ECLI:CZ:US:2013:1.US.261.11.1
sp. zn. I. ÚS 261/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudce Pavla Holländera a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Martina Sešiny, zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Těsnohlídkova ul. 9, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 23Co 401/2010-183 ze dne 25. října 2010, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem organizační složky v Praze 2, Vyšehradská 16, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Návrhem došlým dne 26. ledna 2011 byla Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené ustanovením §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím i další formální podmínky [ustanovení §30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], doručena ústavní stížnost proti shora citovanému rozhodnutí.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel brojil proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí, jímž mu nebylo vyhověno v odvolacím řízení, kde se domáhal změny rozsudku soudu prvního stupně a zvýšení přiznané náhrady nemajetkové újmy za trestní stíhání stěžovatele, které bylo ukončeno rozsudkem, jenž jej zprostil obžaloby. Stěžovatel spatřoval porušení svých ústavně zaručených práv v tom, že Městský soud v Praze, jakož i nalézací soud, své závěry, vtělené do odůvodnění rozhodnutí, o výši odškodnění opřely o délku trestního řízení a zřejmě vycházely z příměru, jako by se jednalo o průtahy v řízení, ačkoli měly zohlednit (též) intenzitu zásahu (způsobeného trestním stíháním). Odvolací soud podle stěžovatele sice vyjmenoval možná hlediska posouzení výše poskytnuté náhrady, ale konkrétní výši soudem prvního stupně přiznané náhrady stejně nezvýšil, resp. v odůvodnění jednotlivá hlediska s touto výší nekonfrontoval, čímž mělo odůvodnění odvolacího soudu ve vztahu k výroku nabýt ústavněprávního deficitu. Jako nesouměřitelný hodnotil stěžovatel i pokus odvolacího soudu poměřit výši přiznané náhrady a náhrady dle §444 odst. 3 občanského zákoníku (výše jednorázového odškodnění pozůstalým za škodu způsobenou usmrcením). Obě rozhodnutí považoval stěžovatel za nepřezkoumatelná i proto, že se sice oba soudy odvolávají na judikaturu ESLP, tu ale blíže nekonkretizují. Závěrem stěžovatel shrnul, že nesprávnost rozhodnutí obecných soudů v tomto případě způsobila nepřezkoumatelnost rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu "pro absenci některých nosných důvodů rozhodnutí v odůvodnění" a "nesprávnost těch úvah, které z odůvodnění výše odškodnění shledat lze." Tím se obecné soudy měly dopustit zásahu do stěžovatelových základních práv dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
3. Ústavní soud vzhledem k tvrzením uvedeným v návrhu, jakož i k přiloženým rozhodnutím obecných soudů, proti nimž ústavní stížnost svým odůvodněním směřovala, vycházel z listin, které stěžovatel poskytl, přičemž neshledal za nezbytné vyžádat si celý soudní spis. Ústavní soud z uvedených listin zjistil, že stěžovateli bylo dne 4. 8. 2006 doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání pro trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle ustanovení §159 odst. 1 trestního zákona, kterého se měl stěžovatel jako strážník Městské policie Brno dopustit spolu se souběžně trestně stíhaným Vladimírem Slezákem, rovněž strážníkem Městské policie Brno. Rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 1 T 16/2007 ze dne 24. 4. 2007, který nabyl právní moci dne 18. 5. 2007, byli oba obžalovaní obžaloby v plném rozsahu zproštěni, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byli obžalovaní stíháni.
4. Z textu ústavní stížnosti plyne, že stěžovateli byl i po sdělení obvinění nadále přidělován původně sjednaný druh práce strážníka, byť ji vykonával v jiném složení hlídky.
5. Obecné soudy shodně dospěly k závěru, že z uvedeného trestního řízení vznikla stěžovateli škoda a v souladu s nesporným tvrzením vedlejšího účastníka i nemajetková újma, a to v důsledku usnesení o zahájení trestního stíhání, které bylo, s ohledem na pozdější zprošťující rozsudek, nutno považovat za nezákonné rozhodnutí.
6. Ústavní soud z textu odůvodnění rozsudku soudu I. stupně zjistil, že nalézací soud vážil kritéria rozhodná pro určení výše zadostiučinění, neboť dospěl k závěru, že "pro posouzení otázky vzniku nemajetkové újmy a formy k rozsahu případného přiměřeného zadostiučinění není stěžejní subjektivní vnímání poškozeného či dílčích životních okolností, často souvisejících se škodnou událostí velice volně, nýbrž konkrétní objektivní skutečnosti týkající se skutku, pro který byl žalobce stíhán, naplnění jaké skutkové podstaty trestného činu v tom bylo spatřováno, jakou trestní sazbou byl žalobce ohrožen, jaké bylo jeho společenské a pracovní postavení a jak konkrétně trestní stíhání do tohoto postavení zasáhlo či mohlo reálně zasáhnout v případě, že by žalobce byl jako obviněný odsouzen." (viz str. 5, třetí odstavec shora, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 27 C 97/2008 ze dne 13. 5. 2010)
7. Nalézací soud přisvědčil stěžovateli v meritu věci, že mu trestním řízením vznikla i nemajetková újma, a to v důsledku usnesení o zahájení trestního stíhání (probíhajícího trestního stíhání), kteréžto je s ohledem na pozdější zprošťující rozsudek nutno považovat za nezákonné rozhodnutí, a přísluší mu proto přiměřené zadostiučinění. Při posuzování formy a rozsahu zadostiučinění vyšel nalézací soud z rozsahu závažnosti nemajetkové újmy stěžovatele, na kterou měla vliv zejména trestní sazba, neboť od ní se odvíjí i rozsah hrozící újmy na právech obviněného, a skutečnost, že byl stěžovatel stíhán pro skutek, kterého se měl dopustit při výkonu svého zaměstnání, neboť případné odsouzení, ale už i samotné trestní stíhání, mohlo mít zásadní dopad do pracovního uplatnění žalobce. Soud přihlédl též k tomu, že stěžovatel pracoval jako zaměstnanec obce, nadán pravomocí veřejného činitele v postavení vykonavatele veřejné moci, kde i případná stigmatizace může být z hlediska budoucího života reálně významnější než v případě jiných osob nezákonně obviněných. Na základě uvedených kritérií pak stanovil satisfakci ve výši 22 500 Kč. Protože stěžovatel požadoval 60 000 Kč, ve zbývající části (37 500 Kč) nalézací soud žalobu zamítl; stát byl současně zavázán zaplatit k rukám právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 90 513 Kč.
8. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze doplnil, že každé trestní stíhání představuje omezení souhrnu osobnostních práv a je schopné vyvolat vznik nemajetkové újmy. Zdůraznil však další významné okolnosti případu, k nimž nepochybně patří doba trvání trestního řízení, po kterou pro stěžovatele existovala negativní omezení. Trestní stíhání trvalo necelých devět měsíců: od 4. 8. 2006 do 24. 4. 2007, kdy bylo ukončeno zprošťujícím rozsudkem, který nabyl právní moci dne 18. 5. 2007. Trestní řízení bylo provedeno rychle a stěžovatel se v přiměřené době dočkal očištění dobré pověsti a osobní cti. Trestní řízení nebylo spojeno s omezením osobní svobody stěžovatele. S přihlédnutím k těmto dalším okolnostem dospěl odvolací soud k závěru, že rozsah zadostiučinění za vzniklou újmu určil nalézací soud správně, neboť vycházel z odpovídajících kritérií daného případu. Odvolací soud se toliko v obecné rovině zmínil o rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva, z nichž dovodil, že při určení výše přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlédnout i k jeho dostupnosti na vnitrostátní úrovni, ke standardům životní úrovně v České republice a například i k právní úpravě náhrady škody za smrt pozůstalých blízkých osob podle ustanovení §444 odst. 3 občanského zákoníku. S ohledem na všechny výše uvedené okolnosti dospěl odvolací soud k závěru, že výše přiznaného zadostiučinění je přiměřená a je schopna plnit jak funkci reparační, tak funkci sankční, když zadostiučinění i v této výši nepochybně představuje pro stát finanční zátěž.
III.
9. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Stěžovatel nebyl spokojen s výší přiznaného zadostiučinění, a proto napadenému rozhodnutí vytýkal nedostatek nosných důvodů a závěry obecných soudů stran stanovených kritérií označil za nesprávná; to je logické, neboť jen proti odůvodnění podat řádný opravný prostředek, natož ústavní stížnost, nelze. Přitom však přehlédl důležité aspekty věci.
12. Stěžovatel přistoupil k argumentaci bez zřetele k faktu, že nemajetková újma je z povahy věci exaktně vědecky neměřitelná; jakékoli snahy o její kvantifikování zůstanou vždy jen v rovině odhadů a příměrů, byť se soudy musejí snažit nalézt odpovídající měřítka a finanční ekvivalenci a určit tak náhradu "kvalifikovaně", aby nedošlo k porušení zákazu denegationis iustitiae a principu rovnosti.
13. Nemajetková újma způsobená trestním stíháním musí být smysly vnímatelná a objektivně vyjádřitelná, a to jako projev nepříznivé změny osobnostního nebo jiného (kupř. sociálního) stavu újmou postiženého člověka, aniž by v jejím důsledku docházelo ke zmenšení dosavadního majetku, nebo ztrátě na zisku. Nelze totiž vyloučit situaci, kdy trestní stíhání, spojené i s omezením na osobní svobodě, byť posléze ukončené zprošťujícím rozsudkem, bude domnělý pachatel pociťovat jako momentální výhodu a přínos (ne příliš se vyskytující, ale přes to existující sociální jev známý jako "přezimování lidí bez domova").
14. V rámci uvedeného skutkového stavu by mělo spravedlivé zadostiučinění představovat především kompenzaci újmy v podobě způsobené úzkosti, nepohodlí a nejistoty, které s sebou stigma trestního stíhání nese, i když je tu z moci čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod jasný příkaz pro kohokoli, že musí být každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena. Je vinou sdělovacích prostředků, že v očích laické veřejnosti učinily z pouhého zahájení trestního stíhání úkon s dalekosáhlými důsledky, byť měly laické veřejnosti (opačně) vštěpovat, že to je až soud, který o vině a trestu rozhoduje. Odborná veřejnost, včetně soudů, by v tomto směru měla vůči hromadným sdělovacím prostředkům vystupovat výrazně edukativněji.
15. K nápravě zásahu do občanské cti, dobrého jména resp. dobré pověsti člověka vzniklého tím, že se nezákonně ocitl v postavení obviněného, má v prvé řadě dojít včasným soudním výrokem ve věci samé. Teprve tehdy, není-li stát schopen zabezpečit chod justice tak, aby bylo v trestní věci od převzetí usnesení o zahájení trestního stíhání soudem prvního stupně rozhodnuto v řádech měsíců, což je bohužel pravidlem, může nastoupit oprávněnost požadavku na náhradu nemajetkové újmy v relutární (peněžité) podobě; obdobně by muselo dojít k finančnímu odškodnění, došlo-li by během řízení k medializaci případu, a to bez ohledu na dobu trvání trestního řízení, ledaže by stát za obdobných podmínek (zejména ve stejném rozsahu) na svůj náklad zabezpečil publikaci výsledku řízení. Odtud plyne zásadně správná úvaha obecných soudů, že délka trestního řízení má na výši zadostiučinění vliv.
16. V souzeném případě však podle Ústavního soudu proběhlo trestní řízení ve lhůtách přiměřených a z tvrzení stěžovatele vyplynulo, že věc medializována nebyla.
17. Obecným soudům tak k řešení zbývala jen kompenzace újmy v podobě způsobené úzkosti, nepohodlí a nejistoty (zejména tzv. psychické újmy); vše ostatní bylo z povahy věci kryto (mělo být kryto) náhradou škody na majetku či ušlém zisku (kupř. že stěžovatel kvůli trestnímu stíhání nezískal funkci operačního důstojníka, nebyl povýšen, s čímž mělo být spojeno vyšší finanční ohodnocení apod.). Stejně tak je nutné odmítnout nárok na kompenzaci "nemajetkové újmy" za to, že je k jeho osobě v operačně taktické evidenci Policie ČR přiřazena informace o trestním stíhání; stěžovatel se může před soudy domáhat, aby spolu s touto informací byl na první pohled (současně) oznamován i způsob vyřízení věci (zproštění obžaloby soudem) a z jakého důvodu [ustanovení §226 písm. a) trestního řádu].
18. Z rozhodnutí obecných soudů (viz body 7 a 8 shora) jasně plyne, že se oba soudy snažily pečlivě posoudit všechny relevantní okolnosti případu, mezi něž zařadily osobní situaci stěžovatele, povahu trestného činu, z jehož spáchání byl nezákonně obviněn, délku trestního řízení a s tím spojené osobní následky, a ohledně výše odškodnění dospěly k odůvodněným závěrům. Stěžovatel se mohl řízení o odškodnění plně účastnit a přiřčená částka se nezdá být - vzhledem k okolnostem - nepřiměřená, svévolná nebo nerozumná.
19. Odvolacímu soudu je potřeba vytknout, že bez dalšího použil blíže neoznačenou judikaturu ESLP, která věcně dopadá na vztah poskytnutí zadostiučinění za porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod členským státem. Stejně tak nelze za zdařilý argument označit příměr výše stěžovateli přiznané náhrady a náhrady dle §444 odst. 3 občanského zákoníku (výše jednorázového odškodnění pozůstalým za škodu způsobenou usmrcením); vše však plyne z toho, že psané právo poskytuje soudům jen minimum měřítek a kritérií (vlastně téměř žádné) a za této situace je každá jejich snaha nalézat přijatelná a v rámci zákona stále se ještě nacházející řešení za ústavně konformní postup. Vyloučit excesivní výklad a přístup tedy a priori nelze; k této nežádoucí situaci však v případě stěžovatele nedošlo.
20. Ústavní soud shrnuje, že vzhledem k napadenému výroku rozhodnutí Městského soudu v Praze včetně jeho odůvodnění lze uzavřít, že Městský soud v Praze v projednávané věci postupoval ústavně konformně a rozhodl předvídatelným způsobem; samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením předestřené věci nemohl založit opodstatněnost tvrzení o porušení vyjmenovaných základních práv a svobod.
21. Nad rámec uvedeného Ústavní soud považuje za vhodné doplnit, že náhrada nemajetkové újmy je za současného právního stavu jen náhradou; nelze ji chápat jako prostředek s "trestajícím účinkem", tedy něco více, než jen kompenzaci. Je však představitelné, aby zákonodárce pro tyto případy - mimo dosavadní úpravu náhrady nemajetkové újmy - takový institut vytvořil a motivoval tím veřejnou žalobu k odpovědnému přístupu a zároveň posílil očekávání nezákonně obviněných.
IV.
22. Protože stěžovatel porušení ústavně zaručených práv a svobod neprokázal a Ústavní soud sám je neshledal, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2013
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu