ECLI:CZ:US:2006:1.US.236.06
sp. zn. I. ÚS 236/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Hradec Králové 3, Komenského 241, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 12. 2005, čj. 8 Nc 183/2005 - 263, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se jako žalobce v řízení před Okresním soudem v Děčíně domáhá určení vlastnického práva k nemovitostem v žalobě blíže specifikovaným. V uvedeném řízení vznesl námitku podjatosti proti soudkyni uvedeného soudu Mgr. Janě Havlové, která o jeho věci rozhoduje. Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl, v záhlaví uvedeným usnesením, že soudkyně Mgr. J. Havlová není vyloučena z projednávání stěžovatelovy věci, protože není v této věci nijak podjatá.
V ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle polemizuje s usnesením krajského soudu. To, podle něho, porušilo jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a navíc zasáhlo též do jeho práva podle čl. 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii. Stěžovatel rovněž požaduje předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru ES v Lucemburku podle článku 234 SES, v níž by mělo být zjištěno, zda z evropského práva vyplývá pravidlo zavazující členský stát EU k přenesení rozhodovací pravomoci soudů členského státu na soudy jiného členského státu v případě, že vlastní soudy ztratí v rozhodování svou nezávislost a nestrannost.
Stěžovatel tvrdil, že soudkyně Mgr. J. Havlová již dříve uvedla, že má ke stěžovateli "negativní vztah". Poukázal pak na údajné politické ovlivňování své kauzy, jak je obsažena v jeho "Analýze mediální prezentace kauzy K.". Upozornil i na to, že všechny obecné soudy musí pravidelně informovat ministerstvo spravedlnosti o všech sporech vedených stěžovatelem, včetně označení rozhodujících soudců.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o návrh na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru ES podle čl. 234 SES, odkazuje Ústavní soud na nález sp. zn. II. ÚS 14/04 ze dne 25. 1. 2006, stěžovateli již doručený (zatím přístupný na www.judikatura.cz), který vysvětluje, proč nejsou úvahy o předběžné otázce, které uplatňuje stěžovatel, namístě. Věc totiž není a nemůže být otázkou evropského práva ani co se týče materiální úpravy, ani co se týče ratione temporis.
K otázce podjatosti soudců se Ústavní soud vyjadřoval ve své judikatuře mnohokrát. Podle této judikatury je soudce vyloučen z rozhodování věci nikoli pouze pro svou skutečně prokázanou podjatost, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Nejde tudíž pouze o hodnocení subjektivního pocitu soudce, zda se cítí nebo necítí být podjatý, ale o objektivní úvahu, zda - s ohledem na okolnosti případu - lze mít za to, že by soudce podjatý mohl být (viz nález sp. zn. I. ÚS 167/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 6, str. 429 a konstantní judikatura).
Stěžovatel obecně dovozuje, že podjatí by v zásadě měli být všichni soudci České republiky, protože jsou ohroženi politickou mocí, která jejich rozhodování monitoruje a ovlivňuje. Takovéto tvrzení je neudržitelné, protože pokud by mělo být pravdivé, znamenalo by ohrožení podstatných náležitostí demokratického právního státu (čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR). Ústavní soud v tomto odkazuje stěžovatele na svou judikaturu, ve které sám Ústavní soud významně přispívá k nezávislosti moci soudní na moci výkonné a podle níž "v samotném základu našeho ústavního systému je zakotven princip dělby státní moci, vycházející z myšlenky, že v přirozenosti člověka je zakotvena tendence ke koncentraci moci a jejímu zneužití, princip, který se stal garancí proti libovůli a zneužití státní moci a v podstatě i zárukou svobody a ochrany jednotlivce, princip, který je výsledkem a reflexí dosavadního historického, myšlenkového a institucionálního vývoje ... [Demokratický stát je] povinen vytvářet institucionální předpoklady pro to, co, pokud jde o justici, platí jako specifické a nepodmíněné, totiž konstituování a etablování reálné nezávislosti soudů, jako - pro stabilizaci nejen jejich pozice, ale i celého demokratického systému, ve vztahu k legislativě a exekutivě - významného státotvorného, současně však i polemického prvku. ... Princip nezávislosti soudu má tedy v tomto směru ...nepodmíněnou povahu vylučující možnost ingerence výkonné moci" (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 7/02, publikován pod č. 349/2002 Sb.).
Ústavní soud se tedy shoduje s napadeným usnesením, že pro zjištění podjatosti soudce není podstatné zevrubně analyzovat údajnou politickou kampaň proti stěžovateli, ale jen to, nakolik tato údajná kampaň mohla ohrozit nepodjatost konkrétního soudce. Samotná skutečnost, že určité kauzy jsou politiky sledovány či komentovány, nemůže, s ohledem na institucionální i reálné záruky nezávislosti soudní moci a její oddělenost od moci výkonné a zákonodárné, založit podjatost soudce z důvodu jeho údajného ohrožení, jak tvrdí stěžovatel.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možné rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nezískává charakter řízení kontradiktorního.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud považuje ústavní stížnost stěžovatele za zjevně neopodstatněnou, a proto ji podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu