ECLI:CZ:US:2014:1.US.2527.14.1
sp. zn. I. ÚS 2527/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Mandíka, zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Matoušova 515/12, Praha 5, proti usnesení soudní exekutorky Exekutorského úřadu Jihlava ze dne 28. 5. 2014 č. j. 079 EX 00358/13-143, za účasti JUDr. Marie Sárové, soudní exekutorky jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl v záhlaví označené rozhodnutí soudní exekutorky tvrzením, že jím bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces [(čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")]. Stěžovatel namítal, že exekutorka porušila vydaným rozhodnutím jeho ústavně zaručené právo tím, že odmítla jeho přihlášku do rozvrhu dražby, přihlášenou a zajištěnou zástavním právem a neumožnila mu uplatnění jeho práva účastnit se plnohodnotně (jako účastník) řízení o svém právu. Stěžovatel současně s ústavní stížností podal návrh na zrušení §336f odst. 4 o. s. ř. v části věty "nebo neúplné" s odůvodněním, že tímto ustanovením je znemožňována obrana proti rozhodnutí soudního exekutora o odmítnutí přihlášky do exekuce.
2. Předmětem řízení byla přihláška pohledávky stěžovatele do exekuce prodejem nemovitostí, která byla soudní exekutorce doručena dne 4. 10. 2013 a doplněna dne 28. 4. 2014. Exekutorka shora označeným rozhodnutím přihlášku stěžovatele jako neúplnou odmítla. Mimo jiné konstatovala, že stěžovatel stanovil konečnou výši pohledávky na částku 2 709 244,72 Kč, vymezil ji jako pohledávku zajištěnou zástavním právem, zařadil do třetí skupiny podle §337c odst. 1 písm. c) o. s. ř. a doložil ji fotokopiemi listin - výpisu z katastru nemovitostí a zástavní smlouvy. Na základě předložených listin soudní exekutorka dospěla k závěru, že zejména nedostatek předložené zástavní smlouvy (fotokopie notářského zápisu) je důvodem pro odmítnutí přihlášky, neboť ze zápisu v katastru nemovitostí vyplývají závažné pochybnosti o dni vzniku zástavního práva (smlouva o zřízení zástavního práva ze dne 25. 4. 2013, zástavní právo s uvedeným dnem vkladu 25. 3. 2013).
3. Soudní exekutorka ve vyjádření k návrhu stěžovatele uvedla, že stěžovatel opakovaně předložil pouze fotokopie příslušných listin. Tento nedostatek mohl být zhojen tím, že by stěžovatel hodnověrně prokázal, že se jedná o pohledávku zajištěnou zástavním právem (§336f odst. 3 o. s. ř.). Přihlášku však nebylo možné pro zmiňované nedostatky projednat, a proto byla pro neúplnost odmítnuta.
II.
4. Po seznámení s předloženým rozhodnutím exekutorky a vyžádaným spisovým materiálem dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele není důvodný.
5. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí.
6. Ústavní soud při svém rozhodování zdůrazňuje, že se cítí vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
7. Exekutorka pověřená vedením exekuce proti povinnému Wood-Steel, a. s., při posuzování náležitostí přihlášky stěžovatele dospěla k závěru o její neúplnosti a odmítla ji. V tomto ohledu nelze závěrům exekutorky ničeho vytknout, když navíc sám stěžovatel v ústavní stížnosti (v jejím závěru) uvádí, že "rovněž exekutor zřejmě nemá jinou možnost, jak dát najevo svůj, jiný než věřitelův názor na existenci práva než postupem podle §336f odst. 4 o. s. ř.". Nelze též odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatel byl již v době podání přihlášky zastoupen advokátkou, tedy osobou v tomto směru erudovanou, a rovněž od toho, že stěžovatel (opět zastoupený advokátkou) měsíc po vydání napadeného rozhodnutí přihlášku doplnil a dodatečně bez výzvy zaslal originály příslušných listin. V témže přípise pak stěžovatel uvádí, že "vadný postup (pozn.: exekutorky) lze napravit v rámci rozvrhového jednání". Rozvrhové řízení podle zjištění Ústavního soudu doposud neproběhlo.
8. Ze subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá, že Ústavní soud by měl ochranu ústavně zaručeným základním právům a svobodám poskytovat až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci, a k zásahům do probíhajících řízení by měl přistupovat nadmíru zdrženlivě. Proto by ústavní stížností měla být napadána zásadně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí procesní, byť i samostatně pravomocná rozhodnutí (k tomu srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 371n. či usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 275/06, sp. zn. I. ÚS 2648/13 a dalších). Jinak řečeno - vzhledem k subsidiaritě ústavněprávního přezkumu je zásah Ústavního soudu zásadně vyhrazen pro ta rozhodnutí obecných soudů, jimiž se řízení před nimi končí a kdy již jiný prostředek nápravy k dispozici není.
9. Současně Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně konstatuje, že aplikace a výklad procesních ustanovení je primárně úkolem obecných soudů a ne jinak je tomu i v případě výkladu ustanovení o výkonu rozhodnutí. Předmětné rozhodnutí přitom nevybočilo z mezí ústavnosti. Z rozhodnutí nelze dovodit postup, který by byl snad stižen takovým pochybením, jenž by ve svém důsledku znamenal libovůli či snad dokonce svévoli v rozhodovací činnosti soudní exekutorky.
10. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Připojený návrh na zrušení ustanovení §336f odst. 4 o. s. ř. v části věty "nebo neúplné" pak odmítl Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu proto, že tento akcesorický návrh sleduje osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu