ECLI:CZ:US:2022:1.US.2260.22.1
sp. zn. I. ÚS 2260/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky D. L., zastoupené Mgr. Barborou Svobodovou, advokátkou, sídlem Nádražní 600/21, Žďár nad Sázavou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 26. května 2022 č. j. 72 Co 3/2022-3349 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 16. listopadu 2021 č. j. 4 P 21/2012-3101, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, jako účastníků řízení, a 1) nezletilého J. V. a 2) J. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 odst. 1, odst. 2 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") výrokem III. v záhlaví specifikovaného rozsudku změnil dosavadní rozhodnutí týkající se úpravy styku druhého vedlejšího účastníka (dále jen "otec") s prvním vedlejším účastníkem (dále jen "nezletilý") tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilým v každém kalendářním měsíci dvakrát vždy od pátku 19:00 hodin do neděle 19:00 hodin s tím, že vybrané termíny stěžovatelka (dále též "matka") otci oznámí do konce 2. předchozího měsíce zpětně na e-mail. Dále bylo stanoveno, že tato úprava se neuplatní o hlavních prázdninách, kdy otec je oprávněn stýkat se s nezletilým tři týdny, přičemž matka je povinna oznámit otci na stejný e-mail do ledna příslušného roku nejvýše dva termíny táborů a soustředění nezletilého v celkové délce nepřevyšující tři týdny, otec je povinen s tím nekolidující termíny styku matce oznámit zprávou na telefon do dubna příslušného roku. Úprava styku týkající se ostatních prázdnin, podmínek předání a převzetí, stejně tak v případě, že rodiče nevyužijí dle předchozích vět možnost určit termíny styku, zůstala nedotčena.
3. Okresní soud dospěl po posouzení věci k závěru, že jsou dány důvody pro změnu úpravy styku otce s nezletilým, neboť z provedeného dokazování zjistil, že nezletilý se dlouhodobě intenzivně věnuje sportu - judu a plavání, přičemž ho to velmi baví a dobře se umisťuje na závodech. Okresní soud na základě provedeného dokazování shledal, že nezletilého mrzí, že v době určeného styku s otcem mu pravidelně není umožněno se sportovních aktivit účastnit. V návaznosti na výše uvedené okresní soud změnil podmínky tak, aby nezletilému, prostřednictvím matky, umožnil vybrat, ve kterých termínech má být u otce, aby mohl své sportovní aktivity zaměřit do zbývajících období.
4. Mimo jiné i proti zmíněnému výroku III. rozsudku okresního soudu podal otec odvolání, na základě kterého Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výroku III. změnil tak, že změnil rozsudek okresního soudu ze dne 24. 6. 2015 č. j. 4 P 21/2012-1925 ve znění rozsudku krajského soudu ze dne 22. 6. 2017 č. j. 54 Co 709/2015-2191 v částech týkajících se úpravy běžného styku otce s nezletilým a dále styku o hlavních školních prázdninách tak, že otec je oprávněn a povinen stýkat se s nezletilým vždy dvakrát v každém kalendářním měsíci od pátku 17:00 hodin do neděle 19:00 hodin s tím, že zvolené konkrétní termíny těchto dvou běžných styků oznámí matka otci vždy nejpozději do 10. dne předchozího kalendářního měsíce e-mailem, a o hlavních školních prázdninách počínaje rokem 2023 po dobu dvou na sebe navazujících týdnů a jednoho dalšího na ně nenavazujícího týdne s tím, že matka je oprávněna vždy do 15. března toho kterého roku určit e-mailem na adresu otce, ve kterých třech kalendářních týdnech hlavních školních prázdnin nelze styk otce s nezletilým uskutečnit z důvodů letních táborů a soustředění nezletilého, zvolené termíny styků tomuto oznámení matky odpovídající je otec povinen matce následně sdělit vždy nejpozději do 30. dubna toho kterého roku. Dále bylo stanoveno, že neučiní-li matka oznámení uvedeným způsobem, je otec oprávněn a povinen stýkat se s nezletilým v kalendářním měsíci, pro nějž nebyly termíny matkou zvoleny, v prvních dvou sudých týdnech do tohoto kalendářního měsíce zasahujících, vždy od pátku 17:00 hodin do neděle 19:00 hodin. Neurčí-li matka uvedeným způsobem týdny, v nichž nelze o hlavních školních prázdninách styk otce s nezletilým uskutečnit, je otec oprávněn učinit volbu tří týdnů pro styk s nezletilým o hlavních školních prázdninách bez omezení a je povinen zvolené termíny matce sdělit vždy nejpozději do 30. dubna toho kterého roku. Ve zbývajícím rozsahu, jde-li o úpravu styku otce s nezletilým, zůstal rozsudek okresního soudu ze dne 24. 6. 2015 č. j. 4 P 21/2012-1925 ve znění rozsudku krajského soudu ze dne 22. 6. 2017 č. j. 54 Co 709/2015-2191 beze změny (výrok I.).
5. V odůvodnění rozhodnutí krajský soud uvedl, že danou úpravou bude mít nezletilý do budoucna zajištěnou možnost volby účastnit se závodů, které v tom kterém měsíci bude považovat za důležité, a podle toho zvolit tomu odpovídající termíny dvou víkendových styků s otcem. Poukázal na to, že sám nezletilý při provedeném pohovoru s takovou myšlenkou souhlasil. Dodal, že jde o kompromis, který bude současně nadále respektovat předchozí (obecně platné) závěry přijaté v souvislosti s úpravou styku otce s nezletilým spočívající v tom, že nelze otci jako nepečujícímu rodiči diktovat, jakým způsobem má jemu vyměřený čas s nezletilým trávit. Obdobně bylo pro období letních prázdnin umožněno, aby si nezletilý sám, prostřednictvím matky, nejprve určil termíny prázdninových táborů a soustředění v celkové délce tří týdnů, které bude otec povinen ve své navazující volbě respektovat. Krajský soud konstatoval, že takovou úpravou bude nezletilému napomoženo alespoň dílem skloubit sportovní aktivitu s právem nepečujícího rodiče na styk s ním a že jde o úpravu souladnou s judikaturou Ústavního soudu kladoucí důraz na respektování zájmů a přihlížení k postojům nezletilých dětí v řízeních, která se týkají úpravy jejich poměrů. Závěrem krajský soud apeloval na matku, že se tato nenachází v pozici, v níž by mohla sama nad rámec provedené úpravy posuzovat, zda nezletilého ke styku s otcem předá či nikoliv podle toho, jak důležité závody se v termínu, který v důsledku provedené (či naopak neprovedené) volby nakonec připadl otci, uskuteční.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí krajského soudu je v rozporu se zájmem a přáním nezletilého. Poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2943/14 (pozn. N 110/77 SbNU 607, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), ve kterém Ústavní soud konstatoval, že za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Stěžovatelka tvrdí, že nezletilý opakovaně vyslovil svůj názor ohledně jeho styku s otcem a popsal svůj vztah ke sportu. Má za to, že otec nezletilého ve sportu nepodporuje, nechce jej vozit na závody v době, kdy podle rozhodnutí soudu musí být u něj. Uvádí, že nezletilý se opakovaně vyjádřil, že by se mu líbilo, kdyby neměl stanoveno povinně, kdy se má s otcem stýkat, případně by mu vůbec nevadilo, kdyby se stýkal s otcem třeba pouze dvakrát ročně. Podle stěžovatelky obecné soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost přání nezletilého, což má za následek nesprávnost rozhodnutí, které je v rozporu jak s přáním nezletilého, tak s jeho zájmem. Nezletilý má dvanáct let a je podle stěžovatelky natolik vyspělý, že je schopen adekvátně vyhodnotit situaci se všemi důsledky. Soud by měl proto rozhodnout podle jeho přání. A měl by přihlédnout k tomu, že dítě roste a postupem času se jeho zájmy, koníčky a způsob trávení volného času mění. Zvláště v pubertě a během dospívání může mít i mnoho dalších zájmů, které dříve nemělo. Někdy může dítě cítit, že chce o víkendu jiný program než přejíždět z místa bydliště do města, kde žije druhý z rodičů, aby tam trávilo svůj čas. Nezletilý podle mínění stěžovatelky nechce trávit s otcem tolik času, jak bylo nastaveno rozhodnutím soudu. Stěžovatelka je přesvědčena, že obecné soudy jsou povinny svěřenými procesními prostředky vytvářet předpoklady pro narovnání narušených vztahů mezi rodiči a dětmi, včetně prostředků donucení, může-li takové opatření vést ke sledovanému cíli a je-li přiměřené. Bez ohledu na to, kdo rozvrat vztahů mezi otcem a synem způsobil a kdo na něm má větší či menší vinu, však je podle ní iluzorní představovat si, že právo, resp. soud může svou autoritou lidským citům poručit. Soudní úprava styku nezletilého s nepečujícím rodičem by měla být nástrojem sledujícím prosperitu dítěte, nikoliv podkladem pro jeho poškozování a pronásledování, perzekuci, či dokonce kriminalizaci rodiče druhého, k čemuž v důsledku soudních rozhodnutí v tomto případě podle stěžovatelky dochází.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že v rodinně právních věcech zasahuje pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k učiněným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19).
11. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.
12. Stěžejní námitkou stěžovatelky v nyní posuzované věci je její opakované tvrzení, že nezletilý nechce trávit s otcem tolik času, jak bylo nastaveno rozhodnutím soudu, neboť ho otec odmítá podporovat ve sportu, který provozuje. Danou námitkou se zabývaly již okresní soud i krajský soud v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž na základě výsledků provedeného dokazování v podstatě shodně (krajský soud styk otce s nezletilým jen drobně poupravil) nastavily úpravu styku otce s nezletilým tak, aby měl nezletilý do budoucna zajištěnu možnost volby účastnit se závodů, které v tom kterém měsíci bude považovat za důležité, a podle toho zvolit tomu odpovídající termíny dvou víkendových styků s otcem. Sám nezletilý při provedeném pohovoru krajským soudem s takovou myšlenkou souhlasil. Pro období letních prázdnin bylo pak umožněno, aby si nezletilý sám, prostřednictvím matky, nejprve určil termíny prázdninových táborů a soustředění v celkové délce tří týdnů, které bude otec povinen ve své navazující volbě respektovat. Z uvedeného je zřejmé, že nešlo o rozhodnutí v rozporu se stěžovatelkou odkazovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2943/14, podle kterého je nutno přání dítěte, je-li dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu.
13. Ústavní soud konstatuje, že rozhodující soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly a přihlédly ke všem pro posouzení věci významným skutečnostem. Při svém rozhodování vycházely z judikatury Ústavního soudu a respektovaly jeho závěry. Přihlédly k nejlepšímu zájmu a postoji nezletilého s cílem, aby nastolenou úpravou bylo nezletilému umožněno alespoň částečně skloubit sportovní aktivitu s právem otce coby nepečujícího rodiče na styk s ním. Závěry okresního soudu a krajského soudu považuje Ústavní soud za ústavně souladné. Je třeba mít na paměti, že cílem opatrovnického řízení není nalézt takové řešení, které vyhovuje každému z rodičů, nýbrž řešení, které bude v co nejlepším zájmu nezletilého dítěte při současném respektování práv jeho rodičů.
14. Podle názoru Ústavního soudu se stěžovatelce dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž jí žádný z rozhodujících soudů neupřel její ústavně zaručená práva. Obecně skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné k jakým skutkovým zjištěním po provedeném dokazování a zhodnocení provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily.
15. V posuzované věci byla rozhodnutí okresního soudu i krajského soudu odůvodněna způsobem, který v žádném případě nevybočuje z mezí ústavnosti. Ústavní stížnost je podle názoru Ústavního soudu v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatelky se závěry rozhodujících soudů a polemikou s nimi. Ústavní soud proto nezjistil žádný důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu