ECLI:CZ:US:2008:1.US.239.08.1
sp. zn. I. ÚS 239/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. února 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. C., zastoupené JUDr. Helenou Sieglovou, advokátkou se sídlem Malé Hamry 355, 562 01 Ústí nad Orlicí, proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 19 Co 577/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 28. 1. 2008 a doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 1. 2008 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené části výroku rozsudku obecného soudu, kterými jí byla uložena povinnost k úhradě náhrady nákladů řízení, případně alternativně se domáhala, aby Ústavní soud sám snížil výši nákladů, které má stěžovatelka podle napadených částí výroku uhradit.
J
ak stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla, požadovala v řízení před obecnými soudy určení vlastnictví k blíže specifikovaným nemovitostem a uložení povinnosti žalovaným k zaplacení kupní ceny za tyto nemovitosti ve výši jistiny 850.000 Kč. Zatímco soud prvního stupně žalobě stěžovatelky vyhověl, odvolací soud změnil výrok rozsudku nalézacího soudu a žalobu v plném rozsahu zamítl, přičemž stěžovatelce uložil povinnost k náhradě nákladů řízení. Stěžovatelka se domnívá, že odvolací soud porušil její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na právní pomoc a rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny, neboť - stručně shrnuto - v rozsudku obecného soudu absentuje odůvodnění, proč v daném případě nebylo aplikováno ust. §150 o. s. ř., a navíc odvolací soud svým postupem stěžovatelce nevytvořil procesní prostor pro to, aby mohla uplatnění moderačního práva soudu podle §150 o. s. ř. navrhnout a případně zdůvodnit, proč by mělo být použito.
II.
Ústavní stížnost je v části, v níž stěžovatelka navrhuje kasaci rozhodnutí obecného soudu, zjevně neopodstatněná a v části, v níž je navrhováno snížení náhrady nákladů řízení, není Ústavní soud k jejímu projednání vůbec příslušný.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. mimo jiné nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 33, č. 69, str. 189). Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, č. 25, str. 307).
Ustanovení §150 o. s. ř. upravuje moderační právo obecného soudu odchýlit se od obecného pravidla, podle něhož je povinnost k náhradě nákladů řízení uložena neúspěšné straně sporu. Je v pravomoci obecného soudu, aby posoudil, zda v daném případě existují zvláštní okolnosti ospravedlňující použití tohoto výjimečného institutu, a aby případně náhradu nákladů zčásti nebo zcela úspěšné straně ve sporu nepřiznal. Ústavní soud se proto necítí být povolán k tomu, aby se zabýval tím, zda v daném případě takové okolnosti skutečně existovaly a obecný soud měl moderačního práva použít. Naopak však platí, že pokud obecný soud tento výjimečný institut použije, nemůže tak činit zcela svévolně a musí jeho aplikaci zdůvodnit. Jinak řečeno, z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces nelze dovodit povinnost obecného soudu v každém případě zdůvodňovat, proč moderačního práva v tom kterém případě nevyužil, nicméně z práva na spravedlivý proces plyne povinnost v případě, že obecný soud k moderaci přistoupí, aby užití tohoto institutu řádně zdůvodnil.
Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že institut náhrady nákladů řízení má nejen sankční, ale rovněž odrazovací funkci. To znamená, že je na každém účastníkovi řízení, aby před podáním žaloby zvážil svůj potenciální úspěch či neúspěch ve věci, od něhož se bude odvíjet povinnost k úhradě náhrady nákladů řízení protistrany. Stěžovatelka, která sama disponuje právnickým vzděláním, proto sama mohla posoudit, zda v situaci, kdy účastníci po podpisu kupní smlouvy ani nepodali návrh na vklad vlastnického práva, měla šanci se svou žalobou uspět či nikoliv. Pokud považovala za ekonomicky výhodnější trvat na platnosti kupní smlouvy a soudně se domáhat určení vlastnictví a zaplacení kupní ceny, než nemovitost nabídnout k novému prodeji, musela si být vědoma i rizika, že v případě neúspěchu, bude povinna k náhradě nákladů řízení protistrany.
Pokud stěžovatelka tvrdila vedle práva na spravedlivý proces také porušení práva na právní pomoc, není Ústavnímu soudu zřejmé, jak by se mělo uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení dotýkat tohoto práva, neboť je zcela logické, že náklady zastoupení si neúspěšná stěžovatelka nese sama, a i případné snížení náhrady nákladů řízení při použití §150 o. s. ř. by se nikterak nákladů stěžovatelky vynaložených na vlastní zastoupení nedotklo. Ostatně bylo rozhodnutím stěžovatelky, že se sama jako advokátka nechala v řízení před obecnými soudy právně zastupovat a že jí v souvislosti s tím vznikly náklady právního zastoupení.
Ústavní soud proto nedospěl k závěru, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva, jak tvrdila v ústavní stížnosti stěžovatelka.
Ústavní soud se pak vůbec nemohl zabývat návrhem stěžovatelky, aby sám snížil uloženou náhradu nákladů řízení, neboť v řízení o ústavních stížnostech je nadán toliko pravomocí zrušit napadené rozhodnutí, nikoliv je změnit či o věci sám rozhodnout.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] a zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2008
Vojen Güttler
předseda senátu