ECLI:CZ:US:2005:1.US.213.05
sp. zn. I. ÚS 213/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Gűttlera, soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského ve věci navrhovatele F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Komenského 241, 500 03 Hradec Králové, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 30. prosince 2004 sp.zn.1 Nc 2455/2004, spolu s návrhem na zrušení ustanovení §14 odstavce 4 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, v platném znění, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou, ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví označené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 30. prosince 2004 (1 Nc 2455/2004-102) s tvrzením, že se jím cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech, zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").
Dle stížnostních bodů návrhu mělo rozhodnutím o námitce podjatosti soudkyně JUDr. Jany Profousové, jíž byla přidělena k projednání žalobou stěžovatele zahájená věc o určení vlastnictví, dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Jmenovaná soudkyně Okresního soudu v Chrudimi totiž v rámci procesního poučení (§5 o. s. ř.), poskytnutého s odkazem na §118a o. s. ř., vyzvala strany, aby se vyjádřily k možnému posouzení otázky vydržení. Tímto se, dle tvrzení stěžovatele, dopustila zásadního pochybení, když je poučila (resp. žalovaného) o hmotném právu, a to za situace, kdy se doposud žádná z nich vydržení nedovolávala. Stěžovatel je proto přesvědčen o tom, že uvedeným způsobem se soud nalézací "postavil na stranu žalovaného, čímž byl učiněn pravděpodobně nevratný zásah do rovnosti účastníků řízení, který má za následek, že stěžovatelova věc nebude spravedlivě a nestranně rozhodována". Vzhledem k tomu, že krajský soud nerozhodl o vyloučení této soudkyně z projednávání věci, domáhal se stěžovatel s poukazem na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt v. Belgie a nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 167/04 a II. ÚS 105/01, aby tento soud výše označené usnesení nálezem zrušil.
Stěžovatel je přesvědčen, že rozpor s ústavním pořádkem nelze odstranit ani jiným ústavně konformním výkladem napadeného ustanovení, a proto navrhuje, aby plénum Ústavního soudu zrušilo ustanovení §14 odstavce 4 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, v platném znění (dále jen "o.s.ř.").
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud k projednání a rozhodnutí věci vyzval účastníka řízení Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil.
Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, předsedou senátu Mgr. Milošem Zdražilem (§30 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a to tak, že odvolací soud odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dále uvedl, že je přesvědčen o tom, že okolnosti postupu soudce v řízení o projednávané věci nemohou být samy o sobě důvodem k vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí jemu přidělené věci (§14 odstavce 4 o.s.ř.). Krajský soud nemá pochybnosti o tom, že ust. §14 odstavce 4 o.s.ř., je v souladu s předpisy ústavního pořádku (čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 Listiny). Účastník řízení současně vyjádřil svůj souhlas, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako nedůvodnou zamítl.
Napadené rozhodnutí Ústavní soud nepovažuje za vykročující z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv, jak je stěžovatel označil v ústavní stížnosti.
Klíčovým a výchozím bodem, od něhož odvíjí své úvahy o podjatosti soudkyně Okresního soudu v Chrudimi je její právní názor, nalézající odraz v obsahu poskytnutého poučení.
V tomto ohledu právě v reakci na námitky stěžovatele ve věci rozhodující Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích v ústavní stížností napadeném usnesení poukázal na kautelu předvídatelnosti rozhodnutí vyjádřenou v §118a o.s.ř., jež jisté předestření právního názoru soudu účastníkům nevylučuje. Konstatoval, že mu v jeho procesním postavení nesluší přezkoumávat, zda danému stadiu řízení odpovídalo použití citovaného ustanovení, jakož ani posuzovat správnost názoru soudkyně, opřeného o přesvědčení, dle něhož se musí z úřední povinnosti v daném případě zabývat tím, zda došlo k vydržení vlastnictví, pročež ve výzvě k doplnění tvrzení určené žalobci (usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 19. července 2004 č. j. 8 C 63/2001-97) zvolila formulaci, v níž se objevil výraz vydržení vlastnického práva. Vycházeje z §14 odst. 1 o.s.ř., usuzoval toliko, zda lze mít pro stěžovatelem uplatněné výhrady důvodné pochybnosti o nepodjatosti soudkyně JUDr. J. Profousové. Poté, co nejprve konstatoval, že napadený postup jmenované soudkyně nevycházel z poměru k věci, účastníkům či jejich zástupcům, z pohledu §14 odst. 4 o.s.ř. dovodil, že nelze přesvědčení soudkyně o jeho správnosti v řízení o konkrétní projednávané stěžovatelově věci kvalifikovat jako důvod k jejímu vyloučení. I v případě, že je stěžovatel přesvědčen o podjatosti soudce, může být tato jeho domněnka potvrzena až konečným rozhodnutím tohoto soudce. Nelze vyloučit, že soudce, o němž se stěžovatel domnívá, že je podjatý, zaujme v konečném důsledku postoj pro stěžovatele příznivý (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 354/04).
Ústavní soud, který není další odvolací instancí v systému obecného soudnictví, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti, v tom rámci především orgánem ochrany proti svévoli ze strany obecných soudů, porušení ústavních práv, jichž se stěžovatel dovolával, neshledal. Pokud je totiž předmětem přezkumu v záhlaví uvedené rozhodnutí krajského soudu, vydané v průběhu zatím pravomocně neskončeného meritorního řízení nacházejícího se ve stadiu před nalézacím soudem, je nutno říci, že toto je řádně odůvodněno, z mezí ústavnosti nevybočuje a na racionální argumentaci v něm předloženou postačí odkázat. Z uvedeného vyplývá, že ani z hlediska objektivního testu, jak jej stěžovatel zdůraznil s poukazem na citovanou judikaturu, nebylo možno jeho námitkám přisvědčit, resp. vzít je s ohledem na konkrétní výše popsanou skutkovou a právní situaci se současným přihlédnutím k procesní pozici krajského soudu za relevantní.
S ohledem na svou dosavadní judikaturu (např. nález sp.zn. III. ÚS 182/99 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 18., č. 77, Praha 2000 - II. díl.) Ústavní soud stěžovateli přezkum ústavnosti napadeného rozhodnutí neodepřel. Je však nucen konstatovat, že neshledal porušení žádného z ústavně zaručených práv.
Ústavní stížnost je takto v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele s rozhodnutím obecného soudu, dále odkazujeme na odůvodnění ústavní stížnosti obdobného rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 173/05 ze dne 27. dubna 2005 a sp. zn. IV. ÚS 210/05 ze dne 29. června 2005 (dosud nepublikováno).
Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
S ohledem na takto rozvedené důvody a vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nebylo třeba zabývat se návrhem na zrušení napadeného ustanovení §14 odstavce 4 o.s.ř., neboť tento návrh má pouze akcesorickou povahu, a proto sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti (k tomu srov. např. usnesení ve věci III. ÚS 101/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., usn. č. 22, Praha 1996).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 2. srpna 2005
Vojen Gűttler
předseda senátu