ECLI:CZ:US:2010:1.US.2452.10.2
sp. zn. I. ÚS 2452/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. D. B., zastoupeného Mgr. Miladou Majerovou, advokátkou, se sídlem Telečská 7, 586 01 Jihlava, proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 1. 6. 2009, č. j. 2 T 42/2009-141, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 42 To 183/2009, za účasti Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 8. 2010, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") ze dne 1. 6. 2009, č. j. 2 T 42/2009-141 (dále jen "rozsudek okresního soudu"). Rovněž napadl rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 42 To 183/2009 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), jímž byl zrušen rozsudek okresního soudu a bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel se uznává vinným z trestného činu loupeže dle §234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon").
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní soud, předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. Princip subsidiarity je přitom nutno důsledně uplatňovat i ve vztahu k trestnímu řízení.
Pokud stěžovatel všechny procesní prostředky vyčerpá, musí mít Ústavní soud možnost svým rozhodnutím zasáhnout (shledal-li by k tomu právem stanovené předpoklady) právě proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (a tím efektivně korigovat - rovněž z hlediska systémové hierarchie - možné excesy orgánů veřejné moci v oblasti základních práv a svobod). V opačném případě by požadavek vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva ztrácel v podstatné míře rozumný smysl.
V projednávané věci bylo ústavní stížností napadené rozhodnutí soudu druhého stupně předmětem přezkumu v dovolacím řízení. Zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo předmětné dovolání odmítnuto, však ústavní stížností navrhováno není. Takováto situace představuje dle dlouhodobé judikatury Ústavního soudu důvod k odmítnutí ústavní stížnosti (např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 58/95, II. ÚS 724/02, I. ÚS 242/03, IV. ÚS 270/05, III. ÚS 1980/07, IV. ÚS 2981/08, II. ÚS 1398/09, II. ÚS 1710/10 in http://www.usoud.cz).
Ústavní soud ještě zvažoval, zda stěžovatel nechtěl svojí ústavní stížností, navzdory znění jejího petitu, napadnout i rozhodnutí o dovolání, a odmítnutí ústavní stížnosti v tomto smyslu není přílišným formalismem, kdy ověření takovéhoto možného úmyslu stěžovatele je na místě, pokud by jej naznačoval obsah ústavní stížnosti, jako např. skutečnost, že rozhodnutí dovolacího soudu bylo k ústavní stížnosti přiloženo (srovnej závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena proti České republice [stížnost č. 57567/00] a též např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2976/08, III. ÚS 2013/09 in http://www.usoud.cz).
V projednávané věci bylo rozhodnutí dovolacího soudu k ústavní stížnosti přiloženo. Proto Ústavní soud stěžovatele vyzval, aby výslovně sdělil, zda žádá či nežádá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. 3 Tdo 642/2010. Stěžovatel přípisem doručeným Ústavnímu soudu dne 14. 10. 2010 Ústavní soud informoval, že vskutku žádá toliko zrušení rozhodnutí soudů prvé a druhé instance. Zrušení citovaného usnesení Nejvyššího soudu nenavrhuje a k ústavní stížnosti jeho text přiložil toliko pro její úplnost.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za nepřípustnou a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 4. listopadu 2010
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj