ECLI:CZ:US:2014:1.US.2409.13.1
sp. zn. I. ÚS 2409/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj), ve věci ústavní stížnosti stěžovatele jménem Adel Bengharsallah, zastoupeného JUDr. Věrou Neradovou, advokátkou, se sídlem Francouzská 4, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. 1 T 22/2013, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 9 To 202/2013, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 8. 2013, stěžovatel napadl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. 1 T 22/2013 (dále jen "rozsudek"), kterým byl uznán vinným přečiny krádeže dle §205 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník") a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dle §234 odst. 1 trestního zákoníku. Rovněž napadl usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 9 To 202/2013 (dále jen "usnesení"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku.
Stěžovatel za prvé namítá porušení práv obhajoby v přípravném řízení, kdy tvrdí, že mu v něm nebylo dovoleno zvolit si obhájce a také mu nebyl ustanoven tlumočník z arabštiny.
Za druhé má stěžovatel za to, že nebyly obstarány a provedeny veškeré vhodné důkazy, kdy z peněženky, kterou měl odcizit, nebyly sejmuty pachové stopy, ani nebyly k dispozici kamerové záznamy z daného klubu, kde měl krádež provést. Soud vyšel z výpovědí svědků, ty však nejsou jednoznačné, a pachatelem krádeže mohl být někdo jiný. Obvodní soud zde měl vyjít ze zásady in dubio pro reo.
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Obvodní soud uvedl, že na všech hlavních líčeních a stejně tak i u městského soudu měl obviněný obhájkyni, která založila do spisu plnou moc v době podání odporu proti trestnímu příkazu obvodního soudu ze dne 24. 2. 2013. V průběhu hlavního líčení dne 3. 4. 2013 i dne 22. 4. 2013 také byl přítomen tlumočník z jazyka arabského, Ing. Loai Jarkas, který byl obviněnému k dispozici. Stran hodnocení důkazů odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 a Městské státní zastupitelství v Praze poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
Městský soud poznamenal k tvrzeným procesním pochybením, že v podaném odvolání je stěžovatel vůbec neuváděl. Jinak odkázal na odůvodnění svého usnesení.
Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice, ten však této možnosti ve stanovené lhůtě nevyužil.
III.
Ústavní stížnost je nutno odmítnout.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Vzhledem k zásadě subsidiarity, v řízení před Ústavním soudem uplatňované, mezi tyto podmínky patří požadavek předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Podmínku subsidiarity pro podání ústavní stížnosti Ústavní soud ve své konstantní judikatuře interpretuje v materiálním smyslu, to jest pro její naplnění nepostačuje pouhé uplatnění procesního prostředku k ochraně práva ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytnost namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení obyčejného práva, v němž se dané základní právo nebo svoboda promítá.
V rámci svého odvolání proti rozsudku stěžovatel porušení žádného ústavního ani obyčejného práva, pokud jde o jím nyní tvrzené zásahy do práv obhajoby v přípravném řízení, nenamítal. Tuto skutečnost si Ústavní soud ze spisu obvodního soudu sp. zn. 1 T 22/2013, jenž si vyžádal, ověřil. Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž nijak neobjasňuje, proč by navzdory této skutečnosti citované námitky předmětem přezkumu v řízení před Ústavním soudem být měly.
Povinností stěžovatele je před podáním ústavní stížnosti vyčerpat veškeré dostupné opravné prostředky formálně i materiálně. Skutečnost, že tak neučinil, nemůže, než vést Ústavní soud k závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti pokud jde o citované námitky (shodně viz například usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3008/12).
Ve zbytku je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Ke stěžovatelově argumentaci směřující proti hodnocení důkazů Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Způsob, jakým obecné soudy stěžovatelem zpochybňované výpovědi svědků hodnotily a proč považovaly výsledky řízení za dostatečné pro závěr o stěžovatelově vině je z jejich rozhodnutí dostatečně zřejmé.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh z části nepřípustný a z části zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu