ECLI:CZ:US:1999:1.US.249.99
sp. zn. I. ÚS 249/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti stěžovatelky F.-P. A., s.r.o., zastoupené advokátem JUDr. V. Ř., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 3. 1999, sp. zn. 16 Ca 261/98 , takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Platebním výměrem Obecního úřadu Č. ze dne 7. 4. 1998, č.j. 56/98, byl stěžovatelce vyměřen podle ustanovení §1 písm. g) zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení čl. 1 písm. d) vyhlášky obce Č. č. 3/94 ve znění vyhlášky č. 1/97, o místních poplatcích, a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, poplatek za provozované výherní hrací automaty v celkové částce 14.000 Kč.
Rozhodnutím ze dne 25. 5. 1998, č.j. Fin.178/020/1143/1998 Výl., Finanční referát Okresního úřadu v Lounech zamítl odvolání stěžovatelky proti uvedenému platebnímu výměru.
V odůvodnění rozhodnutí zejména uvedl, že novela zákona č. 565/1990 Sb., provedená zákonem č. 305/1997 Sb. (účinná od 1. 1. 1998), rozšířila druh poplatků, jež si může obec ve svém územním celku zavést obecně závaznou vyhláškou. Obec Č. tak učinila, přičemž v předmětné vyhlášce prý nestanovila žádná práva a povinnosti nad rámec zákona č. 565/1990 Sb. Sazbu za provozovaný výherní hrací přístroj určila v minimální částce 5.000 Kč za jeden provozovaný hrací přístroj a další snížení tohoto poplatku by bylo údajně nad rámec zákona o místních poplatcích. Pro stanovení tohoto místního poplatku je prý rozhodná skutečná délka trvání provozu povoleného výherního hracího přístroje a pro splnění uvedených kritérií je hrací přístroj zpoplatněn bez ohledu na to, zda je přístroj ke hře využíván a zda je funkční z důvodů prováděných oprav a běžného servisu.
Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem zamítl žalobu proti výše uvedenému rozhodnutí Okresního úřadu Louny.
V odůvodnění rozsudku soud především uvedl, že nesdílí námitky stěžovatelky, že předmětná obecně závazná vyhláška obce Č. č. 1/1997 ze dne 30. 12. 1997 byla vydána v rozporu se zákonem. Do samostatné působnosti obce totiž patří podle ustanovení §14 odst. 1 písm. h) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, rovněž stanovení druhů místních poplatků a jejich sazeb podle zvláštního zákona, jímž je v tomto případě zákon č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích. Tento zákon novelou provedenou zákonem č. 305/1997 Sb. zavedl další druh místního poplatku, a to poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj (§1 písm. g)). Vyhláška obce Č. č. 1/1997 byla vydána dne 30. 12. 1997 s účinností od 1. 1. 1998. Její obsah prý se zákonem č. 305/1997 Sb. nebyl v rozporu, "neboť v něm bylo citováno přesné znění této novely". Rovněž námitka ohledně účinnosti vyhlášky byla nedůvodná, neboť je v plné pravomoci obecního zastupitelstva, aby ve výjimečných případech stanovilo platnost a účinnost vyhlášky dnem jejího vyhlášení. "Posouzení naléhavého zájmu takovéhoto postupu je pouze v kompetenci obecního zastupitelstva." Vyhláška neobsahovala "řadu dalších údajů, které v ní měly být obsaženy" a proto byla zrušena vyhláškou č. 1/1998, leč tato skutečnost prý nezpůsobuje její neplatnost.
Vyhláškou stanovený místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj je podle názoru krajského soudu v souladu se zákonem č. 565/1990 Sb. Předmětem poplatku je "každý provozovaný hrací přístroj", přičemž "pojem provozovaný je třeba chápat tak, že se jedná o hrací přístroj, na který bylo vydáno povolení k provozování výherního hracího přístroje". Hrací přístroj je umístěn na konkrétním místě uvedeném v rozhodnutí o povolení jeho provozování a je uveden do provozu, tzn. je zahájena jeho činnost, což je potvrzeno protokolem, pořizovaným při jeho prvním uvedení do provozu na dané adrese. Po splnění kritérií povolení, umístění a zahájení provozu je zpoplatněn místním poplatkem, a to až do doby ukončení jeho provozu, o čemž se opět pořizuje protokol (§5 vyhlášky č. 223/1993 Sb.). Pro vybírání místního poplatku prý proto není rozhodné, zda je přístroj ke hře využíván, je funkční apod. Rozhodná pro stanovení poplatku je toliko skutečná délka trvání jeho provozu.
Pojem "provozovaný" proto údajně není možno chápat tak (jak tvrdila stěžovatelka), že přístroj je přímo v činnosti, kdežto po dobu nečinnosti (opravy, zavírací doba provozovny apod.) není provozovaný a že za tuto dobu nelze požadovat ani zaplacení místního poplatku. Z žádného ustanovení právních předpisů týkajících se místních poplatků prý totiž nelze dovodit, že by se jednalo o hodinovou či jinou sazbu, podle níž by byl místní poplatek placen. Poplatky jsou - na rozdíl od daní - zpravidla takové platby, jejichž použití je již předem určeno. Místní poplatky mohou vybírat obce a obec sama rozhoduje, které místní poplatky a v jaké podobě zavede na svém území. Takové rozhodnutí, vydané formou obecně závazného právního předpisu (vyhlášky obce), je na daném území závazné, a to jak pro osoby fyzické, tak i pro osoby právnické.
Ze všech uvedených důvodů Krajský soud v Ústí nad Labem žalobu zamítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným rozhodnutím Krajský soud v Ústí nad Labem porušil její ústavně zaručená základní práva a svobody: čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka uvádí, že podle ustanovení §10a) odst. 1 zákona č. 565/1990 Sb. "poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj podléhá každý povolený hrací přístroj. Obec není povinna poskytnout osvobození od tohoto poplatku." Z toho dovozuje, že pro stanovení tohoto typu místního poplatku je nutné současně splnit dvě podmínky: musí se jednat o povolený hrací přístroj a zároveň tento přístroj musí být provozován. Stěžovatelka argumentuje stanoviskem Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR, podle něhož výraz "provozovaný" je přídavné jméno utvořené od slovesa provozovat a znamená "takový, který je uskutečňovaný, vykonávaný, který je v činnosti, v chodu". Z jazykového výkladu tohoto ustanovení prý proto vyplývá, že místní poplatek je možno vybírat pouze tehdy, je-li přístroj v činnosti. Pro tento závěr prý svědčí i výklad logický.
Stanovisko Ministerstva financí ČR, podle něhož je hrací přístroj zpoplatněn místním poplatkem, a to až do doby ukončení jeho provozu na dané adrese, je prý v rozporu se zákonem a nemůže být závazné. Ke stanovení místního poplatku údajně nesmí být přistupováno formálně právně, nýbrž musí být přihlíženo k jeho skutečnému provozu. Jako analogický příklad stěžovatelka uvádí poplatek z tzv. "obsazeného lůžka", který je rovněž vybírán až poté, co je konkrétní lůžko obsazeno.Vyhlášku č. 1/1997 považuje stěžovatelka za neplatnou a neúčinnou.
Stěžovatelka se domnívá, že napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem "trpí značnými rozpory, je nepřesvědčivý, účelový a jako takový je v rozporu se zákonem", neboť prý soud zákon interpretoval v rozporu s úmyslem zákonodárce. Praxe v této právní otázce je údajně nejednotná a je proto nutno dospět k jednotnému právnímu výkladu na území České republiky.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby byl napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušen.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Krajský soud v Ústí nad Labem, Obecní úřad Č. a Okresní úřad Louny.
Krajský soud v Ústí nad Labem toliko odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Obecní úřad Č. rovněž považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhl, aby byla zamítnuta. Gramatický výklad pojmu "provozovaný", provedený AV ČR, je prý v této věci bez významu, neboť právní termíny mohou mít jiný než lingvistický význam. Jako příklad uvádí obecní úřad pojem "provozovatel" nebo "provoz" v souvislosti s provozem dopravních prostředků, neboť i zde povinnosti spojené s finančním plněním jsou spojeny s jinými právními skutečnostmi, než s pouhým uvedením motorového vozidla do chodu. Zákon prý hovoří o "poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj" a nelze proto kterékoliv slovo vytrhávat z celkového kontextu. Právní názor krajského soudu proto obecní úřad označil za "jedině správný" a poukázal i na to, že jiný výklad by prý vedl k podávání naprosto nekontrolovatelných podkladů k vyměřování poplatků.
Okresní úřad Louny především upozornil na novelu zákona o místních poplatcích č. 305/1997, kterou byly rozšířeny druhy poplatků, jež může obec stanovit obecně závaznou vyhláškou. Poplatku prý podléhá každý provozovaný výherní hrací přístroj, který je povolen. To znamená, že není podstatné, zda přístroj je v provozu nepřetržitě 24 hodin denně, ale na jakou dobu je povolen. V daném případě obec stanovila částku 5.000 Kč za jeden přístroj na tři měsíce, což je nejnižší sazba ze zákonného rozpětí 5.000 - 20.000 Kč.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy obecných soudů a jejich rozhodnutí může zrušit tehdy, pokud shledá, že jimi byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů.
V souzeném případě je podstatou věci posouzení otázky, zda z ustanovení §10a odst. 1 věta 1. zákona č. 565/1990 Sb. (ve znění zákona č. 305/1997 Sb.), podle něhož "poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj podléhá každý povolený hrací přístroj", vyplývá, že předmětný hrací přístroj musí být skutečně v činnosti (jak tvrdí stěžovatelka) nebo zda postačuje, že na daný hrací přístroj bylo vydáno příslušné povolení (jak tvrdí orgány veřejné moci, které v této věci postupně rozhodovaly). V této souvislosti se stěžovatelka odvolává i na údajnou analogii s poplatkem z ubytovací kapacity, který je stanovován za využité lůžko a den, a na citované stanovisko Ústavu pro jazyk český AV ČR ke gramatické interpretaci pojmu "provozovaný".
Ústavní soud k této otázce uvádí, že každé ustanovení právního předpisu je nutno chápat v jeho celkovém smyslu, v kontextu s jinými ustanoveními příslušného právního předpisu i v souvislosti s celým právním řádem. Samotné použití analogie s jinými poplatky - jak to činí stěžovatelka - je přitom zavádějící, protože právní konstrukce jednotlivých poplatků podle zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, je značně odlišná. Tak například se stěžovatelka nemýlí, když tvrdí, že poplatek z ubytovací kapacity se vybírá v závislosti na počtu využitých lůžek a na době jejich využití, tzn. že rozhodující je skutečně fakticita "obsazení" lůžek, nikoliv jejich kapacita, jíž ubytovací středisko disponuje (§7 cit. zákona). Jiný poplatek podle stejného zákona, jako např. poplatek ze psů, se však již platí paušálně ročně (§2 cit. zákona), přestože se např. může stát, že majitel svého psa v průběhu roku ztratí. Je tedy zřejmé, že obdobná srovnání poplatkových předpisů lze stěží považovat za argument dostačující.
Z ustanovení §10a odst. 1 a 3 zákona č. 565/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj podléhá každý povolený hrací přístroj a zároveň že sazba poplatku za každý výherní hrací přístroj na tři měsíce činí od 1000 Kč do 5000 Kč. Samo gramatické znění citovaného ustanovení tedy ukazuje, že sazba poplatku - jak správně konstatuje Krajský soud v Ústí nad Labem - nezávisí na faktickém provozu výherního hracího přístroje, tzn. že zde není prostor např. pro zohledňování otevírací doby příslušné provozovny, poruchovosti přístrojů a podobně, nýbrž že se jedná o poplatek paušální, který se hradí za určité časové období.
Tento závěr lze ostatně dovodit i z kontextu s jinými ustanoveními zákona č. 565/1990 Sb., tzn. komparativní výkladovou metodou. U těch místních poplatků, jejichž výše se odvozuje od faktického výkonu určité činnosti, je to totiž výslovně uvedeno a specifikováno. Tak např. u poplatku ze vstupného (§6 cit. zákona) činí jeho sazba až 20 % úhrnné částky vybraného vstupného; u poplatku za povolení k vjezdu s motorovým vozidlem (§10 cit. zákona) činí jeho sazba až 20 Kč za den. V případě poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj však zákon č. 565/1990 Sb. podobnou úpravu neobsahuje, nýbrž naopak sazbu poplatku výslovně stanoví v závislosti na časovém období, tj. vždy za periodu tři měsíce.
Ústavní soud, vědom si svého výše uvedeného ústavně vymezeného postavení, proto neshledal důvod z ústavně právního pohledu zpochybňovat napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, které je přesvědčivé a ústavně konformní.
Ze všech uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 1999
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu