. ÚS 677/07, IV. ÚS 1181/07), přičemž ani není v daném případě projevem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06); naopak na tento výklad ve své judikatuře Nejvyšší soud i konkrétně příkladmo poukázal. V této souvislosti patří se i poznamenat, že obecnými soudy učiněný výklad je nadto i ve shodě s judikaturou Ústavního soudu na danou problematiku dopadající (usnesení sp. zn. II. ÚS 2403/08, III. ÚS 2900/08, II. ÚS 2943/08)."
V usnesení sp. zn. I. ÚS 1963/09 Ústavní soud prohlásil - v obdobném duchu jako v usnesení sp. zn. II. ÚS 2403/08 - v reakci na námitky jiného stěžovatele rozporující předmětný právní názor obecných soudů: "Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí porušila ústavně garantovaná práva stěžovatele, jak to stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá. Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti konstatuje, že obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu. Protože se obecné soudy při interpretaci ust. §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (dále jen "zákon o půdě") pečlivě držely kautel vymezených rozhodnutími Ústavního soudu, zejména pak nálezy sp. zn. III. ÚS 485/02 (N 33/32 SbNU 303) a Pl. ÚS 6/05 (N 226/39 SbNU 389), nemůže Ústavní soud namítanému tvrzení o porušení základních práv přisvědčit. Předně je možno ústavně aprobovat právní závěr Nejvyššího soudu (str. 4 napadeného usnesení), že smlouva o převodu daného pozemku není v plném souladu s ust. §11 odst. 2 zákona o půdě a s ust. §39 a §524 o. z. jak tvrdil stěžovatel, neboť převáděný pozemek nebyl nabídnut formou veřejné nabídky. Jak v odůvodnění svého rozhodnutí přiléhavě konstatoval krajský soud, nelze "považovat za správný a dobrým mravům neodporující postup, kdy si jeden z mnoha oprávněných (v té době v Chebu existoval nárok na vydání náhradních pozemků 280 oprávněných osob!) vybere pozemek, zažádá o jeho převedení do vlastnictví, aniž by ohledně získání téhož pozemku dal Pozemkový fond ČR, spravující pozemky ve vlastnictví státu, stejnou šanci i jiným oprávněným osobám" (s. 4n. rozhodnutí krajského soudu). Je proto možno přisvědčit názoru obecných soudů, že v daném případě nebyla ostatním oprávněným osobám zaručena rovná práva v procesu převodu náhradního pozemku a že byl stěžovatel, který je navíc postupníkem, nikoliv původním restituentem, v rozporu s dobrými mravy upřednostněn. To stojí ve zjevném rozporu s účely, které zákon o půdě sleduje (zmírnění jen některých křivd, upřednostnění restitutio in integrum a přímých restituentů a jejich dědiců)."
Obdobně jako v usnesení sp. zn. I. ÚS 1963/09 či II. ÚS 2403/08 argumentoval i Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 1619/10: "... veřejná nabídka je nástrojem toho, aby v rámci řady oprávněných osob podle zákona o půdě nemohla být jen jedna upřednostněna při převodu konkrétních pozemků, ale aby všem takovým oprávněným osobám byla dána stejná možnost se o uvedené pozemky přihlásit...".
Též lze odkázat na usnesení sp. zn. I. ÚS 193/10, které ústavněprávně aprobovalo předmětný právní názor obecných soudů; ty nadto shledaly absolutní neplatnost smlouvy uzavřené s Pozemkovým fondem jak pro rozpor se zákonem, tak i s dobrými mravy,
IV.
1) Ústavní soud konstatuje, že se vícekrát své judikatuře zabýval námitkou - kterou vznesla i stěžovatelka v dané věci - že předmětný právní názor je v rozporu s nálezem sp. zn. III. ÚS 495/02 a III. ÚS 495/05; tuto námitku opakovaně odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
2) Kupříkladu v usnesení sp. zn. II. ÚS 2983/09 či I. ÚS 2877/09 Ústavní soud uvedl, že "Nálezy Ústavního soudu, na něž stěžovatelka odkazuje (roz. uvedené pod bodem 1 shora), pak na projednávanou věc zjevně nedopadají, neboť se týkají diskriminačního postupu Pozemkového fondu při nabídce náhradních pozemků a Ústavní soud v nich použitelnost zákona č. 95/1999 Sb. na realizaci nároků oprávněných osob podle zákona o půdě paušálně nevyloučil.". V usnesení sp. zn. III. ÚS 2851/09 Ústavní soud konstatoval, že "Rozhodovací důvody nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/05, stejně jako rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 170/2008, na něž stěžovatel na podporu svých vývodů odkázal, potom na jeho (skutkově i právně odlišnou) situaci nedopadají.". V usnesení sp. zn. II. ÚS 2403/08 Ústavní soud konstatoval, že "Odkaz na tyto nálezy stěžovatele (pozn.: viz výše) je tak nepřípadný. V citovaných nálezech Ústavního soudu totiž nebyl vysloven právní názor uplatněný v dané věci, tj. že v době od 1. 1. 2003 do 14. 4. 2006 nebyl postup Pozemkového fondu České republiky při převádění náhradních pozemků oprávněným osobám regulován zákonem. V nálezu sp. zn. III. ÚS 495/02 byl vysloven toliko právní názor, že "Nároky vzniklé podle zákona o půdě mají prioritu... pokud Fond aplikuje opačný výklad, ocitá se mimo rámec oprávnění, která mu zákon svěřuje... Fond nesmí fakticky upřednostňovat postup podle zákona o převodu pozemků před uspokojováním závazků státu podle ust. §11 odst. 2 zákona o půdě, které stát uznal... Účel zákona o půdě nemůže být pominut odkazem na specialitu zákona č. 95/99 Sb." Jak plyne z odůvodnění, Ústavní soud vytýkal citovanou částí nálezu Pozemkovému fondu, že upřednostňuje nárok k předmětné nemovitosti hl. m. Praha před nárokem tehdejších stěžovatelů v postavení oprávněných osob. V dané věci se nejednalo o střet práva oprávněné osoby na bezplatný převod náhradního pozemku, definovaného v §11 odst. 2 zákona o půdě, s přednostním právem obce na bezplatný převod, nebylo čeho vytýkat soudům, že by snad nereflektovaly prioritu nároků dle zákona o půdě, že by účel zákona byl opomenut s odkazem na specialitu zákona č. 95/99 Sb. apod. Ústavní soud v citovaném nálezu nevyloučil paušálně použitelnost zákona č. 95/1999 Sb. na realizaci nároků oprávněných osob dle zákona o půdě, vyloučil pouze aplikovatelnost jeho dílčího aspektu, ustanovení o přednostním právu obce na bezplatný převod, která se dostala do konfliktu s předtím přijatou úpravou v zákoně o půdě. Proto (též) ústavně konformní interpretací (především s ohledem na princip ochrany legitimních očekávání a právní jistoty) bylo použití relevantní části zákona č. 95/1999 Sb. vyloučeno (Ústavní soud v této souvislosti v rovině metodologie výkladu tzv. jednoduchého práva poukazoval i na argument tzv. ratio legis, jehož uplatněním bylo taktéž třeba dospět ke konkluzi o prioritě nároků oprávněných osob dle zákona o půdě). Shodné lze uvést ke komparaci nyní posuzované věci s nálezem sp. zn. III. ÚS 495/05 (srov. např. odvodnění tohoto nálezu: "Podstata ústavní stížnosti se koncentruje jednak na řešení otázek střetu práva oprávněné osoby na bezplatný převod obecně určeného náhradního pozemku, definované v ust. §11 odst. 2 zákona o půdě, s přednostním právem obce na bezplatný převod konkrétního pozemku postupem dle zákona č. 95/1999 Sb...").".
3) Ústavní soud nad rámec uvedené argumentace dodává, že (např.) nález sp. zn. III. ÚS 495/02 nelze interpretovat (obdobně i nález sp. zn. III. ÚS 495/05, který z nálezu sp. zn. III. ÚS 495/02 vychází) v tom smyslu, že by snad otevřel možnost výběru a vydávání konkrétního pozemku (tedy mimo veřejnou nabídku) oprávněnou osobou bez dalšího. To by se dokonce mohlo jevit jako rozporné s tímto nálezem, který brojil m.j. proti diskriminaci, tedy racionálně neodůvodněnému zvýhodňování některých oprávněných osob; taková diskriminace se totiž může dít právě kupříkladu vydáváním konkrétních pozemků mimo veřejnou nabídku na podkladě výběru konkrétního pozemku určitou oprávněnou osobou. V této souvislosti lze citovat shora uvedenou judikaturu Ústavního soudu (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2403/08, I. ÚS 1963/09, I. ÚS 1619/10), dle níž, pokud si určitá osoba vybere pozemek, zažádá o jeho převedení do vlastnictví, aniž by ohledně získání téhož pozemku dal Pozemkový fond stejnou šanci i jiným oprávněným osobám, nebyla ostatním oprávněným osobám zaručena rovná práva v procesu převodu náhradního pozemku. To platí o to více, jestliže by šlo - jako v nyní posuzované věci, kdy stěžovatelka byla toliko postupníkem - o upřednostnění postupníka před původním restituentem, což by stálo ve zjevném rozporu s účely, které zákon o půdě sleduje (zmírnění jen některých křivd, upřednostnění přímých restituentů a jejich dědiců).
Nález sp. zn. III. ÚS 495/02 (a z něho vycházející nález III. ÚS 495/05) je proto třeba vykládat tak, že pouze ve výjimečném případě, jestliže by se konkrétní oprávněná osoba nemohla určitou dobu, po vlastní marné snaze, domoci uspokojení svého nároku na vydání náhradního pozemku cestou veřejné nabídky - tedy jestliže by Pozemkový fond postupoval vůči oprávněné osobě svévolně [např. nevyhlašoval by žádné veřejné nabídky či v nedostatečném množství (apod.) i přes aktivitu oprávněné osoby směřující k Pozemkovému fondu] - přicházela by v úvahu eventualita výběru (oprávněnou osobou) a vydání konkrétního pozemku (případně žaloba na vydání pozemku). Totiž, v takovém případě by byl výběr (oprávněnou osobou) a vydání konkrétního pozemku (tedy mimo cestu veřejné nabídky) opodstatněn tím, že by šlo o poslední možnost (ultima ratio), jak se domoci svého nároku, tedy byl by odůvodněn imperativem zákazu odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae); výběr konkrétního pozemku by tak představoval jediný prostředek obrany proti libovůli (srov. str. 12 nálezu sp. zn. III. ÚS 495/02). Právě o takový případ šlo i ve věci sp. zn. III. ÚS 495/02, kdy stěžovatelky (například) dovozovaly vlastní "dvouletou bezcílnou snahu o uspokojení jejich nároku na vydání náhradního pozemku" (str. 5 citovaného nálezu), "nárok stěžovatelek na vydání náhradního pozemku nebyl dlouhodobě uspokojen" (srov. str. 10 citovaného nálezu) a "komise (poznámka Ústavního soudu: komise Pozemkového fondu) se rozhodla nezařadit předmětnou nemovitost do nabídky ke zveřejnění." (srov. str. 3 citovaného nálezu); za takové situace "žaloba domáhající se vydání konkrétního pozemku může představovat jediný prostředek obrany proti libovůli." (srov. str. 12 nálezu sp. zn. III. ÚS 495/02).
4) O takový případ však v nyní posuzované věci zjevně nešlo a stěžovatelka to ani netvrdí. Tedy, stěžovatelka kupříkladu neuvádí, že by se marně obracela na Pozemkový fond po určitý čas kvůli uspokojení svého nároku, a to cestou veřejné nabídky; tudíž, z její argumentace naprosto nelze dovodit, že by její žaloba na vydání konkrétního pozemku (srov. str. 4 rozsudku okresního soudu) a následné uzavření smlouvy o vydání konkrétního pozemku s Pozemkovým fondem představovaly jediný prostředek obrany proti libovůli, a že by tedy šlo o realizaci zákazu odepření spravedlnosti.
V této souvislosti nelze přehlédnout, že stěžovatelka (srov. např. str. 3 napadeného rozsudku odvolacího soudu) získala nárok na bezplatný převod pozemků na základě smluv o postoupení pohledávky ze dne 24. 4. 2003 (pohledávka ve výši 700.000,- Kč) a především ze dne 1. 6. 2005 (pohledávka ve výši 1.054.147,- Kč). Přitom dne 3. 6. 2005 - tedy toliko dva dny po uzavření druhé smlouvy o postoupení pohledávky - stěžovatelka podala žalobu (srov. str. 4 rozsudku soudu prvního stupně) a právě na podkladě této žaloby vůči Pozemkovému fondu došlo k uzavření smluv na pozemky, jejichž vydání se stěžovatelka domáhala.
5) Je namístě též zdůraznit, že stěžovatelka byla v souzené věci toliko postupníkem. Přitom nález sp. zn. III. ÚS 495/02 se týká přímých restituentů, příp. jejich dědiců.
6) Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, jasná, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
V.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatelka dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavního soudu nezbylo než tuto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2010
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu