ECLI:CZ:US:2017:1.US.2445.17.1
sp. zn. I. ÚS 2445/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele FVE 45 s.r.o., IČO 292 17 300, se sídlem Brno, Vídeňská 546/55, zastoupeného Mgr. Martinem Dolečkem, advokátem, se sídlem Hvězdová 1716/2b, Praha 4, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 5. 2017 sp. zn. 6 To 34/2017 a usnesení Policie České republiky. Národní centrály proti organizovanému zločinu, SKPV, expozitury Hradec Králové, č. j. NCOZ-1148-561/TČ-2016-417503 ze dne 3. 3. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel svou ústavní stížností napadl shora uvedená rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny. Dále namítá porušení čl. 2 odst. 2 Listiny.
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
2. Napadeným usnesením policejního orgánu bylo po udělení předchozího souhlasu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 3. 3. 2017 pod sp. zn. 4 VZN 410/2015-353 rozhodnuto tak, že podle §79a odst. 1 trestního řádu se zajišťují peněžní prostředky do výše 106.851.071 Kč včetně jejich příslušenství a peněžní prostředky dodatečně došlé, na účtu č. 500003822/0800, vedeném v měně CZK u České spořitelny, a.s., IČ 45244782, Olbrachtova 1929/62, 140 00 Praha. Dalším výrokem napadeného usnesení byla obchodní společnosti FVE 45, s.r.o., počínaje okamžikem doručení napadeného usnesení zakázána jakákoliv dispozice s peněžními prostředky, které se na účtech nacházejí, a to až do výše zajištění. Napadeným usnesením Vrchního soudu pak byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí policejního orgánu.
II. Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že finanční prostředky na zajištěném účtu byly využívány v rámci běžné podnikatelské činnosti k plnění závazků vůči třetím osobám a k 31. 8. 2016 se na účtu nacházel zůstatek ve výši 53.591,54 Kč. Vzhledem k tomu, že v této době již na zajištěný účet s ohledem na shora uvedené zjevně nemohly přibývat jakékoliv prostředky, které by snad policejní orgán mohl považovat za "výnos z trestné činnosti", maximální výše peněžních prostředků, které by snad mohly být alespoň v teoretické rovině dle logiky policejního orgánu považovány za způsobilé k zajištění výnosů z trestné činnosti, byla právě částka 53.591,54 Kč. Zajištěný bankovní účet byl založen až dne 15. 9. 2015, policejní orgán pak neuvedl žádný argument, proč by se na tomto účtu měly nacházet prostředky, které měly být výnosem údajné trestné činnosti za dobu od roku 2011, jak se tyto prostředky na předmětný účet dostaly a kde se nacházely do doby založení tohoto účtu. Stěžovatel absenci tohoto vysvětlení považuje za svévoli. Stěžovatel dále poukazuje na to, že z výpisu z příslušného účtu je zřejmé, že se na něm v rozhodném období nacházely zejména prostředky z provozu elektráren Stálky A, Vřesovice I a Vřesovice II. Vrchní soud pak podle stěžovatele rezignoval na své povinnosti jakožto stížnostního orgánu. Obě rozhodnutí jsou podle stěžovatele nedostatečně odůvodněna. Stěžovatel nad to upozorňuje, že došlo ke změně napadeného usnesení s tím, že zajištěné prostředky zajistil nikoli jako výnosy z trestné činnosti ale jako náhradní hodnotu. Změna posouzení finančních prostředků usnesením policejního orgánu ze dne 13. 7. 2017 č. j. NCOZ-1148-664/TČ-2016-417503 nemění nic na protiústavním charakteru obou napadených usnesení. Pro úplnost stěžovatel dodává, že ani takovéto zajištění nepovažuje za zákonné a důvodné, a proto i proti tomuto změnovému usnesení podal stížnost, o níž dosud nebylo rozhodnuto. Nad to je stěžovatel přesvědčen, že policejní orgán při vydávání napadeného rozhodnutí vykročil z mezí svých pravomocí, čímž porušil čl. 2 odst. 2 Listiny.
III. Hodnocení Ústavního soudu
4. Po zvážení stížnostních námitek a přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled či dozor. Kasační pravomoc Ústavního soudu se může uplatnit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy, či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem.
7. Posuzovanou problematiku Ústavní soud šířeji vyložil v nálezu sp. zn. I. ÚS 2485/13 (bod 48-49): "peněžní prostředky na účtu u banky, zajišťované podle §79a trestního řádu představují, majetek ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol"), resp. podle čl. 11 Listiny, a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jedná se ovšem o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 článku 1 Protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (srovnej rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze 7. prosince 1976, č. 5493/72, Série A č. 24 - §62). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v §79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění peněžních prostředků na účtu u banky a zaknihovaných cenných papírů je institutem, který napomáhá objasňování a případně reparaci závažné, zejména hospodářské, kriminality. Jeho podstatou je nikoliv odejmutí těchto prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva. ... V této souvislosti je třeba si uvědomit, že na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení peněžních prostředků vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti a nikoli jistoty ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že zajištěný majetek má uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, přičemž může být dalším šetřením vyvrácen (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. I. díl, 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. str. 600, bod 6.)."
8. Ze zásady sebeomezení Ústavního soudu plyne, že jsou to v první řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posuzovat oprávněnost použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do takto vymezené pravomoci orgánů činných v trestním řízení, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
9. V citovaném nálezu sp. zn. I ÚS 2485/13 Ústavní soud uvedl základní kritéria pro posouzení ústavní konformity zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím dočasných majetkových zajišťovacích institutů: "rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici" (bod 52 cit. nálezu).
10. Pokud jsou tyto požadavky splněny, což Ústavní soud shledal taktéž v této posuzované věci, přistoupí Ústavní soud k přezkumu proporcionality napadeného zajišťovacího nástroje, tedy posouzení "zda není zřejmý nepoměr mezi závažností prověřované trestné činnosti a rozsahem zajištění ve vztahu k možnostem stěžovatele jako podnikatele dále vykonávat činnosti, jež s tímto podnikáním souvisí" (bod 56 cit. nálezu).
11. K přiměřenosti zajištění majetku v trestním řízení se Evropský soud pro lidská práva vyjádřil v rozsudku ve věci Forminster Enterprises Limited proti České republice ze dne 9. 1. 2009 č. 38238/04: "Pokud jde o požadavek přiměřenosti, každý zásah do práva na pokojné užívání majetku musí zachovávat 'spravedlivou rovnováhu' mezi potřebami obecného zájmu společnosti a požadavky ochrany základních práv jednotlivce. Především musí existovat vztah rozumné přiměřenosti mezi použitými prostředky a cílem, kterého má být opatřením zasahujícím do majetkových práv dosaženo [...]. Při rozhodování, zda jsou oba požadavky splněny, Soud uznává, že smluvní státy mají široký prostor pro uvážení jak při volbě způsobu realizace opatření, tak při určení, zda důsledky jejich realizace jsou odůvodněné ve veřejném zájmu dosažením cíle sledovaného předmětnou právní úpravou [...]. Podle judikatury Soudu mezi hlavní kritéria při posuzování, zda napadené opatření zachovalo požadovanou spravedlivou rovnováhu a zejména zda jím není na stěžovatele kladeno nepřiměřené břemeno, patří charakter zásahu, sledovaný cíl, povaha dotčených majetkových práv a chování stěžovatele i orgánů zasahujícího smluvního státu" (§75 cit. rozhodnutí, citováno dle Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M.: Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1279).
12. Pro posouzení přiměřenosti dočasného zajišťovacího institutu se Ústavní soud ve své judikatuře podobně zabývá zejména délkou trvání zajištění: "Podle názoru Ústavního soudu by o zásah do ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod šlo až tehdy, nebyla-li by splněna podmínka, že zajištění peněžních prostředků musí trvat jen po nezbytně nutnou dobu, kdy je zajištění vzhledem k dosažení účelu trestního řízení nutné. Jinými slovy, časové omezení užívání předmětných peněžních prostředků musí splňovat požadavek přiměřenosti. Pokud by k zásahu do vlastnického práva docházelo po nepřiměřeně dlouhou dobu, šlo by o neproporcionální zásah do vlastnického práva stěžovatele garantovaného v čl. 11 odst. 1 Listiny. Ačkoli zákon tuto dobu blíže nestanoví, je podle názoru Ústavního soudu v zásadě možné přiměřenost délky omezení vlastnického práva srovnávat se lhůtami, které zákon stanoví pro omezení osobní svobody (srov. §72a trestního řádu). Pokud by orgány činné v trestním řízení výrazně překročily tyto lhůty, jednalo by se podle názoru Ústavního soudu již o neproporcionální a tedy neaprobovatelný zásah do vlastnického práva stěžovatelů a Ústavní soud by byl nucen konstatovat porušení základního práva. Plynutím času ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce [viz nález sp. zn. IV. ÚS 689/05 (N 225/39 SbNU 379)]" (bod 57 cit. nálezu).
13. Ze subsidiární a fakultativní povahy zajišťovacího institutu vyplývá, že v případě delší dobu trvajícího zajištění peněžních prostředků, u kterých je důvodné podezření, že byly určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byly užity nebo jsou výnosem z trestné činnosti či jsou náhradní hodnotou, musí orgán rozhodující o zajištění vedle sledování veřejného zájmu na odhalení trestné činnosti a potrestání jejího pachatele, jakož i na minimalizaci jejich negativních dopadů v majetkové sféře, s plynutím času stále více dbát na ochranu ústavně chráněných zájmů jednotlivce na užívání vlastnictví a na podnikání.
14. Nadto je zřejmé, že ze strany orgánů činných v trestním řízení dochází k aktivnímu přístupu při hledání přizpůsobených forem zajištění majetku stěžovatele, o čemž svědčí i samo podání stěžovatele.
15. S odkazem na výše uvedené a na dočasnost, rozsah a krátkou dobu provedeného zajištění prostředků Ústavní soud neshledal, že by v projednávaném řízení došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele či že by v projednávané věci příslušné orgány vybočily z mezí své rozhodovací sféry.
16. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu