ECLI:CZ:US:1998:1.US.263.97
sp. zn. I. ÚS 263/97
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele R. K., bytem v D. L., zastoupeného JUDr. V. B., advokátem, se sídlem advokátní kanceláře v K., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Okresního úřadu K. ve spojení s rozhodnutím Komise k projednávání přestupků Městské rady v B., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se svým návrhem domáhal zrušení rozhodnutí Okresního úřadu K. - referátu vnitřních věcí, č. j. VV 376/97, ze dne 2. 6. 1997, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Komise k projednávání přestupků Městské rady v B., č. j. R 314/96, ze dne 9. 4. 1997. Tímto rozhodnutím byl navrhovatel uznán vinným z přestupku proti veřejnému pořádku podle §47 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, č. 200/1990 Sb., v platném znění. Uvedeného přestupku se navrhovatel dopustil tím, že dne 27. 7. 1996 v B. neuposlechl výzvy zakročujícího veřejného činitele - strážníka městské policie, kterým byl vyzván, aby neodtahoval vozidlo zn. Renault 18 SPZ 47-74, které se nacházelo u restaurace na ul. S., a bylo zajištěno autobotou městské policie, jelikož toto vozidlo stálo v zákazu stání a v protisměru. Podle §11 odst. 1 písm. b) zák. č. 200/1990 Sb. byla navrhovateli uložena pokuta ve výši 1 000 Kč a podle §79 odst. 1 téhož zákona mu byla uložena povinnost uhradit náklady řízení ve výši 500 Kč.
Podle názoru navrhovatele strážník městské policie svým jednáním zneužil pravomoc veřejného činitele, když dal navrhovateli pokyn, aby ponechal na místě vozidlo, jemuž zabránil v odjezdu montáží autoboty. Navrhovatel se jako živnostník zabývá odtahováním nepojízdných vozidel, majitel zablokovaného vozidla si u něho objednal odtažení a navrhovatel tak plnil jeho zakázku. Městský strážník údajně nebyl oprávněn vozidlo takto zablokovat, neboť vozidlo nebránilo ostatním účastníkům silničního provozu v užívání komunikace, a nebyl oprávněn dát pokyn, jímž byla omezena dispozice vlastníka automobilu s předmětem svého vlastnictví, k čemuž byl navrhovatel majitelem zmocněn. Odstavením vozidla na inkriminovaném místě nebyl porušen žádný právní předpis.
Podle navrhovatele pokyn strážníka, aby neodtahoval automobil, nevycházel z právem chráněného zájmu na zajištění veřejného pořádku, ale jedná se o svévoli ze strany veřejného činitele, o "zneužití uniformy", čemuž nemůže být poskytována právní ochrana. Proto je navrhovatel přesvědčen, že byl oprávněn takového pokynu neuposlechnout. Z toho navrhovatel dovozuje, že neuposlechnutí právem nepodloženého pokynu veřejného činitele nemůže být postihováno sankcí.
V doplnění ústavní stížnosti navrhovatel dále uvedl, že ústavní stížnost směřuje proti postupu správního orgánu vykonávajícího státní moc, která může být uplatňována pouze ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") pouze v mezích stanovených zákonem. Navrhovatel je toho názoru, že v souladu s §6 odst. 1 zákona č. 23/1991 Sb. dnem 31. ledna 1991 pozbyla účinnosti vyhláška č. 99/1989 Sb., o pravidlech silničního provozu, neboť odporuje shora uvedenému článku 2 odst. 2 Listiny, protože neprovádí zákon na základě v něm obsaženého zmocnění. Tento nedostatek byl zákonodárcem zhojen teprve schválením zákona č. 12/1997 Sb., s účinností od 21. 2. 1997. Teprve po tomto datu mohla být na základě zákonného zmocnění vydána vyhláška upravující pravidla silničního provozu. Namísto toho však Ministerstvo vnitra ČR vyhláškou č. 223/1997 Sb. pouze doplňuje již neplatnou a neúčinnou vyhlášku.
Z uvedeného navrhovatel dovozuje, že v době, kdy se měl dopustit přestupku, neplatila vyhláška č. 99/1989 Sb. pro rozpor s Listinou, nemohl tedy být ani porušen zákaz stání a parkování v protisměru, jak tvrdili městští strážníci. Jejich příkaz neodtahovat předmětné vozidlo byl i v rozporu s čl. 2 odst. 3 Listiny, z něhož vyplývá, že každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Automobil nepřekážel ostatním účastníkům silničního provozu, neomezoval vlastníka pozemku, kde parkoval, nebyl tudíž narušen veřejný pořádek ani navrhovatelem, ani vlastníkem vozidla a nebyla tudíž naplněna skutková podstata některého z přestupků uvedených v přestupkovém zákoně. Za této situace nemůže být, dle tvrzení navrhovatele, neuposlechnutí výzvy strážníka trestáno za použití státního donucení.
Z rozhodnutí Komise k projednávání přestupků Městské rady v B. soud zjistil, že Komise provedla obšírné dokazování zejména výslechem svědků - strážníků městské policie - a na základě provedených důkazů dospěla jednoznačně k závěru, že navrhovatel se svým jednáním - tím, že neuposlechl výzvy strážníka, aby neodtahoval vozidlo opatřené autobotou - dopustil přestupku neuposlechnutí výzvy veřejného činitele dle §47 odst. 1 písm. a) zák. č. 200/1990 Sb., a proto mu dle §11 odst. 1 písm. b) byla uložena pokuta ve výši 1 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 500 Kč.
Z rozhodnutí Okresního úřadu v K., referát vnitřních věcí, soud zjistil, že tímto rozhodnutím bylo rozhodnutí Komise pro projednávání přestupků Městské rady B. potvrzeno s odůvodněním, že bylo nepochybně prokázáno, že navrhovatel se dopustil přestupku. V odůvodnění je zdůrazněno, že podstatou jednání, které je navrhovateli kladeno jako přestupek za vinu, je neuposlechnutí výzvy veřejného činitele, nikoliv otázka legálnosti či nelegálnosti stání motorového vozidla v zákazu stání a v protisměru. Komise k projednávání přestupků Městského úřadu B. tedy postupovala v souladu s ustanoveními zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, i zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení.
Po přezkoumání návrhu i rozhodnutí, která mu předcházela, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z rozhodnutí obou správních orgánů i z ústavní stížnosti vyplývá, že navrhovatel přesto, že mu byl veřejným činitelem - městským strážníkem - dán pokyn, aby předmětné vozidlo opatřené autobotou neodtahoval, tohoto pokynu neuposlechl a vozidlo odtáhl. Protože neuposlechl výzvy veřejného činitele, naplnil skutkovou podstatu přestupku neuposlechnutí výzvy veřejného činitele dle §47 odst. 1 písm. a) zák.č. 200/1990 Sb., v platném znění. Ústavní soud se tudíž ztotožnil se závěrem Okresního úřadu K., že občané jsou povinni se podrobit výkonu pravomoci veřejného činitele bez ohledu na vlastní soukromý názor. Jsou-li přesvědčeni, že tímto jednáním bylo porušeno jejich právo či jim byla způsobena škoda, mohou se proti takovému postupu veřejného činitele bránit jiným zákonným způsobem. Ústava ČR, Listina základních práv a svobod ani žádná jiná právní norma nepřipouští, aby jednotliví občané nejprve hodnotili zákonnost postupu veřejných činitelů a teprve na základě toho jejich pokynů uposlechli nebo neuposlechli.
Posuzování ústavnosti zákonů podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR přísluší pouze soudům, které mají povinnost předložit věc Ústavnímu soudu vždy, dojdou-li k závěru, že zákon, jehož má být použito, je v rozporu s ústavním zákonem. Občané mohou podat k Ústavnímu soudu návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, který je podle jejich tvrzení v rozporu s ústavním zákonem, pouze spolu s ústavní stížností na základě §74 zákona o Ústavním soudu.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou zde splněny podmínky ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a proto mimo ústní jednání usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 6. ledna 1998