ECLI:CZ:US:2009:1.US.2121.08.1
sp. zn. I. ÚS 2121/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně, soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti V. B. a M. B., oba zast. JUDr. Vladimírem Bekem, advokátem, sídlem Svatohavelská 95, Rychnov nad Kněžnou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.6.2008, č.j. 29 Odo 963/2006-200, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8.2.2006, č.j. 4 Cmo 107/2005-187, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Jiřího Prouzy, správce konkurzní podstaty úpadce R. M., zast. JUDr. Milanem Novákem, advokátem, sídlem Dukelská 15, Hradec Králové, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé podanou ústavní stížností napadli v záhlaví uvedené rozsudky Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), jimiž bylo rozhodnuto ve věci jimi podané vylučovací žaloby. K věci uvedli, že v roce 1999 zakoupili prostřednictvím realitní kanceláře od manželů M. rekreační chatu a pozemky v kat. úz. Bartošovice v Orlických horách. Ještě před uzavřením smlouvy zjišťovali stav kupovaných nemovitostí, podle katastru nemovitostí na nich nevázly žádné závady. Až za 3,5 roku od jejich koupě se dozvěděli od vedlejšího účastníka, že již půl roku před prodejem nemovitostí byl na majetek paní M. prohlášen konkurs. Jejich vylučovací žaloba byla Krajským soudem v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") zamítnuta, vrchní soud jeho rozsudek zrušil, následně krajský soud žalobě vyhověl. K odvolání vedlejšího účastníka vrchní soud rozsudek krajského soudu změnil tak, že vylučovací žalobu zamítl a dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud zamítl. Stěžovatelé se domnívají, že napadenými rozsudky byla porušena jejich základní práva zajištěná Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to jak právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny, tak i právo zakotvené v čl. 11 Listiny, tedy právo na majetek. Upozornili, že již v žalobě namítali aplikaci ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání v rozporu s ústavně zaručeným vlastnickým právem a navrhovali předložení věci Ústavnímu soudu, konkrétně k vyřešení otázky rozporu ustanovení §19 odst. 1 a ustanovení §63 odst. 3 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), s ústavním pořádkem. Protože jejich návrh nebyl soudy akceptován, nepovažují tuto námitku, zařazenou i do dovolání, za relevantním způsobem vyřešenou. Dále poukázali na údaj potvrzený vedlejším účastníkem, který původně uvedené nemovitosti nesepsal do konkursní podstaty proto, že o jejich vypořádání jednal s manželem úpadkyně, teprve po nezdaru jednání se rozhodl nemovitosti do konkursní podstaty sepsat. Z toho dovozují, že správce konkursní podstaty měl vědomost o tom, že předmětné nemovitosti do konkursní podstaty patří již od zahájení konkursního řízení, ale v rozporu se zákonem je nesepsal a jejich soupis provedl až tři a půl roku po zahájení konkursního řízení. Jako zarážející a deprimující pociťují skutečnost, že je správce nevyzval ani k žádnému jednání ohledně zmírnění způsobené škody s ohledem na promlčení termínu pro možné odstoupení od smlouvy. Z těchto důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny upravujících základní práva, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:
Čl. 11 Listiny:
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
II.
V souladu s §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka.
Podle Nejvyššího soudu je ústavní stížnost zjevně nezpůsobilá jako podklad pro smysluplný ústavní přezkum napadených rozhodnutí, neboť se v ní nepodává, v čem stěžovatelé spatřují rozpor právní úpravy obsažené v zákoně o konkursu a vyrovnání, případně napadených rozhodnutí, s ústavním pořádkem ČR. Je patrné, že je pouhým opakováním argumentů přednesených v dovolání, se kterými se Nejvyšší soud podrobně vypořádal. Připomenul, že jeho rozhodnutí vychází z ustálené judikatury, kterou ústavní stížnost ignoruje. Se zřetelem ke skutkovému stavu chápe Nejvyšší soud obtížnost situace, ve které se stěžovatelé ocitli, její řešení však nespočívá ve zmnožování mimořádných opravných prostředků o ústavní stížnost. Z těchto důvodů Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnosti byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Vrchní soud jen lapidárně vyjádřil svoje přesvědčení, že při rozhodování nepochybil a že nadále trvá na svém právním závěru uvedeném v napadeném usnesení (správně má být "rozsudku"). Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.
Vedlejší účastník se domnívá, že námitky stěžovatelů jsou neopodstatněné, přičemž jsou námitkami vznášenými již v řízení před obecnými soudy. Zdůraznil závěr Nejvyššího soudu, že kupní smlouva mezi stěžovateli a manželi M. je typickým příkladem úkonu, který poškozuje konkurzní podstatu a který je z tohoto důvodu postižen neúčinností. Protože v řízení o vylučovací žalobě bylo rozhodováno podle příslušných ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, které nikterak neodporují ústavnímu pořádku, a byla interpretována ústavně konformně, navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
S přihlédnutím k obsahu a stručnosti vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka, která neobsahují žádné nové relevantní skutečnosti, nebylo třeba tato vyjádření zasílat stěžovatelům k případné replice.
Ze spisu krajského soudu sp.zn. 44 Cm 23/2003 Ústavní soud zjistil následující skutečnosti:
Stěžovatelé se žalobou u soudu I. stupně domáhali vyloučení individualizovaných nemovitostí v kat. úz. Bartošovice v Orlických horách z konkursní podstaty úpadce R. M. Argumentovali tím, že neměli nejmenšího tušení o prohlášení konkursu na majetek R. M., k němuž došlo na počátku roku 1999, a v červenci 1999 s ní a jejím manželem uzavřeli kupní smlouvu. Teprve v roce 2003 obdrželi oznámení vedlejšího účastníka, jenž považoval tuto kupní smlouvu za neúčinnou. Podle stěžovatelů nepatří nemovitosti do obchodního majetku R. M., proto nepatří do konkursní podstaty, dále upozorňovali na porušení zákonných povinností vedlejším účastníkem, který měl ihned po svém ustavení správcem konkursní podstaty činit opatření k zajištění majetku úpadce, zejména zajistit nemovitosti a zařadit je do konkursní podstaty; vedlejší účastník tak učinil až 17.1.2003. Poukazovali též na okolnost, že nepoškodili věřitele přihlášené do konkursní podstaty, protože uhrazená kupní cena je tržní cenou kupovaných nemovitostí. Současně navrhovali, aby věc byla předložena Ústavnímu soudu k posouzení souladu ustanovení §14 odst. 1 písm. a) věta druhá zákona o konkursu a vyrovnání s ústavním pořádkem. V průběhu ústního jednání vznesli námitku promlčení práva sepsat nemovitosti do konkursní podstaty. Krajský soud rozsudkem ze dne 21.8.2003, č.j. 44 Cm 23/2003-48, žalobu zamítl, což odůvodnil neúčinností kupní smlouvy v důsledku jejího uzavření po prohlášení konkursu, přičemž uhrazená kupní cena nebyla předána do konkursní podstaty, námitku promlčení neshledal podstatnou a též neshledal důvody pro předložení věci Ústavnímu soudu. Stěžovatelé proti tomuto rozsudku podali odvolání pro údajné nesprávné právní posouzení věci a pro vadu mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadu řízení spatřovali v tom, že soud I. stupně nepředložil věc Ústavnímu soudu, a polemizovali s právním názorem ohledně námitky posouzení. Vrchní soud usnesením ze dne 26.2.2004, č.j. 13 Cmo 541/2003-76, prvostupňový rozsudek zrušil pro nedostatečné zjištění podmínek neúčinnosti kupní smlouvy. Po doplnění dokazování dospěl krajský soud k závěru, že kupní smlouva je účinná, protože kupní cena odpovídala ceně obvyklé, nedošlo tak k poškození konkursní podstaty, a rozsudkem ze dne 3.3.2005, č.j. 44 Cm 23/2003-159, rozhodl o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty. Proto rozsudku podal odvolání vedlejší účastník a vrchní soud rozsudkem z 8.2.2006, č.j. 4 Cmo 107/2005-187, žalobu zamítl. Zdůraznil, že prohlášením konkursu ztrácí úpadce veškerá dispoziční oprávnění nakládat s majetkem, který podléhá konkursu, a že řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, mohou být zahájena jen na návrh správce nebo proti správci, což dopadá i na řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí; dovodil, že účinky spočívající v nemožnosti zahájit řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí ohledně nemovitostí jinou osobou než správcem se týkají i nemovitostí, které tvoří konkurzní podstatu, a shrnul, že kupní smlouva je neúčinná podle §14 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání, že návrh na vklad mohl podat jen správce konkursní podstaty, tudíž stěžovatelům nesvědčí právo nepřipouštějící soupis předmětných nemovitostí do konkursní podstaty. Stěžovatelé proti rozsudku vrchního soudu podali dovolání akcentujícím fakt, že uzavřenou kupní smlouvou nedošlo k poškození konkursní podstaty; Nejvyšší soud ho rozsudkem ze dne 18.6.2008, č.j. 29 Odo 963/2006-220, zamítl. Po přehledu příslušných ustanovení právních předpisů vymezil Nejvyšší soud tři právní otázky:
1) posouzení vlivu běhu času na právo správce konkursní podstaty sepsat určitý majetek do konkursní podstaty úpadce,
2) posouzení neúčinnosti právního úkonu ve smyslu §14 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání,
3) posouzení právního úkonu týkajícího se společného jmění úpadce a jeho manžela,
a formuloval k nim následující závěry (pozn. dále jsou uvedeny v koncentrované podobě):
ad 1) Se soupisem majetku konkursní podstaty není spojen vznik, změna či zánik hmotného majetkového práva, nelze proto uvažovat o promlčení práva určitý majetek sepsat. Promlčení podléhá právo uplatnit neúčinnost právního úkonu, avšak v posuzované věci byla neúčinnost kupní smlouvy uplatněna včas, a to úkonem správce konkursní podstaty, jímž přikročil k soupisu nemovitostí do konkursní podstaty.
ad 2) Vůči věřitelům jsou neúčinné jen takové právní úkony dlužníka, které poškozují konkursní podstatu (nejsou z hlediska hospodářského efektu pro podstatu výhodné); takovým úkonem je i kupní smlouva, kterou úpadce zpeněží po prohlášení konkursu majetek náležející do jeho konkursní podstaty sice za obvyklou kupní cenu, tu však převezme od prodávajícího v hotovosti, ponechá si ji (nepředá ji do konkursní podstaty) a použije ji pro svou vlastní potřebu. Přesně o takový úkon šlo v posuzované věci, proto konkursní podstata nic neměla z kupní ceny, kterou použil pro svou potřebu manžel úpadkyně.
ad 3) Činí-li manželé společně právní úkon týkající se majetku náležejícího do jejich majetkového společenství (společného jmění), pak skutečnost, že konání jednoho z nich stíhá sankce neplatnosti nebo neúčinnosti, postihuje onen společný právní úkon jako celek. V tomto smyslu je neúčinnou kupní smlouva uzavřená manžely Mazurovými.
Nejvyšší soud vytkl vrchnímu soudu značnou míru nepřesnosti při formulaci závěrů, jejichž prostřednictvím usuzoval na neúčinnost kupní smlouvy, přesto však konstatoval, že v konečném výsledku je právní posouzení věci správné (kupní smlouva zjevně byla neúčinnou, jelikož kupní cena se do konkursní podstaty nedostala a pro konkursní podstatu nebyla uvedená transakce žádným přínosem). V závěru odůvodnění analyzoval Nejvyšší soud povahu nároků stěžovatelů z posuzované kupní smlouvy, kromě jiného též upozornil na případnou odpovědnost správce konkursní podstaty za škodu způsobenou třetím osobám v důsledku porušení povinností plynoucích mu ze zákona, s dovětkem, že řešení této otázky nenáleží do sporu o vylučovací žalobě.
III.
Po seznámení s listinnými podklady Ústavní soud shledává, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelů. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaných porušení jejich základních práv v řízení o vylučovací žalobě a konstatuje, že žádné zmiňované porušení nebylo zjištěno. K namítanému porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelům bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelů uplatnit svoje tvrzená práva formou vylučovací žaloby u soudu. Stěžovatelé však musí respektovat, že úspěšnost vylučovací žaloby je závislá na prokázání existence takových skutečností, jež vedou k závěru o nedůvodném sepsání věci do konkursní podstaty (typicky u věcí, které jsou ve vlastnictví osoby odlišné od úpadce). Pokud obecné soudy zjistily, že posuzovaná kupní smlouva je neúčinným úkonem, musí stěžovatelé respektovat sepsání "koupených" nemovitostí do konkursní podstaty a náležitým způsobem a s využitím příslušných instrumentů (viz návod z odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu) uplatnit svoje práva. K tomu Ústavní soud připomíná i dopad ustanovení §9 odst. 1 písm. a) zák. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, dle něhož (též dle znění účinného v době uzavření kupní smlouvy stěžovateli) měla být v katastru nemovitostí na základě usnesení soudu o prohlášení konkursu zapsána poznámka. Nelze pochybovat o tom, že pokud by tato poznámka byla u předmětných nemovitostí zapsána, informovala by stěžovatele o okolnosti, která by jistě determinovala jejich vůli uzavřít kupní smlouvu. V posuzované věci však stěžovatelé nemohou namítat ani zásah do práva na ochranu majetku, neboť soupis věci do konkursní podstaty a následný postup při jejím zpeněžování, je dán zákonem (tj. zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání). Navrhovali-li stěžovatelé v řízení před obecnými soudy přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu, nutno zdůraznit, že na takový procesní postup nemají právní nárok. Nebylo však vyloučeno, aby sami podali návrh na zrušení zmiňovaného ustanovení §14 odst. 1 písm. a) věty druhé zákona o konkursu a vyrovnání společně s ústavní stížností - tuto možnost stěžovatelé nevyužili. Nicméně, z odůvodnění tohoto usnesení je zřejmé, že by takový návrh nebyl úspěšný.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2009
František Duchoň
předseda senátu