ECLI:CZ:US:1998:1.US.253.98
sp. zn. I. ÚS 253/98
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 6. října 1998 v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ZOD H. zastoupeného advokátem JUDr. P. P., účastníků řízení - Okresního soudu v Havlíčkově Brodě a Krajského soudu v Hradci Králové, vedlejších účastníků - M. H., A. V., J. M. a F. M., všech zastoupených JUDr. L. M., advokátem, České republiky - Okresního úřadu v Havlíčkově Brodě, proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 6. 6. 1996, sp. zn. 7 C 495/93, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. 23 Co 378/96, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově
Brodě bylo ve věci žalobců M. H., A. V., J. M. a F. M. (dále jen
"žalobci") proti žalovaným 1. stěžovateli a 2. České republice
- Okresnímu úřadu v Havlíčkově Brodě o náhradu za znehodnocení
objektů v meritu věci rozhodnuto tak, že stěžovatel je povinen
zaplatit M. H. částku 282.502,50 Kč s příslušenstvím, A. V. částku
282.502,50 Kč s příslušenstvím, J. M. částku 282.502,50 Kč
s příslušenstvím a F. M. částku 282.502,50 Kč s příslušenstvím.
V částce 264.690 Kč a vůči druhému žalovanému soud žalobu zamítl.
V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že se žalobci jako
osoby oprávněné podle ustanovení §4 odst. 2 písm. c) zákona č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), domáhali podle
ustanovení §14 odst. 3 citovaného zákona poskytnutí náhrady za
znehodnocené nemovitosti náležející k zemědělské usedlosti Radimov
č. p. 39 - Chrtníč (parc. č. 55/1 a 55/2), jež původně vlastnili
rodiče žalobců. Tyto nemovitosti byly rozhodnutím Ministerstva
zemědělství ze dne 9. 6. 1948 a ze dne 5. 1. 1949 převzaty státem
a stěžovatel je dohodou ze dne 14. 2. 1992 vydal žalobcům jako
dětem původních vlastníků. Žalobci poté stěžovatele vyzvali
k poskytnutí náhrady za znehodnocení objektů, neboť jim prý byly
předány ve značně zdevastovaném stavu. Stěžovatel poskytnutí
náhrady odmítl, protože prý sám předmětné nemovitosti užíval bez
právního důvodu; v roce 1975 je převzal od Státního statku
v Chotěboři a nebyl nalezen žádný doklad svědčící o zřízení práva
trvalého užívání pro něho nebo pro jeho právního předchůdce. Proto
prý není povinnou osobou ve smyslu ustanovení §5 odst. 2 zákona
o půdě. Tuto námitku však okresní soud neakceptoval. Uvedl, že
jako vlastník objektů byla "vedena" Česká republika - Okresní úřad
Havlíčkův Brod, do roku 1974 byl jako uživatel předmětných
nemovitostí "veden" Státní statek v Chotěboři a ke dni 1. 1. 1975
došlo ke změně užívání na právního předchůdce stěžovatele. Je prý
pravda, že v řízení nebyl předložen přímý důkaz o postavení
stěžovatele jako povinné osoby ve smyslu ustanovení §5 odst. 2
zákona o půdě, leč o existenci jeho práva trvalého užívání
k nemovitostem svědčí další nepřímé důkazy, zejména zprávy
Katastrálního úřadu v Havlíčkově Brodě o uvedených skutečnostech
a hlášení změny užívání, podle něhož byl stěžovatel jako uživatel
předmětných objektů "veden" v evidenci nemovitostí. Soud přihlédl
také k tomu, že stěžovatel nemovitosti žalobcům dohodou vydal
"a dokonce i po účinnosti zákona č. 183/1993 Sb. s nimi
o případném znehodnocení či zhodnocení objektů jednal. Svou
námitku, že není povinnou osobou, uplatnil teprve tehdy, když
žalobci předložili znalecký posudek svědčící o vysokém
znehodnocení objektů."
Proto Okresní soud v Havlíčkově Brodě uložil poskytnutí
náhrady jako osobě povinné stěžovateli a vůči druhému žalovanému
České republice - Okresnímu úřadu v Havlíčkově Brodě z důvodu
nedostatku pasivní legitimace žalobu zamítl.
Tento rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě v záhlaví
označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové potvrdil.
V odůvodnění rozsudku uvedl, že podle ustanovení §16 odst. 2
zákona o půdě osoba, která je povinna poskytnout náhradu za
znehodnocení nemovitosti, je vymezena shodně "jako v těch
případech, kdy je právnická osoba povinna nemovitost vydat".
V obou případech se jedná o subjekt, který vydávanou nemovitost
drží ke dni účinnosti zákona o půdě. Z toho prý je zřejmé, že
smyslem zákona o půdě bylo zavázat k poskytnutí náhrady za
znehodnocené vydávané nemovitosti právě ty právnické osoby, jimž
svědčí povinnosti je vydat (srov. judikát Nejvyššího soudu,
R 16/1996, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V souzené
věci znehodnocené nemovitosti žalobcům vydal stěžovatel a právě on
je prý tedy povinen poskytnout jim náhradu. Na tom nic nemění ani
skutečnost, že se k dohodě o vydání zavázal ještě před novelou
zákona o půdě č. 183/1993 Sb..
Krajský soud v Hradci Králové sice souhlasil s tím, že při
poskytování náhrad za znehodnocení vydávané nemovitosti zákon
o půdě upřednostňuje věcné plnění před plněním peněžitým, neboť
tím sleduje zabránit odlivu finančních prostředků ze zemědělství.
Nicméně krajský soud prý nemohl podanou žalobu zamítnout jen
proto, že se žalobci přednostně domáhali způsobu vypořádání, který
- nedošlo-li k dohodě - není ze zákona možný. Je to proto, že
v souzené věci šlo o řízení, kde bylo možno překročit návrhy
účastníků a přisoudit více (něco jiného), než se domáhali (§153
odst. 2 občanského soudního řádu). Ostatně stěžovatel žalobcům pro
případ, že by byl jejich požadavek shledán oprávněným, nenabídl
žádné konkrétní věci, jimiž by mohl jejich nárok uspokojit.
Krajský soud proto dospěl k závěru, že plnění zákonem předvídaným
způsobem nebylo možné a proto žalobcům přiznal peněžitou náhradu.
Citované rozsudky obecných soudů napadl stěžovatel ústavní
stížností. V ní namítl, že jimi došlo k porušení jeho základních
práv podle čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod (dále jen "Listina") - podle nichž nikdo nesmí být nucen
činit, co zákon neukládá a povinnosti mohou být ukládány toliko na
základě zákona - a dále k porušení jeho základních práv podle č.
36 odst. 1 Listiny a podle čl. 90 Ústavy ČR.
V prvé řadě prý Okresní soud v Havlíčkově Brodě porušil
zásadu rovnosti účastníků, jestliže v souzené věci prováděl
vlastní šetření o tom, zda došlo ke zřízení práva trvalého užívání
pro stěžovatele, aniž by to některá ze stran řízení navrhovala
(archiv, katastrální úřad). Přestože se soudu údajně nepodařilo
doklad o zřízení práva trvalého užívání pro stěžovatele nebo jeho
právního předchůdce nalézt, dospěl k závěru, že "aby tehdejší
středisko geodézie zápis uživatelského vztahu provedlo, musel tu
takový právní vztah existovat". Soud prý tak nerozlišil faktický
užívací vztah, který byl nesporný, od stavu právního, jenž měl
zcela jasná pravidla svého vzniku, trvání a obsahu. Právě takový
právní institut prý má na mysli zákon o půdě v ustanovení §5
odst. 2. Okresní soud pochybil i tím, že přiznal restituční nárok
v peněžitém plnění, přestože to je možné až po dohodě povinné
a oprávněné osoby (§16 odst. 4 cit. zákona).
Podle názoru stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové
konečně nesprávně považoval stěžovatele za povinnou osobu a vůbec
se nezabýval jeho námitkou, že to nebyl on, kdo byl povinen věci
vydat. K sepsání dohody o vydání nemovitosti totiž došlo před 1.
3. 1992, tj. před účinností zákona č. 93/1992 Sb., který zcela
přesně vymezil v §5 zákona o půdě "do té doby nejasný a obecný"
pojem "kdo drží". Do přijetí tohoto zákona prý tento pojem byl
interpretován jako faktické držení, poté však pozemkové úřady
k určení povinné osoby striktně vyžadovaly doklad o zřízení práva
trvalého užívání. "Pokud takový doklad neexistoval, nemovitosti
vydával okresní úřad (stejně tak i náhrady dle §14 zákona č.
229/1991 Sb.)."
V důsledku uvedených nesprávností prý stěžovatel utrpěl újmu
na svých právech, neboť byl zavázán plnit to, co měl po právu
plnit jiný (stát). Proto navrhl, aby byly napadené rozsudky
zrušeny, a prohlásil, že netrvá na ústním jednání před Ústavním
soudem.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní
soud v Havlíčkově Brodě a Krajský soud v Hradci Králové a vedlejší
účastníci - M. H., A. V., J. M. a F. M..
Okresní soud v Havlíčkově Brodě s námitkami stěžovatele
nesouhlasil. Pokud totiž v řízení prováděl jiné, než účastníky
navrhované důkazy, jednalo se o důkazy, potřeba jejichž provedení
ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Takový postup
není v rozporu se zásadou rovnosti účastníků, neboť občanský
soudní řád ("o.s.ř.") v ustanovení §120 odst. 3 jej jako možnost
i pro sporné řízení uvádí. Dále okresní soud odkázal na odůvodnění
napadeného rozsudku a prohlásil, že na ústním jednání před
Ústavním soudem netrvá.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření rovněž
odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. K otázce výše náhrad
uvedl, že stěžovatel žádné další revizní posudky nenavrhl, takže
obecné soudy vycházely ze stavu, jaký byl "v důsledku procesních
návrhů účastníků". Proto Krajský soud v Hradci Králové navrhl, aby
byla ústavní stížnost zamítnuta a sdělil, že souhlasí s upuštěním
od ústního jednání před Ústavním soudem.
Vedlejší účastníci M. H., A. V., J. M. a F. M. se ztotožnili
se závěry obecných soudů. Poukázali na to, že stěžovatel předmětné
nemovitosti po celou dobu do jejich vydání užíval a sám přiznal,
že je osobou povinnou, neboť je dobrovolně uzavřením dohody vydal.
Navíc byl jako uživatel objektů od roku 1975 "veden" u střediska
Geodézie v Havlíčkově Brodě. Není prý rozhodující, zda existuje
listina, která zemědělské družstvo opravňovala nemovitosti užívat,
protože je fakticky užívalo (resp. jeho právní předchůdce)
a právním důvodem k jejich držení byl zákon č. 123/1975 Sb., jenž
umožňoval zemědělským organizacím užívat majetek, který již
fakticky (i bez právního důvodu) užívaly. Tímto zákonem prý došlo
k legalizaci předchozích protiprávních vztahů. K otázce formy
plnění vedlejší účastníci uvedli, že výklad, že nelze poskytnout
finanční plnění, by vedl k negaci snahy o restituci. "Každá
povinná osoba by odmítala uzavřít dohodu, nenavrhla by jiný způsob
plnění a vlastně by tím nemusela náhradu poskytovat." Je prý proto
logické, že pokud nedojde k uzavření dohody, může oprávněná osoba
žádat finanční plnění. Proto vedlejší účastníci navrhli, aby byla
ústavní stížnost zamítnuta a sdělili, že na ústním jednání před
Ústavním soudem netrvají.
Ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatel v první řadě namítá, že Okresní soud v Havlíčkově
Brodě porušil zásadu rovnosti účastníků řízení, jestliže v souzené
věci prováděl vlastní šetření o tom, zda došlo ke zřízení práva
trvalého užívání pro stěžovatele. V této souvislosti okresní soud
ve svém vyjádření k ústavní stížnosti právně poukázal na
ustanovení §120 odst. 3 občanského soudního řádu, podle něhož
"může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech,
kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla
v řízení najevo". Šetření okresního soudu tedy nesměřovalo
k znevýhodnění některého z účastníků řízení - jak se mylně domnívá
stěžovatel - nýbrž bylo motivováno snahou náležitě zjistit
skutečný stav věci a opatřit dostatečné podklady pro kvalifikované
soudní rozhodnutí. Uvedeným postupem Okresního soudu v Havlíčkově
Brodě tedy základní práva stěžovatele, jichž se dovolává, porušena
nebyla. Tato námitka je proto nedůvodná.
Stěžovatel dále poukázal na to, že obecné soudy při svém
rozhodování nerozlišily faktický užívací vztah k předmětným
nemovitostem od stavu právního. Stěžovatel uznal, že předmětné
nemovitosti sice faktický užíval, avšak nešlo prý o vztah právní
ve smyslu ustanovení §5 odst. 2 zákona o půdě.
Z citovaného ustanovení §5 odst. 2 písm. a) vyplývá, že
"osobou, která nemovitost podle odstavce 1 drží, se rozumí:
právnická osoba, která měla ke dni účinnosti tohoto zákona
k nemovitosti ve vlastnictví ČSFR, ČR nebo SR právo hospodaření
nebo právo trvalého užívání". K tomu Krajský soud v Hradci Králové
v odůvodnění napadeného rozsudku zejména uvedl, že podle
ustanovení §16 odst. 2 zákona o půdě osoba, která je povinna
poskytnout náhradu za znehodnocení nemovitosti, je vymezena shodně
jako v těch případech, kdy je právnická osoba povinna nemovitost
vydat. V obou případech se jedná o subjekt, který vydávanou
nemovitost drží ke dni účinnosti zákona o půdě. Z toho prý je
zřejmé, že smyslem zákona o půdě bylo zavázat k poskytnutí náhrady
za znehodnocené vydávané nemovitosti právě ty právnické osoby,
jimž svědčí povinnosti je vydat. S tímto právním názorem je
konformní také Stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího
soudu ČR ze dne 19. 12. 1995, Cpjn 36/95, podle něhož ustanovení
§5 zákona o půdě je třeba interpretovat tak, že "povinnou osobou
je tedy právnická osoba, která nemovitost drží" (srov. R NSČR č.
16 z roku 1996, str. 125). "Ostatní náhrady (např. za znehodnocení
budov, náhradu za trvalé porosty) poskytuje povinná osoba, která
věc vydává, nebo právnická osoba, která věc držela jako poslední
před zánikem věci anebo která ji převedla na osobu, jež není podle
zákona č. 229/1991 Sb. povinnou osobou" (tamtéž, str. 131). Tyto
právní názory jsou v souladu s ústavními principy ochrany
základních lidských práv a svobod a Ústavní soud proto neshledal
důvod se od nich odchylovat. V souzené věci znehodnocené
nemovitosti žalobcům vydal stěžovatel a právě on - z výše
uvedených důvodů - je tedy povinen jim poskytnout náhradu. Rovněž
Ústavní soud zastává názor, že na tom nic nemění ani skutečnost,
že stěžovatel dohodu o vydání objektů uzavřel ještě před novelou
zákona o půdě č. 183/1993 Sb.
Ostatně v této konkrétní souzené věci nelze opomenout ani
závěr Okresního soudu v Havlíčkově Brodu, že stěžovateli právo
trvalého užívání vydaných objektů skutečně svědčilo. Na to obecný
soud usoudil na základě nepřímých důkazů. Podle ustálené
judikatury Ústavní soud hodnocení důkazů, které provedly soudy
obecné, zpravidla sám nepřehodnocuje, pokud nejde např. o extrémní
nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a skutkovými
zjištěními, popř. o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními
a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry
na straně druhé. Podle přesvědčení Ústavního soudu se však
o takový případ v této konkrétní věci nejedná (srov. např. nález
sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení,
sv. 3, C. H. Beck, Praha, 1995, str. 257 a násl.).
Stěžovatel konečně brojil proti tomu, že okresní soud přiznal
restituční nárok v peněžitém plnění, přestože to je prý možné až
po dohodě mezi povinnou a oprávněnou osobou. V tomto směru Okresní
soud v Havlíčkově Brodě v odůvodnění napadeného rozsudku
- v souladu se spisem - uvedl, že stěžovatel nepředložil žádný
návrh na uspokojení nároku žalobců jinou než finanční cestou,
a proto mu soud uložil povinnost poskytnout žalobcům náhradu
v penězích. K témuž závěru v odůvodnění svého rozsudku došel
i Krajský soud v Hradci Králové, podle jehož názoru zákon o půdě
sice při poskytování náhrad za znehodnocení vydávané nemovitosti
preferuje věcné plnění před plněním finančním, nicméně stěžovatel
žalobcům - pro případ, že by byl jejich požadavek shledán
oprávněným - nenabídl žádné konkrétní věci a proto plnění věcným
způsobem, jež zákon upřednostňuje, nebylo možné. Ostatně v souzené
věci šlo o řízení, kde lze překročit návrhy účastníků a přisoudit
jim více nebo něco jiného, než se domáhali. Rovněž tyto právní
závěry shledal Ústavní soud ústavně konformními a námitky
stěžovatele ani v tomto směru neakceptoval.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozsudky
Okresního soudu v Havlíčkově Brodě a Krajského soudu v Hradci
Králové základní práva stěžovatele podle čl. 2 odst. 3, čl. 4
odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny a podle čl. 90 Ústavy ČR porušena
nebyla.
Protože ani Ústavní soud sám neshledal porušení jiných
základních práv nebo svobod stěžovatelky, ústavní stížnost zcela
zamítl (§82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 6. října 1998